Za pětistovku do Alp na slovinské hranice




O extrémně levných jízdenkách na vlak do zahraničí už jsem se tu jednou rozepisoval (zde). Tehdy šlo o cesty přes Cheb za pětistovku do celého Německa. Za stejnou cenu se ale dá dostat i do velké části Rakouska. A to klidně až na slovinské hranice.
My jsme si takhle koncem května vyrazili pod stan k jezeru Ossiachersee. A v tomhle článku vám řeknu nejen to, jak probíhala cesta, ale i kde jsme spali, co jsme viděli a kolik to všechno stálo.

Vlakem do Alp

Vlakové jízdenky jsme si přes e-shop Českých drah koupili s třítýdenním předstihem. Blíž k času odjezdu už mají tendenci zdražovat a místo pětistovky pak člověk může zaplatit i 2 tisíce.
Naším cílem byla vesnička Annenheim na břehu nádherného korutanského jezera Ossiachersee, asi 15 kilometrů od slovinských hranic a na dohled od Villachu, sedmého největšího rakouského města.
Cesta měla být až neskutečně pohodlná. Nejdřív čtyři hoďky do Lince, pak čtyři hoďky do Villachu a pak už jen pár minut místním vláčkem do cíle. Kvůli pracím na koridoru do Budějovic se nám ale do cesty připletla výluka, takže z pražského hlavního nádraží jsme nakonec vyjížděli už v nelidských 5:49 ráno.






Česká železnice nezklamala a kromě nepříjemné výluky jsme po nástupu zjistili, že naše rezervovaná místa neexistují. Vlak byl naštěstí poloprázdný, takže jsme si našli místo v kupé. Inzerovaný jídelní vůz v soupravě taky nebyl, ale po půl hodince jízdy aspoň přirachotil vozík s minibarem. Vzhledem k šílené ranní hodině jsme fakt potřebovali kafe, ale terminál na karty nefungoval a my neměli žádnou hotovost. Zachránila nás holandská spolucestující, která se sama nabídla, že to za nás zatáhne. Chtěl jsem jí obratem poslat peníze na účet, ale trvala na tom, že je jí sympatické, jak jsme dobrodružní, že jedeme stanovat vlakem, a že nám chce kafe koupit. Je to fascinující, jak jsou některé národy pohostinné, i když ani nejsme u nich doma.
Výluka nám první přesedání přichystala do Olbramovic, kde se celý vlak naštosoval do konvoje autobusů a po nechvalně známé silnici I/3 jsme pokračovali 20 kilometrů na jih do Chotovin. Bál jsem se, že při pátečním ránu se zasekneme v kolonách, ale naštěstí šlo všechno hladce. A ve vlaku, který čekal v Chotovinách, už aspoň existovala naše místenková velkoprostorová místa.
V Budějovicích opustila vlak většina cestujících a vlak opustil civilizovanou trať. Dál k hranicím jsme se šinuli snad padesátkou, projížděli jsme jeden oblouk za druhým a stavěli na každé mezi.






V první rakouské stanici Summerau se vystřídaly posádky a rakouský průvodčí nás v úplně prázdném vagonu hnedka zbuzeroval, že si máme vzít roušky, které už se v Česku nenosí. Ordnung muss sein. I dál jsme se ale táhli jako smrad a nějakých 30 kilometrů do Lince zabralo ještě hodinu.
Do Lince jsme k velkému překvapení dorazili přesně na čas. Což se nám hodilo, protože během 25 minut na přestup jsme aspoň stihli v bankomatu sehnat nějaká eura.
Dál nás čekaly 4 hoďky velmi pohodlným Railjetem rakouských drah do Villachu. A to bylo neskutečné žrádlo! Už kousek za Lincem začaly vykukovat zasněžené alpské vrcholky, ale pravý odvaz začal za Salzburgem, když jsme vystoupali na horská úbočí a projížděli jsme nad hlubokými údolími. Dechberoucí nádhera. Dali jsme si k tomu ještě oběd z jídelního vozu a to už fakt nemělo chybu. Říkali jsme si, že i kdybychom už nic dalšího neviděli, stála ta štreka za to.
Ty nejvyšší vrcholky jsme nakonec nechali za sebou a o půl třetí odpoledne jsme dorazili do Villachu v nitru korutanských Alp. Odsud nás čekalo ještě 10 minut lokálním vláčkem do vesničky Annenheim. Urazili jsme nějakých 600 kilometrů a strávili na cestě zhruba 9 hodin.

Spaní na břehu jezera

Bydlení jsme si sehnali v campu Campingbad Ossiachersee. Dorazili jsme koncem května, takže jsme tam byli skoro sami a se stanem jsme byli úplně jediní.
Camp byl v porovnání s tím, na co jsme byli zvyklí z Čech, neskutečně luxusní. Fungl nové a naprosto čisté sprchy a záchody, perfektně posekaná tráva, udržovaná pláž s dlouhým a prostorným molem, v celém areálu rychlá wifi.






Tři noci nás dohromady stály neuvěřitelných 1850 Kč a v ceně bylo úplně všechno. Žádné pošahané žetony do sprchy a podobné výmysly známé z českých campů. Na recepci nám dokonce zadarmo půjčili prodlužovačku na elektrickou přípojku. Ale co nám udělalo asi největší radost, byla kartička na neomezené bezplatné cestování všemi vlaky v Korutanech. O tomhle benefitu jsme předem neslyšeli, ale prý na něj má nárok každý návštěvník Korutan, který se v regionu ubytuje aspoň na 3 noci.
A už jen třešnička na dortu byl balíček domácích těstovin, který jsme dostali jako pozornost na rozloučenou.

Výšlap do hor

Neomezené cestování vlakem jsme využili hned druhý den. Vyrazili jsme do vesničky Rosenbach s plánem vylézt na horu Kahlkogel (slovinsky Golica), která je součástí horského hřebenu tvořícího hranici mezi Rakouskem a Slovinskem. Tam a zpátky 14 kilometrů, 1250 metrů nahoru a pak zase dolů. Znělo to hratelně. Jenže my nejsme moc ranní typy a navíc jsme byli zničení ze vstávání předchozí den, takže jsme si docela přispali. A k tomu jsme si i dopřáli pořádnou snídani.
Z campu jsme vyrazili před jedenáctou a po přestupu ve Villachu jsme do Rosenbachu dorazili o půl jedné. Takže start nebyl úplně nejlepší. Na druhou stranu nás trochu uklidnilo, že podle rozcestníku před nádražím to až na vrchol Kahlkogel mělo trvat jenom 4 hodiny. V Rakousku se totiž na turistických trasách udává vzdálenost v hodinách místo v kilometrech (dává to smysl, vzhledem k velkým převýšením).






Působivé alpské vrcholky, do kterých jsme mířili, jsme nad sebou viděli už na nádraží. Pak jsme ale zapadli do lesa a už bychom ani nepoznali, že nejsme v Čechách. Cesta do mírného kopce odsýpala, podél trasy byly tu a tam průzračné ledové potůčky, ve kterých jsme si chladili obličej a krk, protože bylo docela horko. Značení trasy bylo mizerné a cesty na mapách neodpovídaly přesně skutečnosti, takže jsme chvílemi bloudili a brodili se bahnem nebo prosekávali ostružinami.
Před půl čtvrtou se les začal rozestupovat a otevřel se úžasný výhled na ohromný hraniční hřeben mezi Rakouskem a Slovinskem. Dorazili jsme k horské chatě Quadia Alm ve 1300 m.n.m., která byla vyznačená i na mapách a od které jsme si slibovali nějaké ledové pití a možná oběd. Bohužel chata se ukázala být soukromým obydlím, takže jsme zbouchali svoje svačiny a přemýšleli jsme, co dál. Čas docela letěl, ale 5 kilometrů za námi a už jenom 2 před námi. Podle turistické cedule to mělo být na vrchol 45 minut. Byli jsme docela zmožení, ale tohle znělo hratelně a nechtělo se nám to vzdávat takhle před koncem.
Jenže jsme byli teprve kousek za půlkou převýšení, takže prudkost stoupání začala nabírat grády. Doplazili jsme se do nějakých 1600 metrů, kde se nám otevřel parádní výhled na majestátní slovinský Triglav a právě tady nám došlo, že dál už to nedáme. Možná bychom to i vyšplhali, ale dost možná bychom se pak nestihli vrátit do tmy a hlavně by nám na to nemusely ani stačit síly. A tak jsme si nafotili Triglav a vyrazili zpátky.






Cestou zpátky jsem zahodil veškerý stud, posbíral jsem svoje chatrné znalosti němčiny a zkusil jsem horala v chatě bydlícího požádat o odvoz dolů, protože měl u cesty zaparkované auto. Mával jsem dvacetieurovkou, ale horal opáčil, že dolů to autem trvá skoro stejně dlouho jako pěšky, protože se musí jet ukrutně pomalu a šílenou oklikou. Ale nabídl nám ledovou vodu z pramínku, která nám dodala trochu elánu.
Když jsme doklopýtali lesem zpátky dolů a nádraží jsme měli skoro na dohled, jako by někdo cvaknul vypínačem a spustil se brutální liják. Batohy jsme zabalili do pláštěnek a zkusili jsme se schovat v hustém roští, ale během chvíle jsme poznali, že to nemá cenu a prochcaní až na kost jsme se vydali k nádraží. Doprovázel nás nekontrolovatelný záchvat smíchu z toho, že je nám to vlastně úplně jedno.
Na nádraží nás dost potěšilo, že jsme nemuseli na vlak čekat přes hodinu až do půl desáté, jak tvrdil jízdní řád, ale že přijel ještě extra spoj už o půl deváté. Těžko říct, jestli se nás rakouským drahám zželelo a poslaly vlak jenom pro nás, protože celou cestu až do Villachu jsme jeli úplně sami. Ve Villachu už ale žádný vlak do campu nenavazoval a čekali bychom hodinu a půl, tak jsme si vzali taxíka, který stál na Rakousko neuvěřitelných 20 €. Čekali jsme tak dvojnásobek.

Villach a Ossiachersee

Po tom, jak nám první den Alpy nakopaly zadek, jsme se už do vrcholků neodvážili a řekli jsme si, že se sem vrátíme, až trochu potrénujeme fyzičku. Zbytek výletu jsme tak strávili kolem jezera a ve Villachu.
Obvod jezera kopíruje pěkná silnička, kde tu a tam projede auto, jinak se tu ale dá pěkně procházet a každou chvíli vychutnávat různé výhledy na vodu a vrcholky okolo. Na kole by to byl úplný ráj. Já jsem se i párkrát vykoupal, protože voda byla tak křišťálově čistá, že se nedalo odolat. A překvapivě ani nebyla tak studená, jak jsem čekal.






Zabavit se dá i ve Villachu, i když historické centrum se dá přejít pěšky za 10 minut. Má ale děsně příjemnou atmosféru a kolem pitoreskního náměstí Hauptplatz je plno tajných uzoučkých uliček, do kterých se dá dostat průchody skrz domy. Navíc je v centru hromada skvělých hospůdek a kaváren, které nás příjemně překvapily cenami. Zjistili jsme, že restauratéři na Lipně už Rakousko cenově dohnali a předehnali. Hezké překvapení bylo i to, že město navzdory své poloze nejspíš není moc turistické, protože v několika podnicích se nás obsluha ptala, odkud jsme, a přála nám pěkný pobyt. Ale možná to bylo jen tím, že v Rakousku platily skoro dva roky extrémně přísné covid restrikce pro turisty, tak jsme jen byli jedni z prvních, kdo po uzávěře dorazili.


Kolik všechno stálo

  • Jak už jsem nastínil na začátku článku, jízdenky pro oba dohromady stály 1908 Kč. Na místě jsme díky korutanské Erlebnis Card z campu neplatili za dopravu nic, s výjimkou pěti stovek za taxík.
  • Tři noci v campu nás vyšly na 1850 Kč (mimochodem taky o dost levněji než na Lipně, když už jsem to zmiňoval u těch restaurací).
  • Na místě jsme utratili ještě asi 4 tisíce Kč. Například večeře pro dva i s pitím vyšla na necelou tisícovku, půllitr piva stál mezi 3 a 4 eury a když jsme si koupili kafe a dortík, platili jsme kolem 250 Kč.
  • Celkový účet tedy vychází zhruba na 8 tisíc Kč, tedy 4000 Kč na osobu.

» Zpátky na články
» Kam dál: Jak cestuju do Budapešti, abych (ne)zešílel
» Co ještě číst: Interrail: Jak funguje. A vyplatí se?