Střední Asie: Okruh kolem Alatau - cestopis

Přes Biškek do Kazachstánu

16. září

V Praze je zrovna krátce po druhé v noci, takže na mě těžce začíná jít spaní. Jenže Kyrgyzstán je o čtyři hodiny posunutý, takže když teď nalétáme na finální přiblížení k biškekskému letišti Manas, za okénky letadla svítá. Nemám žádný plán a nenaspal jsem asi ani minutu. A to jsem měl na tuhle noc strategii.
Těsně před zavřením check-inu jsem si na mapě sedadel našel, že druhá řada by měla být úplně volná. Nastoupil jsem jako poslední a řada byla fakt volná, takže jsem si ji hned zabral svými věcmi, abych měl pohodlí na spaní. Jenže já před půlnocí zřídka usnu i v posteli, natož v letadle. Posádka navíc ještě asi hodinu po servisu nechala na plné koule svítit všechna světla, dokud jsem se neozval. "Jejda, my jsme zapomněli," zněla odpověď letušky. Mám už na Pegasus takovou pifku, že mě tenhle drobný přešlap úplně iracionálně vytočil a místo spaní jsem si pod fousy vztekle mumlal, jak tihle šmelináři neumí ani zhasnout světla.
Jak je obvyklé na většině letišť na východ od Košic, tak i v Biškeku mám problém odhadnout, jestli pilot při přistání trefil dráhu, nebo jsme to posadili do pole. Jak se kola dotknou země, začíná šílené drncání a od podvozku se ozývají děsivé rány. Opouštíme dráhu a k mému příjemnému překvapení rolujeme až k budově terminálu, k jednomu ze dvou nástupních mostů, který tady mají.
Venku brutálně prší. Takže hned testuju "Internet na vejlety" od Kaktusu a jako první jdu očíhnout předpověď počasí, která mi určí plán na následujících pár dní. V Biškeku má silně pršet příští tři až čtyři dny. Zato v kazašské Almatě, která se schovává za pohořím Alatau, má pršet jen dneska. Tak tím je rozhodnuto.
Vystupuju z letadla a dopadá na mě možná iracionálně tísnivý pocit. Terminál vypadá dost podobně jako obrázky ze Sovětského svazu v 80. letech. Moc tomu nepomáhá ani množství policistů a vojáků rozmístěných v hale, kteří mají zelené uniformy s typicky sovětskými brigadýrkami s ohromně vysokým čelem.
Díky sezení ve druhé řadě přicházím k hraniční kontrole úplně první. "Petr," změří si mě policistka od hlavy k patě poté, co si beze slova vzala a otevřela můj pas. "Petr, you smile too much," pokračuje přísným tónem se silným ruským přízvukem. Tahle uvítací věta mě tak odzbrojí, že mám co dělat, abych se nerozesmál nahlas. Kontrola je ale rychlá, žádné otázky, jen dostávám razítko a vstupuju do své 46. země.
Hned u východu z tranzitního prostoru se mě samozřejmě chytá pár taxikářů, ale nejsou překvapivě nijak dotěrní. Stačí říct, že jdu na maršutku, a nechávají mě být. V hale ještě směňuju hotovost, protože kurz je dost výhodný. Pražské letiště je asi fakt jediné na světě, kde turisty nepokrytě škubeme.
Venku je šílený slejvák, do toho ještě není úplně světlo a celý prostor před terminálem je rozkopaný. Takže podmínky pro orientaci nic moc, ale vytahuju deštník a nechávám se intuicí vést tam, kde bych očekával maršutku. A skutečně ji tam najdu - na kruhovém objezdu před vjezdem do areálu letiště. Je označená číslem 380 a řidič po mně chce 50 somů za jízdenku a 20 somů za batoh. To je nějakých 18 Kč, co mě bude stát cesta do téměř 30 kilometrů vzdáleného Biškeku.
Nastupuju jako jeden z prvních cestujících, takže očekávám aspoň čtvrthodinové čekání na naplnění maršutky. Dost mě tedy překvapí, když za mnou řidič zabouchává dveře a vyjíždíme. Začíná to vypadat, že stres jsem si odbyl včera před odletem, protože teď už jde všechno jako po másle.
Předčasný odjezd se vysvětluje v zápětí, protože ještě objíždíme různé služební vchody do areálu a nabíráme personál letiště, dokud není maršutka našlapaná po strop. Zabere to v podstatě jen pár minut a pak už najíždíme na dálnici směr Biškek. Zastavujeme jen v případě, že chce někdo vystupovat, protože jinak už se dovnitř nikdo nevejde. Zastávky jsou přitom plné lidí a s blížícím se městem dost houstne provoz. Nojo, všední den, půl osmé ráno.
Jak se blížíme k centru, začínáme se proplétat bočními uličkami a všichni postupně vystupují, až už zůstávám v maršutce sám. Nemám konkrétní cíl, takže pořád sedím, dokud se na mě řidič neotočí a nezavolá "FINIŠ!". Vystupuju na západním konci třídy Chuy, která tvoří hlavní osu Biškeku, přímo u Památníku hrdinům Komsomolu.
Abych se dostal na autobusové stanoviště, odkud to jezdí do Almaty, musím v podstatě přejít celé centrum napříč. Takže si říkám, že to projdu pěšky a aspoň si město prohlédnu, když už nikam nespěchám. A to navzdory tomu, že už po prvních pár krocích vidím, že tohle město není nic pro můj vkus. Biškek nemá prakticky žádnou historii, vystavěli ho Sověti na zelené louce. Takže pravoúhlá uliční síť, kterou lemují dvou až třípatrové Chruščovky v různém stavu udržovanosti. Samozřejmostí jsou vzrostlé aleje a spousta zelených prostranství mezi domy.
Držím se třídy Chuy a postupně míjím pompézní veřejné budovy postavené v typické sorele nebo brutalismu, jako třeba radnici, univerzitu nebo filharmonii. Některé domy jsou stále ozdobené srpem a kladivem nebo rudou hvězdou. Další typickou charakteristikou sovětského urbanismu jsou mnohaproudé silnice bez povrchových přechodů. Já samozřejmě podchody hrdě bojkotuju a pokud to jen trochu jde, přebíhám normálně vrchem.
Po nějaké hodince, kdy jsem střídavě popocházel a fotil, se dostávám na monumentální náměstí Ala-Too, které bylo očividně navrženo pro vojenské přehlídky, prvomájové průvody a podobné socialistické kratochvíle. Obrovská vyasfaltovaná plocha je obklopená nejdůležitějšími budovami, tedy parlamentem a ministerstvy. Znovu si připomínám, proč tak rád cestuju do neprobádaných destinací. Na tomhle středobodu hlavního města se nemusím přetlačovat s turisty, naopak jsem tady doslova úplně sám.
Teď už mám každopádně pěkný hlad a taky fakt toužím po dobrém kafi. Google mapy mě vedou jen o pár kroků dál do kavárny Espressolab, což je na první pohled přesně to, co teď potřebuju. Moderní podnik, který si nabídkou a skoro ani cenami nezadá s libovolnou kavárnou v pražském Karlíně. Dávám si rozpečenou obloženou bagetu a vynikající dvojité espresso. Nechápejte mě špatně. Fakt se těším na zdejší gastronomii a autentické podniky, ale po probdělé noci jsem v takovém stavu, že jsem se fakt potřeboval zašít někde, kde v klidu nastavím kofeinovou hladinku a taky dobiju mobil.
Zatímco snídám, bubnuje déšť do střechy čím dál zlověstněji, takže pak to doppio objednávám ještě jednou. A přemýšlím, že v tom fádním městě mě zatím vlastně nejvíc zaujali lidi. Jejich vizáž mi totiž připomněla, jaký kousíček už to odsud je do Číny. Většina Kyrgyzů, které jsem zatím na ulici minul, měla sice spíš mongolské rysy, ale těch s čínskou vizáží bylo taky dost. V tom sovětském prostředí je to dost zajímavý kontrast.
V kavárně jsem dlouho jediný zákazník. Průměrná mzda v Kyrgyzstánu je nějakých 9 tisíc Kč, a tak není úplně divu, že kafe za 60 Kč nejde zrovna na dračku. Po půl hodině mého vysedávání vchází skupinka asi 20letých slečen, které tady zjevně začínají narozeninovou oslavu. Jsou tak vyparáděné, až mi tím připomínají, že já musím po té probdělé noci vypadat jako vágus. Takže než azyl kavárny opustím, využívám toho, že jsem jediný mužský zákazník a dělám si z pánských toalet lázně pro ranní hygienu.
Od kavárny popocházím na Vítězné náměstí, které asi koncentruje všechny tváře Biškeku. Prostředek náměstí tvoří úhledný park se sovětským monumentem a věčným plamenem, zatímco okolo je vidět všechno od Chruščovek, přes paneláky, devadesátkové podnikatelské baroko a rozestavěné moderní věžáky, až po minarety mešity. A právě k mešitě mám teď namířeno, protože to je poslední zdejší významná stavba, kterou si ještě potřebuju odškrtnout.
Centrální mešita byla postavená až v roce 2012 a samozřejmě byla financovaná Tureckem, jak už to bývá ve všech zemích, které se Turecko snaží získat do své sféry vlivu. Proto je i architektura typicky osmanská a ne středoasijská. Budova je obložená bílým mramorem a má čtyři štíhlé minarety. Jako by se sem propadla přímo z Istanbulu. Nutno říct, že je to skutečně půvabná a elegantní stavba. Fotky si ale pořizuju jen přes plot, protože na interakci s někým, kdo mě bude chtít konvertovat, teď absolutně nemám mentální kapacitu.
Jestli chci stihnout odjezd autobusu do Almaty v poledne, tak už je pomalu čas zamířit na autobusák, protože teď je půl jedenácté...teda, aspoň myslím. V Kazachstánu je o hodinu méně a jak je Biškek doslova 15 kilometrů od hranic, tak mi mobilní síť neustále skáče z jedné země do druhé a tím pádem i čas lítá o hodinu sem a tam. Autobusák je každopádně na samém okraji města, 7 kilometrů odsud, a to už pěšky nedám. A tak popocházím jen na nedalekou velkou křižovatku, kde doufám půjde splašit nějakou maršutku.
Jak se vzdaluju od významných památek, začíná kvalita veřejného prostoru docela padat. Ačkoliv takový pražský Černý Most je na tom pořád hůř. Cestou narážím uprostřed chodníku na stánek operátora O!, a tak zařizuju ještě SIMku. Od Kaktusu mám totiž jenom 1 GB, s čímž moc parády neudělám. Sice teď odjíždím do Kazachstánu, ale při překročení hranic zpátky se mi internet rozhodně bude hodit. Mladá prodavačka neumí ani slovo anglicky, ale je dost zvědavá a přes překladač se vyptává, jaké mám plány, jak dlouho tady budu, a pak mě trochu překvapuje otázkou, jestli jsem ženatý. Když ukážu prstýnek, je to už rychlý proces. Platím v přepočtu 40 Kč za 10 GB internetu a můžu si jít po svých.
V sousední pekárně ještě kupuju nějaké plněné pečivo a další dobroty na cestu, a pak už zkouším chytit městský autobus na autobusák. Stojím na hlavní silnici kýženým směrem, takže předpokládám, že nějaký tudy pojede. Všechno je popsané azbukou, takže se musím několika řidičů tatarsky ptát "avtovokzál?" a pak zase zklamaně vystupovat. Až řidič v pořadí čtvrtého autobusu souhlasně kývne. Trochu jsem se bál, jestli se tady lístky nemusí kupovat někde v trafice, anebo hůř, jestli nebudu potřebovat nějakou pošahanou kartičku na MHD. Ale ne. Dávám řidiči na výběr několik bankovek a mincí, z nichž si vyzobává v přepočtu 5 Kč a můžu jet.
Teda nechci to zakřiknout, ale fakt jsem nečekal, že zrovna v těchhle končinách půjde všechno takhle hladce. Čtvrt hodiny před polednem vystupuju u autobusového stanoviště a na pokladně kupuju za 600 somů lístek do Almaty. Autobus už je přistavený, tak jen ukládám bágl dolů a nastupuju. Vůz je skoro plný, ale většina lidí cestuje v párech nebo skupinkách, takže mám dvojsedačku pro sebe.
Řidič nastupuje přesně ve 12 a startuje motor. Teď už jsem v úplné euforii. Moje předsudečnost očekávala, že jízdní řád bude v tomhle regionu spíš taková orientační věc, jako na Středním východě. Před odjezdem se řidič rusky nahlas ptá, jestli je v autobuse někdo, kdo mluví anglicky. Načež vytahuje zalaminované schéma hraničního přechodu a ochotná slečna překládá jeho ruský výklad. Poprvé v životě zažívám briefing od řidiče autobusu. Vysvětluje, že nás veze jen na hraniční přechod, pak budeme muset přejít pěšky a na druhé straně nastoupit do jiného autobusu. Potom obchází všechny cestující a ukazuje fotku autobusu. Teda zákaznický servis deset z deseti.
Pár minut po poledni vyjíždíme. Biškek leží opravdu prakticky na hranicích. Projíždíme souvislou zástavbou a po 10 minutách už vystupujeme. Před hraničním přechodem stojí zhruba půlkilometrová kolona aut, takže jsem fakt rád, že nemusíme čekat v autobuse a můžeme jít pěšky. Přímo u vstupu do areálu tedy stojí i fronta pěších a pohraničníci je dovnitř dávkují postupně, ale docela to odsýpá. Jen teda člověk musí mít dost ostré lokty, protože místní se s nějakým stáním ve frontě moc nemažou.
Průchod přes hranici je extrémně jednoduchý. Kyrgyzové ani Kazaši nemají žádné otázky, po letmých pohledech do pasu dostávám razítka a vstupuju do své země číslo 47. Celníci u rentgenu zavazadel mě jen odmávnou, takže k autobusu přicházím mezi prvními. Čeká opravdu přesně tam, kde jsme ho měli najít podle řidičova schématu. Odkládám si bágl a čekání na ostatní cestující si krátím naivním hledáním kafe. Mohlo mi ale být jasné, že tady fakt nepochodím. Jsem tu pár hodin, ale už jsem stihnul postřehnout, že Střední Asie bude mít se Středním východem rozhodně společné to, že kafe je nápoj jen pro progresivní smetánku.
Do Almaty to má být ještě nějaké tři hodiny, takže jakmile nastoupí poslední cestující, okamžitě zavírám víčka, ať se po té probdělé noci aspoň trochu dospím.

Deštivé Almaty

Nejsem člověk, který by běžně dokázal v dopravním prostředku reálně spát, ale řidičova poklidná jízda v kombinaci s kvalitní dálnicí a mojí únavou způsobila, že mě z hlubokého spánku budí až zajíždění na dálniční odpočívadlo. Moje předsudky fakt dostávají s prominutím na prdel. Čekal jsem úzké rozbité vozovky a na silnicích totální divočinu.
Řidič vyhlašuje pauzu na 15 minut. Odpočívadlo má dobu největší slávy za sebou, ale kromě opuštěné benzínky je tady i funkční restaurace, kam se jde většina cestujících najíst. Já teď absolutně nemám mentální kapacitu na pronikání do tajů kazašské kuchyně, ani na krkolomnou komunikaci s obsluhou. A tak si jen protahuju nohy a koukám, kde to vlastně jsem. Na jednu stranu se táhne nekonečná step, zato na druhé straně, snad jen pár kilometrů odsud, se tyčí víc než čtyřtisícové vrcholky pohoří Zailijský Alatau. Tvoří velkou část hranice mezi Kazachstánem a Kyrgyzstánem, ale začíná až východně od Biškeku, takže cestou do Almaty jsme ho nemuseli překonávat a jen jsme ho objeli.
Ve čtvrt na tři řidič přerušovaným zatroubením oznamuje, že je čas nastupovat. Do Almaty zbývá sotva 100 kilometrů, takže si říkám, že bychom tam mohli být tak do hodinky. A s touhle vidinou ještě usínám. Jenže mě vcelku brzy budí prudké brždění. Na okraj města jsme to vskutku zvládli za nějakou půlhodinku, ale teď dojíždíme do velmi pomalu se sunoucí kolony.
Řidič v pravidelných intervalech troubí a nadává. Tak teď už nezaberu a radši řeším praktické věci. Stíhám booknout hotel (za sedm stovek českých korun i se snídaní), stáhnout kazašskou e-sim, a zkouším oslovit pár autopůjčoven. Přes Whatsapp. Který normálně nemám ani nainstalovaný, ale na východ od Košic je to ten nejuniverzálnější komunikační nástroj.
Po nekonečné hodině protloukání se městem konečně přijíždíme na autobusové stanoviště Sayran, které má docela pitoreskní polohu na břehu stejnojmenného jezera. Obklopuje ho panorama sovětských paneláků, za nimiž směrem k jihu vykukují i vrcholky Alatau. Dělám pár čistě informativních fotek, protože už jsou skoro 4 odpoledne, takže tohle je asi to jediné, co v Almaty uvidím za světla. A teď potřebuju vyřešit dopravu, jelikož Almaty je obrovské město a do hotelu je to skoro 10 kilometrů.
Chvíli brouzdám po Google mapách, protože Almaty je jedním ze dvou středoasijských měst, kde jezdí metro. Je tady ale jenom jedna linka a k nejbližší stanici jsou to dva kilometry. Za normálních okolností bych takovou příjemnou procházku podél jezera klidně bral, ale teď mě tak tlačí čas i únava, že chtě nechtě otevírám Yandex Go, což je rusácký Uber. Na Kavkaze i ve východní Evropě jsem se bez rusáckých appek obešel, byť by mi cestování zjednodušily, ale tady už bych odvoz jinak nesehnal. Morální důvody jsou teď opravdu to jediné, proč jsem nad taxíkem váhal. Desetikilometrová jízda mě bude stát v přepočtu 70 Kč, takže racionálně je to no-brainer.
Můj Hotel33 je příhodně umístěný kousek od dálničního průtahu městem, takže cesta zabere i v silném provozu slabou půlhodinku. Moderní třípatrová budova tady působí jako pěst na oko. Všude okolo stojí jenom přízemní polorozpadlé domky, ať už ty historické dřevěné, nebo porůznu stlučené z jakéhokoliv materiálu, který byl asi zrovna k dispozici. Recepční neumí ani slovo anglicky, ale nějakým česko-ruským hybridem ten check-in zvládneme a pak mě osobně vede na pokoj.
Ta vzorně ustlaná manželská postel teď vypadá jako to nejpohodlnější lůžko, jaké jsem v životě viděl. Venku navíc začíná pršet, takže bych se fakt nejradši zachumlal a spal až do rána. Ale místo toho dávám sprchu a instantní kafe, které na pokoji je. Těch několik autopůjčoven, které jsem kontaktoval, už mi odepsalo, že žádná auta na zítřek nemají. wow. Buď kecají, nebo je Kazachstán nečekaně turistický hotspot. Poslední půjčovna mi ale dává kontakt ještě na jinou firmu, kde prý volné auto mají. Chtějí za něj včetně plného pojištění 60 € na den, což mi na zdejší cenovou hladinu přijde jako celkem raketa, ale vybírat si teď nemůžu. Takže to bookuju na 2 dny. A můžu vyrazit na brzkou večeři.
Prší a stmívá se, ale i tak jdu pěšky, protože snad 90 % z posledních 24 hodin jsem strávil v dopravních prostředcích. Problém je, že mezi mnou a centrem stojí rozsáhlé kolejiště hlavního nádraží. A nádraží, jak známo, nejsou na východ od EU úplně přívětivá pro náhodné obejdy, kteří by chtěli jen projít skrz. Ale Google mapy se tváří, že přes celý areál vede nějaká pěší cesta, tak to hecnu.
Mapy mě nakonec zrazují ještě než se k nádraží vůbec dostanu. Tahle čtvrť, kde bydlím a která vypadá spíš jako nějaká nouzová kolonie, zjevně vyrostla dost živelně, protože spousta uliček a cestiček na mapě vůbec není. Většina z nich končí slepě, takže se několikrát musím vracet a mezitím se snažím vyhýbat kalužím. Na konci jedné z uliček ale opravdu čeká chatrné schodiště, které jako by vyrůstalo z houští. Achjo, musím se smát, to bych totiž nebyl já, aby mě první kroky v novém městě zase hnedka nezavedly na random opuštěné místo.
Stoupám po plechových schodech a nakonec opravdu stanu na dlouhé úzké lávce, která překonává celé kolejiště. Takhle z výšky nejen že vidím úctyhodné množství vlaků, ale taky si všímám, že kromě očividných postsovětských vagonů stojí na kolejích i moderní soupravy. Jak už jsem naznačil, nádraží na východ od EU obvykle patří mezi strategickou infrastrukturu, takže tady radši nechci moc okounět a za chůze jen nenápadně dělám jednu fotku na výšku.
Na opačném konci lávky sestupuju na začátek ulice, kterou by šlo krásně pokračovat dál, kdyby ji ovšem nepřehrazovala masivní brána s ostnatým drátem nahoře. Postupuju teda podél kolejiště ke staniční budově postavené samozřejmě v monumentální sorele. U budovy už je docela šrumec a motají se tady i různí prodejci ovoce a pečiva. Vcházím do prostorné haly a pobaví mě, že při vstupu z ulice je nutné procházet bezpečnostními rámy a zavazadla strkat do rentgenu. Tak v případě potřeby pašovat nějaký kontraband kdyžtak stačí projít zadem.
Když už mě okolnosti zavedly na nádraží, tak bych si rád pořídil nějaké kazašské tenge, jak se říká zdejší hotovosti. Nikdo z personálu na přepážkách nemluví ani slovo anglicky, ale moji hotentotskou otázku na výměnu peněz zjevně chápou. Akorát že kroutí hlavou. "Pojďte se mnou, směnárnu najdeme," chytá se mě najednou ochotně jiná cestující, asi 25letá blondýnka, která se na cestu vlakem vyparádila jako do divadla.
Obcházíme informační kancelář, přepážku s mezinárodními jízdenkami, i stanoviště bezpečnostní kontroly u vchodu. Všude jen překvapeně kroutí hlavami. A slečna nebo mladá paní mě mezitím plynnou angličtinou zpovídá. "A žijete přímo v Praze? To je nádherné město," rozplývá se, když zmíním, že jsem z Čech. wow! Já jsem zvyklý, že když cestuju dál než do sousední země, tak na Českou republiku dostávám v lepším případě zmatené "Československo?". A tady Kazaška dokonce zná naše hlavní město.
Konečně jeden ze zřízenců dokáže přesvědčivě říct, že na nádraží nikde peníze směnit nejde, ale že nejbližší směnárna je asi 3 minuty pěšky. Slečna se mnou vychází ze dveří a ukazuje, kterým směrem mám jít. "Vy do směnárny nepotřebujete?", ptám se teď trochu překvapeně. "Ne, já čekám na vlak, jen jsem vám chtěla pomoct," směje se.
Teda tohle mi ohromně zvedlo náladu!, říkám si, když v dešti přebíhám menší náměstíčko nádražím, kterému vévodí socha jezdce na koni. Jasně, jednu interakci nejde hnedka zobecňovat na celou zemi. Ale je to příjemný první dojem, že stačilo chvíli vypadat zmateně, a hned se mě nezištně ujal ochotný člověk, místo toho, aby se mě někdo snažil odrbat. Obzvlášť na nádraží.
Na opačné straně náměstí se dostávám na živý bulvár plný lidí, aut, a otevřených obchodů. Mezi nimi je opravdu i směnárna, kde za 1 euro dostávám necelých 600 tenge. Takže si zase jednou připadám jako milionář. Když znovu vycházím na ulici, říkám si, že jsem skrz nádraží prošel do úplně jiné dimenze. Z polomrtvého světa polorozpadajících se chatrčí do tepající metropole. Z nebe už teď ale padají vyloženě proudy vody, takže na nějaké velké courání to fakt není. Využívám radši přilehlé stanice metra, kde v suchu nad mapou rychle vymýšlím plán.
Nějaké historické památky tady, stejně jako v Biškeku, evidentně nejsou. Město vyrostlo za Sovětského svazu a v přísně pravoúhlé uliční síti je k vidění převážně sorela a brutalismus. Většina významných budov se soustředí poblíž stanice metra Almaly, kde je zároveň velké množství restaurací a barů. Je to asi dva kilometry odsud, takže normálně bych šel určitě pěšky, ale v tomhle slejváku budou dvě stanice metrem příjemnější. A koneckonců projet se metrem ve Střední Asii je asi zážitek sám o sobě.
Na pokladně platím 120 tenge, takže v přepočtu asi 5 Kč, a dostávám plastový žeton. To jsem viděl naposledy v arménském Jerevanu. Ještě než se dostanu k turniketům, procházím přes bezpečnostní kontrolu s rámovým detektorem a rentgenem zavazadel. Evidentně je to ale jen divadlo. Turniket otevírám plastovým žetonem a pak už po eskalátorech klesám do hlubin stanice.
Almatské metro bylo zprovozněné až ve 21. století, nicméně stavělo se podle sovětských plánů, takže tomu odpovídá i architektura. Nástupiště tvoří masivní sloupy a klebny, nechybí samozřejmě ani mozaika. A jsou tady i výpravčí v sytě modrých uniformách a červených čepicích s vysokým čelem. Kvůli nim dělám jen pár rychlých fotek za chůze, protože focení je tady klasicky zakázáno. Sovětský dojem zkazí až příjezd moderní, průchozí soupravy. Tradiční těžké a hlučné rusácké vagony, které obšťastnily celý východní blok, sem nikdy nedorazily.
Po pár minutách jízdy vystupuju na stanici Almaly a dlouhé eskalátory mě vyklopí uprostřed rozlehlé pěší zóny obklopené spoustou živých restaurací a barů. Zvenku vidím, že jsou všechny snad plně obsazené, zato na ulici není ani noha. Není divu. Prší jako blázen a vyhýbat se hlubokým kalužím ani nemá smysl. Boty už mám úplně durch.
Popocházím kousek ke Státní opeře, ale tím moje snaha o sightseeing končí. Jde se jíst. Když tak koukám na nabídku, tak je mi jasné, že jsem ve čtvrti pro zbohatlíky. Kolem dokola jsou totiž samé zápaďácké vejmysly, jako burgery, pizza a sushi. Já bych si dal něco středoasijského, nebo přinejhorším ruského, ale takové jídlo tady nabízí jedna jediná restaurace a ta je beznadějně plná. Google mapy slibují, že když si kilometr popojdu, dostanu se k retro hospodě s názvem Zářná budoucnost. Ne že bych měl potřebu podporovat sovětskou nostalgii, ale v nabídce je podle všeho přesně takové jídlo, jaké bych si teď dal.
Dostávám se na konec pěší zóny a přecházím napříč liduprázdným parkem, v jehož středu vzdoruje prudkému dešti typický sovětský památník hrdinných vojáků, za nimiž si hrají děti a poletují ptáci.
Dostávám se na jakousi hlavní třídu, kde už to zase vypadá méně zbohatlicky a spíš normálně městsky. A je tady i Zářná budoucnost. Uvnitř je zase vcelku plno, ale tady už se stoleček najde. Stoly a židle jsou dost skromné, zato je tady několik portrétů Lenina, různé komunistické slogany psané azbukou, a jídelní lístek má nejspíš evokovat stranickou knížku. Všechno je psané azbukou, ale obsluha naštěstí mluví anglicky a doporučuje mi soljanku. Hutnou ruskou polévku plnou masa a kousků klobásy. V mžiku už ji mám na stole i s pivem. Přesně takovouhle kombinaci jsem teď potřeboval. Nebe!
Za polévku a dvě piva platím v přepočtu 150 Kč a jdu ještě do supermarketu za rohem, protože zítra budu asi celý den na cestě a radši bych měl nějaký základní proviant. Většina věcí je psaná azbukou, ale ovoce a nějaké džusy nakoupit zvládnu. A beru i sušenky kunde, což je jeden z mála produktů s etiketou v latince.
Vracím se na metro a jen co můj nákup projde rentgenem, otevírám si už turniket plastovým žetonem a sjíždím do stanice. Vystupuju u nádraží, metro dál nedeje. Tentokrát se mi už do hotelu nechce pěšky. V neustávajícím dešti se ulicemi valí proudy vody a jsou to skoro dva kilometry. Takže objednávám Yandex. Je příšerný provoz a na mapě vidím, že řidič se strašně motá. Jednou dokonce projíždí kolem mě, ale nezastaví a opisuje celé kolečko kolem bloku. Když mě konečně vyzvedává, tak hned špatně odbočuje a dostáváme se zbytečně do brutální nehybné zácpy. A nakonec se mu daří minout i můj hotel. Když konečně vystupuju, je už půl desáté. Moje druhá jízda Yandexem a hned musím dávat jednu hvězdičku.
Chvíli ještě bojuju se zavírajícíma se očima a snažím se trochu naplánovat zítřek, ale nakonec mě spánek přemůže. Dá-li počasí, bude zítra pořádná výprava do kazašské přírody!

» Pokračování - Čínským autem ke kazašskému grand canyonu