Kontrasty Kavkazu: Gruzie a Arménie - cestopis
Přílet naslepo do Kutaisi
20. dubna
Nesnáším časové posuny dopředu. Vstávali jsme o půl šesté, abychom stihli let v 9 ráno, ale když teď přistáváme v gruzínském Kutaisi, je už půl třetí odpoledne. Časový posun nám sebral dvě hodiny, půlka dne pryč. Aspoň že jsme si v letadle docela odpočinuli. Nastupovali jsme klasicky jako poslední zadními dveřmi a celá 40. řada se na nás usmívala úplně volná. Takže jsme i ve Wizzairu měli královský prostor, což se na víc než tříhodinovém letu hodilo.
Letiště v Kutaisi je maličké, ale moderní. Jiné letadlo než naše A321 na ploše není a do budovy terminálu jdeme pěšky.
Ještě před pasovkou odchytí Sáru nějaký iniciativní chlápek ze security. Absolutně nechápu, jak si mohl všimnout, že má íránský pas a ještě víc nechápu, proč to řeší on a ne pohraničníci na přepážce. Hrozně důležitě někam volá a pak ji teprve pouští k přepážce. To nás teda Gruzie vítá pěkně. Pohraničníci ale nemají žádný problém a oba nás pouští bez zbytečných
otázek. Zajímavé je, že celý terminál je plný obřích vlajek EU a dokonce i na pasovém razítku je EU vlajka. Tady asi hodně touží dostat se od Putinovy říše zla co nejdál.
"Přijel jste do Gruzie investovat?", usmívá se na mě nějaká slečna hned za kontrolou a podává mi letáček. Uf, vypadá to, že v té plné otrhané krosně vezu balík peněz? S úšklebkem odmítám a jdeme řešit, co dál.
Než Sára zjistila, že bude muset jet do Íránu, chtěli jsme trip začít na pobřeží Černého moře v Batumi. Dokonce máme v batohu nachystané cedule na stopování, protože jsme nenašli žádnou dopravu z letiště, co by tam jela. Vzhledem k okolnostem by ale zajížďka do Batumi byla dost hektická a teď navíc prší, takže stopování k moři asi nedává moc smysl. Volba tedy padá na hlavní město Tbilisi. Bude to znamenat další nejmíň 4 hodiny na cestě, ale tak už to chodí, když člověk létá s nízkonákladovkou do polí daleko od všeho.
Jízdenku kupujeme na přepážce společnosti Georgian Bus přímo v odbavovací hale. Stojí 220 Kč na osobu. Pak by se nám taky hodily SIM karty a nějaká místní hotovost. U stánku operátora Hallo jsme jako opaření. Čekali jsme nějakou letištní přirážku a k tomu nějaké východoevropské podvádění, ale dostáváme jednu SIMku s neomezeným internetem na 7 dní za 85 Kč a jednu taky s neomezeným internetem na 14 dní za 255 Kč. Ta má navíc i neomezené volání, SMS a 30 minut volání do zahraničí. Peníze ve směnárně měníme prakticky za středový kurz. A v obchůdku vedle kupujeme teplé chačapuri (pečivo plněné sýrem) a pití na cestu za necelou stovku. To je fakt Česko poslední banánistán, kde si člověk na letišti nemůže koupit vůbec nic?
Nákupy nám vyšly akorát do času odjezdu, autobus vyjíždí s malým zpožděním asi 10 minut po 15. hodině. To první nepříjemné uvítání si teda Gruzie okamžitě hezky vyžehlila.
Infrastruktura je taky docela překvapení. U letiště najíždíme na kvalitní dálnici a objíždíme po obchvatu Kutaisi. Hned za městem zastavuje autobus na odpočívadle a Gruzínci si jdou zkušeně nakoupit. Vypadá to, že jsme přece jen letištní přirážku platili. Tady jsou oproti letišti ceny jídla poloviční. Ale při takhle nízkých cenách už je to vcelku jedno.
Kousek za odpočívadlem dálnice končí a už je nám jasné, proč bude 240 kilometrů dlouhá cesta trvat 4 hodiny. Teď je to teprve ten pravý Balkán, teda pardon Kavkaz. Silnice se vine ostrými zatáčkami údolím řeky Dziruly. V obcích, které vypadají, jako by tady včera skončila válka, často z vozovky nic nezbývá a autobus se kolíbá šílenými výmoly. I tady ale zvládne spousta řidičů předjíždět i přesto, že má silnice jen dva pruhy. Prostě vozidla v obou směrech uhnou ke straně a vytvoří se pruh třetí.
Tenhle úsek má jenom 60 kilometrů, ale projet ho trvá hodinu a půl. Pak znovu najíždíme na dálnici a už to hezky sviští až do hlavního města. Zajímavé je místo, kde dálnice kousek vede doslova podél hranice s Ruskem okupovanou Jižní Osetií. Z autobusu ale vidíme jenom pár strážních věží a plot. Jinak je dálniční jízda vcelku mdlá, tak nám aspoň stíhám najít ubytování. Čtyřhvězdičkový hotel King Tamar za 1100 korun na noc, s balkonem a se snídaní. Safra, to jsou ceny skoro jako v Íránu. Tady asi cenovky vážně nebudeme muset moc přepočítávat.
Jak vjíždíme do tbiliské aglomerace, začíná pekelně houstnout provoz. Najíždíme na městskou dálnici vedoucí podél řeky Kura až do centra. Tři pruhy v každém směru a provoz houstne tak, až se nakonec úplně zastaví. No už mi to Írán připomíná nejen cenami. Aspoň že se nám občas otevírají pěkné výhledy na město. Když se před námi objeví historický most Saarbrücken a v pozadí na kopci Katedrála Nejsvětější Trojice, ukládáme si polohu do map, protože sem se určitě budeme chtít vrátit s foťákem.
Ve třičtvrtě na osm nás autobus konečně vysazuje v centru na náměstí Svobody. A tady nám spadne čelist. Rozlehlé náměstí, kterému vévodí krásně nasvícená historická budova radnice. Děláme pár fotek, ale protože už se stmívá, chceme se po té celodenní odyseji ubytovat.
Procházíme uzoučkými uličkami starého města mezi domečky ohlodanými zubem času, s krásnými dřevěnými pavlačemi. Uličky nás dovedou až na nábřeží řeky na náměstí zvané Bazar, nad kterým se tyčí monumentální nasvícená pevnost. Je tady neuvěřitelně živo, spousta světla, zahrádky restaurací kolem dokola. Má to tady hrozně příjemný vibe evropského města říznutého středovýchodním ruchem. Tady se nám bude fakt líbit!
Za naším hotelem musíme ještě kousek podél řeky
a pak do děsně prudkého kopce. Míjíme něco, co vypadá jako perská mešita. A pak už jsou to jenom drobné, jedno až dvoupodlažní cihlové domečky. Až se mezi nimi najednou vyloupne supermoderní budova našeho hotelu.
Check-in je rychlý, za chvíli už jsme v parádním pokoji s úžasným výhledem přes údolí řeky na čtvrť Avlabari s nasvícenou Katedrálou Nejsvětější Trojice. Tak tohle se hodně povedlo.
Jsme pěkně utahaní, ale nechce se nám odpískat den
hned po příjezdu, a tak vyrazíme aspoň na večeři. Vracíme se na náměstí Bazar, které nám hned přirostlo tím pulzujícím životem. A tady nám padne do oka restaurace Pasanauri, která je dokonce otevřená 24/7. Sedáme na zahrádku, protože je tady asi o 10 stupňů víc než v Čechách. Stačí nám krátký rukáv.
Čepují tady craftové pivo, které stojí na zdejší poměry docela brutálních 80 Kč, ale je tak vynikající, že si dávám dvě. Oproti tomu hlavní jídlo pro dva lidi stojí jen o trochu víc než to jedno pivo. Objednáváme si osm kousků chinkali, což jsou takové knedlíčky plněné mletým masem.
Před cestou jsme si trochu něco nastudovali, a tak víme, že Gruzínci tyhle knedlíčky jedí rukama, protože jsou plné šťávy a když se jí příborem, všechna šťáva vyteče. Teda na první pohled to vypadá jako vcelku fádní jídlo, ale je to něco neuvěřitelně vynikajícího!
Jak pozorujeme ten cvrkot okolo, s výbornou večeří na talíři, říkáme si, že si nás tohle město hnedka získalo. A už se těšíme na zítřek!