Za přírodou do Emirátů - cestopis

Wizzairem na Střední východ

14. listopadu

Dnešní vstávačka ve 3:45 byl můj suverénně nejdřívější budík ever. Koupil jsem si ultralevnou letenku do Abu Dhabi, jenže s odletem z Vídně, a tak teď trpím. Odlet je sice až v 1 odpoledne, ale nerad bych ho prošvihnul kvůli nějaké mimořádnosti, kterých se na trati mezi Prahou a Brnem stává požehnaně.
Ve třičtvrtě na pět stepuju na nástupišti nádraží Praha-Libeň úplně sám. Můj railjet přijíždí na čas a je prakticky prázdný. Průvodčí mi jízdenku kontroluje hned po odjezdu, a stejně tak slečna s minibarem přichází okamžitě, takže kupuju životadárné kafe. Za okny je černočerná tma, a tak vytahuju noťas, abych udělal nějakou práci a ušetřil pár hodin dovolené, protože té už mi takhle koncem roku fakt moc nezbývá.
Kolín a Pardubice jsou nádraží duchů. Vlak sviští s předstihem proti jízdnímu řádu, takže ve stanicích vždycky čekáme. Slečna s minibarem prochází uličkou po každé zastávce. Wi-fi šlape a ve voze je příjemná teplota. Teda musím říct, že takhle hladkou jízdu jsem zažil naposled za striktních covidových lockdownů. Je to škoda, že se dá na 100% kvalitu železničních služeb spolehnout jenom během pandemie anebo ve 4 ráno.
Vlak se trochu plní až v České Třebové, kdy už zároveň začíná svítat. Vedle sebe mám naštěstí pořád místo. Obsazenost vydrží skrz Brno a klesá až v Břeclavi. Do Vídně už pak vlak zase jede skoro prázdný.
V aplikaci ÖBB se chci kouknout, ze kterého nástupiště jede navazující vlak na letiště. No a zjišťuju, že odnikud. Všechny vlaky mezi hlavním nádražím a letištěm jsou zrušené. Na trať skočil sebevrah. Nepanikařím, času mám spoustu. A mám aspoň trochu pocit zadostiučinění, že jsem nevstával před čtvrtou ráno zbytečně. V aplikaci rychle koukám, jestli z centra Vídně nejezdí na letiště vlaky i odjinud. A naštěstí jezdí! Od hlaváku je to jeden a půl kilometru ke stanici Rennweg, ze které jezdí jiná linka. Jezdí teda jen každou půlhodinu, takže na to budu muset trochu šlápnout.
Na hlavní nádraží přijíždíme přesně na čas v 8:49. V odjezdové hale je neskutečný chaos. Davy lidí s kufry zmateně koukají na odjezdovou tabuli, kde u spousty vlaků svítí jednoduše ZRUŠENO. Nejsou to zdaleka jen vlaky na letiště. Není tady žádný personál, který by lidem poradil, žádná informační tabule, a v centru ÖBB je fronta asi tak na dvě hodiny. Fakt nechápu, kde se vzala ta pověst o ordnungu v germánských zemích. Mně vždycky připadá, že jim ten ordnung nefunguje ani za normálních okolností, natož při nějaké mimořádnosti.
Já každopádně nemám čas tady okounět. Vybíhám z nádraží a vcházím do zahrad nedalekého zámku Belvedere. Tudy by měla vést nejkratší cesta ke stanici Rennweg. Jenže je zjevně ještě moc brzy ráno a většina vchodů je zavřených. Jak mi ochotně vysvětluje slečna, která si sem přišla zaběhat a všimla si mě zmateně postávajícího před zavřenou bránou. Většina vchodů se prý otevírá až v 10. Teď musím proběhnout skrz celé zahrady až na opačný konec, což znamená skoro kilometr navíc. Smysl tohohle opatření mi teda fakt uniká.
Kromě toho, že nestíhám, je mi taky strašná zima. Nechtěl jsem po Středním východě tahat kabát, takže jsem si vzal jen lehkou bundu, protože jsem nepočítal s tím, že budu ve dvou stupních a sibiřském vichru běhat po Vídni. Nakonec to tak tak stíhám. Když sbíhám po schodech do stanice, vlak akorát přijíždí. V aplikaci ještě rychle kupuju jízdenku a naskakuju. Uf, tohle bylo teda pěkně napínavé, ale aspoň jsem se pořádně probudil.
Cesta na Schwechat už je naštěstí bezproblémová, v 10 vcházím do terminálu. Průchod přes security je rychlý, po 10 minutách už si ve Vienna Lounge nabírám pořádnou snídani. Vyřizuju ještě poslední pracovní hovory a pak už se s plným talířem přesouvám k výhledu na runway. Dělám last minute check-in, kdy už byla přidělena všechna prostřední sedadla, takže dostávám parádní místo 4F. A dobrodružství může začít.
Po pozdní snídani si dopřávám ještě brzký oběd a kafe, no a ve 12 už radši vyrážím. Lounge je bohužel před pasovkou, tak nechci riskovat nějakou frontu. Ale ta se naštěstí nekoná a ve čtvrt na jednu už jsem u gatu, který se akorát otevírá k nástupu. Je tady obrovská koncentrace slovenských tiktokových influencerek. Jak to vím? Protože kamkoliv se podívám, tam se natáčí nějaký odletový taneček. Teda stránka Influencers in the Wild by tady měla žně.
Musím říct, že ještě větší zábava ale je, když se všechny tyhle slečny dostanou k nástupu a personál je stahuje o 80 éček za jejich extrémně nadrozměrné loďáky. Nakonec ale všechny přebije Slovák ve středních letech, který v duty free nafasoval několik igelitek, do nich si nacpal oblečení a teď se snaží gatem projít s argumentem, že duty free tašky se nezapočítávají do limitu. "Just stop it sir, this is not duty free, it's your personal stuff," utře ho mladík z handlingu, když z igelitky vytahuje chlapíkovy trenky. Teď už se fakt musím kousat do rtu, abych se nerozesmál nahlas.
Po tomhle veleúspěšném nástupu mě smích přechází až když usedám do svého stísněného sedadla a uvědomuju si, že tady strávím 6 hodin. Nebesa se nade mnou naštěstí slitovala, když vedle mě v sedačkové loterii posadila dvě velmi štíhlé Slovenky, kterým je asi 50, takže to ani nejsou influencerky. Tak tohle by nakonec mohl být let za odměnu!
Vzlétáme na minutu přesně ve 13:00. Chvíli po vzletu se ještě na obzoru rýsují Alpy, ale po pár minutách vlétáme do husté oblačnosti a veškeré výhledy končí. Stejně jsem ale rád, že nesedím v uličce, protože u okýnka funguje GPS, takže můžu aspoň na mapách sledovat, kde jsme.
Mraky se na chvíli rozestupují, když nalétáme nad Černé moře, ale znovu se kupí při letu nad tureckými horami. Show začíná až ve vzdušném prostoru Iráku. Nejdřív zlatý západ slunce nad pouští Al Dibdibah. A potom přelet přímo nad zářícím Bagdádem, nad stálými plameny z ropných věží a nakonec nad Basrou. A tím to nekončí. Následuje zářící Kuvajt s 30 kilometrů dlouhým mostem přes Kuvajtský záliv. Bahrajn, Katar, a pak už klesáme k Emirátům.
V Abu Dhabi přistáváme už pár minut po deváté večer místního času. Takže let nakonec trval jen 5 hodin. A dost to uteklo, vůbec mi to nepřišlo tak dlouhé. Mám z toho fakt radost, protože takhle dlouhý let jsem s nízkonákladovkou ještě neabsolvoval a měl jsem z toho trochu vítr.
Jsme sice v extrémně bohatých Emirátech, ale pořád jsme přiletěli Wizzairem, takže k terminálu samozřejmě jedeme autobusem. A to k fungl novému terminálu A. Otevřel teprve před třemi dny. Všechno se blyští a voní novotou. A je to tady obrovské.
Pasová kontrola má snad 50 přepážek, ačkoliv většina je zavřená. Fronta ale stejně trvá sotva 5 minut. Policistka v černém čádoru kouká trochu zmateně na můj pas. Po chvíli ho ukazuje kolegyni. Kolegyně si málem klepe na čelo a odpovídá něco jako "Džumhuríja Čechíja". Že by sem létalo tak málo Čechů, že tady paní ještě nikdy neviděla český pas?
Naštěstí žádný jiný zádrhel už nepřijde. Kromě vstupního razítka dostávám ještě razítko Abu Dhabi Grand Prix 2023. To mi přijde dost zajímavé, měl jsem zato, že "suvenýrová" razítka se do pasů dávat nesmějí. Ale tak zrovna Emirátům jsou asi nějaké mezinárodní konvence ukradené.
Ve veřejné části letiště měním peníze za velmi slušný kurz. Překvapuje mě, že SIM karty jsou dost drahé. Ale nemám na výběr. Jsem tu jen na pár dní, tak kupuju nejmenší balíček 2 GB za 3 stovky. To je snad poprvé, co někde vidím dražší mobilní internet než v Česku.
Letiště je asi 30 kilometrů od centra, takže taxík nepřipadá v úvahu. Venku vidím zastavovat autobus, tak vybíhám k němu. Netuším, jaké tady mají autobusy trasy, ale předpokládám, že to pojede někam směrem do centra. Znejistí mě, že se mnou nastupuje jen pár lidí, kteří jsou od pohledu zaměstnanci letiště, a vůbec žádní turisti. Ale když se indického řidiče ptám, jestli jede do centra, tak kýve, že ano. Na platební kartu už se ale moc netváří. Prý potřebuju speciální kartičku na MHD. "A kde ji seženu?", ptám se. "To je jedno," odpovídá řidič a ukazuje, ať nastoupím.
Teda, díky bohu. Hodný indický řidič zachraňuje debilní platební systém. Jsem po celém dni na cestě a po tom nelidsky brzkém vstávání tak hotový, že by se mi fakt nechtělo někde shánět kartičku a pak čekat bůhví jak dlouho na další autobus. Jak já tohle nenávidím, když v nějakém městě potřebuju kvůli dvoudenní návštěvě vyřizovat stupidní jednoúčelovou průkazku. Proč by v roce 2024 nemělo jít koupit jízdenku kreditkou? Ačkoliv zrovna v Emirátech by mě nedostatky MHD asi neměly překvapovat. Můžu být rád, že tady vůbec nějaká jezdí.
Klimatizace v autobuse je tak ohulená, že je mi zima skoro jako ve Vídni. Ale to je na Středním východě normální, i přesto, že venku je teď jen příjemných 22 stupňů. Autobus sviští vstříc městu, žádné zastávky se nekonají. Zatím mi to připomíná Ammán a Teherán. Silně osvětlená dálnice, 4 pruhy v každém směru, a kamkoliv pohlédnu, vidím zářit nějaké minarety. Okolní rezidenční čtvrti taky vypadají stejně, jako v jakémkoliv jiném městě na Středním východě. To se ale začne měnit s tím, jak se blížíme k centru. Najednou se na obzoru objeví zářivé mrakodrapy. Při pohledu na mapy mám fakt radost, protože autobus zjevně bude projíždět blízko kolem mého hotelu. Ve vhodnou chvíli mačkám tlačítko na zastavení a vystupuju sotva půl kilometru od hotelu.
wow! Tak tohle je masakr! Z autobusu to ještě nebylo tak zřejmé, ale teď si uvědomuju, jak strašně je to tady obrovské. Ulice má 5 pruhů pro auta v každém směru. Okolo jsou mrakodrapy, zároveň je tady docela široký chodník, alej palem a k mému velkému překvapení i cyklostezka. A nikde ani noha! Je to trošku creepy, i ta 10proudá silnice je téměř prázdná. Ale tak je už skoro 11 večer a zítra je pracovní den, tak holt zdejší obyvatelé asi neponocují. Po chvilce chůze páchám svůj první přestupek a přecházím tu brutálně širokou silnici na červenou, protože široko daleko nic nejede. Prakticky na každé lampě je kamera, tak doufám, že tady nevyužívají rozpoznávání obličeje na levelu Čína.
Na recepci hotelu Ramada je samozřejmě indický recepční, ale sranda je, že má svůj indický přízvuk angličtiny říznutý přízvukem arabským. Takže mě oslovuje Mistr Bitr, což je typicky arabská výslovnost jména Peter.
Noc mě tady bez snídaně stojí 2 tisíce, což je na můj standard dost ranec. Služby tomu odpovídají, batoh mi chce odnést portýr, ale já nemám drobné na bakšiš a celkově hlavně nemám potřebu, aby mi moje jedno zavazadlo někdo nosil. A tak ho k jeho velkému překvapení odmítám.
Drahý hotel jsem si nevybral proto, že bych se snad chtěl rozmazlovat. Jenže nebylo na výběr. V Abu Dhabi byly na Bookingu k dispozici dvě možnosti. Buď hostely za 3 stovky na noc, 15 kilometrů od centra, které od pohledu i podle recenzí ubytovávají hlavně nově příchozí otroky z Indie a jihovýchodní Asie, kteří ještě nemají stabilní bydlení. Anebo právě hotely jako Ramada, jejichž ceny začínaly na dvou tisících a končily v nekonečnu.
Mimochodem když mluvím o otrocích, tak nechci, aby to vyznělo jako despekt vůči imigrantům z Asie. Je to ale bohužel slovo, které nejlépe vystihuje stav, v jakém v Emirátech žijí - při příchodu do země jsou jim odebrány pasy a bez svolení zaměstnavatele nesmí změnit práci, ani odejít ze země.
Hotelový pokoj a hlavně postel vypadají extrémně pohodlně. Já mám ale taky extrémní hlad, a tak se nutím jenom zahodit batoh a vydat se pro něco k večeři. Vypínám klimatizaci, která byla při mém příchodu nastavená na 19 stupňů, a snad se pokoj aspoň stihne trochu ohřát.
Na mapách jsem našel místo s názvem Shawarma Cafe, které má být otevřené až do rána a vzdušnou čarou by to měl být kousek. Hned jak vylezu z hotelu, tak koukám, že pěší pohyb tady asi nebude jednoduchý. Potřebuju přejít prázdnou osmiproudou dálnici, ale ta je uprostřed rozdělená plotem. A tak musím chtě nechtě dojít pěkný kus k přechodu a zase se vracet. Když dojdu k přechodu, zrovna přijíždí auto, ale protože tady není semafor, tak neohroženě vyrážím. Auto zastavuje a pouští varovné blinkry. Asi je tady přecházející chodec dost neobvyklou situací.
Od dálnice zahýbám do postranní ulice a tady to najednou hrozně žije. Rozsvícené obchody, restaurace a stánky. Ulice plné lidí. "Welcome, brother," vítá mě arabský prodejce shawarmy, když přicházím ke stánku. Chvíli studuju nabídku. Říkám si, že si asi špatně pamatuju měnový kurz. Protože podle mého přepočtu by shawarma tortilla měla stát asi 40 Kč. Mám teď ale takový hlad, že je mi to asi jedno. Chci se postavit do fronty, ale prodavač na mě mává, ať jdu rovnou k němu. Nojo, Střední východ a typická privilegovaná péče o bílé Evropany.
Platím za shawarmu kartou a koukám, že se mi strhlo opravdu jenom 40 Kč. Tak to je cena level Írán. Nevím, proč mě všichni varovali, že jsou Emiráty děsně drahé.
Cestou zpátky do hotelu kupuju ještě v supermarketu nějaké sladké pečivo na ráno a chlazené nealko pivo. Jestli na Středním východě něco miluju, tak je to...no, je to fakt spousta věcí, ale jedna z nich je noční život, kdy všechny podniky i obchody jsou otevřené aspoň do půlnoci. Jak tak obhlížím ceny, připadá mi to tu podobné jako u nás, spíš o trochu levnější.
Teď už táhne na půlnoc, takže mizím na pokoj, rychle zbouchat shawarmu a na kutě. Zítra bude dlouhý den.

» Pokračování - Bloudění po Abu Dhabi