Za přírodou do Emirátů - cestopis

Bloudění po Abu Dhabi

15. listopadu

Jestli něco fakt nesnáším, tak jsou to časové posuny dopředu. Na tomhle ultra krátkém tripu nemám čas vyspávat, takže budíka jsem si dal na půl devátou a připadám si pěkně zmlácený, protože doma je teprve půl šesté. Hotelovou snídani jsem si neobjednával, protože stála 6 stovek a to mi přišlo jako fakt masakr. Tak dávám rychlou sladkou snídani na pokoji, sprchu a vyrážím. Na recepci ještě prosím o late check-out, protože oficiálně bych měl vypadnout už v 10. "Mistr Bitr, I can do 1 o'clock," hlásí s úsměvem recepční, který má, stejně jako noční směna, silný indický přízvuk říznutý arabštinou.
Centrum Abu Dhabi je obrovské. Jenom samotná nábřežní promenáda měří 8 kilometrů. Chtěl jsem pro efektivnější přesuny využít kolo, protože jakkoliv je to překvapivé, tak v Emirátech funguje bikesharing s názvem Careem Bike. Jenže jsem zjistil, že do appky se nedá zaregistrovat bez platební karty vydané v Emirátech. Taxíky Careem, které jsem využíval před 5 lety v Jordánsku jako velmi levnou dopravu po městě, tady stojí na nejkratších trasách okolo pěti stovek. A na autobusy člověk potřebuje speciální kartu, která se dá koupit asi na 5 místech v celém městě. Tady je zkrátka auto king a všechny ostatní způsoby dopravy jsou tady asi jen tak na oko, aby se neřeklo.
Já se ale nevzdám a zkusím jít pěšky. Nemám koneckonců žádný konkrétní cíl. V 6 večer si mám na letišti vyzvednout v půjčovně auto, takže za ten necelý den chci hlavně nasát charakter a atmosféru města.
Vyrážím po bulváru Sheikh Zayed směrem k moři. Ta velikost všeho je prostě fascinující. Široká desetiproudá silnice, široké chodníky, vysoké věžáky a mrakodrapy. Atmosféra je trochu creepy, protože provoz je minimální a na chodníku jsem úplně sám. Když na nejbližší křižovatce skočí zelená, přejede pár aut a pak se okolo rozhostí naprosté ticho. To jsem od hlavního města Emirátů nečekal.
Ujdu pár bloků a ze vchodu jednoho z věžáků vychází snědý mladík v obleku. Namíří si to přímo ke mně. A hned se ptá, odkud jsem a jak se jmenuju. On pochází z Bangladéše a jmenuje se Mohammed. Po úvodních zdvořilostech poukazuje na můj foťák a ptá se, jestli mu udělám pár fotek. Bráním se, že nejsem profi fotograf, ale on to zjevně bere jako přehnanou skromnost a na fotkách trvá. Pak si vyměňujeme Instagramy, abych mu mohl fotky poslat. Projíždí si můj profil a u jedné z fotek se zastaví. "Tahle se mi líbí nejvíc. Připomíná mi moje rodné město," usmívá se a ukazuje mi snímek, který jsem vyfotil v Arménii a na kterém je strašně zbídačená vesnická ulice s 50 let starou Ladou.
Cestou jsem potkal pár stanovišť kol Careem a vedle teď vidím i stanoviště koloběžek Lime. Sice tady žádná neparkuje, ale i tak je to dobrá zpráva. Lime appku mám, tak je šance, že půjde použít i tady a mohl bych si pohyb trochu urychlit. Aplikace skutečně naběhne a ukazuje mi nejbližší koloběžku hned na druhé straně silnice...nebo teda té 10proudé dálnice. Žádný přechod široko daleko není, ale je tu aspoň nadchod. Šlapu dvě patra schodů a přecházím. Těšil jsem se, že odsud aspoň půjdou udělat nějaké fotky z nadhledu, ale nadchod je kompletně zakrytý. Možná kvůli slunci? Teď je listopad a je docela horko, takže většinu roku tady musí být slušná výheň.
Koloběžka leží přímo pod schody a odemknu ji na první pokus. Uhýbám z hlavní dálnice do postranních ulic. No a vida, tady to vypadá jako normální město. Čtyřpatrové činžáky, které mají v parteru obchody a mezi nimi normální ulice. Akorát tahle čtvrť má asi 400 krát 400 metrů a následuje další desetiproudá dálnice. Podél dálnice vede kousek cyklostezky, ten pak najednou končí a člověk buď může vjet na dálnici, nebo snést koloběžku po schodech do podchodu. Haha, to je jako v Praze. Já volím možnost dva, koloběžku provádím podchodem a konečně se dostávám na pobřežní promenádu.
Tady je to docela pěkné. Akorát že koloběžka má omezenou rychlost na 15 km/h. Chtěl jsem původně dojet až na ostrov Marina, odkud má být nádherný výhled přes vodu na celé centrum. Jenže to je 8 kilometrů daleko a tímhle tempem tam pojedu půl hodiny. A tak radši uhýbám zpátky do města. Koloběžku musím zase snést do podchodu a vynést nahoru. Jízda je docela opruz. Na silnici na mě troubí auta, na chodníku zase musím u každého vjezdu a křižovatky zastavovat a koloběžku přenášet, protože jsou tady strašně vysoké obrubníky. Hůře pohybliví obyvatelé Abu Dhabi, hádám, jezdí všude auty, stejně jako zbytek populace.
Nakonec to vzdávám u Qasr Al Hosn, což má být pevnost z 18. století. Parkuju koloběžku a jdu se podívat. Dovnitř se evidentně nedostanu, protože vrata jsou zavřená. I z venku je to ale docela zajímavé, jak tady typická historická pevnost s vysokými zdmi, malými okny a cimbuřím sedí mezi mrakodrapy. Stačí mi ale pár fotek a pohnul bych se dál.
U pevnosti stojí na chodníku koloběžka Fenix, které na řídítkách visí reklama s promo kódem na 20 minut jízdy zdarma. To by mi mohlo stačit akorát na cestu do hotelu. Stahuju appku, s registrací překvapivě není žádný problém a těch 20 minut fakt dostávám. Akorát ta koloběžka stojí absolutně za vyliž. Jede to strašně pomalu a drncá to i na té hladké dlažbě, která tady na chodníku je. Takže ji zahazuju hned u první mešity, která stojí mezi vysokými mrakodrapy.
Pár fotek mešity a beru zase Lime. Teď už se chci dostat nejkratší cestou do hotelu, tak jedu po straně jedné z těch městských dálnic. Prostoru je tady dost, ale stejně na mě občas někdo troubí. Fascinuje mě, že tady nejsou prakticky žádné přechody a uprostřed dálnice je plot. Přitom po stranách jsou normální ulice, které ale nikam nevedou. Připadá mi, že Abu Dhabi vzalo ideu 15minutového města a vyložilo si ji po svém - vyjdete z domu a nejpozději do 15 minut narazíte na dálnici, kterou nemůžete přejít.
Na téhle dálnici je to docela o život. Troubící auta jsou v pohodě, ale autobusy a náklaďáky mě předjíždí s odstupem asi tak 10 centimetrů a na té nestabilní koloběžce si to úplně neužívám. Tak najíždím na chodník. A najednou se na policejním autě, zaparkovaném asi 100 metrů přede mnou, rozsvítí majáky, najíždí na chodník a míří přímo ke mně. "Ajajaj, tak ono se po chodníku asi fakt jezdit nesmí. Sakra, pokuta v Emirátech bude pěkně mastná," probíhá mi hlavou a ve zlomku vteřiny se rozhoduju ujet. Nějakým zázrakem zrovna projíždím kolem odbočky do postranní ulice, která je zatarasená sloupky. Tak tam samozřejmě zahnu. Vůbec se neohlížím a kličkuju jednou uličkou doleva, další doprava. Seskakuju, parkuju a dělám jakoby nic.
Srdce mi pěkně buší, protože ujíždět policii na Středním východě možná nebyl ten nejlepší nápad. Obzvlášť ve městě, které má na každé lampě kameru. V hlavě si rychle sestavuju výmluvu na to, jaký jsem hloupý turista, že jsem jenom hledal místo na zaparkování koloběžky a policejního auta jsem si vůbec nevšiml.
Podle map jsem jen kilometr od hotelu. Opouštím tuhle 15minutovou čtvrť a u toho bedlivě sleduju obě strany dálnice, jestli na mě policie někde nečeká. Shit shit shit. S tím množstvím kamer můžu fakt jen doufat, že se téhle nechutně bohaté autokracii nechce plýtvat zdroji na týpka na koloběžce, protože jestli jo, tak si na mě klidně můžou počkat před hotelem.
Překonávám dálnici pomocí jediné soustavy přechodů široko daleko a zapadávám do hotelu. Je čtvrt na jednu, tak mám ještě chvíli, než budu muset vypadnout. Dávám studenou sprchu a googlím, jak je to v Abu Dhabi vlastně s těmi koloběžkami. A teď jsem fakt rád, že jsem ujel. Legálně se na nich totiž smí jezdit prakticky jen uvnitř těch 15minutových čtvrtí. Nesmí se na chodník, nesmí se na víceproudou silnici a jezdec musí mít helmu a chrániče. Teoreticky se může jezdit ještě po oddělených cyklostezkách, ale takovou jsem viděl jen na pobřeží a v jedné ulici. No a pokuta za každé porušení je 1000 dirhamů, takže přes 6 tisíc korun. Bez helmy a na chodníku, to bych si pěkně vydělal.
Krátká zkušenost s centrem Abu Dhabi mi každopádně asi stačila. Takže zbytek dne chci strávit prohlídkou Sheikh Zayed Grand Mosque, což je relativně nová mešita postavená v roce 2007 a hlavně je to největší mešita v Emirátech. Leží asi 15 kilometrů od centra směrem k letišti, což se mi i hodí, protože odtamtud pak pojedu rovnou do autopůjčovny. Akorát že taxíky stojí majlant a koloběžka už teď nepřipadá v úvahu. Takže budu muset sehnat tu kartičku na autobus.
Dávám nejdřív k obědu shawarmu ve stánku, který jsem navštívil večer. Prodavač si mě pamatuje, takže moc turistů do těchhle "chudších" čtvrtí, hádám, nechodí. Zatímco mi chystá tortillu, ptá se, odkud jsem. On je z Libanonu a je tady kvůli penězům, které z většiny posílá rodině zpátky domů. Ekonomika Libanonu bude teda asi opravdu v troskách, jestli se dá líp vydělat shawarmou za 40 Kč v Abu Dhabi...
Od stánku to beru postranními uličkami ke kilometr vzdálené pobočce Lulu Exchange. Je to dost velká prodejna, kde kromě směnárny mají taky Western Union, platební systém pro úhradu služeb, no a taky je to jedno z mála míst, kde prodávají kartičky MHD. Jenže tak snadné to nebude. Kartičku si musím koupit s minimálním kreditem 100 dirhamů. aaaargh, tohle je fakt MHD k nezaplacení! Slečna asi vidí můj nasupený výraz, protože hned couvá s tím, že si můžu kartičku koupit v automatu na zastávce a tam si můžu nabít jakýkoliv kredit. Není zdaleka na všech zastávkách, ale u nemocnice LLH asi kilometr odsud bych ji měl najít. No dobře. Ještě tomu dám poslední šanci a pak asi rozbiju zdejší kulturu a začnu stopovat.
No ale než odejdu s nepořízenou, tak zkusím ještě jednu věc. Vyměnit jordánské dináry, které s sebou tahám všude možně po světě už od roku 2019, protože jsem je kvůli strašným celníkům nestačil vyměnit před odletem z Aqaby. Mám jich sice v přepočtu jenom za 500 korun, ale mě strašně štve vlastnit peníze, které jsou nepoužitelné. Nepochodil jsem s nimi v Íránu, v Turecku, ani v žádné evropské zemi s velkým množstvím přistěhovalců. Ale tady se daří! Po víc než 4 letech dostávám použitelné peníze. Zkouším k tomu přihodit ještě katarské riály, ale s těmi už nepochodím. Nevadí, to byla v přepočtu jen asi padesátikoruna, kterou si klidně nechám jako suvenýr. Tenhle achievement mi každopádně dobře zvedl náladu.
Slečna naštěstí nekecala a automat fakt najdu tam, kde slíbila. Co mě fascinuje je, že zastávka je klimatizovaná. Kartička stojí 10 dirhamů a zároveň na ni 10 dirhamů nabíjím, protože jízdenka kupodivu stojí jenom 2 dirhamy (asi 12 Kč). Jízdní řády jsou na Google mapách, takže teď už by to mohlo jít jako po másle. K mešitě Sheikh Zayed jede linka 94 a její autobus přijíždí už po 5 minutách. Jsem tady jediný Evropan, jinak se mnou nastupují převážně Indové, někteří na sobě mají uniformy uklízečů a pokojských.

Největší mešita v Emirátech

Dopoledne, kdy jsem měl město prakticky pro sebe, je to tam. Teď jsou skoro dvě odpoledne a zjevně začíná špička. Osmiproudé městské dálnice jsou pěkně zasekané. Poskakujeme od semaforu k zastávce a od zastávky k semaforu. Autobus je úplně našlapaný, takže ven moc nevidím a radši na mobilu trochu plánuju zbytek dne.
Výškové budovy najednou mizí a místo toho začínají dálnici obklopovat obyčejné činžáky. Autobus se postupně vyprázdňuje. Pak sjíždíme z dálnice a projíždíme čtvrtí plnou fancy budov, ve kterých jsou sídla firem, luxusní autosalony, soudy i ministerstva. A pak se najednou v pozadí vynoří minarety a postupně celá mešita Sheikh Zayed. Už z dálky je to dechberoucí stavba.
Zastávka autobusu je asi půl kilometru od mešity. Dál můžou pokračovat pouze muslimové, nevěřící musí do eskalátorech do podzemí. Tady čeká regulérní obchoďák se spoustou obchodů s oblečením, parfémy, a taky McDonald's a další fast foody. Mekáč mi přijde k duhu, protože po té krkolomné cestě jsem pěkně vyprahlý a fakt potřebuju Colu s ledem. Objednávám velkou, i když mi 80 korun přijde trochu moc, jenže záhy zjistím, že velká Cola není evropský půllitr, ale americký litr. No, zvládnu i to.
Vstup do mešity je regulovaný a i když je zdarma, musí se vyplnit něco jako check-in na letišti, tedy předat všechny údaje z pasu. Na frontu u okénka mám z Mekáče výhled a vidím, že se vůbec nehýbe. Tak to zkouším zařídit online a překvapivě to jde. Na každou čtvrthodinu je omezený počet návštěvníků, který může dovnitř. Naštěstí je volný hned nejbližší slot, takže vyplňuju check-in, dorážím Coca Colu a jdu na prohlídku.
U východu z obchoďáku musím nascannovat vstupenku, která mi přišla do e-mailu, a následuje pochod půlkilometrovým tunelem. Chodba je vyzdobená velkoformátovými obrazy s citáty z Koránu a různými dalšími moudry o tom, proč je islám nejlepší náboženství na světě.
Tunel končí bezpečnostní kontrolou, zase stejně jako na letišti. Všechno z kapes musí ven, tašky do rentgenu. Navíc jsou tady vypsaná pravidla oblékání, která pro ženy samozřejmě znamenají zahalení celého těla s výjimkou obličeje a rukou. Pro muže je to výrazně volnější, stačí mít zahalená ramena a kolena. Prošly by tedy i delší kraťasy, já jsem byl ale připravený a mám na sobě džíny, i když je mi v nich pekelné horko. Personál je zaskočený, proč mám s sebou takový velký naditý batoh. Vysvětluju, že odsud jedu rovnou na letiště, a chystám se jim batoh otevřít. "Jestli nemáte zbraně nebo dron, tak můžete jít," odmávnou mě.
Vyjíždím po eskalátorech nahoru a...no tak tohle je neskutečné! Mešita je naprosto ohromná. Velikostí i krásou. Tady budou mluvit asi hlavně fotky, já nedokážu slovy popsat, jak jsem unešený. Všechno je samozřejmě hrozně fancy - podlaha nádvoří je z mramoru, v interiéru je zase položený největší perský koberec na světě. Překvapuje mě, že se tady dá relativně volně procházet a že se dá nahlédnout i dovnitř. Turistické koridory jsou oddělené od prostorů pro věřící velmi tenkými provázky, takže to člověku nijak neruší zážitek.
Turistů je tady překvapivě minimum, o to působivější je ta rozlehlost nádvoří a monumentálnost budovy. Je tady ale skupina Rusáků, která samozřejmě dělá ostudu, když si na fotky svléká předepsané oblečení a špulí rty. Ochranka tomu hned učiní přítrž, načež se Rusáci klasicky arogantně rozčilují. Oni prostě kdekoliv na světě nezklamou.
Se čtvrtou hodinou mešitu opouštím, protože cesta na letiště bude dost komplikovaná. Všechny autobusy na letiště mají zastávky v centru a potom jedou bez zastávky až na letiště. Neexistuje žádná linka, která by letiště spojovala s rezidenčními oblastmi. Celkově na mě linkové vedení působí dojmem, že jde hlavně o to, aby se ti nejchudší otroci náhodou nepřipletli do cesty turistům. Tohle se ostatně děje i v jiných zemích, největší humbuk kolem toho byl při olympiádě v Riu. Já jsem každopádně smířený s tím, že i když už jsem v půlce cesty na letiště, budu se teď muset vrátit 12 kilometrů nazpátek a pak zase opačným směrem.
Jak opouštím podzemní obchoďák, přijíždí zrovna na zastávku autobus. Nevím, kam jede, ale jelikož odsud všechny linky směřují do centra, tak naskakuju. Jsem jediný cestující. Až při průjezdu kolem soudů, ministerstev a autosalonů nastupují zase indičtí uklízeči. Hledám na mapách nejbližší zastávku letištní linky A2 a vystupuju po půl hodině jízdy u stadionu Mohammed bin Zayed. Na letištní autobus je to necelý kilometr chůze. Okolo jsou kromě stadionu samé významné instituce jako národní divadlo a sídla několika mezinárodních televizí. Chodník tady ale není, jenom prašný plácek podél šestiproudové silnice.
Letištní autobus odjíždí každých 15 minut, tak mám ještě čas na kafe. Kavárny nejsou něco, co by na Středním východě úplně frčelo, a podle Google map tomu není jinak ani v Abu Dhabi. Zrovna kousek ode mě je ale podnik s názvem PUFF, kde to vypadá, že by kafe mohli prodávat. Už z dálky si říkám, že podle syté růžové barvy je to typické místo pro influencerky, ale chuť na kafe je tak silná, že se nedám odradit.
Uvnitř nikdo není, hned se mě ujímá milá obsluha. Objednávám ledové kafe a k tomu tiramisu, které vypadá naprosto neodolatelně. Jenže účet je 60 dirhamů, takže skoro 4 stovky korun. "THAT'S A LOT!", vypadne ze mě spontánně udivené zvolání. Baristka kouká trochu rozpačitě. Kafe je prý za dvacku a tiramisu stojí čtyřicet. Tak objednávku tiramisu hned ruším. 120 Kč za ledové kafe už zní trochu rozuměji. Sedám si k malinkému růžovému stolečku a za chvíli dostávám našlehanou mléčnou pěnu s ledem, asi tak pěti kostkami cukru a příchutí kafe. Nojo, však jsem to říkal. Kavárna pro influencerky. Nějak to zláduju a během 10 minut odcházím s hyperglykemií na autobus.
V malé večerce ještě kupuju vodu a nějaké chipsy k zakousnutí, protože jiné ready-to-eat jídlo tady neprodávají. Aspoň že večerka má zase ceny nižší než my doma. Ten zážitek s tiramisu mi bude ještě chvíli ležet v žaludku. A než mi spoj přijede, stíhám ještě z nadchodu přes dálnici pořídit aspoň pár fotek těch mrakodrapů s trochou odstupu.
Do autobusu zase nastupuju jako jediný běloch, uvnitř jsou samí Indové. Říkám si, že ty davy Evropanů, co sem jezdí na dovolenou, sem asi fakt jezdí jenom pořádně roztočit úspory v luxusních resortech a po městě se nijak nepohybují.
Zimní dny jsou v Emirátech o dost delší, ale když se šestou hodinou přijíždím na letiště, tak už se stmívá. Najít půjčovnu bude asi sranda. Ten fungl nový terminál A, který otevřeli před pár dny, sice už odbavuje všechny lety, ale většina půjčoven a cestovek by podle webových stránek měla být stále ve starém terminálu. "Proč tam potřebujete?", táže se slečna na informacích, když se zkouším optat na cestu. "Mám booknuté auto v Europcar," odpovídám. "A fakt vám řekli, že máte jet tam? Tam už je všechno zavřené. Zkuste to tady o patro níž," radí.
Sjíždím po eskalátorech a překvapuje mě, jak je tohle fungl nové letiště neprakticky uspořádané. Oproti tomu monumentálnímu prostoru nahoře je v tomhle patře jenom úzká chodba, která má uprostřed masivní sloupy, takže se tady vůbec nejde rozhlédnout a musím celou chodbu projít, než konečně mezi sloupy skutečně objevím svou půjčovnu Europcar.
"Omlouvám se, bude to možná trochu zmatek, jsme úplně první den po stěhování," říká agent za přepážkou. Bere si ode mě pas, řidičák, kreditku a překvapivě i mezinárodní řidičák. Pro jistotu jsem si ho zařídil, i když ho po mně v cizině nikdy nikde nechtěli, a teď jsem za to rád. V Emirátech měly všechny autopůjčovny naprosto katastrofální recenze, takže jsem si výjimečně připlatil za 100% pojištění a kreditka by teď měla sloužit jen na případné pokuty.
Po papírování se se mnou jeden z agentů vydává na parkoviště. Jedeme výtahem a pak několik minut pochodujeme tunelem. "Vy musíte mít 10 tisíc kroků už po první hodině směny," troufám si trapný vtípek, který si snad můžu dovolit, když jsem tady mezi prvními zákazníky. "Je to pravda," směje se agent. "Moc nám to tady nevyhovuje, na starém terminálu jsme měli parkoviště přímo v budově," dodává.
Jaké auto bude moje, tipuju už z dálky. To suverénně nejchudší z celého parkoviště. Booknul jsem si nejlevnější kategorii a dostávám bílý Nissan Sunny. Auto vypadá jako vyrobené z plastu. Je to automat, žádné manuály nebyly na výběr. Jelikož mám 100% pojištění, tak odpadá kontrola auta, agent jen zapisuje stav benzínu a prý mám jet za ním, otevře mi bránu. Teda doufám, že tohle je jen nedoladěný systém v počátku, jinak je mi těch zaměstnanců fakt líto, jestli tady kvůli každému půjčenému autu nachodí dva kilometry.
Spoléhal jsem na to, že za výjezdem z parkoviště bude nějaké místo na zastavení, ale chyba. Výjezd vede rovnou na dálnici. Agent měl tak naspěch, že jsem pospíchal za ním a teď ani nevím, kam jedu. Teda, vím přesně, kam dneska jedu. Až do severovýchodního cípu země, do emirátu Ras Al Khaimah. Ale to půjde bez navigace těžko. Naštěstí jsou tady aspoň cedule na Dubaj, tak najíždím správným směrem a po pár minutách jízdy sjíždím na jakési sídliště.
Ze všeho nejdřív hledám techničák, protože jsem se na něj samozřejmě zapomněl zeptat. V přihrádce je jenom jakási nekvalitní černobílá kopie, ze které je navíc kus utržený. Telefon v půjčovně nikdo nezvedá, tak píšu na Whatsapp a posílám fotku. "Jo, tohle vám stačí," přichází stručná odpověď. No dobře. Další, co mě nutně zajímá, je tempomat. A s pomocí Googlu zjišťuju, že ho tohle auto nemá. Tak to je docela hustý. Zapínám na mobilu navigaci, podle map jsou to do cíle 2 hodiny a něco přes 200 kilometrů. Tak to zní dost optimisticky.
Najíždím zpátky na dálnici, opouštím aglomeraci Abu Dhabi a dostávám se už na skutečnou meziměstskou dálnici. V emirátu Abu Dhabi je rychlostní limit 140 km/h. V ostatních emirátech jen 120, ale s 20kilometrovou tolerancí, takže vlastně taky 140. Nakládám Nissanu Sunny, co se do něj vejde. Na prázdné osmiproudé dálnici a v zemi s extrémně levným benzínem nemá cenu jet na spotřebu. Když se dostanu na 140 km/h, tak cítím, že má Nissan vír v nádrži a víc se do něj už opravdu nevejde. Říkal jsem, že auto vypadá jako vyrobené z plastu. Kvalita jízdy by tomu taky odpovídala. Trochu lituju, že jsem si nepřiplatil za něco kvalitnějšího. Ta dálnice si o to přímo říká. Na druhou stranu by mě to pak jen svádělo k páchání dalších přestupků. Zlatý plastový Nissan, tady můžu klidně i bez tempomatu nechat nohu odpočívat na plynovém pedálu, protože nelegální rychlost z něj nevytáhnu.
Pár desítek kilometrů za městem mě zláká dálniční McDonald's na pořádnou večeři, protože mi při pohledu na něj dojde, že jsem celý den prakticky nejedl. A pak už to sviští. Je tma, takže se nemůžu kochat pouští a je to docela monotónní jízda. Ačkoliv dálnice je, stejně jako všude na Středním východě, celá velmi dobře osvětlená. Jak se ale přiblížím k Dubaji, monotónnost končí. Dálnice se rozšiřuje vysloveně na runway. Popravdě za jízdy nedokážu spočítat pruhy. Je jich v každém směru 8 nebo 9. Masakr. A přidávají se každých pár kilometrů naprosto monumentální dálniční křižovatky, které jsou každá rozlehlá asi jako celé Staré Město pražské. Fascinující je, že jsem na dálnici úplně sám. To je jak z filmu.
Dubaj objíždím po jednom z několika obchvatů a za městem zastavuju na benzínce, protože v půjčovně mi auto dali s poloprázdnou nádrží. Litr Naturalu 95 stojí zhruba 18 Kč. Každá řada stojanů má dedikovaného pikolíka, takže ani nemusím vylézt z auta a mám natankováno.
Asi 50 kilometrů za Dubají končí poslední křižovatky obchvatů a průtahů a dálnice se zužuje na naprosto trapné 3 pruhy v každém směru. To už mám před sebou posledních 50 kilometrů do cíle, kam přijíždím za necelou půlhodinu.
Ras Al Khaimah vypadá oproti Abu Dhabi neskutečně chudě. Většinu každé ulice zabírá samozřejmě několikaproudá silnice, ale okolo je takový "bordel". Žádné chodníky, prostě jen prach a odpadky. Kdekoliv nestojí barák, tam je písečný plácek s odpadky. To mě ale vůbec nemusí trápit, protože tohle město mi poslouží jen jako základna pro zítřejší řádění ve zdejších horách. Které si ještě před spaním budu muset trochu naplánovat.
Na recepci mě vítá indický recepční a banda přiožralých Rusáků, kteří mají v lobby baru za recepcí párty se strašně hlasitou rusáckou muzikou. Recepční mi z nějakého důvodu nabízí free upgrade z dvoulůžka na suite. Prý je v posledním patře. Beru. Ať jsem od rusáckého bordelu co nejdál. Byl to dlouhý den a zítra mě čeká další.

» Pokračování - Hory a koupání v Emirátech