Střední Asie: Okruh kolem Alatau - cestopis

Na skok do falešné Číny

18. září

Budím se relativně brzo a s velkým sebezapřením lezu do té eklhaftové vany. Snažím se stát na špičkách, abych se povrchu dotýkal co nejmenší částí těla. Snídaně se tady nepodává, což je možná dobře. Když si vzpomenu na ten včerejší přepůlený plátek toasťáku a dvě kolečka salámu, tak si nechci představovat, co bych dostal tady. A tak hned vyrážím ven. Zatím ale nemám sbaleno, protože ještě nevím, co budu dneska vlastně dělat. Vzhledem k jazykové bariéře se nepokouším ptát na čas check-outu a doufám, že když se stihnu vrátit před polednem, bude to ok.
Nebe je dramaticky zatažené nízkou oblačností a lehce poprchává. Na výlet do přírody to teda nevypadá. Sedám do auta, ať zbytečně nemoknu, a mířím k jediné zajímavé památce, kterou tohle zbídačené město má. Zharkent totiž koncem 19. století založili Ujguři, kteří prchali z Číny před perzekucemi. To vysvětluje, proč má islám v tomhle koutě Kazachstánu silnější vliv než ve zbytku země. A taky tu díky tomu stojí mešita v čínském stylu.
Město je dost mrtvé, stejně jako včera večer. Jenže jak překřížím hlavní silnici a blížím se k mešitě, začíná to okolo naopak žít až moc. Auta parkují, jak se dá, a mezi nimi se motají lidi s naditými taškami. Některé ženy mají náklad i na hlavě. Většina jich má taky ty hidžáby uvázané v týlu. Zjevně jsem blízko nějakému místnímu bazaaru. A jak popojíždím dál, tak jsem najednou přímo v něm. Ale je to takový improvizovaný bazaar. Prostě normální ulice, která je obsypaná stánky a někteří obchodníci prodávají i z kufrů aut. Můj Tiggo tady budí slušnou pozornost, protože je to jediné zářivě barevné auto. A taky je asi o 20 let mladší než je věkový průměr ostatních aut.
Když už jsem do bazaaru vjel, budu ho muset projet skrz. Otáčení nepřipadá kvůli všem stánkům a množství lidí moc v úvahu. Jedu krokem a snažím se nikoho nepřejet. A najednou jsem ve slepé uličce. Stánky stojí napříč přes silnici. No tak začínám otáčet. Plný rejd, 20 centimetrů dopředu, plný na druhou a 20 centimetrů vzad. Mám dojem, že jestli drcnu do jediné palety, zhroutí se celá řada stánků jako domino. Na čele mi raší studený pot a snažím se nevnímat to publikum, které se kolem mě vytvořilo.
Otáčení úspěšně dokončeno a pomalu se protloukám zpátky ven. Mezitím se za mnou odkudsi stihne vynořit několik aut a všechna teď troubí. Asi beru moc ohledů na chodce. Možná kdybych zrychlil, začali by uskakovat. Ale já bych si radši jakoukoliv kolizi ušetřil, takže trpělivě pokračuju krokem.
Konečně se dostávám z bazaaru a musím si ještě udělat zajížďku okolo několika bloků, než konečně zaparkuju u mešity. Kdybych býval šel pěšky, byl bych tu už asi třikrát.
Stavba je už na první pohled absolutně atypická. Vstupní portál má perský, respektive středoasijský styl. Lomený portál zdobený modrobílými kachličkami. A z něj najednou vyrůstá typická čínská dřevostavba sloužící jako minaret. Dost nečekaný a skoro až bizarní pohled na takové spojení dvou světů.
Hlavní vstup je bohužel zavřený, tak si chci areál aspoň obejít a prohlédnout přes plot. Ale po straně narážím na otevřenou branku a pokladnu, takže se snad dostanu i dovnitř. Zatím jsem se v žádné zemi nesetkal s tím, že by mešita oficiálně vybírala vstupné. Vždycky spíš vybírají takový povinně dobrovolný příspěvek. Tady ale mají vedle pokladny ceník. Pro dospělé cizince to stojí tisíc tenge, čili nějakých 40 Kč.
Přímo vedle pokladny je malé informační centrum s historickými fotkami a popisem stavby. Tady se dozvídám, že mešitě je skutečně světovým unikátem, protože takováhle architektonická kombinace nikde jinde nestojí. Hlavní budova mešity byla koncem 19. století postavena ze dřeva a nebyl tady použit jediný kovový hřebík.
Procházím na nádvoří a hlavní modlitebnu mám najednou přímo před sebou. Neuvěřitelně půvabná stavba. Typická čínská dřevěná pagoda s prohnutou střechou, jejíž rohy se tyčí vzhůru. Každý roh je přitom ozdobený islámským půlměsícem. Vstup je bohužel zavřený, ale pootevřenými okny se dá nahlédnout zšeřelého interiéru. Běhá mi úplně mráz po zádech. Takovéhle zvláštní místo a není tady ani noha. Na chvíli si musím jen tak sednout na zem a vnímat tu tajuplnou atmosféru.
Nakonec dělám pár fotek a než si vyzvednu auto, chci ještě v rychlosti obhlédnout ten přilehlý bazaar, kde už jsem způsobil takové pozdvižení. U východu potkávám trochu překvapivě první dva Evropany, podle vzezření německý nebo možná holandský pár. Pokladní jim trochu důrazně vysvětluje, že dovnitř nemohou se svými bicykly, které jsou ze všech stran obtěžkané bagáží. Věděl jsem, že cyklistika napříč Střední Asií teď mezi dobrodruhy docela frčí, ale i tak jsou pro mě tihle dva docela překvapení.
Od mešity to beru úzkou uličkou přímo do jádra bazaaru. Ten mix kultur mě nepřestává fascinovat. Typické arabské hemžení, ale ve východoevropských kulisách. Pokřikující prodejci, spousta žen v hidžábech, ale místo šťavnatého letního ovoce se tu prodává převážně cibule, brambory a jablka. A pár metrů nad hlavami nakupujících se proplétají zářivě žluté plynové trubky.
Trochu jsem doufal, že v bazaaru splaším i nějakou snídani, ale žádná hotová jídla se tu neprodávají. Samozřejmě ani kafe. A tak teď na Google mapách už zkušeně vyhledávám "coffee", protože už jsem se naučil, že s termíny "café" nebo "kafe" bych zase skončil v nějaké pelmeňárně. V první chvíli se rozesměju, protože mapa se brutálně odzoomuje a ukazuje kupu kaváren v Almaty. Jeden osamocený špendlík ale svítí i v Zharkentu, tak zkusíme štěstí.
Vyzvedávám auto a popojíždím kousek na hlavní průtah městem, kam mě mapy navádí. Vůbec mě nepřekvapuje, že na první pohled tady žádnou kavárnu nevidím. Napůl jsem s tím počítal. Než to ale vzdám, vcházím ještě do přilehlého malého obchoďáku a zkouším oslovit pár nakupujících. Název kavárny je na mapách jen v azbuce, takže ani nevím, jak to přečíst a jen jim ukazuju mobil. Prvních pár lidí jen kroutí hlavou, ale třetí žena zvolá "TIRAMISU" a ukazuje, že musím po schodech do patra.
Zabere to ještě trochu hledání, ale nakonec v patře za nenápadnými dveřmi nacházím kavárnu, která by se neztratila v jakékoliv evropské hipsterské čtvrti. Uvnitř není vůbec žádný zákazník, zato za barem jsou rovnou dvě mladé slečny. Objednávám americano a obloženou bagetku. Čekal jsem, že když je tady kafe takový exotický nápoj, bude to stát zase raketu, ale za celou snídani platím v přepočtu 50 Kč.
Při jídle upravuju záznam na Google mapách, aby měl podnik jméno zobrazené i v latince a aby špendlík ukazoval správné místo. A periferně vidím, jak mě baristky sledují a bez přestání si něco šeptají. Až když se mám k odchodu, začnou se hodně lámanou angličtinou vyptávat, odkud že jsem to přijel, co tu dělám, kam mám namířeno, a tak dál. Už ani nejsem překvapený, že Česko i Prahu znají, ale radost z toho samozřejmě mám.
Během snídaně se stihlo brutálně rozpršet, takže teď už jsem fakt rád, že jsem nevyrazil pěšky. A plán na dnešek se definitivně zpečetil. Jede se do Číny. V hotelu jen vyzvedávám batoh a klíče nechávám v zámku. Majitelku jsem dneska ještě neviděl a majitel se v tom silném dešti jednou rukou rýpe v záhonu, zatímco tou druhou si drží záda v kříži.
Vyjíždím z města a mířím na východ. Jak jsem včera posledních 100 kilometrů cestoval za tmy, tak jsem neviděl, jak se od Charynu výrazně proměnila krajina. Hory jsou ty tam a okolo je taková až středoevropská vegetace. Silnici obklopují košaté a sytě zelené topoly bílé.
Po slabé půlhodince už mám hranice na dohled. Vegetace mizí a místo toho před sebou vidím strážní věže a ostnaté ploty. Teď to bude dobrodružství. Navigace je totálně zmatená, silnice vede úplně jinudy, než kde je zakreslená na mapě. Nejdůležitější pro mě teď je, abych neprojel nějaký point-of-no-return, protože auto z půjčovny samozřejmě nesmí přes hranice.
Na mapě vidím, že se blížím k vesnici Horgos, což je poslední obec před čárou. Vjezd do obce je přehrazený závorou a už z dálky na mě červenou plácačkou mává voják, že mám zastavit. "Zdrastvujtě, emtsepes?", ptám se z okýnka vojáka, aby hned od začátku bylo jasné, co tu dělám. Včera jsem čirou náhodou narazil na info, že Kazaši říkají čínské bezvízové zóně právě "emtsepes", ať už to znamená cokoliv. Naštěstí jsem to zjevně vyslovil správně, protože voják hned pochopí a ukazuje, že se mám otočit a na první křižovatce odbočit vlevo. Než mě ale pustí, prolistuje zběžně můj pas.
Vydávám se podle instrukcí a krátce po odbočení je zřejmé, že teď už jedu správně, protože se opravdu blížím k nějakému rozlehlému areálu. Ani silnice, ani nic dalšího není na Google mapách vůbec zakreslené. Přijíždím k jakémusi checkpointu, který vypadá jako mýtná brána. Na displeji jedné ze závor se rozsvěcí moje registrační značka. Všechno je psané azbukou, takže nemám šajna, o co jde. Ale z brány mi vyjíždí lísteček, takže to bude asi fakt nějaký poplatek za vjezd. Nemám ani řádově tušení, jestli mě projetí tohle bránou bude stát řádově desítky korun nebo tisíce. Snad ne víc.
No a tohle začíná vypadat na průšvih. Za bránou už se silnice dělí do pruhů pro kamiony, autobusy a auta, jako klasicky na hraničních přechodech. Já potřebuju někde zaparkovat. Vydávám se po silnici pro auta, která se zanořuje pod zem a projíždí krátkým tunelem. A k mojí obrovské úlevě se zpátky na povrch vynořuje přímo vedle obřího parkoviště.
Jedu evidentně s křížkem po funuse. Na silnici jsem prakticky nepotkal žádné jiné auto, ale parkoviště je úplně narvané. Nojo, taky je poledne. Místní Kazaši asi vyrazili na výlet ráno. Na oficiální asfaltové ploše nemám šanci zaparkovat, musím najet na přilehlý kamenitý tankodrom, kde už taky stojí plno aut, a doufat, že tady neurvu kolo a snad ani nedostanu žádnou pokutu.
Jeden okraj parkoviště lemuje plot s ostnatým drátem, kde hlídkují vojáci. A taky tady stojí několik plechových budek a u nich krátká fronta. Všechno je psané azbukou, ale co tak sleduju dění u okénka, dělá se tady nějaká registrace a platí se poplatek. Chvíli je to trochu zamtek, lidi v dešti pobíhají od budky k budce, podle všeho je nějaký problém se systémem. Ale nakonec to začne odsýpat, dokud se k okénku nedostanu já. Můj pas prochází důkladným zkoumáním, než mě pokladní stáhne o 3 tisíce tenge. Platba jenom v hotovosti.
Přesouvám se k bráně, voják lustruje můj pas, zatímco mu Kazaši probíhají za zády. Čte údaje z pasu někomu do vysílačky a já pořád trochu počítám s tím, že mi kdykoliv můžou říct, že tady nemám co pohledávat. Z vysílačky se ale ozve souhlas a můžu vejít do přilehlé budovy. Tady to vypadá jako letištní terminál. Obrovská hala se spoustou přepážek pasové kontroly. Než si to k nim stihnu namířit, vyhmátne mě hned další voják a zase mi důkladně zkoumá pas.
U pasovky to odsýpá, Kazaši jen letmo zastavují. Žádní cizinci tady nejsou. No a na mně se plynulý tok fronty samozřejmě okamžitě zasekává. Pohraničník valí oči a prohlíží pas skrz naskrz. Pak beze slova někam volá. Přichází chlapík v civilu, který už umí plynně anglicky. S úsměvem, ale velmi striktně se vyptává, co dělám v Kazachstánu a proč chci přecházet hranici zrovna tady. "Musím zavolat do Číny," uzavírá a vzdaluje se s mým pasem. Pohraničník mezitím zavírá přepážku a odchází s ním.
Teda nečekal jsem až takovéhle pozdvižení. Nervózně se rozhlížím po několika vojácích, kteří se kolem mě stihli shromáždit. Po extrémně dlouhých pěti minutách vidím přicházet policistu nebo vojáka z čínské strany. Má modrou uniformu na rozdíl od těch kazašských zelených. Odvádí mě stranou k nějaké kanceláři. Vyptává se zase, co jsem zač a proč jsem tady. Nakonec vstupuje do kanceláře a po pár minutách se vrací i s kazašskými pohraničníky. "Everything ok," usmívá se a vrací mi pas.
Na přepážce dostávám razítko a vycházím z budovy na rozlehlou vyasfaltovanou plochu. Následuju ostatní lidi, kteří všichni nastupují do nastartovaného minibusu. Jinak je celá ta obří plocha úplně prázdná. Minibus za mnou zaklapává dveře a odjíždíme. Přejíždíme plochu napříč a najíždíme na úzkou silnici, která je z obou stran obklopená plotem s ostnatými dráty a strážními věžemi. A po chvíli projíždíme po okraji vesničky Horgos, která je, zdá se, celá oplocená. Padá na mě takový úplně tísnivý pocit.
Za vesničkou přejíždíme most přes bezejmennou řeku a na konci nás zastavují vojáci. Jeden z nich nastupuje a namířeno má neomylně přímo ke mně. Beze slova mi prolistuje pas a zase vystupuje. Pak už jsou to sotva dvě minutky jízdy a najednou jako bychom z toho vojenského prostředí projeli nějakou červí dírou. Jsme na živém náměstíčku plném lidí. Minibus parkuje přímo u jakési čínsky vypadající brány a otevírá dveře.
Na Google mapách vidím, že vystupuju doslova u hraniční čáry. A nic z toho, co vidím kolem sebe, na mapě není. Vypadá to, jako bych stál uprostřed ničeho. Přitom náměstí obklopuje spousta obchodů. Já se vydávám vstříc bráně, kam vede modře nabarvený chodník. Přímo na hraniční čáře, která prochází prostředkem brány, se barva chodníku mění na červenou. První krok v Číně! Teda takhle pěkně zvýrazněné hranice nejsou mimo Schengen moc obvyklé.
Procházím skrz bránu a koukám, kde to teda vlastně jsem. Není pochyb o tom, že v Číně. Každých 10 metrů stojí sloup s bezpečnostními kamerami a současně z pouličního osvětlení visí červené lampiony. SMSka od operátora už mě taky vítá v Číně a navíc se mi na mobilu posouvá čas o 3 hodiny dopředu. Celá Čína je totiž v pekingském časovém pásmu. I přesto, že Peking je odsud vzdušnou čarou 3 tisíce kilometrů daleko.
Snažím se najít nějakou navigační ceduli nebo ideálně mapu, ale nic takového tu není. A jelikož Google mapy se pořád tváří, že stojím v pustině, budu to tady prostě muset prozkoumat.
Město působí hrozně zvláštně. Prostředkem ulic vedou čtyřproudé silnice, po kterých ale nejezdí vůbec žádná auta. Jen tu a tam projede policie. Silnice od prostorných chodníků oddělují zelené pásy s alejemi stromů. Většina budov jsou obchodní domy, stojí tady ale i hotely, kina a taky jakési muzeum čínské kultury. Architektonicky zajímavá budova se sytě červenou fasádou, která je ale zavřená. A ona teda vypadá zavřená a opuštěná i většina těch dalších institucí.
Po nějaké půlhodince bloumání liduprázdnými ulicemi se dostávám do parku Přátelství. Ten vypadá, jako by zpustl, aniž by se vůbec začal využívat. Cesty mají podobu dřevěných chodníčků. Prostředkem parku protéká potok, jehož nábřeží je obklopené schody, kde by se za pěkného počasí skvěle chillovalo. Všechna tahle infrastruktura vypadá absolutně netknutá a současně už zarůstá vegetací.
Park mě na opačném konci přivádí na další velkorysý liduprázdný bulvár. Vlastně jediné místo, kde to opravdu žilo, bylo náměstí přímo u hraniční čáry, kolem dvou obchoďáků. Vypadá to, že Čína tu měla velkorysé plány na výstavní město, ale nikdy sem nezačal jezdit nikdo jiný než Kazaši za levnými nákupy. A ti asi nepotřebují hotely, kina, ani parky. Potřebují co nejrychleji nakoupit co nejblíž k hraničnímu přechodu a zase vypadnout.
Pokračuju v náhodném bloumání. Je to čím dál víc takový postapokalyptický pocit. Ve většině ulic jsem fakt úplně sám a místy potkávám opuštěné rozestavěné budovy, kde to vypadá jako by investorovi došly peníze nebo trpělivost přesně uprostřed pracovního dne.
Pak ale zahnu za roh a najednou jsem na náměstí, kde to zase ohromně žije. Nojo, před sebou mám čínskou pasovou kontrolu. A naproti ní stojí dva obchoďáky. Takže už jsem tohle bizarní město prošel celé. Lidi z obou stran hranice ho evidentně mají naprosto v paži a jezdí sem jenom využívat výhod bezcelní zóny. A k tomu jim stačí pár obchoďáků přímo u obou hraničních přechodů. No a co tu budu dělat já? Já chci aspoň nějaký čínský zážitek, když už jsem se sem tak pracně dostal!
Vcházím do nejbližšího obchoďáku a trochu mi padá brada. Zvenku vypadal docela nablýskaně, zato uvnitř je to prostě Sapa. Nejde poznat, kde končí jeden obchod a začíná druhý. Všude hromady a hromady krabic a náhodně naházeného bordelu a do toho pokřikující čínští obchodníci, kteří ten bordel prodávají Kazachům po tunách. Uf, je to takový šok, že se otáčím na patě a zkusím štěstí jinde.
Procházím teď nejkratší cestou mezi čínskou celnicí a hraniční čárou, protože tady je přece jen trochu pěší provoz, a tak si říkám, že by tu třeba mohla být nějaká čínská restaurace nebo kavárna. Ale po takových podnicích tu zjevně není poptávka, byť prostory jsou tu pro ně v parteru některých budov evidentně nachystané. Jsou ale prázdné. Tak jo, nový plán. Vezmu ztečí dva obchoďáky nejblíž ke kazašské hranici. Věřím, že tam musí být aspoň nějaký food court. Pak zkusím splašit nějaké exotické potraviny jako suvenýr. A když zbyde čas, tak se kouknu po nějakém oblečení.
Vstupuju do obchoďáku s názvem King Kong a je to teda ještě větší blešák než v tom předchozím. Navigačních cedulí je tu poskrovnu a všechny jsou navíc v čínštině nebo v azbuce, ale food court bych intuitivně hledal v posledním patře, takže se vydávám po eskalátorech. Uspořádání je dost bludišťovité a všudypřítomné bedny a klece se zbožím orientaci ještě zhoršují. Ale daří se mi postupně vystoupat čtvery eskalátory, až skutečně narazím na food court. Kde neberou karty! Jenom čínský Alipay, nebo teda hotovost. No tak to je pěkně blbý vtip. Zrovna takhle na hranicích bych čekal, že bude karta vítaná.
Z toho bezduchého bloumání začínám být docela utahaný a k tomu už mám dost hlad, takže mě všechno začíná pěkně srát. Proplétám se zase celým obchoďákem až do přízemí, bankomaty samozřejmě nikde nejsou. Přímo před obchoďákem ale čeká spása - samoobslužná směnárna. Kiosek po mně chce nascannovat pas a potom si mě fotí. Až pak můžu vložit padesátieurovku a kiosek po dlouhém chroustání nabízí 419 jüanů, což je prakticky středový kurz. Jak transakci odsouhlasím, ozve se zvuk počítání bankovek. A trvá dlouho. Tyjo, fakt hodně dlouho. Jak se otevřou dvířka, hned vidím proč. Vypadává na mě asi tak půlkilový pakl bankovek. Půlka z toho jsou jednojüanovky. Nemá vůbec cenu snažit se to cpát do peněženky, místo toho rozstrkávám bankovky všude možně po kapsách. A teď snad konečně pořídím jídlo!
Vracím se do obchoďáku a teď už se na jistotu proplétám mezi hromadami zboží do posledního patra. Všechno je psané čínsky a ani obsluha neumí ani slovo anglicky. Naštěstí, stejně jako v každé české čínské restauraci, má i tady menu u každé položky obrázek. Takže prostě vybírám čistě podle vzhledu a jenom se modlím, aby to nebyl pes, nebo kůň. Stojí mě to i s rýží a bezedným čajem 30 jüanů, takže nějakých 80 Kč.
K jídlu dostávám hůlky, což je pro mě teda premiéra. Doteď jsem hůlkami jedl jenom sushi. Naštěstí rýže je správně asijsky lepkavá, takže se s trochou snahy zvládám najíst i docela obratně. Jídlo je vynikající, jen mě teda trochu znervózňuje, že fakt nejsem schopný identifikovat, co je to za maso.
Tak, s plným žaludkem se všechno hnedka zdá jednodušší. Akorát teď mě místo hladu začíná pro změnu tlačit čas. V Kazachstánu je 15 hodin, takže tady už je 18. A je vidět, že lidi začínají kvapně odcházet a obchodníci pomalu balí. Já si chci aspoň symbolicky koupit nějaké oblečení. Akorát že tady je to opravdu očividně orientováno na kazašské obchodníky, kteří všechno berou po balících. Obchody ani nemají zkušební kabinky.
Nakonec se zastavuju u jednoho obchodu, který má nějaké oblečení pověšené na ramínkách, takže si můžu aspoň trochu prohlédnout, co prodávají. Čínský obchodník mě předhazuje svojí kazašské tlumočnici, která se na mě snaží mluvit rusky a ani jeden z nich nechápe, že jí nerozumím. Do toho do mě pořád strkají kazaští nakupující, a tak nakonec prostě popadnu tři obyčejná černá trička, ale ukazuju, že si je chci aspoň vyzkoušet. Obchodník otráveně kýve, ať si je zkusím, ale můžu to udělat jedině přímo uprostřed obchodu. Nechce se mi tady úplně svlékat, takže oblékám tričko přes tričko a nějak to sedí. Ptám se, kolik jsem dlužný. 15 jüanů. To jako za jedno? Ne, za všechna tři. wtf? To je 45 korun za tři trička. Masakr. Už se nedivím, že tady Kazaši nakupují jako šílení. Akorát já na to nemám nervy. Obchodník mi trička dává do docela fancy taštičky, platím těch pár drobných a beru kramle.
Než zdrhnu z obchoďáku, vrhám se ještě do obchodu s kosmetikou v přízemí. Tenhle obchod je tady jako zjevení - je liduprázdný a vypadá docela luxusně, obzvlášť na zdejší poměry. Obsluha umí i trochu anglicky, ale nakonec si stejně musím pomoct překladačem. Z exotických krajin pro Sáru většinou vozím arganový olej. Ten tady teda nemají, ale doporučují mi nějaké sérum, které prý funguje ještě lépe. Bůhví, jestli se mě nesnaží jenom odrbat. Ale nic lepšího tady asi stejně neseženu.
Přímo před obchoďákem stojí menší supermarket, což bude moje poslední zastávka. Hledám co nejbizarněji vypadající nápoje a pamlsky, které co nejvíc křičí barvami a mají na sobě co nejvíc čínských nápisů. To dovezu jako exotický suvenýr pro kamarády i sám pro sebe. A teď už toho mám fakt plné brejle a mizím.
Po vcelku úspěšných nákupech mi zbývá ještě asi tak čtvrt kila bankovek, takže před přechodem hranice se opět stavuju v samoobslužné směnárně. Jenže tady narážím na problém. Kiosek vždycky strašně dlouho chroustá, načež mi bankovky vrátí s tím, že se nepodařilo je rozpoznat. Sakra vždyť to jsou bankovky, co mi před pár hodinami sám vydal! Až po třetím pokusu, kdy už jsem pěkně vzteklý, si konečně všímám nápisu, že tady směňují jenom jedním směrem. Z cizích měn na jüany, ne obráceně. No doprčic. Tak to můžu jenom doufat, že s jüany pochodím někde v Kazachstánu.
Přecházím hraniční čáru a na minibus si teď musím vystát frontu, protože Kazaši už mají nakoupeno a s obřími balíky se vrací domů. Minibusy teď mají interval asi jako pražské céčko v ranní špičce, takže to naštěstí netrvá dlouho. Tentokrát na mě vychází sedadlo vedle řidiče, takže mám celou cestu výhled na tu holou dystopickou krajinu plnou ostnatých drátů a strážních věží. Zase projíždíme přes několik checkpointů pohraničníků a řidič se celou dobu snaží o small talk v jednoduché ruštině. Nakonec se ptá, jestli se mi víc líbí Kazachstán nebo Čína. "Rozhodně Kazachstán," směju se, načež řidič trochu překvapeně, ale s jaksi hrdým výrazem pokýve hlavou.
Zhruba o půl páté vystupuju na hraničním přechodu. Tentokrát je to rychlovka, žádné otázky, jen nové razítko do pasu, batůžek zkontrolován v rentgenu, a už si můžu běžet pro auto. Začíná zase úplně brutálně pršet, takže mi to vyšlo fakt akorát.
Projíždím opatrně skrz tankodrom, pneumatiky to naštěstí vydrží a už svištím k výjezdovým branám. Je tu šílený provoz a mezi auty se motá i spousta pěších. Jak se blížím k jedné ze závor, zapínám radši rovnou varovky, protože absolutně netuším, co se tady po mně pro výjezd bude chtít. Tak ať za mě radši nikdo nenajíždí. Všechno je zase psané jenom azbukou. Závora se samozřejmě neotevírá.
Lezu ven do deště a mávám na týpka v uniformě, který se schovává pod stříškou na okraji řady závor. Anglicky samozřejmě neumí, ale chápu, že se ptá, jestli jsem zaplatil. Říkám, že nevím jak. Vede mě k jakémusi archaickému automatu. I ten je jenom v azbuce. Týpek se prokliká k platbě, kde musím zadat registrační značku. Tu si samozřejmě nepamatuju a skrz hustý déšť auto skoro nevidím, takže si ji běžím zapsat. Vracím se a automat ukazuje částku 500 tenge. Dvacet korun, to je lidovka. Koukám, kam strčit kartu, když chlapík spráskne ruce a zvolá cosi jako "ach bože". "Děngi, děngi," opakuje důrazně, takže si znovu dávám běh skrz průtrž k autu pro hotovost a zpátky. Absolutně nechápu, že tady mají kamery na čtení značek, ale platit se dá jenom hotově.
Úspěch! Žádná stvrzenka, musím doufat. Týpek mě popohání, ať už koukám jet, protože v tom děsném provozu zablokování jedné z bran ničemu moc neprospívá. Musím trochu couvnout, pak mě naštěstí kamera chytne a závora se otevírá. Svoboda! Uf, tohle teda byla expedice. Mám pocit, že tím vším papírováním jsem zabil víc času než samotnou návštěvou Číny. Kazaši naštěstí řídí jako magoři, takže celá ta souvislá kolona, ve které jedu, se pohybuje rychleji než rychlostní limit.
Pořád nemám času na rozdávání, ale celý ten úprk z Číny byl tak zběsilý, že se teď musím trochu uklidnit a taky vymyslet plán. Parkuju u cesty vedle nové mešity, která je postavená v klasickém středoasijském stylu, a koukám na mapu. Do Almaty jsou to 4 hodiny, to je pěkná štreka. Auto mám ale vracet zítra v 9 ráno, takže mi asi nezbyde než to celé zajet ještě dneska. No a na to bych měl posilnit sebe i auto. A tak se zapojuju zpátky do proudu aut, ale ne na dlouho.
Hned na okraji Zharkentu zastavuju u obrovské moderní pumpy Lukoil. Mám klasicky problém s tím, že je potřeba nějak dopředu autorizovat kartu a pak až se dá tankovat. Takhle to je mimo náš středoevropský prostor snad všude. Naštěstí mi s tím pomáhá ochotný pikolík. Po zaplacení ale zjišťuju, že nějaký problém má i ten čínský krám, který řídím. Pistole s každým půllitrem cvakne, jako by byla nádrž plná. Pikolík se zase snaží pomoct, ale sám neví co s tím. A tak nakonec pracně drží spoušť jen lehce stisknutou, díky čemuž benzín proudí plynule, ale asi desetkrát pomaleji než normálně. Za odměnu mu nakonec kupuju Colu, protože si o ni sám řekl. Zaslouží si ji.
Tak, nádrž plná. Ujel jsem zatím 500 kilometrů a dotankování mě vyšlo na 400 Kč. Takže jízda skoro zadarmo. Auto je každopádně nakrmené, tak teď by to chtělo ještě kofeinovou dávku pro mě. Popojíždím do centra, k té už objevené kavárně, protože si nemyslím, že je tady ještě nějaká jiná. Dávám si silné americano a k tomu ještě dortík za odměnu. Opět jsem tady sám a slečny baristky po mně zase zvědavě koukají. A tak to zkouším využít a hotentotskou ruštinou se ptám, jestli by tady někde nešlo vyměnit čínské peníze. Chvíli přemýšlí, ale pak mi doporučují nějaký obchod v suterénu.
Směnárnu hledám v suterénu marně. Je to tady docela strašidelné, všechny obchody jsou zavřené, svítí se jen z výlohy úplně na konci chodby. Je to nějaký obchod s elektrem. Uvnitř posedává několik mladých kluků. Řekl bych, že ani jednomu z nich ještě nebylo osmnáct. Zkouším se zas optat na směnu peněz, ale koukají na mě jako na nějakého magora, tak radši mizím.
Vracím se k autu, když si všimnu, že směnárnu inzeruje sousední supermarket. Vcházím nadšeně dovnitř, jenže nic jako směnárnu nevidím a informační přepážka je prázdná. A tak se ptám nabušeného securiťáka. Ten si mě hnedka bere stranou a polohlasně se vyptává, jakou měnu mám a kolik chci směnit. Když zjistí, že to nejsou ani eura, ani dolary, ale čínské jüany, tak trochu posmutní. Ale i tak mi na kalkulačce vypočítává, kolik by mi nějaký jeho kamarád mohl dát. S takovým kurzem si ale ty bankovky radši dovezu jako suvenýr, takže tady nechci ztrácet čas a ještě čekat na nějakého kamaráda.
Sedám do auta a než stihnu nastartovat, cinká mi notifikace z Bookingu. V kavárně jsem si pracně našel hotel v Almaty na dnešní noc. Pracně proto, že většina hotelů měla vyprodáno a zbytek byl šíleně drahý. Nevím, co se tam děje, nenašel jsem žádný svátek ani velkou událost, kvůli které by měly být hotely obsazené. Každopádně ten hotel, který jsem nakonec booknul, mi teď píše, že mají plno a musí to zrušit. Jaaaj, tohle už je fakt frustrace. Jsem utahaný jak pes, třista kilometrů v čínském krámu přede mnou, kapsy mám plné bezcenných bankovek, a nemám kde bydlet. A ještě se stihlo setmět. Nic, startuju a jedem. Do Almaty potřebuju dojet, děj se co děj.
Vzhledem k momentální náladě mi úplně otrnulo z policie a po té prázdné okresce ze Zharkentu to řežu co to dá. Tak moc, až omylem minu jeden obchvat a zapluju do vesnice jménem Koktal. Waze mě naštěstí prašnými uličkami protáhne skrz, za vesnicí najíždím na hlavní silnici a po chvíli i na dálnici. No a dál už je to strašná nuda. Dálnice je prázdná a obklopuje ji totální tma. Po tom nabitém dni jsem za to ale vděčný. Zapínám muziku, vypínám mozek a svištím tmou vstříc Almaty.

Na pokračování se pracuje...