Za přírodou do Emirátů - cestopis

Den v Bukurešti

18. listopadu

Na výběr jsem měl dvě možnosti. Začít den ospalý, nebo hladový. Když v 9:30 zazvonil budík, přinutil jsem se k první možnosti. V letištní pustině žádný podnik neseženu a čekat na snídani, dokud se nedostanu do města, se mi vůbec nechce. A nakonec nelituju. Hotelová snídaně nabízí mimo jiné párečky a opečenou slaninu, což jsou věci, které mi i po pár dnech na Středním východě chyběly.
Po snídani ještě trochu dospávám, protože mě čeká další extrémně dlouhý den. V 11 večer mi to letí do Londýna a odtamtud přiletím zítra v 8 ráno do Prahy. A do té doby jsem bezprizorní. Venku prší a teplota je na nějakých 5 stupních, což oproti Emirátům rozhodně není počasí, které by lákalo k bezcílnému bloumání. Ale vzal jsem si z domova prozřetelně nepromokavou bundu s kapucou, no a v Rumunsku jsem poprvé, takže se do města navzdory počasí docela těším.
Včera jsem trošku zjišťoval, jak je to v Bukurešti s MHD, a překvapivě jsem našel appku 24pay, přes kterou jde koupit jízdenky na jakoukoliv dopravu v celém Rumunsku. 90minutová jízdenka stojí 3 rumunské lei, takže asi 15 Kč. Nákup prakticky na dvě kliknutí s platbou přes Google Pay. Naprostá pohoda. Do odjezdu nejbližšího autobusu od hotelu mám ještě asi 10 minut, tak můžu ze zastávky sledovat startující letadla. Mimochodem mě fascinuje, jak mají Ibis hotely odhlučněná okna. V pár letištních Ibisech už jsem bydlel a i při výhledu přímo na runway člověka nic nevzbudí.
Autobus přijíždí na čas, ale je absolutně našlapaný. Vzhledem k neutuchajícímu dešti a přetopenému interiéru je uvnitř vzduch jako v prádelně. Vydržím to čtvrt hodiny, ale pak se zapojujeme do stěží se hýbající kolony. Na mapě koukám, že jsme poblíž tramvajové konečné, tak na nejbližší zastávce vystupuju.
Nefalšovaný podzim. Stromy jsou z většiny opadané a chčije a chčije. A taky nefalšovaná východní Evropa. Tramvajovou konečnou tvoří takový neutěšený plácek s paneláky okolo. Tramvaj, která přijíždí, je ale překvapivě fungl nová.
Popojíždím už jen kousek, k náměstí Piața Victoriei. Tohle místo jsem si zvolil jako začátek, a jako konec jsem vybral obchoďák Bucharest Mall, přesně na opačném konci centra. Pěšky je to 7 kilometrů, což mi na jedno odpoledne připadá jako ideální procházka.
Vydávám se ulicí Calea Victoriei a první, co mě zaujme, je oddělená cyklostezka. Tak už i Bukurešť Prahu předstihla. Paneláky jsem nechal za sebou, teď už podél ulice vede alej a z obou stran ji obklopují historické budovy z 19. století, jako divadla, muzea a akademie. Překvapuje mě, že na takovéhle významné ulici je v sobotu po poledni prakticky ticho. Žádný provoz, žádní lidi. Ale to bude asi tím hustým deštěm.
Jak se blížím ke starému městu, čtu si všechny nápisy a cedule a baví mě, jak prakticky všemu rozumím. Rumunština je takový zajímavý mix francouzštiny a španělštiny, aspoň tedy v psané formě.
Přicházím na staré město a i v té nepromokavé bundě a s deštníkem už jsem ztratil veškeré zbytky komfortu, takže koukám, kam se na chvíli zašít. Nemám nic k pití, takže v Carrefouru kupuju vodu. Tady potkávám prvního žebráka, který mi vyloženě nadává, když mu nic nedám. Jenže já nemám žádnou hotovost a tu rumunskou pokud možno vůbec nechci, když za pár hodin zas odlétám. Kromě žebráka každopádně před obchodem narážím i na kavárnu s příznačným názvem The Coffee Shop, tak tady se na chvíli ukryju. Je to typický hipsterský podnik, který by z fleku mohl existovat v Karlíně, takže mě americano stojí 80 Kč, i když jsem v Rumunsku. Ale je tu teplo, sucho a relativně prázdno, a to je pro mě teď hlavní. Při těch cenách mě každopádně nepřekvapuje, že veškeré ostatní osazenstvo jsou od pohledu digitální nomádi, kteří tady sedí s noťasy.
Trochu jsem doufal, že než vypiju kafe, tak se počasí aspoň trochu umoudří, ale to byla planá naděje. Když po půl třetí lezu z kavárny, prší ještě víc a teď už je to fakt nepříjemné. Nechci se vzdát pochodu na opačný konec centra, ale asi už to bude spíš fakt jen pochod, než nějaká kochačka. Jediné, co fakt chci vidět, je slavná monumentální budova parlamentu, a tak teď dál po třídě Calea Victoriei mířím přímo tam.
Po stranách vidím sympatické malebné pěší zóny a mrzí mě, že si je teď neprohlédnu a v tom dešti ani nevyfotím, ale aspoň mám motivaci se sem vrátit. Město působí navzdory průtrži mračen velmi příjemně. Vzbudit v takovémhle počasí pozitivní dojem se podaří málokterému městu.
Přecházím po mostě Podul Națiunile Unite řeku Dâmbovița. Břeh je obsypané socialistickou výstavbou, ale nábřeží je tak pěkně upravené a stromy podzimně zbarvené, že to i s paneláky vypadá pěkně.
Za řekou probíhám pár užších historických uliček, které mě najednou vyplivnou na obří bulvár Unirii. A na jeho konci se tyčí parlament. Viděl jsem ho na fotkách mnohokrát, ale stejně mě takhle naživo překvapí, jak je budova neskutečně masivní! Stejně jako v Emirátech, se i tady za takový monumentální diktátorský pomník zaplatila velká daň. Tentokrát ne v podobě novodobých otroků, ale v podobě velké historické čtvrti Uranus, která na místě parlamentu dřív stála. Než byla budova z rozhodnutí diktátora Ceauşesca v 80. letech postavena, došlo k demolici zástavby o rozloze italských Benátek. Ale stejně jako v těch Emirátech, když se od toho člověk na chvíli oprostí, tak musí uznat, že je to fakt působivá stavba.
No, jsem venku půl hodiny a už toho mám zase tak akorát. Opodál na náměstí Unirii vidím McDonald's, tak na chvíli najdu útočiště tam. Stejně už mi od snídaně docela vyhládlo. Jak koukám na nabídku, tak vidím, že Big Mac index je velmi příznivý, takže zdejší cenová hladina je asi přece jen o dost nižší než u nás a "karlínská" kavárna byl jen exces. Big Mac menu stojí něco málo přes stovku.
Opouštím Mekáč a teď už za sebou nechávám památkovou zónu a potřebuju jen dotáhnout tenhle svůj pochod. Pokračuju kus po upraveném nábřeží řeky Dâmbovița, kde potkávám i moderní budovu Národní knihovny. No a od řeky to jsou ještě necelé dva kilometry k obchoďáku Bucharest Mall. Tady už je to mnohem víc východní Evropa. Po chodníku se přes zaparkovaná auta a rozbitý povrch s velkými výmoly skoro nedá jít. Do toho pořád prší jako blázen, takže se snažím vyhýbat hlubokým loužím. Všude podél ulice jsou paneláky. Když před pátou hodinou přicházím k obchoďáku, je už tma.
Obchoďák jsem si vybral jako cíl ne proto, že bych měl potřebu nakupovat, ale tušil jsem, že po setmění a v tomhle počasí budu potřebovat azyl někde v interiéru, kde nikomu nebude vadit, když tam u jednoho kafe posedím hodinku nebo dvě. Tady je nejen teplo, ale dokonce přetopeno, takže kafe kupuju ledové. Tahám noťas a aspoň si kopíruju a třídím fotky, protože je mi jasné, že teď už nic nenafotím. Dělám si check-in na dnešní let a nějakým zázrakem dostávám v sedačkové loterii zase exit row a sedadlo u uličky. No a zároveň hledám na mapách, kam bych mohl zajít na nějakou rumunskou večeři, než se vydám na letiště.
V 6 vyrážím z obchoďáku, je to kilometr ke stanici metra a cestou mám tři alternativy, kde se najíst. Motám se sídlištními ulicemi a veškerý prostor okupují zaparkovaná auta, takže chodník je fakt k ničemu a musím po silnici. Jenže i na silnici jsou obří výmoly a v chabém pouličním osvětlení jsou dost blbě vidět, takže občas zahučím nohou do kaluže pomalu až po koleno. Teda tady mi Bukurešť začíná trochu lézt na nervy.
Míjím první restauraci, kterou jsem si našel, a ta má k mému velkému překvapení v sobotu večer zavřeno. Druhá alternativa je kebab, ale ne takový ten pouliční stánek jako v ČR, ale normální restaurace jako v Turecku. Tady to přece jen od Turecka není zas tak daleko, na hranice jen necelých 300 kilometrů, tak to je skoro místní jídlo. Jenže tady neberou karty. Tak zbývá třetí, nouzová alternativa - opět Mekáč. Chtěl jsem se mu vyhnout, ale podle map tady už v blízkém okolí nic jiného není a já fakt nechci jet na letiště hladový, protože bukurešťské letiště nepochopitelně nemá salonek.
Mekáč je docela noční můra. Stísněný, špinavý, potlouká se tady několik docela neodbytných žebráků a k tomu tady bez dozoru pobíhají malé cikánské děti, které žebrají taky. Zajímavé. Žebráci se většinou soustředí spíš v centru než na sídlištích, ale možná chce Bukurešť dělat dobrý dojem na turisty, tak si to v centru víc hlídají. Mně se tady každopádně vůbec nesedí dobře, takže rychle zbouchám jídlo a padám pryč.
U stanice metra Dristor nacházím malý stánek s pečivem, kde překvapivě berou karty. A tak kupuju do zásoby pár kousků něčeho jako burek, protože mě čeká ještě dlouhá cesta a něco k zakousnutí se bude hodit.
Linka metra M1 je okružní, takže se na obě strany dostanu, kam potřebuju, ale jedním směrem to potrvá třikrát déle, než tím druhým, tak musím dávat fakt bacha, abych to nespletl. Design stanice metra není ani trochu pompézní, jak to ve východní Evropě bývá. Naopak mi to připomíná spíš typickou stanici v Londýně. Souprava, do které nastupuju, je ale moderní a celá průchozí.
Vystupuju po necelé čtvrt hodince jízdy na náměstí Piața Victoriei, kde jsem v poledne začínal. Neuvěřitelné! Déšť skoro přestal. Město má teď ve slabém pouličním osvětlení vyloženě tajemnou atmosféru. Nikde ani noha, ticho, jen ze stromů opadávají kapky deště. Vydávám se teda směrem k letišti pěšky prostředkem parku Kiseleff. Zabere to ale možná 10 minut, než déšť znovu nabere na síle. A tak radši skáču na tramvaj, vezu se na konečnou na náměstí Piața Presei. Tramvaj je zase úplně prázdná. Ta liduprázdnost celého města mě fascinuje. V Praze není v sobotu večer v MHD k hnutí.
Na náměstí Piața Presei už staví letištní autobus. Celou cestu zvládám na tu jednu jízdenku za 18 Kč, kterou jsem si koupil v aplikaci. Zdejší MHD mi přijde na skvělé úrovni, obzvlášť za to velmi nízké jízdné. Pět linek metra, šestá se staví a ta navíc povede na letiště. K tomu 23 linek tramvají. Všechna vozidla, která jsem viděl, vypadala max 5 let stará. No a MHD je to nejmenší, co na mě zapůsobilo. Z Bukurešti mám celkově hrozně dobrý pocit a rád se sem někdy vrátím na pořádnou cílenou návštěvu.
Krátce po půl deváté přijíždí autobus na letiště. Pasovka, security, žádný problém, za 10 minut jsem skrz. Trochu škoda, protože teď mi do odletu zbývají víc než 2 hodiny a nemám absolutně co dělat. Tak si aspoň trochu procházím letiště, narážím zase na opuštěné přepážky pohraničníků a když nad nimi vidím nápis NON-SCHENGEN DEPARTURES, tak si konečně uvědomuju, k čemu to je. Letiště už je připravené na rozdělení na schengenskou a non-schengenskou část. Jenže vstup Rumunska do Schengenu stále blokuje Rakousko, a tak se musí pasová kontrola pořád dělat hned u vstupu a pro všechny cestující.
Bukurešť si u mě nakonec těsně před odletem přece jen zvládne udělat vroubek. V terminálu nejsou žádná pítka a voda na záchodech je fixně nastavená na horkou. Takže si musím koupit půllitrovku za 3 €. Ne že by mě 75 Kč zabilo, ale jsem úplně alergický na tenhle podnikatelský přístup, kdy nějaká firma zneužívá základní životní potřeby k nastavení vyloženě lichvářských cen.
Boarding mého letu do Londýna začíná s hodinovým předstihem, tak to vypadá, že poletíme včas, i když je to dnešní poslední let. Tahle šílená oklika, kdy letím do Prahy přes Londýn, nebyla původně v plánu. V Anglii jsem měl původně mít 24 hodin, což je sice na Londýn extrémně málo, ale já už jsem tam byl, a tak jsem se chtěl ubytovat v Reigate poblíž letiště a prohlédnout si menší idylické anglické městečko s hradem. Wizzair pak ale přeložil odlet na 6 ráno. Sice bych mohl letenku zrušit a dostat full refund, ale změna byla dost na poslední chvíli a už se mi nechtělo vymýšlet alternativní cestu domů z Bukurešti. Mám aspoň štěstí, že let do Prahy letí taky z Gatwicku a nemusím řešit noční přesun přes Londýn. Wizzair totiž lety mezi Prahou a Gatwickem zavedl se začátkem zimního letového řádu a v plánu je má jen do konce roku. Pak už bude létat zase jen z Lutonu, což je přes 100 kilometrů daleko.
V exit row nám před odletem letuška dává klasicky speciální instrukce pro případ nouzového přistání. 20letý týpek vedle mě kouká na TikTok a až když mu letuška pohrozí, že ho bude muset přesadit, zvedne na chvíli hlavu. Poslechne si sotva jednu větu a hned si zas pouští TikTok. V duchu si říkám, že přemýšlím jak starý dědek, ale že ta generace Z je fakt ztracená.
Vzlétáme přesně na čas. Sedím u uličky a je noc, takže nemám šajna, kudy letíme a cestou jenom koukám na stažené díly seriálu. Tenhle let je o něco kratší, jen tříhodinový. Bohužel v Londýně je časový posun mínus dvě hodiny, takže přistáváme krátce po půlnoci místního času a do ranního odletu mi zbývá 6 hodin.
"Bydlíte ve Spojeném království? Pracujete tady?", ptá se pohraničnice, když jí podávám pas. "Nene, za 5 hodin mi to letí do Prahy," směju se. "Ukažte mi boarding pass," odpovídá velmi striktně. Teda, to tady po Brexitu zavládla docela přísnost vůči cestujícím z EU. Já jsem každopádně rád, že jsem v UK zrovna teď, protože nedávno tady začali znovu razítkovat EU pasy. A příští rok mají zase definitivně přestat, protože budou přecházet na plně elektronický systém. Takže je to vcelku krátké časové okno na to si odsud tenhle suvenýr odvézt. Jenže pohraničnice mi pas podává zpátky bez razítka, tak se ptám, jestli ho můžu dostat. "Of course you can, darling," roztaje najednou a razítko mi bouchne.
Tak, jsem ve Spojeném království. A co teď? Je tady nonstop otevřený Marks&Spencer, tak si za 6 liber kupuju meal deal v podobě krevetového salátu, oranžády a octových chipsů. Pár balíčků chipsů beru i na doma, protože tak dobré octové chipsy, jako v Británii, nemají nikde. No a po jídle bych se chtěl přesunout do tranzitního prostoru, ale koukám, že ten je zavřený. Teda, druhé největší londýnské letiště a ono neoperuje 24/7? To je teda masakr. Ve veřejné části letiště pospávají bezďáci a poflakují se tady od pohledu feťáci. Vítejte v Británii. Sedět několik hodin zrovna tady se mi moc nechce, tak jdu hledat východ.
Před terminálem je ticho, nikde ani noha. To jsem fakt nečekal, že zrovna letiště v Londýně může být takhle mrtvé. Koukám na mapu, jestli se odsud nedá nějak dostat do přilehlého městečka Horley. Tam teda asi taky touhle dobou nebude zrovna živo, ale aspoň bych se nějak zabavil a chůze by mě trochu probudila. Bohužel to podle street view vypadá, že si můžu vybrat buď dálnici, anebo takovou dost shady uličku pod dálnicí. Vzhledem k těm feťákům, co jsem viděl uvnitř, to nezní jako moc lákavá možnost, protože bůhví, co za zjevy se bude poflakovat poblíž letiště. No a tak prostě popocházím sem a tam a snažím se nějak přebít spánek, než ve 3:15 otevře tranzitní prostor.
Spojené království je asi jedinou zemí, která nemá výstupní pasovou kontrolu. Údajně si pohraničníci dopředu vyžadují seznamy odlétajících cestujících a ty případně problematické si odchytávají konkrétně. Průchod do tranzitu by tedy mohl být hladký, kdybych se nezdržel na security. Nezdá se jim arganový olej, který v pohodě prošel v Abu Dhabi i v Bukurešti. Nechtěl jsem otevírat pěknou originální krabičku a nepřendal jsem tedy obsah do průhledného sáčku. "It's under 100ml," zkouším se vymluvit, ale pracovník striktně odpovídá "That doesn't mean it shouldn't be out, does it?". Ptá se na účtenku a studuje etiketu. Cením, že mu důkazy nakonec stačí a krabičku neotevírá.
Tahle noc je každopádně ve znamení čekání. Teď konkrétně čekání na otevření lounge. Ta se konečně otevírá ve 4 hodiny. A musím říct, že čekání stálo za to. Je to jako hotelová snídaně. Vajíčka, slaninka a k tomu takové ty supr vařené britské klobásky. Gatwick si to u mě vyžehlil. Tohle je nakonec příjemný závěr tohohle nabušeného tripu. Ten hodinový přískok do Prahy už nějak doklepu a doma čeká postýlka.

» Zpátky na informace

» Podobná cesta: Poprvé ve východní Evropě
» Další podobná cesta: Z Budapešti na Balkán