Za přírodou do Emirátů - cestopis

Hory a koupání v Emirátech

16. listopadu

Vstávám o půl deváté, dávám hotelové kafe a sušenky. Snídaně i v tomhle hotelu stála málem tolik, kolik samotné ubytování, takže jsem si ji neobjednal. Musím ale říct, že za tu tisícovku, co tady platím, mám pokoj naprosto exkluzivní. Obývák s kuchyňkou a k tomu ložnice. Respektive tři ložnice. Ale dvě z nich jsou zamčené. Upgrade jsem dostal, ale asi nechtěli, abych jim rozválel tři postele. Teda takový je můj ranní scénář. V noci mě ty dvoje zamčené dveře trochu znervózňovaly.
Dneska mě čeká cesta do oblasti Dibba na pobřeží Ománského zálivu. Měla by to být jedna z mála autentických oblastí v Emirátech, kterou ještě ropné peníze neproměnily v dystopická pouštní města. A taky si chci dát menší túru v horách. Úplně původně jsem chtěl přejet do ománské exklávy Musandam, která zabírá většinu stejnojmenného poloostrova, protože podle fotek by tam měla být příroda vyloženě dechberoucí. Jenže když jsem zkoušel oslovit různé autopůjčovny, tak všechny odpovídaly, že za hranice Emirátů nelze s autem vyjet ani za poplatek. Včera večer jsem ještě koukal, jestli nejde nechat auto někde na hranicích a pak třeba stopovat, ale to se ukázalo jako nemožné. Jednak jsem nenašel žádné místo poblíž hranic, kde bych mohl auto nechat, a taky jsem zjistil, že stopování je tady nelegální. Hromadná doprava do Musandamu neexistuje a jediná možnost by tak byla organizovaná exkurze, což je to poslední, co mě při cestování láká. Tak holt uvidíme, jaké hory mají Emiráty.
Když jsem ráno roztáhl závěsy, hned jsem viděl, že jsem i za tmy odhadl Ras Al Khaimah správně. Čtyřproudové silnice bez chodníků a mezi budovami jen prašné plácky s odpadky. A když teď městem znovu projíždím v autě, říkám si, co sem asi táhne koupáky. Smartwings sem klienty českých cestovek naváží každý den. Asi sem létají ti, kdo si nemůžou dovolit Dubaj nebo Abu Dhabi. Na pobřeží budou určitě taky nějaké resorty, ze kterých koupáci nemusí vůbec vycházet.
Na Google mapách to vypadalo, že k Ománskému zálivu pojedu jen po nějaké okresce nižší třídy. Jak ale opouštím město, tak zjišťuju, že tahle okreska má přesně parametry jakékoliv středoevropské dálnice. Dva pruhy v každém směru a uprostřed svodidla. Za městem už stoupám do typických nehostinných kamenitých hor Středního východu. Pohoří není nijak rozsáhlé, takže silnice se jeho vyšším partiím vyhýbá a spíš ho jen objíždí takovým podhůřím.
Přejet napříč poloostrov Musandam trvá slabou hodinku. Jak klesám na pobřeží Ománského zálivu, vjíždím do městečka Dibba Al Fujairah. Sušenky ráno mi fakt nestačily, takže hned u random libanonského bistra zastavuju na pořádnou pozdní snídani, lomeno brzký oběd. Objednávám humus, ke kterému dostávám arabský chléb a čerstvou i nakládanou zeleninu. I s plechovkou Coca Coly mě to stojí v přepočtu 60 Kč. Majitel bistra umí doslova pár slov anglicky, ale hrozně ho zajímá, odkud jsem a chce si se mnou fotit selfíčko. Zdá se, že mise je splněna a turistickým Emirátům jsem unikl úspěšně.
Po jídle popojíždím na pobřeží, protože nevykoupat se v tomhle listopadovém horku by byl hřích. Vypadá to, že Dibbu jsem zastihl uprostřed přerodu z autentického městečka v turistický resort. Zatímco dál od pobřeží jsou to vesměs normální činžáky s obchůdky a restauracemi v přízemí, tak na pobřeží už stará zástavba vzala za své a místo ní tady rostou fancy budovy, ve kterých budou co nevidět ubytováni hoteloví hosté. Stavební ruch je tady opravdu čilý, rozkopaná je i pláž.
Parkuju přímo u ománské hranice, kde už je pobřežní promenáda úspěšně dokončená. Bílý písek, průzračná voda, fungl nová promenáda a přitom nikde ani noha. Jen uprostřed pláže sedí pod slunečníkem plavčík. Jdu se optat, jak je to tady s koupáním. "Jestli máte bermudy, tak můžete," odpovídá. No tak super! Bleskově se převlékám a skáču do vody. Lepší počasí na koupání si ani nedokážu představit! Je horko, ale slunce nemá takový ten letní žár, a voda má naprosto perfektní osvěžující teplotu. Je to takový zvláštní pocit. Je tady absolutní ticho, jsem tu jenom já a z břehu na mě kouká plavčík. A po chvíli se k němu přidává ještě pohraničník. Asi jsem tady takhle blízko hranice podezřelý, ačkoliv tohle je oficiální pláž, tak nevím.
Hodinku po poledni se balím, v supermarketu kupuju dvě velké vychlazené lahve vody a teď přijde ten dobrodružnější úkol - najít nějaké místo, odkud bych si mohl udělat výšlap do hor. Na Google mapách jsem našel několik lokalit, zdánlivě random naházených v horách. Na mapě k nim nevedou žádné přístupové cesty, tak prostě zkusím štěstí. Bloudím autem po okraji Dibby a snažím se najít nějakou silnici, která by směřovala do hor. Občas už se zdá, že se poštěstilo, ale s koncem zástavby se cesta vždycky změní z asfaltu na kamenito-písčitý povrch. Tam se s Nissanem Sunny fakt neodvážím.
V každém případě je krásné vidět, že Emiráty nejsou jen mrakodrapová města v poušti postavená z ropných peněz. Tady kolem Dibby jsou to normální vesničky s farmami, kde se pěstují převážně datlovníky, ale taky fíkovníky a olivovníky.
S Dibbou to nakonec vzdávám a vracím se na hlavní silnici směr Ras Al Khaimah. Prostě po ní vystoupám co nejvýš do hor to půjde a tam to někde zapíchnu a vyrazím pěšky.
Je to sotva 10 minut jízdy a k zaparkování si vybírám náhodný prašný plácek u datlovníkové farmy. Google mapy tvrdí, že tady mají být nějaké sirné prameny, tak jsem zvědavý. Moc tomu ale nevěřím, protože v sirné půdě by se palmám asi moc nedařilo. Do hor každopádně vidím stoupat prašnou stezku, a tak míjím farmu a vydávám se po ní. Jen, co ztratím silnici z dohledu, tak ztrácím i signál. Stezka mě přivádí na začátek jakéhosi wádí a taky mizí. Teda to je zase yolo. Bez signálu a bez nejmenšího ponětí, kam to vlastně jdu, lezu do arabských hor.
Pokračuju vyschlým wádím vzhůru. Údolíčko je strašně úzké, těsně sevřené mezi vysokými kamenitými horami. Postupně ale začíná okolo vyrůstat vegetace. Jsou to tedy jen drny vysoké trávy a sem tam nízké keříky, ale přece jen. Rostliny znamenají vodu, tak že by tady skutečně byly nějaké prameny? Jak rostlin přibývá, tak se opravdu začínají objevovat tůňky, ve kterých plavou pulci. A nakonec se objevují i dospělé žáby, které se maskují totožnou barvou, jakou má kamení. A jak pokračuju dál, narážím nakonec i na ty slibované minerální prameny. Nevím, jestli sirné, protože naštěstí vůbec nezapáchají. Ale jsou modře a žlutě zbarvené, a kameny pokrývá silná vrstva sedimentu.
Teda takovouhle oázu jsem tady nečekal. Uprostřed vyprahlých hor Arabského poloostrova je to velké překvapení. Tady si přesně člověk uvědomí, že voda je život. Nojo, voda je život. To asi přitahuje opravdu lecjaký život. A mě trochu znervózňuje, že z toho kamenitého svahu nad sebou už nějakou dobu slyším kroky. Občas velmi pomalé a občas jako kdyby někdo popoběhl. Nemám nejmenší tušení, co tady žije za zvířata. Prameny jsem našel, tak se radši dávám na ústup. Kroky jako by mě zpočátku sledovaly, ale pak se naopak začnou vzdalovat. Tak snad už mě tady nic nesežere.
Když se vracím k autu, jsou už 4 odpoledne. To zbývá pořád ještě dost světla. Než zamířím zpátky do Dibby, vyzkouším si ještě sprint po dálnici, protože jsem si na střechu auta odložil sluneční brýle a jak naberu rychlost, odletí asi 100 metrů za auto. Naštěstí je na téhle horské dálnici prakticky nulový provoz, a tak mi je nikdo nestihne přejet.
Vyjíždím zpátky do Dibby a na mapách hledám nějaký výhled, odkud by byl trochu vidět reliéf poloostrova Musandam. Fujairah sea view je dost slibně znějící název. Ale nad pobřežím se vznáší tak silný opar, že je z vyhlídky vidět opravdu jen moře. Silueta poloostrova je prakticky neznatelná. A tak se nakonec vracím na pláž, stihnout asi poslední mořskou koupačku tohoto roku.
Jenže zrada. Pláž je najednou plná lidí. Samí místňáci, většina ženských sedí na dekách v černých čádorech. Absolutně nikdo se nekoupe. Jdu se zase optat plavčíka, jestli se tady smí koupat. "Jestli máte bermudy, tak můžete," zní totožná odpověď. Hm. Jenže jak se převléct. V Evropě se i na plné pláži v sedě klidně převleču, ale tady bych fakt nechtěl někoho omylem oslnit svým holým pozadím. Asi 20 minut sedím v trenkách na ručníku, který jsem si "vypůjčil" z hotelu a přemítám, jestli se odvážit, nebo ne. Jsou tady desítky lidí a každou minutu přichází další, ale nikdo není ani vzdáleně odhalený a k vodě se vůbec nikdo nepřibližuje. Vzdávám to. Fakt se tady nechci dopustit kulturního faux pas a už vůbec nechci skončit někde zatčený za veřejné pohoršení.
Hned u pláže je pěkná kavárnička, a tak když to nevyšlo s koupáním, dám si aspoň kafe. Po včerejší zkušenosti z Abu Dhabi se radši dopředu ptám, kolik co stojí. Baristka se ptá, odkud jsem a jestli žiju v Emirátech, tak říkám, že jsem jen turista z České republiky. "Tak si vyberte něco sladkého a o placení se nebojte," říká s úsměvem černošská slečna. Objednávám teda lungo a croissant, slečna mi přidává ještě jakýsi kakaový bochánek s máslem a medem. Prý je to nějaká místní specialita.
Usrkávám vynikající silné lungo, venku se zatím stmívá. Musím říct, že zákusek je fakt vynikající. "Co takového turistu z České republiky zavane z Dubaje na tenhle konec světa?", ptá se baristka. "Hory a trocha autenticity," odpovídám. "To je dost cool. S tím jsem se ještě nesetkala," směje se. Nevím, jestli to s tím placením nebylo jen něco jako íránský tarof, ale slečna mi cenu zákusků fakt odmítá říct. Tak aspoň zaokrouhluju 15 dirhamů za kafe na dvacku. Když vycházím z kavárny, začíná zrovna svolávání k večerní modlitbě. Když jsem včera opouštěl městskou džungli Abu Dhabi, tak jsem přesně v tohle doufal. Že kromě hor narazím i na takovýhle milý, pohostinný kout Emirátů. Škoda, že mu vzhledem k živelné výstavbě bude asi brzo konec.
Dělám ještě pár nočních fotek Dibby a se šestou hodinou vyjíždím. Dálnice je samozřejmě celá výborně osvětlená, ale o to větší tma je všude okolo. Ladím rádio, aby mi cestu aspoň zpestřila nějaká místní muzika, ale místo toho najednou zaslechnu perštinu. Netuším, o čem moderátor mluví, ale několikrát zazní jméno Bandar Abbas, tak jsem asi opravdu chytil rádio z íránského pobřeží. Není to koneckonců tak daleko, jen asi 100 kilometrů. A tak mi až do Ras Al Khaimah dělá společnost perský pop.
V RAK dělám rychlý nákup v Carrefouru, otočím se s ním v hotelu a mířím pro nějaké arabské jídlo k večeři. Ulice Al Muntasir je podle map doslova plná všech možných fast foodů a restaurací. Mám chuť absolutně na všechno, a tak si nakonec kupuju večeře dvě. Menší shawarmu za neuvěřitelných 30 Kč v jednom podniku, a hned o dveře vedle za 90 Kč dolmu. Beru si to na hotel, protože tohle celé sníst mi asi chvíli potrvá. Shawarma nezklame, ale dolma, to je teprve nebe. Listy vinné révy plněné mletým masem, hezky se salátkem a plátky citronu. Naprostá bomba. Kuchyně Středního východu pro mě nemá konkurenci.
Zatímco se láduju, dělám si hrubý plán na zítřek. Můj limit je 6 večer, kdy mám na letišti vracet auto. Do té doby mám volno. Na jednu stranu bych si hrozně rád ještě zajel do hor, nebo možná do pouště. Na druhou stranu jsem poprvé a možná naposled v Emirátech, tak bych si měl udělat aspoň rychlou zastávku v Dubaji. No a jelikož to město je fakt obrovské, tak naplánovat efektivní rychlonávštěvu mi asi zabere zbytek večera.

» Pokračování - Blesková návštěva Dubaje