Střední Asie: Okruh kolem Alatau - cestopis

Čínským autem ke kazašskému grand canyonu

17. září

Budík jsem si dal na půl osmou a když teď zvoní, ani se mi nechce myslet na to, kolik hodin je doma. Díky té bezesné noci v letadle jsem byl večer už tak vyřízený, že jsem bez problémů usnul a tvrdě to řezal celou noc. Venku se vyčasilo a i takhle ráno už krásně svítí sluníčko, což mě okamžitě dostává z postele.
Hotelová snídaně působí dost improvizovaně. Dostávám sice dvě krásná volská oka, ale k nim jen jeden neopečený plátek toastového chleba překrojený napůl, pár koleček jakéhosi salámu junior, jeden úhlopříčně překrojený plátek sýra a dvě kolečka okurky. K tomu ještě kousíček másla, který si musím namazat lžičkou, protože nože tady nemají. A samozřejmě tu není ani káva. Nechci hejtit. Za sedm stovek na noc jsem nečekal žádný zázrak a ta dvě volská oka rozhodně dobře poslouží. Spíš se ale fakt musím smát tomu úsilí, které někdo věnoval půlení plátku chleba a sýra, asi aby ta porce nevypadala až tak smutně.
Snídani rychle zbouchám, balím bágl a krátce po půl deváté vyrážím. Pochoduju směrem k lávce přes kolejiště hlavního nádraží, ale když tak v hlavě počítám, kolik celá cesta do půjčovny zabere času, budu tam tak s půlhodinovým zpožděním. Takže holt zase objednávám Yandex. Řidič přijíždí rychle, takže bych to na devátou do půjčovny mohl stihnout. Jenže to se pletu. Do první kolony vjíždíme hned u nádraží a pak už se suneme sotva krokem. Všední den v 9 ráno, asi nejhorší čas na cestu přes celé město.
Řidič mě s víc než půlhodinovým zpožděním vyhazuje u random paneláku. Poloha podle mapy sedí, ale po půjčovně By Car, nebo jakékoliv jiné provozovně, tady není ani památky. Nakonec mě přiláká zvuk automyčky, který vychází z takové dlouhé přízemní řadovky opodál. Vypadá jako že tu vyrostla tak trochu na divoko. "Vy jste Petr?", volá na mě ze dveří usměvavá paní. Kancelář půjčovny je skutečně v té zdánlivě pololegální budově, hned vedle myčky.
Zatímco si pracovnice opisuje můj pas, řidičák i mezinárodní řidičák, tak se rozhlížím a přemýšlím, jestli těch čistých 5 hvězd na Googlu, co tahle půjčovna má, nemůže být náhodou scam. Kauce je totiž tisíc dolarů, což mi vzhledem k plnému pojištění přijde jako nepochopitelný randál. "Je to hlavně kvůli pokutám z radarů," vysvětluje pracovnice. "A taky kvůli bezohledné jízdě. S tím autem se nesmí jezdit do terénu. Už jsme tady měli turisty, co nám s autem reálně vjeli do koryta řeky. Musíte si uvědomit, že to není tank," směje se.
Jak vyřídíme papírování, přesouváme se k autu. Je to zářivě oranžový Chery Tiggo 2. Tak to budu asi poprvé řídit čínské auto. No, o čínských autech se v poslední době často píše, že převálcují evropské automobilky, protože jsou výrazně levnější. Ale dost o tom pochybuju už předtím, než tohohle krasavce vůbec nastartuju. Jen si dávám věci do kufru a na zadní sedadlo, a vydává to zvuky jako by bylo celé z plastu. Když pak pracovnice půjčovny nastartuje, ozve se zpod kapoty zvuk, jako by nakopla traktor. No to bude jízda.
Řazení je automat, což by mi asi mohlo usnadnit orientaci v bláznivém almatském provozu, ale paradoxně mi vždycky trochu trvá si na to zvyknout. Vycouvávám teda trochu neobratně z parkovacího místa a pak už si to šinu k výpadovce z města. Říkám šinu, protože pracovnice půjčovny mě varovala, že v Almaty jsou na každém rohu radary a kamery pro průjezd na červenou. Semaforů je tady ranec, nevím jaký je v úzkých ulicích mezi paneláky rychlostní limit, a do toho se snažím balancovat mobil s puštěnou navigací na svém stehně, protože jsem v autě zatím nenašel místo, kam bych ho mohl položit a vidět na něj.
Konečně se ze sídliště vymotávám na nějakou hlavnější silnici a mířím ven z Almaty. Od rána si slibuju, že si někde koupím kafe, takže mě k zastavení zláká první podnik, kterému se na štítu skví slovo KAFE. No, při bližším pohledu to vypadá spíš jako takový bufet a hlavně je to zavřené. Ale když už jsem zaparkoval, tak si aspoň přeorganizovávám bagáž a taky tahám nabíjecí kabel s USB-A konektorem, který mě prozřetelně napadlo z domova vzít, protože jsem tušil, že nějaká šunka, kterou si půjčím ve Střední Asii, bude mít při troše štěstí maximálně právě tenhle konektor. A měl jsem pravdu. No a když kabel připojím k mobilu, daří se mi ho pak zapřít o takový plastový rantl, což mi řeší navigaci.
Je mi jasné, že se sháněním kafe to v tomhle regionu fakt nebude jednoduché. A na to, že bych nějakou kavárnu potkal jen tak u cesty, můžu rovnou zapomenout. Takže si do Google map zadávám slovíčko "coffee" a nechávám se vést na jistotu.
Od půjčovny jsem ujel už 16 kilometrů a pořád jsem ještě v Almaty. To město je fakt obrovské. Navigace mě svádí z hlavního tahu do takové menší obchodní zóny. Vcházím do podniku s názvem KAFE a opět jsem nejspíš špatně. To, co jsem našel na Google mapách, vypadalo jako takový místní Starbucks, zatímco tady jsem se zase propadl o dobrých 40 let do minulosti. Od pohledu sovětský bufet, kterému na pultu vévodí obří samovar. A za pultem asi 10letá dívenka. Když zjistí, že nekváknu ani slovo rusky, tahá obratně Google Translator. Ptám se přes translator jednoduše na kávu, načež dívenka překvapeně volá dozadu na maminku. Maminka je chvíli taky dost zmatená, ale nakonec pochopí, že chci ten zapovězený nápoj z pražených zrn a ochotně se mnou jde ven a ukazuje mi podnik na opačném konci parkoviště.
Kavárna s názvem Kulikov by se opravdu neztratila jako pobočka Starbucksu nebo Costy, jen by si musela odpustit výraznou fialovou barvu nábytku, kávovaru i kelímků. Za 35 Kč tady od usměvavé obsluhy dostávám výborné silné americano. Teď mám takovou radost, že už je mi asi jedno, co se stane po zbytek dne. Uf, ne, takhle rouhat bych se neměl. Každopádně jsem ready na dobrodružství! Trvá to ještě slabých 10 kilometrů, než za sebou definitivně nechám almatská předměstí a najíždím na dálnici směrem na východ.
Teda jestli bude takhle vypadat infrastruktura v celém regionu, tak si budu fakt pískat. Nekonečně rovná dálnice se dvěma pruhy v každém směru. Jediný opruz, na který vcelku rychle přicházím, je ten, že tady moc nefrčí mimoúrovňové křižovatky. Pokud dálnici kříží jiná silnice, je možné z téhle silnice jenom odbočit doprava na dálnici. A pokud chtěl jet člověk rovně nebo najet do opačného směru dálnice, musí se po pár stech metrech otočit pomocí speciálního otáčecího pruhu, který ho převede do protisměru. To by samo o sobě bylo v pohodě, jenže u každé takové křižovatky je rychlost snížená na 60 km/h. Místním to vůbec nevadí a solí to kolem mě pořád stodvacítkou. Já jsem ale slyšel dost historek o zkorumpovaných kazašských policistech a radši bych si zastavení od policie ušetřil, takže limity přísně dodržuju.
Celkově ale kilometry ladně ubíhají. Po nějaké čtvrthodince na dálnici se mi konečně daří spustit tempomat, takže nechávám auto svištět předepsaných 120 km/h, byť u toho dělá virvál, jako by každou chvíli mělo odstartovat na oběžnou dráhu. A užívám si výhledy, kdy po levé straně i před sebou mám jen nekonečnou rovinu, zato po pravé straně se tyčí tří až čtyřtisícové vrcholky Alatau.
U města Shelek měním směr na jihovýchod a tím opouštím luxusní dálnici. Teď asi jízda o poznání zpomalí. Je krátce po poledni, tak hned u sjezdu z dálnice využívám odpočívadlo, kde stojí restaurace s poetickým názvem Zhibek Zholy (kazašsky hedvábná stezka). Na parkovišti stojí několik čínských zájezdových autobusů a uvnitř je to pěkný rachot. Stůl pro sebe ale naštěstí najdu. Jen obsluha se tváří, jako by jim jeden osamělý cestovatel spíš překážel, a když zjistí, že nekváknu rusky ani kazašsky, tak už jsou vyloženě otrávení.
Menu je psané kazašsky, rusky a čínsky. Zkouším překlad přes Google Lens, který sice funguje, ale menu je i tak plné pro mě exotických názvů. Takže nakonec vybírám pelmeně, kde aspoň zhruba vím, co dostanu. Abych si ale objednal, musím si pro obsluhu doslova dojít, protože moje decentní mávání a snahy o oční kontakt okázale ignorují.
Tyhle knedlíčky plněné mletým masem, obalené v husté smetanové omáčce a posypané strouhaným sýrem, jsou vyloženě božské. K tomu jsem si dal kompot, takže gastronomicky se zatím pevně držím v ruské sféře. Kulinářský zážitek vynikající, ale placení je zase stejně náročná mise, jako objednávka. Obsluha ke mně nedojde, takže jdu drze postávat k pokladně. Přísahám bohu, že jak mě spatří jedna ze servírek, otáčí se na podpatku a jde se schovat do kuchyně. Sakra co má tohle být? Nechce se mi věřit, že tady mají až takový vítr z jazykové bariéry. Každopádně jednomu hrdinnému číšníkovi nakonec platím v přepočtu 90 Kč a startuju zase to svoje čínské vozítko.
Místo dálnice už jsem jen na obyčejné dvouproudové silnici, ale kvalita vozovky je pořád skvělá. Provoz je mizivý, takže kdybych se nebál pokut, mohl bych to klidně solit slušně přes 100 km/h. Jedu pořád po naprosté rovině, ale horský masiv, na který jsem celou dobu koukal z dálky, se teď neustále blíží. Až se najednou silnice začíná kroutit, vyprahlým kaňonem míří vzhůru a po pár kilometrech mě vynese na rozlehlou náhorní plošinu v tisíci metrech nad mořem. Silnice už je zase naprosto rovná a kolem dokola jsou jen hory. Z dálky vidím, že po plošině se prohánějí koně. Neskutečná příroda!
Držím se pořád rychlostního limitu 90 km/h, byť mám chuť v téhle úžasné krajině vzlétnout. No a nakonec se mi to vyplatí. Přejíždím drobnou terénní vlnu, pod kterou čeká křižovatka a na ní pět policejních aut. Mají tady vyloženě checkpoint. Radary namířené do všech stran a několik nešťastníků je zastavených na krajnici. Projíždím okolo radši jen krokem, ale nikdo si mě nevšímá, tak můžu frčet dál. Mám to už jen kousek. Cíl se skrývá někde v těch skalách, ke kterým se rychle blížím.
CHARYN CANYON 10 KM, skví se na velké dřevěné ceduli u odbočky před stoupáním do skal. Přejel jsem celou náhorní plošinu a když teď odbočuju na úzkou cestu, které vede přímo podél skal, tají se mi trochu dech. Teprve mi začíná docházet, že jsem sakra ve Střední Asii! Jednom z nejodlehlejších regionů na zemi. A chystám se vyrazit na túru do zdejšího grand canyonu.
Po slibovaných 10 kilometrech přijíždím k bráně, kde musím zaplatit zhruba stovku za vjezd do národního parku. A za bránou už se dostávám na parkoviště, které je...sakra. Prakticky plné. Tak teď ta poetická představa nejodlehlejšího regionu dostává trochu trhliny. Nejvíc mě děsí několik čínských zájezdových autobusů. Ale čínské zájezdy jsou známé tím, že u každé památky tráví maximálně 10 minut, tak snad nebudou Číňani rozlezlí moc daleko.
Přímo u parkoviště stojí moderní budova v oranžovo-hnědé barvě, která dobře splývá s těmi okolními skalami. Je tady restaurace, pár stánků s občerstvením a informační centrum, kam se jdu hned zeptat na tištěnou mapu, protože na mapách, a to dokonce ani na Mapy.cz, moc vyznačených stezek není. Zhýčkaný střední Evropou jsem bral mapu v informačním centru jako samozřejmost, ale zdejší personál na mě kouká, jako bych požádal o žíni jednorožce. Po důkladné poradě mi objevně sdělují, že můžu zkusit nějakou mapu vygooglit.
Jak se tak rozhlížím, mám radost, že jsem se se svou teorií nepletl. Číňani se plátěnkují jen v restauraci a okolo, i když tady kromě kamení v podstatě nic není. Já se vydávám po kamenité planině směrem, kde by snad měl být kaňon. A skutečně! Už po pár minutách přicházím k hraně útesu a najednou se přímo pode mnou rozkládá rozervaná země. Hluboký kaňon s mnoha slepými odbočkami, plný roztodivně tvarovaných skalisek. V pozadí je zřejmá rozlehlá náhorní plošina a úplně vzadu zasněžené vrcholky Alatau. Musím si na chvíli sednout a v úžasu sledovat, co to příroda vytvořila.
Na túrách mimo Evropu mě hrozně baví ta volnost. Žádné stezky, žádné značky, žádné zákazy. Chci se podívat dolů do kaňonu, takže si prostě vybírám zdánlivě schůdné místo a krok za krokem sestupuju. Tu a tam musím udělat větší skok, ale hornina je tak moc zerodovaná, že není vůbec problém najít vždycky místo, kde se chytit nebo zapřít nohou.
Na dno je to slabých 100 metrů výškového rozdílu, trvá mi to sotva 10 minut. A dole...Číňani! Sakra co tu dělají? Naštěstí je jich jen malá skupinka, ale i tak jsem je tady nečekal. Jenže jak pokračuju dnem kaňonu, slyším najednou motor. A po chvíli se zpoza skály vynoří klasická sovětská Buchanka. No, klasická vlastně ne, tahle je v jakési verzi kabrio. A veze Číňany. Tak už chápu, proč se jich tolik jen tak plátěnkovalo kolem infocentra. Čekali na odvoz.
Buchanka projíždí, smrad po chvíli vyvane a najednou jsem sám. Pokračuju dál kaňonem a obdivuju ty šílené skalní sochy, co tady eroze vytvarovala. Dají se v nich najít různé tvary od trojzubce po sfingu, ale je tu i spousta solitérních věží, které se postupně oddělily od zbytku masivu.
Kaňon se po nějakých dvou kilometrech začíná rozšiřovat, zároveň slyším sílící hlasy. A najednou vidím, že jsem se zatím pohyboval jenom v dlouhé slepé větvi. Teď teprve přicházím k hlavní části kaňonu, kterou protéká řeka, okolo níž se vytvořila oáza. A taky je tady destinace těch Buchanek. Okolo pobíhají Číňani, kteří hlava nehlava fotí a jsou strašně hluční. Ani nezpomaluju, naopak přidávám do kroku a vyrážím podél řeky, proti jejímu proudu. Jenže zádrhel. Vedle cesty stojí zaparkovaný policejní jeep. Přímo u cedule, na které se v několika jazycích skví nápis "ZÁKAZ VSTUPU, NEBEZPEČÍ SMRTI".
Co teď? Tohle měl být teprve začátek dobrodružství, ne jeho konec. U jeepu se plátěnkuje policista a pokuřuje. A tak si sedám na velký balvan, vytahuju pití, sušenky, a prostě ho vyčekám. Určitě tady nebude stát věčně.
Uplyne pět minut, pak deset. Nejdřív jsem policistovým směrem jen nenápadně pokukoval, teď už vyloženě zírám. Asi už je natolik evidentní, o co mi jde, že se policista rozesměje a volá mým směrem: "You can go, it's really beautiful! This is just for ordinary people," ukazuje na ceduli. Balím hnedka věci, se smíchem děkuju, míjím ceduli a už si to rázuju podél řeky.
Cesta, po které mohl projet jeep, se postupně mění na cestičku, pěšinku, a nakonec mizí úplně. Po pravé straně mám prudkou stráň plnou kamenité suti, po levé straně menší sráz pokrytý keři a pod ním rozvodněnou řeku. Sluníčko nádherně peče, řeka šumí, a jinak je tady úplné ticho. Musím si sednout a chvíli prostě jen meditovat.
Chůze je čím dál míň pohodlná. Sráz se tiskne víc a víc k řece, takže musím balancovat na vratkých kamenech a k tomu si razit cestu skrz bujnou vegetaci. Po nějaké čtvrthodince tohohle boje se mi ale po pravé straně otevírá další větev kaňonu. Okamžitě zavětřím šanci, že bych se nemusel vracet zpátky stejnou cestou, ale možná bych mohl tuhle túru zaokruhovat. A tak bez váhání odbočuju. Tady už je aspoň písčitý povrch a žádné rostliny, takže se dá zase trochu nasadit tempo.
Tahle větev kaňonu stoupá o dost ostřeji, než ta počáteční, ale to je jedině dobře. Snad se o to dřív dostanu k nějakému rozhledu a uvidím, jestli se mi fakt povede udělat okruh. V tom mě ale kaňon přivádí k vyloženě kolmé stěně. Po levé i pravé straně je něco, co vypadá jako stezky, ale jsou extrémně prudké a plné volného kamení. Do toho už se mi naslepo úplně nechce.
V mobilu mám staženou satelitní mapu, takže se z ní snažím vyčíst, jestli by mi vyšplhání jedné z těchhle stezek bylo k něčemu dobré. Jenže dostupné rozlišení je takové, že je to spíš věštění. Jak se rozhlížím okolo, secvakne mi najednou několik věcí. Jednak je tu najednou docela podezřelá tma. Je už po čtvrté odpoledne, to znamená necelé dvě hodiny do západu slunce. Není tady signál, nikdo neví, kde jsem, a nemám ani čelovku, takže zůstat za tmy viset někde ve skalách, to by fakt nedopadlo dobře. Navíc s naprostým minimem jídla a pití. A do toho ze skal nad sebou slyším takový divný šramot. Nedokážu říct, jestli to je nějaké zvíře, nebo se jen větrem dávají do pohybu menší kamínky. Každopádně brr, teď mě trochu mrazí. Konec dobrodružství, čas na návrat.
Rázuju si úzkým kaňonem zpátky k řece a teď si uvědomuju ještě jednu věc. Ten písek je pěkně mokrý. Včera slušně pršelo a tudy se musela valit voda ze skal k řece. Uf, možná kvůli tomuhle instalovali tu ceduli nebezpečí smrti. Když se nečekaně rozprší, tak se to tady asi rychle změní v pěknou divočinu. Co vlastně myslel policista tím "ordinary people"? Jakože narozdíl od těch zmatených Číňanů vypadám, že se neutopím? Těžko říct. Každopádně se dostávám k řece a teď už si zkušeně razím cestu vegetací a přeskakuju rozviklané kameny.
Jak přicházím ke stanovišti Buchanek, schyluje se už ke zlaté hodince. A to je zjevně i pro Číňany čas k návratu, protože těch smradlavých vozítek tady teď stojí vyloženě kolona a Číňani se do nich postupně skládají. Já jsem ale fakt nejel do přírody, aby mi pod nos smrděly výfuky 50 let starých dodávek. Takže se v mžiku rozhoduju, že si přece jen udělám ještě malé dobrodružství a najdu si vlastní cestu mezi skalami. Tady už se kdyžtak vrátit můžu vždycky a tím širokým kaňonem to zpátky dojdu i za tmy.
Chci si ušetřit zvědavé pohledy Číňanů a hlavně se děsím toho, aby se ti dobrodružnější z nich nevydali za mnou v naději, že si vyfotí něco zajímavého, co jim průvodce zatajil. Takže na oko vyrážím zpátky širokým kaňonem, ale v nestřežené chvíli zapadávám do skalní průrvy a začínám pozvolna stoupat vzhůru.
Netrvá to dlouho a dostávám se do stejné situace, v jaké jsem byl před hodinou. Přede mnou stojí kolmá stěna a nalevo i napravo jsou prudké strže. Ale já jsem si teď o dost jistější v kramflecích, protože se na 99 % nebudu muset vracet. Chvilku přece jen přešlapuju, ale nakonec se pouštím vzhůru strží po levé straně, která vypadá o maličko shůdnější. Já, který jsem nikdy nebyl ani na lezecké stěně, tady teďka rozjíždím naprostý horolezecký freestyle. Hornina je ale tak popraskaná a odlámaná, že mi to paradoxně přijde jednodušší než ty umělé stěny.
V půlce musím nabrat dech, takže se na chvilku otáčím a ten pohled na sluncem ozářené skalní stěny kaňonu je neskutečný. Pak mi oči sjedou dolů a vidím, že není cesty zpět. Nahoru to nějak jde, ale lézt dolů absolutně nepřipadá v úvahu. Zatínám zuby a pokračuju.
Když už jsem skoro nahoře, tak zpozoruju, že mě shora sleduje kluk s velkou krosnou. "wow!", dostane ze sebe napůl obdivně a napůl vyděšeně, když se vyškrábu k němu. Vyměňujeme si zážitky a mě samozřejmě zajímá, co tady dělá s tak velkým báglem. Má prý s sebou i stan a plánuje někde dole u řeky přespat. Ale moc se mu nezdá, že by měl lézt dolů tou strží, kterou jsem se vyškrábal nahoru. Nojo, přeju mu hodně štěstí. Při pohledu shora a bez bandy Číňanů v zádech se mu snad povede najít snazší místo. Mně se každopádně ulevilo, že odsud už to na parkoviště bude brnkačka, když se sem dostal týpek s 20kilovým báglem.
Pokračuju ještě asi 10 minut pozvolna stoupající roklí a můžu teď už v klidu obdivovat ty sluncem ozářené skalní formace. A pak už se dostávám na tu zdánlivě nekonečnou náhorní plošinu a za slabou čtvrt hodinku jsem u infocentra. Nevím, jak dlouho teď vlastně budu řídit, takže ještě zkusím sehnat kafe. Stánkaři na mě zase koukají, jako bych žádal nějaký ďáblův nápoj. Takže se ve svém zaprášeném outdoor oblečení odvažuju do té fancy restaurace. Je natolik fancy, že tady opravdu mají pákový kávovar. Připadá mi teda, že ho zapínají tak po půl roce, a lungo mě stojí to co jsem platil za oběd s kompotem, ale zadařilo se!
Můj oranžový Chery na mě na parkovišti září už z dálky. Do navigace zadávám město Zharkent, které leží 30 kilometrů od čínských hranic. Uf, dvě a čtvrt hodiny jízdy. Ještě že jsem si koupil to kafe. Slunce akorát zapadlo, takže většinu cesty pojedu za tmy. Startuju a vyrážím zpátky k hlavní silnici. Za soumraku si ještě fotím stádo koní, které se pase uprostřed náhorní planiny. Pak míjím improvizovaný policejní checkpoint, kde zase vidím několik odstavených aut. Asi je to dost výnosná lokalita, když tady rozdávají pokuty i o pět hodin později.
Já tentokrát na checkpointu odbočuju doprava a mířím přímo na východ, vstříc čínským hranicím. A proč že jedu zrovna tímhle směrem? Zítra totiž mají být podle předpovědi zase pořádné slejváky. Jenže předpověď se tady vzhledem k horskému klimatu často razantně mění i několikrát denně. Ze Zharkentu je to relativně kousek do národního parku Altyn Emel, kam bych se zítra nejradši vydal. Ale když počasí nedá, zamířím místo toho do Číny. U Zharkentu totiž údajně leží město, kam se dá přes hranici vstoupit bez víza, ačkoliv čínské západní regiony jsou jinak obecně pro zápaďáky zapovězeným regionem. Oficiálních informací jsem sice moc nenašel, ale prostě to hecnu.
Zatímco si v hlavě přehrávám možné zítřejší scénáře, svištím několik desítek kilometrů po absolutní přímce. Takhle rovnou silnici jsem asi v životě neviděl. První zatáčka má být až po nějakých 50 kilometrech. A díky tomu ze mě odpadl strach z kazašských policistů. Vidím kilometry před sebe i za sebe a jsem tady absolutně jediné auto. Takže na tempomatu svého plastového čínského autíčka cvakám 130 km/h, ať trošku naženu čas.
Ta zatáčka po 50 kilometrech přichází jen proto, že je potřeba překonat kaňon řeky Charyn. Ano, ten kaňon, ve kterém jsem byl na túře. Rozsah téhle přírodní památky je neskutečný, mám za sebou už přes půl hodiny jízdy a teď mi znovu kříží cestu. Škoda, že mezitím se už stihlo úplně setmět. Silnice háže pár esíček mezi skalami a pak najíždím na most, ze kterého by za dne musel být úžasný výhled.
Za mostem následuje ještě pár esíček a už najíždím na obchvat města Chundzha. Do cíle 90 kilometrů. To znamená, že jsem v půlce. Jenže navigace ukazuje ještě jeden a půl hodiny cesty. Nechápu, když tu první půlku jsem zajel za poloviční čas. Kazašské silnice jsou neskutečně kvalitní a vzhledem k těm dlouhým rovinkám není moc důvod sundávat nohu z plynu. Jenže jen si tohle stihnu pomyslet, končí najednou luxusní asfalt a najíždím na šotolinu. Ještě že teď jsem tu nohu z plynu sundat stihl a zvládnul jsem i trochu dupnout na brzdu. Od podvozku se i tak ozvala brutální rána.
Jelikož přede mnou ani za mnou pořád není žádné jiné auto, váhám chvíli, jestli jsem neminul odbočku a nevlítnul na nějakou stavbu. Ale navigace přesvědčivě ukazuje, že jedu správně. Takže se zatnutýma zubama drkotám po štěrku a potácím se mezi výmoly, než mě přece jen dojede a předjede asi trojnásobnou rychlostí nějaký Kazach v Žigulíku.
Rád bych do cíle dojel ještě dneska, takže postupně taky zrychluju, ale současně trnu, že píchnu kolo. A vzpomínám, jak mi ráno v půjčovně kladli na srdce, abych nesjížděl mimo silnice. Tohle je silnice, ale je to o dost horší než leckterá polňačka. Šotolinu občas vystřídá asfalt nebo beton a mně zaplesá srdce, že pneumatiky přežily. Jenže to vždycky trvá pár kilometrů a pak jsme zpátky na kamení. Po naprosto úmorných 40 kilometrech a skoro hodině jízdy se konečně blížím k nějaké křižovatce. Dálnice! Aleluja. Šlapu na plyn a slyším, jak mi do podvozku buší kamínky, co odlétávají od kol.
Z dálnice sjíždím po nějakých 10 minutách a teď už je to jen závěrečná rovinka do Zharkentu. Po fakt hodně dlouhé době chytá mobil jednu čárku signálu, tak zastavuju za krajnicí a koukám na možnosti ubytování. Internet je pořád šíleně pomalý, ale když vystoupím z auta, tak už jakž takž funguje. V Zharkentu je na Bookingu jenom jeden hotel a ten je vyprodaný, ale na Google mapách jich vidím asi 8, tak prostě něco splaším na místě. Už se chystám nastoupit, když mi vyrazí dech noční obloha. Tolik hvězd jsem snad v životě neviděl! Musím se na chvíli opřít o kapotu a tiše koukat vzhůru. Jasně je vidět i Mléčná dráha a během té chvíle postřehnu několik padajících hvězd.
Nastupuju, strkám klíčky do zapalování a...nic. Kontrolky se rozsvítí, ale auto ani neškytne. Vytahuju klíčky a zkouším to znovu. Nic. Posraný čínský krám! Znovu vystupuju a naštěstí mám dostatečný signál, abych se dovolal do půjčovny. Slečna na drátě mě ani nenechá domluvit a hned je jí to jasné. "Zkuste přeřadit na parkování," radí a já bych se hanbou nejradši propadl. Samozřejmě, že mám zařazenou jízdu. Takhle už jsem se v automatu nechal nachytat před dvěma lety v Emirátech, ale tehdy mi to došlo samotnému ještě před telefonátem. Tisíckrát se omlouvám a vyrážím.
Do města vjíždím o půl deváté, vítá mě nasvícená brána s nápisem ZARKENT a po obou stranách malby velbloudích karavan. Jak se blížím k centru, tak musím říct, že tohle velkolepé uvítání vůbec nekoresponduje s depresivní podobou města. Neomítnuté cihlové činžáky a zbídačené paneláky se střídají s dřevěnými domky.
Zastavuju u několika hotelů z Google map a všude mě odmítají s tím, že mají plno. Nikde teda samozřejmě neumí ani slovo anglicky, ale sousloví svobodna komnata si pamatuju ještě z dob, kdy jsem brigádničil v hotelu. Parkovací místa před hotely jsou plná aut s čínskými registračními značkami, které mají nápadnou modrou barvu. Za celou jízdu Kazachstánem jsem viděl jenom čínské autobusy, ale auto ještě žádné. A tady jich je tolik. Chápu, že jsem kousíček od hranic, ale nejde mi na rozum, co tolik Číňanů pohledává zrovna v téhle díře.
Když mě odmítá čtvrtý hotel, začínám být trochu nervózní. Tady totiž jinak široko daleko žádný hotel není. Konečně zkouším štěstí v jednom z těch dřevěných domků, který je na mapě označený jako Hotel Zharkent. Ani z venku nevypadá moc vábně, ale teď už vezmu zavděk čímkoliv. Když otevírám dveře, připadám si, jako bych lezl někomu do obýváku. "Svobodna komnata?", ptám se zase tatarsky postaršího muže a ženy, kteří s otevřenými dveřmi vegetí v pokoji přiléhajícímu k recepci. Kývou, že volný už mají právě jenom ten pokoj, ve kterém doteď vegetili. Stěhují si z něj věci, já platím v přepočtu 4 stovky a dostávám klíče. Uf, kam jsem se to zase dostal.
Při bližším průzkumu pokoje jsem fakt rád, že se tady vyloženě jenom vyspím. Povlečení je očividně jeté a koupelnu nikdo nemyl asi tak od rozpadu Sovětského svazu. Vana na vratkých kovových nožkách podle mě pamatuje ještě ruského cara. Radši teď jenom zahazuju věci a vyrážím na večeři.
Město je absolutně mrtvé. Ulice, kde stojí můj hotel, je tvořená jen těmi dřevěnými domky. Vozovka je asfaltová, ale místo chodníků je tu jen udusaná hlína. Z ní vyrůstají topoly, mezi nimiž dělá slalom povrchově vedené plynové potrubí. Mám pocit, jako bych se propadl tak o 80 let do minulosti a moc tomu nepomáhá ani osvětlení v těch dřevěných domečcích, které je tak slabé, že připomíná spíš svit petrolejek.
Na hlavní ulici je to o něco kultivovanější, občas tu i projede nějaké auto a motá se tu kromě mě i pár dalších pěších nešťastníků. No a narážím tady na otevřenou restauraci. Která je teda úplně prázdná, ale já teď nebudu přemýšlet, jestli to má nějaký význam. Každopádně poznávám, že už jsem na ujgurském území, protože mě vítá servírka v typickém ujgurském hidžábu, který je uvázaný v týlu, takže na hlavě sedí pevně jako čepice. Na sobě má šaty tak dlouhé, že končí snad milimetr nad podlahou. A dokonce mluví trochu anglicky.
Jídlo jsem si nechal doporučit, protože ničemu na lístku jsem ani náznakem nerozuměl. Dostávám typický čínský pokrm (a tím se nechci Ujgurů nijak dotknout), tedy prudce orestované kuřecí se zeleninou a s kopečkem lepkavé rýže. Místo příboru hůlky. Po tom náročném dni jsem si k pití řekl o pivo, ale tady se prý alkohol nepodává. Místo toho dostávám půllitr kaktusové limonády.
Doufal jsem, že zítra nebude pršet a pojedu do národního parku, ale teď mám úplně zatajený dech, když si uvědomuju, jaký kousek jsem od Číny. A to od té neprobádané, starodávné, ujgurské Číny. Třeba se tam zítra dostanu!

Na pokračování se pracuje...