Střední Asie: Okruh kolem Alatau - cestopis

Horským průsmykem do Kyrgyzstánu

19. září

Při včerejším dojezdu do Almaty jsem měl fakt z pekla štěstí. Na pumpě kousek před městem jsem znovu zkontroloval Booking a nějakým zázrakem se uvolnil pokoj v solidním hotelu zhruba za tisícovku korun i se snídaní. Recepce zavírala ve 22 hodin, což mi vyšlo opravdu na minutu přesně, a pak jsem si ještě na otočku zajel pro večeři na McDrive. Čehož se v cizině skrz jazykovou bariéru většinou bojím, ale obsluha mluvila anglicky a šlo to úplně hladce. A třešničkou na dortu bylo, když jsem zjistil, že hotel stojí asi půl kilometru od autopůjčovny. Takže když jsem před půlnocí padl do postele, mohl jsem s klidnou hlavou nastavit budíka až na osmou.
Teďka si debužíruju u docela solidní snídaně a potřebuju se fakt nacpat, protože mě čeká zase pěkně nabitý den. Jiný na tomhle tripu asi ani mít nebudu. Švédský stůl tady sice zase není, ale dostávám slušnou porci vajíček, párečků, nějakého pečiva, zeleniny, a k tomu ovesnou kaši s banánem. Kafe tady klasicky chybí, musím si vystačit s černým čajem.
Krátce před devátou hodinou opouštím hotel a jedu ještě o pár bloků dál dotankovat do plna. Pikolíka, který mi chce natankovat, musím odehnat, protože včera už jsem se naučil tríček, se kterým ten čínský krám dotankovat, a nechce se mi to teď lámaně vysvětlovat někomu dalšímu. Platím lehce přes dvě stovky korun, což znamená, že jeden kilometr jízdy mě vyšel na nějakých 70 haléřů.
Podmínkou pro vrácení auta bylo jeho umytí. Jaká to náhoda, myčka je v budově hned vedle půjčovny. A půjčovna mi může dohodit slevu na mytí! To se tak občas stane... Nechtěl jsem jim na tenhle vyčůraný business model přistoupit, byť za to mytí chtějí jen asi dvě stovky korun. Ale nikde u cesty jsem myčku nepotkal a fakt jsem neměl energii se po ní víc shánět. Takže se skřípěním zubů platím a už jsem zase sám, se svým velkým báglem a s celým dnem před sebou.
Pracovnice v půjčovně mi aspoň doporučila směnárnu, kde se můžu zbavit čínských jüanů, takže to bude moje první zastávka. Vykračuju si po sluncem zalitém bulváru, který je obklopený vzrostlými a sytě zelenými stromy. A na jeho konci se tyčí majestátní zasněžené vrcholky Alatau. Včerejší nečas je fuč, dneska je na nebi jen čisté azuro. A fuč je i moje včerejší únava. To sluníčko mě úplně zalilo čerstvou energií.
V Almaty je všechno tak rozlehlé a objemné, že těch pár bloků mezi půjčovnou a směnárnou, které se na mapě zdály jako kousek, je ve výsledku 20 minut ostré chůze. Směnárna v přízemí paneláku je naštěstí otevřená. Jüany tu opravdu směňují, a to za velmi dobrý kurz. Na kurzovním lístku jsou mimochodem i české koruny.
S peněženkou plnou tenge srším dobrou náladou, protože dneska už jde všechno zase jako po másle. Teda, neměl bych být nevděčný. Na to, jak extrémně nabitý trip jsem si naplánoval, to v podstatě jde až neuvěřitelně jako po másle celou dobu. Trochu deště a pár drobných zaškobrtnutí fakt nemůžu brát jako nějaká příkoří.
Před směnárnou rovnou sestupuju do stanice metra, protože se potřebuju dostat přes celé město až k vlakovému nádraží. Ostraha nad eskalátory je z mého obřího batohu trochu vykolejená. Batoh putuje do rentgenu, načež ho po mně chtějí ještě otevřít. Jeden ze securiťáků mě pak projíždí ručním scannerem. "Neříkejte spasiba," reaguje lámanou angličtinou na moje poděkování. "My nechceme mluvit rusky. Kazašsky se děkuje slovem rachmat," vysvětluje. Teda jestli mi něco mohlo náladu zvednout ještě víc, je to sdílená averze k Rusákům. "Rachmat," odpovídám se širokým úsměvem, na což všichni securiťáci taky nadšeně odpovídají rachmat.
Po 10 minutách jízdy vystupuju na konečné Raiymbek Batyr, kousek od vlakového nádraží. Ale vlakem nejedu. Dneska chci dojet do kyrgyzského Karakolu, kousek od břehů jezera Issyk Kul, na úpatí Těrského Alatau. A tam se dá dostat dvěma způsoby. Buď obkroužit celý Alatau, tedy dojet autobusem zpátky do Biškeku a odtamtud jiným autobusem do Karakolu. Což je logisticky nejjednodušší, protože tam jezdí normálně linkové spoje. Ale já se nerad vracím stejnou cestou. Navíc by to na mě byla moc nuda. A tak chci místo toho vyrazit do Karkary. Což je průsmyk v hraničním pohoří ve víc než dvou tisících metrech nad mořem. Taková zadní vrátka do Kyrgyzstánu.
Místo na nádraží teda mířím opačným směrem, ke stanovišti maršutek Sayakhat. Vím, že až do Kyrgyzstánu žádná hromadná doprava nejezdí. Hranice jsou totiž v totální horské pustině, kde desítky kilometrů na obě strany není žádná civilizace. Ale zkusím najít maršutku, která pojede co nejdál, a zbytek holt zvládnu stopem nebo taxíkem.
"KYRGYZSTAN?", mává na mě přes obří rušnou křižovatku řidič řádně obouchaného Volkswagenu Multivan. Zjevně nejsem zdaleka první cizinec s velkým báglem, co tuhle trasu absolvuje. Přecházím křižovatku na opačnou stranu, kde parkuje spousta těchhle dodávek pro 7 až 9 cestujících. Řidič hned nabízí, že za 30 tisíc tenge mi udělá soukromou jízdu až na hranice. Teda nějaká tisícovka korun za 300 kilometrů taxíkem, to je skoro zadarmo. Ale nechci zbytečně rozhazovat, když to určitě půjde méně pohodlně za zlomek ceny.
Vysvětluju přes překladač, že chci jet maršutkou do Kegenu, což je takové poslední větší sídlo před hranicemi. Ale řidič říká, že do Kegenu jezdí jenom jedna maršutka denně, a to v 6 ráno. Postupně přicházejí další řidiči a všichni hned nabízejí, že mě odvezou na hranice. Akorát že ostatní se s cenou pohybují kolem 50 tisíc. A klepou si na čelo, proč mi tenhle týpek nabídl odvoz za 30 tisíc. On pak vysvětluje, že chtěl stejně jet za rodinou do Kegenu, takže se mu to vyplatí. Načež se rozhostí ticho a všichni řidiči, co kolem mě stojí v kroužku, na mě koukají jako že jsem totální magor, jestli na tenhle kšeft nekývnu. Možná je to jen geniální prodejní strategie, ale funguje to. Holt se rozšoupnu, ale ušetřím spoustu času.
Cestou děláme ještě několik zastávek. Nejdřív u směnárny, protože na tenhle drahý odvoz mi nevychází tenge. Měním jen pár dolarů, ať pak v Kyrgyzstánu nemusím zase ještě hnedka měnit tenge na somy. Pak popojíždíme na benzínku, řidič si ode mě vybírá jízdné a hned za něj tankuje plnou nádrž. Já si jdu koupit pití a něco drobného k jídlu. Tak se lámaně ptám, jestli taky nechce něco koupit. On to zjevně pochopil tak, že ho zvu na oběd, protože mě nadšeně objímá a naznačuje, že na oběd si zajdeme později. No a nakonec před odjezdem z Almaty ještě zastavujeme u nějaké nemocnice, kde nabíráme jakousi mladou slečnu v hidžábu. S řidičem se evidentně zná, tak jí nabízím svoje místo vepředu, ale ona gestem a úsměvem odmítá a sedá si bůhví proč až do poslední řady.
Vzhledem k šílenému provozu nám těch pár zastávek zabralo přes hodinu a z Almaty vyjíždíme až po půl dvanácté. Začínám být dost vděčný, že jsem se nechal ukecat do soukromého odvozu až na hranice, protože navigace mi teď při započtení hodinového časového posunu ukazuje příjezd do Karakolu o půl sedmé. A to tam nejspíš dorazím ještě později, protože nějaký čas zabiju na hraničním přechodu, no a hlavně pak budu muset sehnat odvoz dál. Při větším počtu přestupů bych absolutně neměl šanci to dneska dojet.
Říkal jsem, že nerad absolvuju stejnou cestu dvakrát, ale prvních pár hodin mě to teď stejně čeká. Jedeme vlastně až ke kaňonu Charyn, kam jsem cestoval předvčírem, a teprve odtamtud to bude nová cesta ke kyrgyzským hranicím. Líp to ale už fakt vymyslet nešlo.
Řidič to po dálnici až na menší výkyvy řeže okolo 150 km/h. Zpočátku lámanou ruštinou řešíme takovou tu klasiku, jako odkud jsem, jestli mám rodinu, a tak dál. Řidič nedokáže pochopit, že jsem ženatý a přitom nemám děti. Sám jich prý má sedm. Vyptává se, kde všude v Kazachstánu jsem byl a jak se mi tady líbí. Samozřejmě pěju samou chválu. Tenhle region mi už stihl neskutečně učarovat. No a dál se dostáváme k politice. "Československo kamarádi se SSSR. Kamarádi s Kazachstán. Ale teď ne Československo, teď Česko. Česko kamarádi s Kazachstán?", ptá se. Popravdě netuším, ale kývu, že ano, Kazachstán je kamarád. "A Rusko? Česko kamarádi s Rusko?", pokračuje. "Nee, Rusko ne, Rusko suka," odpovídám a hned si říkám, že to je možná trochu tenký led. Ale řidič jen zadumaně pokýve.
Jediné, co přerušuje naši zběsilou jízdu, je prudké brždění před policejními hlídkami. Řidič jako by o nich věděl dřív, než jsou vidět. Přitom nemá puštěnou žádnou navigaci. Ale občas si je fotí a pak se mi podaří postřehnout, že fotky posílá do nějaké Whatsappové skupiny, kam zároveň posílá fotky spousta jiných lidí. Asi takový Waze pro profesionální kazašské řidiče. "V Kazachstánu je hrozně moc policejních hlídek," říkám udiveně. "To nejsou policisti, to jsou banditi!", oponuje řidič.
Po slabé hodince jízdy sjíždíme z dálnice, najíždíme na silnici směr Charyn a hned zastavujeme v jakési občerstvovací osadě. Prodává se tady ovoce, zelenina, pečivo, ale taky třeba pečená kuřata, čaj a podobně. Chápu, že teď je čas na to pozvání na oběd. Slečna zůstává beze slova sedět v autě a řidič mě vede do takové hodně jednoduché kantýny. Je mi úplně jasné, že tady nebudou brát karty. A já už tenge prakticky nemám. Ukazuju kartu a kyrgyzské somy. Samozřejmě smůla. A bankomat tady prý není. A tak jdeme do většího obchodu s potravinami, kde karty berou, a kupujeme aspoň nějaké sendviče a pití. Musím s úšklebkem říct, že řidič mou pohostinností nešetří.
Vracíme se k autu, kde slečna trpělivě čeká, a svištíme vstříc horám. "Banditi!", křičí z okénka řidič, když projíždíme kolem velkého policejního checkpointu na křižovatce kousek před Charynem. Za chvíli míjíme odbočku k Charynu a pak už zase vstupuju na neprobádané území. Musím říct, že mě dost pobaví okamžitý rozdíl v kvalitě vozovky. Silnice je najednou o dost užší a povrch pěkně rozmlácený. Prioritu v údržbě mají zjevně trasy, po kterých se pohybují turisti.
V náhodné vesnici uprostřed náhorní plošiny vysazujeme slečnu. Pořád mi přijde zvláštní, že spolu se řidičem za celou cestu nepromluvili jediné slovo a sotva se rozloučili. Nic mu neplatila, takže se opravdu na 99 % museli znát. Řidič se každopádně před ženou evidentně držel na uzdě, protože jen se za ní zaklapnou dveře, pouští na plné pecky kazašské vypalovačky a bez varování se rozhodne jet off-road. Prostě to místo dlouhatánské táhlé zatáčky ohne na louku a udělá si takhle zkratku. Přitom na mě dychtivýma očima kouká a očekává nějaké jásání, tak mu dělám radost a povzbuzuju ho.
Najíždíme zpátky na silnici a ta nás ostrými zatáčkami a prudkým stoupáním vynáší do sedla Kegen ve dvou tisících metrech. Tady parkujeme a řidič nabízí, že mi udělá fotky. K tomu mi začíná vysvětlovat geografii, ale na to už s tím svým slovanským esperantem úplně nevystačím. Chápu jen, že už jsme kousek od Kyrgyzstánu a zároveň mi ukazuje vrcholky, za nimiž už leží Čína. Kousek odsud je prý i hraniční přechod do Číny Narynkol, ale ten je teď zavřený.
Když sedáme zpátky do auta, vynoří se v kopci pod námi najednou dva evropští cyklisti. Nevím, kde se tady vzali, když jsme je nikde nepředjeli, každopádně je naprosto obdivuju. Šlapat na kole v tomhle terénu, to chce setsakra dobrou fyzičku a odhodlání. Když se přiblíží, začne se jich řidič vyptávat, jestli jedou do Kyrgyzstánu a jestli nechtějí svézt. Přesvědčuje je, že v autě je spousta místa a že to bude levné. Cyklisti z posledních sil vytrvale odmítají. Já se snažím řidiči vysvětlit, že ta jízda na kole je podstata jejich cesty, spíš než že by to primárně byl dopravní prostředek. Ale vím, že lidem v chudých zemích se moc nedá vysvětlit, že v Evropě máme až tak bezproblémový život, že máme čas a energii na takovéhle zhůvěřilé výmysly.
Startujeme auto, cyklisty předjíždíme a vydáváme se po dlouhatánské rovince, napříč náhorní plošinou. Už dobrých 20 kilometrů jsme nepotkali další auto a ani teď žádné nevidím, kam až dohlédnu. Řidič zatím vysvětluje, že by mě rád svezl i za hranice, ale že má zákaz vycestovat, protože má dluhy. Nikdy v zahraničí nebyl.
Na konci rovinky přijíždíme do městečka Kegen. Stavíme na benzínce, řidič si od pikolíka žádá olej a říká, že to já zaplatím kartou. Cože? To jsme si teda fakt nedomluvili. Nejdřív rezolutně odmítám, ale v mžiku se mi řidiče zželí. Úplně mě vytáčí, když se mě někdo snaží takhle natáhnout. Ale olej stojí v přepočtu 80 Kč, takže pro mě pár drobných a on je asi fakt nemá. Veze mě neskutečně levně takovouhle dálku a ještě se mi snaží dělat průvodce. No, kdyby se mě zeptal, mohlo to být úplně ok. Takhle jsem trochu naštvaný, ale stejně to platím.
Opouštíme městečko, teď už je to na hranice slabých 30 kilometrů. Hned za městem opět předjíždíme evropské cyklisty. A nejsou to ti stejní. "Další!", zvolá nevěřícně řidič a klepe si na čelo. Pak zase pouští kazašské vypalovačky, stahuje okénka a nahlas zpívá. Řítíme se po náhorní plošině, široko daleko jsme jediné auto, takže rychlost je prakticky neomezená.
Projíždíme vesničkou Karkara, přejíždíme most přes stejnojmennou řeku, vystoupáme přes menší terénní vlnu ještě o pár desítek metrů a najíždíme na další, mírně se svažující náhorní plošinu. Absolutní pustina. Jen úplně v dálce je vidět pár baráčků. "Granica, granica!", volá nadšeně řidič a ukazuje na ty baráčky. Uf, tak to jsem pěkně v pytli. Minimálně 50 kilometrů jsme nepotkali jiné auto. Tady si jen tak něco nestopnu.
"Otevřete bránu!", křičí z plných plic řidič a směje se jako šílenec, zatímco se stopadesátikilometrovou rychlostí řítíme prostředkem silnice vstříc hraničnímu přechodu. Před bránou to jen tak tak ubrzdíme. Vystupuju a v tom narazím do reality. Naprosté ticho prolamuje jenom kvílení větru. Je strašná zima, myslím že tak pár stupňů nad nulou. Vojáci postávající u brány jsou nabalení v těžkých bundách a beranicích. Co teď? Tady budu na stop čekat tak do jara.
Řidič evidentně vidí, co se mi honí hlavou, a vystupuje taky. Štráduje si to k pohraničníkům a cosi jim vysvětluje, přičemž několikrát ukazuje směrem ke mně. Potom mi zjednodušenou ruštinou vysvětluje, že mi domluvil odvoz. Ale pohraničníci, mladí kluci, říkají, že musíme jít za velitelem.
Pochodujeme ve skupince k polorozpadlé chatrči, o níž jsem si myslel, že je dávno opuštěná. Ale tady evidentně sídlí velitel. Pohraničníci bouchají na dveře, ty se po chvilce otevírají a vyleze z nich chlapík, který mi okamžitě připomene majora Terazky z Černých baronů. Přes špinavé bílé tílko a kalhoty s vytahanými kšandami má přehozenou notně zaprášenou pohraničnickou bundu. Všichni moji noví kamarádi vysvětlují, o co se jedná. "Major" mě zve dovnitř, ať nestojím v zimě, a hned se ptá, co děngi.
Uvnitř je neuvěřitelný bordel. Hromady špinavého nádobí, poházené oblečení, na všem je stoletý nános prachu. Ptám se majora, kolik by tak chtěl. Osm tisíc somů. No tak teď mi vyrazil dech. To jsou asi dva tisíce Kč. Snažím se lámanou ruštinou oponovat, že to je dvakrát víc, než kolik mě stál taxík sem. Přitom do Karakolu je to poloviční vzdálenost. Nabízím čtvrtinovou částku. "Tři tisíce somů," opáčí major a chce si potřást rukou. To je asi sedm stovek korun, takže beru. "Pajechali na Kyrgyzstan!", oznámí s rozzářeným obličejem major všem přítomným. Začíná komandovat svoje podřízené a posílá mě, ať si zatím sednu do auta.
Můj řidič z Almaty se loučí, já mu na stotisíckrát děkuju, protože ukecávat do odvozu pohraničníky by mě ani ve snu nenapadlo. Jeden z pohraničníků mě vede k Ladě Niva, která je za chatrčí napůl schovaná v roští. Není to ale ta klasická sovětská Niva, kterou bych tu čekal. Je to nějaká fungl nová verze, moderně vypadající auto. Nasedám a pohraničník zatím z kanystrů dolévá benzín. Čekám a čekám, major spěšně přichází po nějakých pěti minutách. Málem bych ho nepoznal! Má čisté kalhoty, sako, je vzorně učesaný.
"Pajechali," oznamuje s jakousi hrdostí v hlase. Objíždíme chatrč a hned před bránou musíme oba trochu překvapivě vystoupit. Major mě postrkává k budce, kde dostávám razítko do pasu. Majorovi kontrolují jakousi občanku. Chci se vrátit k autu, ale major ukazuje, že přes území nikoho musím pěšky. Pohraničník mi otevírá bránu a ke kyrgyzské závoře je to asi 100 metrů. Přijde mi to takové zvláštní, že takhle lpějí na formálních procedurách, když jsme sami uprostřed ničeho. Zatímco vítr stále kvílí, vykračuju si ve svých kraťasech pod dozorem asi patnácti náhodně postávajících pohraničníků přes těch 100 metrů asfaltu.
Žádné otázky, v budce dostávám razítko a koukám, jestli už jede major. V tom mi pohraničník nadzvedává závoru a ukazuje, že musím čekat za ní. Nemám vůbec nic proti tomu, že tady mají nastavená nějaká pravidla, jen mi to v kontextu toho, kde se nacházím, přijde absurdně vtipné.
Majorovi cestou všichni salutují. Jak projede pod závorou, nasedám a vyrážíme. Pár minut svištíme na konec náhorní plošiny, pak projíždíme ostrou zatáčkou průsmykem v horské hradbě a mně padá čelist. Vjíždíme do úplně jiného světa. Kazašská pustina je ta tam. Před sebou máme živou krajinu plnou dravých říček, žloutnoucích listnáčů, a ťan-šanských smrků, což jsou vysoké, štíhlé a nádherně symetrické jehličnaté stromy. Všechno je zalité měkkou září podzimního slunce. Fakt jsem nečekal takhle ostrý kontrast.
Jak mi do drsné kazašské krajiny přesně seděl divoký řidičský styl mého taxikáře okořeněný kazašskými vypalovačkami, tak do téhle poetické krajiny naopak skvěle zapadá majorova klidná a vzorná jízda s nějakou tradiční středoasijskou hudbou. A mě to ukolíbalo do takové pohody, že nejsem zrovna moc společenský. Ticho prolomí majorova poznámka, když kouká na moje holé nohy a ptá se, jestli mi není zima. "Ani ne," odpovídám se smíchem. "Net?? Blyat, eto sněg!", směje se a ukazuje na zasněžené vrcholky kolem nás.
Silnice líže úpatí Kungej Alatau a jak postupně klesáme, zahlédnu v dálce majestátní sytě modrou plochu. To je Issyk Kul. Druhé největší horské jezero na světě. Karakol neleží přímo na jeho břehu, takže dneska si asi výhledy na něj ještě pořádně nevychutnám, ale už tyhle chvilkové výhledy jsou úžasné.
Uplyne slabá hodinka a půl a už se blížíme k městu. Major se ptá, kde mám hotel. Haha. To kdybych věděl. Hotel nemám a vlastně vůbec nevím, kam chci hodit. "Centrum?", zkouším na majora. Ale zjevně neví, co myslím. Ani se nedivím. Tohle je evidentně další bezduché sovětské město s pravoúhlými ulicemi obklopenými chruščovkami, kde všechno vypadá úplně stejně. Naviguju ho do jedné z ulic, která se na mapě zdála jako hlavní třída, ale v realitě je to stejná bída jako všude jinde.
"Vystoupím tady," ukazuju na náhodný prašný plácek. Major je trochu zmatený, ale zastavuje. A mně se při pohledu do peněženky na chvilku zastaví srdce. Myslel jsem, že mám kyrgyzských somů dost, ale 400 mi jich chybí. Naštěstí to vychází tak, že když k tomu vysolím i všechny zbývající kazašské tenge, vyjde to prakticky akorát. Major je s tím naštěstí v pohodě. Přeje mi hodně štěstí, otáčí se a mizí zpátky směrem k hranicím.
Tak, a co teď já? Nemám ani korunu v hotovosti a stojím v random zbídačené ulici v kyrgyzském městečku, o kterém nic nevím. Podle Google map je ale naštěstí kousek ode mě hipsterský podnik Karakol Lighthouse. Ten název mi přijde hrozně trefný. Takový maják pro zoufalé zápaďáky. Mají pestrou kuchyni, kafe, a berou karty. Všechno co teď potřebuju. Vydávám se prašnou uličkou a zdá se mi to až neuvěřitelné, že by tady takovýhle podnik fakt měl existovat. Tak snad to bude opravdu maják a ne fata morgana.
Jak procházím po prašné cestě, jsou chruščovky postupně vystřídané dřevěnými domečky. A mezi nimi se pak najednou opravdu vynoří relativně moderní dvoupatrová budova, v jejímž přízemí vidím svítit restauraci. Osazenstvo jsou od pohledu turisti, kteří právě dorazili odněkud z hor. Interiér by zapadl někam do Karlína, ceny naštěstí až tak ne. Obsluha mluví perfektně anglicky. Objednávám ramen s kuřecím a vejci, a po jídle ještě americano. Mezitím dobíjím mobil a bookuju ubytování. Na Bookingu nic moc není, ale daří se mi najít pěkný hotel na Google mapách a rezervuju si ho přes Whatsapp. Beru rovnou dvě noci, protože Karakol je moje asi jediná šance na aspoň chvilkové zastavení na tomhle tripu.
Lighthouse opouštím se sedmou hodinou, když už se pomalu stmívá. Popocházím ještě kousek na Centrální náměstí, kde by měl být bankomat. Z Karakolu mám zatím úplně skličující pocit. Ulice jsou vylidněné, domy a veřejná prostranství zanedbaná, všechno vypadá takové ponechané svému osudu. Bankomat Kommercheskiy Bank ale nabízí výběr bez poplatku, tak to mi dělá radost.
S kapsou plnou somů objednávám Yandex, protože můj hotel Jansyn je skoro 4 kilometry a já už jsem na takovou dálku docela utahaný. Řidič mě vyzvedává v elektrické Toyotě. Takové auto v tomhle městě působí jako přízrak. Když řidič zjistí, že jsem z Česka, hrozně se nadchne. Začne se rozplývat, jakou jsme za sovětských časů měli družbu. A že má Česko nejlepší hokejový tým, který loni vyhrál mistrovství světa. Aspoň něco těm Rusákům může člověk přičíst k dobru. Že díky nim tu naši malou zemičku zná plno lidí uprostřed Asie.
K hotelu vede prašná neosvětlená cesta plná výmolů obklopená dřevěnými domečky. Už zase se mi nezdá, že by tady měl stát pěkný hotel, ale ze tmy se najednou opravdu vynoří moderní, noblesně osvětlená budova. Na recepci platím za dvě noci pět tisíc somů a v ceně mám i snídani. Zalézám do svého dvoulůžkového pokoje a najednou na mě padá šílená únava. Doteď jsem jel v šíleném tempu. Ještě včera k večeru jsem byl v Číně a pak jsem přes kazašskou step a třítisícový Alatau dojel do Kyrgyzstánu. Teď jsem slabých 6 hodin jízdy od Biškeku a najednou nic nemusím. Ale to rozhodně neznamená, že se budu flákat!

» Pokračování - Konečně pořádná túra