Za přírodou do Emirátů - cestopis

Blesková návštěva Dubaje

17. listopadu

Tohle teda byla šílená noc. V noci se rozjela pěkně silná bouřka. Ano, opravdu, bouřka v Emirátech. Poznal jsem, že minimálně v tomhle hotelu je klimatizace lékem na všechno a izolaci nikdo neřešil. Protože hřmění bylo slyšet tak, jako bych měl otevřené okno. Do toho strašně hlasité bušení kapek do střechy, respektive mého stropu. Zkrátka jsem se moc nevyspal. Bouřka ustala nad ránem, takže budíka v 8 jsem rovnou zrušil a když teď pěkně zmlácený vstávám, je už po desáté. To jsem si z toho dne pěkně ukrojil.
Snídani v podobě balených croissantů a hotelového kafe si beru do obýváku, když koukám, že ten je vyplavený. Okno evidentně opravdu netěsní, protože zeď pod ním je úplně durch a louže na dlažbě sahá minimálně dva metry daleko. Teď už se to nenamáhám hlásit - za chvíli odjíždím a pokojská to najde.
S jedenáctou hodinou opouštím hotel a koukám, že netěsnící okna nejsou jediný problém, který Emiráty s deštěm mají. Kanalizace tady asi taky moc nefunguje, nebo tady možná žádná není. Silnice před hotelem je totiž slušně zaplavená. Projet se ale naštěstí dá. Obří a docela hluboké kaluže se pak nachází prakticky na každé křižovatce.
Ras Al Khaimah opouštím s půl dvanáctou a mířím zpátky na jihozápad. Cestu sem jsem absolvoval za tmy, takže když kousek za městem začnou okolo silnice vystupovat písečné duny, je to docela překvapení. Zastavuju na dálničním odpočívadle pro kamiony a vybíhám kousek do písku. Nemám času na rozdávání, ale aspoň pár fotek. Musím ale říct, že takhle vedle dálnice je ta poušť mnohem míň dechberoucí, než když jsem za ní v Maroku cestoval dva dny.
Zpátky do auta a...sakra. Auto nestartuje. No doháje. Stojím na brzdě, jak je v automatu potřeba, a otáčím klíčkem, ale ozývá se jen takové divné cvakání. "Tak to je v hajzlu. To byl sakra nápad, půjčovat si Nissan Sunny. Taková kraksna!", honí se mi hlavou. Vytáčím už číslo do půjčovny, když koukám, že mám zařazenou jízdu. Přeřazuju na parkovačku, otáčím klíčkem a motor naskočí. Rychle telefon típám. Teda to by byl trapas. "Odpusť mi Nissane a odvez mě úspěšně až do konce," říkám si v hlavě, když vyjíždím z parkoviště.
Dálnice se postupně rozšiřuje zhruba na 8 pruhů v každém směru, tak tuším, že Dubaj je na dosah. Navigace mě na dálniční křižovatce navádí do odbočky a...ty kráso! Mezi dunami se v dálce, na konci téhle širokánské dálnice, vynoří dubajské mrakodrapy. Tak tohle je vyloženě surreální pohled. Na chvíli se mi normálně zatajil dech. Z obdivného zírání mě ale vytrhne Nissan, když mi nahlásí dojezd posledních 50 kilometrů. Jak já nesnáším, když mi v půjčovně dají auto se skoro prázdnou nádrží. Člověk to pak doplňuje po troškách, aby z principu nenechal v nádrži zbytečně moc, a takhle to pak dopadá.
Je to k neuvěření, ale Google mapy na dubajském přivaděči neukazují žádnou benzínku. Nejbližší je až 25 kilometrů daleko, ve městě. Tak to bude těsně, snad nikde blbě neodbočím. To by byla pěkná ironie, kdyby mi v zemi plavající na ropě došel benzín.
Cestou k benzínce je ještě jedno místo, kde jsem se chtěl zastavit. Promenáda Al Jadaf u Dubajského kanálu, odkud by měl být výhled přes vodu na všechny ty mrakodrapy. Ale bůhví, jestli tam dojedu. Rychlost jsem snížil na osmdesátku, ale dojezd klesá daleko rychleji, než jak ubíhají kilometry. Už zase začínám nadávat na kraksnu.
Sjíždím z dálnice ke kanálu. Vypadá to, že tuhle promenádu dokončili asi včera. Silnice je fungl nová a vede zemí nikoho. Nikde není ani noha. U každého zálivu s parkovacími místy je dočasná značka se zákazem zastavení. Ale já si chci jen udělat rychlé fotky, tak parkuju. Široko daleko nikoho nevidím, tak snad tady nebudu překážet. Nissan ukazuje dojezd 10 kilometrů. K benzínce to má být 7. Tak snad tam fakt bude.
Sbíhám písečný svah od silnice, prodírám se živým plotem a jsem na liduprázdné promenádě. Výhled je absolutně dechberoucí! Můžu mít k Emirátům tisíc výhrad, ale když se od nich oprostím, tak tohle město asi nesnese srovnání. Ta velikost je ohromující. A atmosféra je o to silnější, že jsem tady úplně sám. Podaří se mi narychtovat foťák na lavičku a nastavit samospoušť, takže zvládám i pár fotek sebe s výhledem.
Vydržel bych se kochat snad i několik hodin, ale čas rychle běží, tak se vracím k autu a přemýšlím, jestli si zavolat asistenční službu. Rozhodně je tohle mnohem praktičtější místo na uvíznutí, než odstavný pruh osmiproudé dálnice. Ale ne, já se nevzdám. Nasedám, startuju. Bismillahir Rahmanir Raheem, tedy ve jménu Alláha nejmilosrdnějšího, jak tady říkají, když potřebují, aby něco dobře dopadlo.
Snažím se jet skoro bez plynu. Jenže najíždím na dálnici a čeká mě překonání Dubajského kanálu po mostě. Tady to bez plynu nepůjde. Naopak, musím ho šlapat skoro na podlahu. Tohle úplně fyzicky bolí. Sjíždím z mostu a na pumpu zbývá půl kilometru. Už ji vidím, ale přijíždím na obří křižovatku, kde potřebuju odbočit. Čekání na zelený signál doleva trvá minutu, dvě, a dojezd klesá na nulu. Potím se až na zadku, asi i proto, že jsem kvůli úspoře vypnul klimu. Konečně zelená! Obočuju a teď už to snad v nejhorším dotlačím. Ale není potřeba. Auto dojíždí vlastní silou, na drama okamžitě zapomínám a pikolíkovi si říkám jen o 15 litrů.
Tak, teď se rozhodně potřebuju zchladit, dát si oběd a taky koupit nějaké suvenýry. Pět minut od benzínky je obchoďák Deira, tak vyrážím tam. Mají podzemní parkoviště zdarma a je tam stanice metra, takže se odtamtud jednoduše dostanu do centra. Přesně ve dvě hodiny parkuju a jdu to tady rychle proběhnout. Netuším, co je takový typický suvenýr, co bych mohl přivézt z Emirátů, tak kupuju arganový olej z Maroka. Podle množství obchodů s kosmetikou, které jsem zatím všude viděl, to asi nakonec bude to nejtypičtější. Navíc mám jen malý wizzairovský batůžek, takže mi takovéhle kompaktní balení bodne.
Doufal jsem, že ve food courtu seženu před odletem ještě nějaké arabské jídlo, ale bohužel je to tady doslova obsypané všemi americkými fast foodovými řetězci. Mekáč, KFC, Texas Chicken...tak beru zavděk pizzou z Papa John's, protože v tomhle řetězci jsem ještě nikdy nejedl. Fascinuje mě stále, jak ohromné rozdíly v cenách v Emirátech jsou. Zatímco včera jsem si koupil dokonce dvě večeře zhruba za stovku, tak tady mě malá chudá pizza s plechovkou Pepsi stojí skoro tři stovky.
U jídla zkoumám mapu a rychle projíždím nějaké základní info o Dubaji. Metrem asi nepojedu, musel bych totiž zase shánět nějakou pojebanou kartičku. Nenávidím to. Tak holt teda autem. Zbývá mi fakt krutě málo času a chci hlavně vidět mrakodrapy kolem Burj Khalify. Tak holt pojedu rovnou tam a zaparkuju někde, kde to půjde. V téhle zemi je auto král, takže nějaké parkovací místo se určitě najde.
Než vyrazím, stíhám si ještě udělat check-in na dnešní let s Wizzairem. Sedačková loterie je tentokrát velmi štědrá a daruje mi místo u uličky v emergency exit row. Akorát že si stejně budu muset boarding pass nechat vytisknout na přepážce, jak to u letů s původem mimo EU bývá.
Se třetí hodinou odjíždím z obchoďáku a narážím na něco, s čím jsem vůbec nepočítal. Provoz. Sakra, kolony na desetiproudých dálnicích. Asi by to chtělo přistavět ještě pár pruhů. Situaci moc nepomáhají zatopené podjezdy a křižovatky. V těchhle místech samozřejmě vznikají ještě horší kolony, jak se všichni otáčí a snaží se navzájem předjet. Před čtvrtou hodinou se ale konečně dostávám na most přes Dubai Garden, projíždím zatáčku a dostávám se na začátek nejslavnější ulice v Emirátech - čtrnáctiproudý bulvár Sheikh Zayed, který protíná celou dubajskou finanční čtvrť. Bulvár je kompletně obklopený obrovskými mrakodrapy. Připadám si takhle maličkatý. Tohle je prostě neskutečné. Připadám si jako ve snu. Člověku se nechce věřit, že takhle monumentální město fakt existuje.
Sjíždím z dálnice na souběžnou dvouproudou obslužnou silnici, která má před každým mrakodrapem parkovací místa. Je tady ale beznadějně plno. Nevadilo by mi teď zajet do nějakých garáží a zaplatit klidně třeba dvě stovky na hodinu, jenom abych mohl auto zahodit a trochu si to tu proběhat. Žádné garáže ale nejsou. A tak odbočuju do postranní uličky. Fascinující, že hned za tou souvislou řadou mrakodrapů jsou prakticky obyčejné činžáky. A je tady taky parkoviště se spoustou míst!
S radostí parkuju, ale hned v zápětí objevuju problém. Automat nebere karty. Tak tohle sakra fakt není město budoucnosti. Bankovky taky vložit nejdou, jenom mince, přitom minimální částka k zaplacení je 10 dirhamů. Kdo nosí tolik kovu po kapsách? Jinak se dá zaplatit SMSkou, což u turistické SIMky samozřejmě nejde. Anebo přes aplikaci. Appka má přes 100 MB a 2,9 hvězdiček, takže je mi jasné, že to bude pěkná sračka. A taky jo. Po stažení se samozřejmě musím registrovat. Ověření e-mailu, telefonu a nakonec rodného čísla! Do háje, to musí člověk v Emirátech bydlet, aby tady mohl zaparkovat? Teď už fakt zase vzteky pěním. Čtvrt hodiny jsem tady totálně promrhal kvůli absolutně retardovanému systému. Sedám do auta a zastavuju uprostřed řady aut vedle parkoviště, kde je jakýsi rozbahněný plácek a asi se tady dá tak jako pololegálně zaparkovat. Na tu chvíli mi to bude stačit.
Vybíhám na hlavní bulvár a prodírám se živým plotem na nouzový chodníček přímo vedle dálnice. Tohle je teda žrádlo! Slunce už se pomaloučku sklání, takže uliční úroveň je ve stínu, zatímco vysokánské mrakodrapy jsou ozářené. Připadám si jako takový bezvýznamný, neviditelný pozorovatel. Protože automobilový provoz tady dělá neskutečný šrumec, ale jako chodec jsem tady úplně sám.
Fotím scenérii ze všech úhlů a vracím se k autu. Popojíždím po obslužné komunikaci před mrakodrapy, když se konečně vynoří i Burj Khalifa. A zrovna se kousek přede mnou uvolňuje parkovací místo. Tak stavím ještě jednou, protože neprohlédnout si trochu tenhle symbol Emirátů by byl hřích. Paradoxně tím, jak tahle věž stojí osamoceně, tak ani nevypadá tak majestátně jako ty mrakodrapy tvořící souvislou zástavbu podél bulváru.
Pět hodin, nejvyšší čas vyrazit. Záhy zjišťuju, že obslužnou komunikaci nejde opustit přímo na dálnici. Musím místo toho projet mezi mrakodrapy do přilehlé rezidenční čtvrti, udělat několik otoček o 180°, a to celé v pomalu jedoucí koloně. Ujet 4 kilometry k dálnici mi trvá 20 minut. Na dálnici už se naštěstí provoz dost ředí a jak opouštím Dubaj, množství aut klesá ještě razantněji. Na letiště je to necelých 100 kilometrů, tak šlapu Nissanu pěkně na krk, ať neplatím pokutu za pozdní vrácení.
Na poslední pumpě před letištěm dělám ještě zastávku na dotankování. Beru 7 litrů, protože po nabrání v Dubaji jsem měl v nádrži množství akorát, a zhruba 7 litrů jsem projel. Strašně rád bych si tuhle matematiku odpustil, ale bohužel většina půjčoven neinformuje dopředu o tom, jestli mají politiku full-full.
Na letiště přijíždím už za tmy, s téměř půlhodinovým zpožděním. V půjčovně to naštěstí přejdou. Přesouvám se na check-in a tady je to teda slušný saigon. V terminálu není k hnutí, u všech odbavovacích přepážek jsou neskutečné fronty. Možná to je normální, ale z EU už na to vůbec nejsem zvyklý, takže si nejdřív říkám, že tady snad musel spadnout odbavovací systém, nebo tak něco. Ale ne. Odbavení běží, jen ukrutně pomalu. Docházím až na nejzazší konec terminálu, kde má přepážky Wizzair. Přepážky samozřejmě nejsou rozdělené podle destinací, ale to je u nízkonákladovek klasika. Lidský had je nekonečný. Těšil jsem se, že si dám před odletem večeři v salonku, ale tahle fronta vypadá minimálně na dvě hodiny, tak budu asi rád, když stihnu odlet.
"Všichni cestující do Krakowa můžou využít přepážku 12!", volá najednou pikolík a několik lidí z fronty podlézá oddělující pásky a míří k prázdné přepážce. Zbytek začíná nesouhlasně mručet. Odlet do Krakowa má čas odletu za 45 minut, takže asi i lowcostová handlingovka naznala, že bude jednodušší je včas odbavit, než pak řešit, co s nimi. Já zas pro jednou využívám toho, že jsem sám s malým batohem a jako takovému mi leccos projde, a připojuju se ke Krakowanům. I přesto, že letím do Bukurešti. Jo, do Bukurešti. Zpáteční letenka do Vídně byla za 3 tisíce a to se mi vůbec platit nechtělo. Do Bukurešti to bylo za tisícovku a ještě jsem tam nikdy nebyl, tak jsem se rozhodl udělat si trochu dobrodružství.
Stojím na konci kraťoučké fronty Krakowanů a po pár minutách sebevědomě a se širokým úsměvem přistupuju k přepážce. Podávám pas a ukazuju na mobilu potvrzení o check-inu. Slečna nehne ani brvou, tiskne mi boarding pass a můžu jít. Tak tohle se povedlo! Mám fakt radost, protože se mi rozhodně nelíbila představa, že bych si místo večeře v salonku musel v letadle kupovat nějaké ohřáté nudle v kelímku za 10 €.
Před pasovou kontrolou postává slečna v hidžábu a rozděluje lidi k přepážkám. "S evropským pasem můžete tudy," usmívá se a posílá mě volnou uličkou mezi přepážkami pohraničníků. Ulička mě dovede ke stejnému scanneru obličeje, jaký má spousta evropských letišť pro občany EU. Tak to je frajeřina, že to tady mají i pro cizince. Scan trvá 5 sekund a opouštím Emiráty. Velký palec nahoru.
Že byl terminál otevřený teprve před týdnem je znát nejen z toho, jak všechno voní novotou, ale i z nepřehlédnutelného chaosu na některých místech. Check-in byl jendím z těch míst, tím druhým je salonek. Podle cedulí se mi ho nedaří najít. Nakonec zjišťuju, že musím prolézt otvorem ve stěně z dřevotřísky, který se tváří, jako by vedl někam na stavbu. Teda ona tady stavba skutečně probíhá, ale taky odsud vedou eskalátory do patra k salonku.
Na recepci je dlouhá fronta, většinu zákazníků tvoří arabské rodiny, které se s personálem dohadují, kolik dětí má nárok na vstup zdarma. Na mě se nějakým zázrakem zase usměje štěstí, když indická slečna otevře další přepážku a mává do fronty speciálně na mě, že můžu jít k ní. Odjakživa říkám, že cestovat sám a nalehko se vyplatí, protože člověk má na první pohled auru ostříleného cestovatele, který bude během chvilky odbavený. A taky jo, scannuju Crypto.com kartu, boarding pass a během 10 sekund můžu jít.
Salonek je asi ten nejrozsáhlejší, v jakém jsem byl. Je tady několik různých jídelen a potom obří terasa s barem, která visí nad hlavní chodbou terminálu a kde jsou pohodlná křesílka a lehátka na odpočinek. K večeři je toho na výběr spousta, dávám si něco jako jarní závitky s masem. Kafe a dortíky pak beru na terasu. Tenhle prostor vymyslel génius. Ruch terminálu je slyšet, ale jako by byl někde hrozně v dáli, takže se tady relaxuje fakt příjemně.
Letí mi to ve třičtvrtě na deset, takže s devátou hodinou už salonek radši opouštím. Letiště je obrovské a bůhví, jak daleko budu muset pochodovat. Metro uvnitř terminálu jako v Dauhá tady nemají, ale aspoň vedou prostředkem všech chodeb travelátory.
Gaty tady mají vymyšlené pěkně, ke každému z nich přiléhá obří čekárna. Není to jako na většině letišť, kde jsou sedačky přímo na chodbě. Jenže jak přicházím ke svému gatu, tak koukám, že to sice mysleli dobře, ale moc to nedopadlo. Lidi totiž stojí na chodbě v úzkém koridoru mezi čekárnou a travelátorem. Čekárna je zavřená, dokud nezačne boarding. Já nikam nespěchám, takže si sedám na zem opodál a sleduju absurdní scénky, když se tím čekajícím davem vždycky snaží proklestit elektroautíčko vezoucí imobilní pasažéry.
Konečně začíná boarding. Letenky se scannují přímo u vstupu do čekárny a ta je tím pádem úplně zbytečná, protože kdo by si sedal v čekárně, když může jít rovnou do letadla. Mně se do mého nízkonákladového sedadla moc nechce, a tak si dál vegetím na zemi a nastupuju až jako poslední. Letadlo je úplně plné. To by člověk nevěřil, kolik lidí poletí z Abu Dhabi do Bukurešti. Nacházím svoje místečko v exit row za křídlem a ono to nebude tak zlé. Místo je tady fakt královské, větší než u exitů nad křídly.
Dveře se zavírají včas, ale taxi trvá věčnost a před runwayí je fronta, takže vzlétáme s téměř hodinovým zpožděním. Vzlétáme na severozápad, takže levá strana letadla má dechberoucí výhled na celé rozzářené centrum Abu Dhabi. "HABIBI, COME TO DUBAI!", křičí mladík v řadě za mnou a pobaví celé letadlo.
Tenhle let je ukrutně nudný. Je tma a navíc sedím u uličky, takže nic nevidím. Jen ten plamen iráckých ropných věží je tak silný, že jeho plápolání zahlédnu i ze svého sedadla. Aspoň že jsem si v salonku duchapřítomně uložil pár dílů seriálu do offline módu Netflixu. A sezení u uličky má tu výhodu, že se párkrát projdu po letadle sem a tam. Pokaždé, když mě trochu přepadne spánek, se rozsvítí světla a začne další kolo palubního servisu, takže celý let nějak doklepu vzhůru, i když jsem po těch čtyřech nabitých dnech pěkně utahaný. No a hodinu po půlnoci místního času, tedy ve tři hodiny emirátského času, už klesáme vstříc Bukurešti.
Výstup z letadla je pěkný šok. Do terminálu se jede autobusem, takže rumunský podzim zažívám hned po otevření dveří. Prší a je tu odhadem o 25 stupňů míň než v Emirátech.
Vstup do terminálu je zvláštní. Nejdřív procházíme přes prázdné přepážky pohraničníků, nad kterými visí nápis VÍTEJTE V EVROPSKÉ UNII, VÍTEJTE V RUMUNSKU. Pak pochodujeme dlouhou chodbou a následují další přepážky pohraničníků, které už jsou obsazené. Na té dlouhé chodbě se mi povedlo tak nějak skoro všechny předběhnout, takže k přepážce pro občany EU se dostávám bez fronty. Nevím, jestli jsem víc ospalý já, nebo celník. Každopádně jsem ale za 15 sekund skrz.
Booknul jsem si chytře hotel Ibis Styles Bucharest Airport, který je něco přes kilometr chůze od terminálu. Hotel mi nabízel transfer asi za pětistovku, což mi přišlo padlé na hlavu. Cestou z letadla jsem rychle zkouknul Bolt a ten byl za podobnou cenu. MHD teď nejezdí, a tak z terminálu vyrážím sebevědomě do deště. Podél silnice vede slušný chodníček, tak nasazuju bundu, kapucu a nějak to doběhnu. Nemám absolutně šajna, jak je to tady s bezpečností, ale kdo by se koneckonců poflakoval ve dvě v noci kolem silnice na letiště. No trochu mě přece jen překvapí chlapík podobného vzezření, taky s kapucí a batohem, který se vynoří ze tmy a štráduje si to proti mně, ale holt jde asi opačně z hotelu na letiště. Nakonec mi ale jediný šok způsobí letadlo, které se s mocným burácením a oslňujícími světly vynoří z husté nízké oblačnosti těsně nade mnou, když mě zrovna chodníček vede přesně podél prahu runwaye.
Hotel má zamčeno, naštěstí se po zazvonění objeví recepční a securiťák. Rychlý check-in, sprcha a padám do postele. Před zavřením víček ještě čelím kruté otázce - zaspat snídani v ceně nebo ne? No, dám budíka na 9:30 a ráno se uvidí.

» Pokračování - Den v Bukurešti