Jak dojet vlakem do Lichtenštejnska a co tam dělat

Loni jsem psal článek o tom, jak se vlakem velmi levně a pohodlně dostat do rakouských Alp. Letos jsme se kempovací trip rozhodli ještě trochu povýšit a vyrazili jsme až do Lichtenštejnska.
Na lichtenštejnské hranice jsme z Prahy dojeli opět vlakem s jedním přestupem a i tentokrát se s vámi podělím o to, jak cesta probíhala, kolik stála a co jsme v Lichtenštejnsku dělali.

Vlakem do Lichtenštejnska

Jízdenky na vlak jsme si koupili s dvoutýdenním předstihem přes e-shop Českých drah. Tehdy byly stále za nejlevnější tarif - jednosměrná jízdenka pro jednu osobu stála 940 Kč. S blížícím se datem odjezdu jízdenky postupně zdražují a můžou se vyšplhat až na 5 tisíc. Pozor taky na to, že za tento nejlevnější tarif se dají koupit pouze jízdenky přes rakouský Linz, nikoliv přes Mnichov nebo jiné přestupní stanice.
Cena 940 Kč zahrnuje i místenku na český vlak z Prahy do Linze. Místenky na návazný rakouský vlak jsme pořídili přes e-shop ÖBB, protože tam stojí jenom 3 €, zatímco při nákupu přes České dráhy je to dvojnásobek (v e-shopu Rakouských drah stačí při nákupu zaškrtnout, že máte zájem pouze o místenku, nikoliv jízdenku). Cestu bez místenek opravdu nedoporučuju a už vůbec ne na jaře a v létě. Dálkové rakouské vlaky jsou prakticky stále plně obsazené.
A kam že jsme měli přesně namířeno? Lichtenštejnsko je maličkaté knížectví - pro srovnání samotné město Praha je třikrát větší než celá tahle země. Existuje tam jeden jediný camp, který se jmenuje Mittagsspitze a přesně tam byl náš cíl.
Když říkám vlakem do Lichtenštejnska, tak maličko kecám, protože vlakem jsme dojeli jen do pohraničního rakouského města Feldkirch. Vlak sice pokračuje skrz Lichtenštejnsko, ale nedělá v něm žádnou zastávku. A když už člověk musí tak jako tak přestoupit, vyplatí se těch pár zbylých kilometrů dojet lichtenštejnským autobusem. O tom ale víc níže.

Česká Správa železnic stihla od loňského roku dokončit na budějovickém koridoru několik modernizací, což z jízdní doby ukrojilo víc než půl hodiny. Z pražského hlavního nádraží jsme tedy vyjeli přesně na čas v 6:21 ráno. Cesta byla tak moc v pořádku, že byla skoro až nudná. Naše rezervovaná místa existovala, klimatizace fungovala, jídelní vůz zařazen a bral karty, takže o velmi potřebné kafe bylo postaráno, a vlak si celou dobu držel náskok.
V Českých Budějovicích vystoupila většina cestujících a zbytek nás opustil v Rybníku, odkud vede trať na Lipno. Do Rakouska jsme pokračovali prakticky sami. Vlak se taky začal dost ploužit. Mezi hornorakouskými loukami a políčky jsme táhli jeden oblouk za druhým a rychlost zřídkakdy překračovala padesátku. Do Linze jsme ale přesto dorazili na čas, pár minut po desáté.
Do odjezdu navazujícího vlaku nám zbývalo tři čtvrtě hodiny. Tahle delší přestávka se nám docela hodila, protože v germanofonních zemích platí, že cash is king, a tak jsme aspoň našli bankomat a vybavili se nějakými eury. A stihli jsme i rychlou snídani v nádražním McDonaldu.
Pak už jsme se mohli nalodit do plně obsazeného Railjetu (díky bohu za místenky) a vyrazit směr Lichtenštejnsko. Vlak nejprve hodinu svištěl 160kilometrovou rychlostí po rovině do Salzburgu, Alpy už jsme ale měli na obzoru. Potom jsme kus cesty pokračovali přes Německo, ale za městečkem Kufstein už jsme se zanořili do alpských údolí a za okny se začaly objevovat ty překrásné kýčovité scenérie sytě zelených luk a políček a zasněžených vrcholků nad nimi.
Scenérie ale docela rychle skončily a místo toho jsme se zavrtali do desítky kilometrů dlouhých tunelů. To nás sice ochudilo o výhledy, ale zase je díky tomu tahle trasa tak rychlá. Ve všech tunelech vlak dokonce zrychlil na 220 km/h. Jsem docela zvědavý, jestli se dožiju takovéhle infrastruktury v Česku.
Tunely v menší míře pokračovaly i po průjezdu Innsbruckem a nejzajímavější byla až poslední hodina jízdy, nějakých 80 kilometrů na lichtenštejnské hranice. Sem modernizace železnice zjevně ještě nedosáhla, protože vlak výrazně zpomalil a trať se začala kroutit po úbočích nad údolími. Výhledy byly parádní.
Chvíli po půl čtvrté jsme dorazili do hraničního města Feldkirch, kde jsme museli vystoupit. Vlak sice pokračoval dál skrz Lichtenštejnsko až do Švýcarska, ale bez zastávky v knížectví.

Lichtenštejnsko má, navzdory své velikosti, perfektní hromadnou dopravu. Nějaká autobusová linka jede snad ke každému domečku v kopcích a zajíždí i do rakouského Feldkirchu a švýcarského Buchsu a Sargansu. Týdenní jízdenka na celé knížectví stojí 36 švýcarských franků, takže jsme si ji hned chtěli koupit, ale u žádné přepážky na nádraží jsme nepořídili. I přesto že podle webu dopravce Liemobil je tady měli prodávat. Naštěstí jsme po nástupu do autobusu zjistili, že se dají koupit přímo u řidiče a dokonce se dá zaplatit kartou. Autobus nás pak dovezl 20 kilometrů napříč celou zemí až k našemu campu Mittagspitze.
Z autobusu byly docela pěkné výhledy, které nám pomohly Lichtenštejnsko geograficky zasadit. Nachází se v údolí horního toku Rýna, na jeho pravém břehu. Druhý břeh už je švýcarský. Údolí je docela ostré, takže veškeré lichtenštejnské osídlení včetně hlavního města Vaduz se nachází právě u řeky. Když jsme autobusem projížděli od severu na jih, prakticky jsme neopustili zástavbu. Jedno městečko průběžně přecházelo v druhé.
Taky nás zaujalo, že v celé zemi se snad všichni znají. A že i když se tady mluví německy, tak pozdrav není "Hallo", ale "Oi". Když někdo přistupoval, zněl autobus jako nějaká ptačí voliéra, protože přistupující pozdravil "Oi" vespolek, načež se odevšad začaly ozývat odpovědi "Oi, Oi...Oi Oi Oi, Oi". Jinak jsme ale z konverzace lidí okolo nerozuměli ani slovo. Jejich jazyk nezněl ani vzdáleně jako němčina.

Jediný camp v Lichtenštejnsku

Stan jsme rozbili v campu Mittagspitze, což je taky jediný camp v celém Lichtenštejnsku. Z toho důvodu jsme si radši přes webovky udělali rezervaci, abychom neskončili bezprizorní. Obavy se ale ukázaly jako zbytečné, camp byl začátkem června z většiny prázdný.
Tři noci nás stály 90 franků, takže asi 2200 Kč. V ceně wi-fi, sprchy, elektřina, a na recepci nám zdarma půjčili elektrickou prodlužovačku a adaptér na švýcarský typ zásuvek. Který jsme potřebovali, protože jsme do té chvíle netušili, že existuje nějaký švýcarský typ zásuvek.
Camp byl jinak parádní - campovací místa prostorná, sprchy zrekonstruované a všude krásně čisto. Co nám ale radost brzy zkazilo, byly SMSky od operátorů. Lichtenštejnsko není v EU, ale je v EEA, takže by tady mělo jít datovat stejně jako doma. Kvůli blízkosti švýcarské hranice jsme si ještě v Rakousku ručně zvolili lichtenštejnskou síť a zablokovali jsme automatické změny sítě. Stejně nám ale přišly zprávy, že jsme vyčerpali roamingový limit. Restartovali jsme telefony, znovu jsme si je ručně zablokovali na lichtenštejnskou síť a pak už to šlapalo v pohodě. Ale o refundaci těch nesprávně naúčtovaných peněz jsme se s operátorem přetahovali týden.

Když jsme vyřešili telefony, vydali jsme se rychle na autobusovou zastávku, abychom dojeli do nedaleké vesničky Triesen. Zjistili jsme totiž, že v celé zemi všechno zavírá nejpozději v 8 večer a my jsme si chtěli koupit aspoň něco na osvěžení, po té dlouhé cestě. Autobusy naštěstí i večer jezdí po 15 minutách.
V místním Sparu nás dost překvapilo, že ceny se prakticky neliší od těch českých. Bylo pár minut do zavíračky, takže jsme rychle pobrali pár drinků a vyrazili jsme k Rýnu. Koryto bylo napůl vyschlé, takže jsme se uvelebili na kamenech doslova uprostřed řeky a mohli jsme se kochat tou neuvěřitelně nádhernou scenérií okolních hor a zapadajícího slunce.

Výšlap do lichtenštejnských Alp

Po loňském výletu do rakouských Alp jsme se poučili ve dvou věcech - že musíme vstávat dřív, a že nechceme výšlap začínat v pouhých 500 metrech a pak se hrabat do převýšení 1000 výškových metrů skrz stromy. Toho máme dost v Česku. A tak jsme si našli autobusovou linku do vesničky Malbun, která leží v 1600 metrech. Den jsme začali na naše poměry dost brzy, camp jsme opustili už po půl desáté.
První autobus nás dovezl do hlavního města Vaduz, kde jsme čas na přestup využili k rychlému nákupu svačin. V 11 už jsme pak vystupovali v Malbunu. První pohled na tu scenérii nám vyloženě vyrazil dech. Ta sytě zelená tráva, alpské domečky a vysoké zasněžené vrcholky...vypadalo to jako z animovaného filmu. Vůbec jsme nemohli uvěřit, že tuhle nádheru vážně máme před sebou.

V Malbunu byl ten den shodou okolností cíl alpského maratonu, takže když jsme se vydali stoupat vzhůru, povzbuzovala nás k tomu hlasitá hudba z reproduktorů a nadšený hlas komentátora.
Nasadili jsme docela ostré tempo, které jsme ale prokládali častými zastávkami na focení, protože z těch výhledů nám prostě pořád padala čelist. Po dvou hodinách jsme dorazili do dvou tisíc metrů a to už se terén změnil v kamení. Dosáhli jsme hřebenové stezky a otevřel se nám tedy nejen výhled na Malbun, ale i na druhou stranu do hlubokého rakouského údolí. Taky jsme si všimli, že v údolí Rýna asi docela vydatně prší, protože se tam převalovaly pěkně sytě černé mraky.
V plánu jsme měli udělat takový polookruh a dorazit do Malbunu z druhé strany. Jenže kromě kamení jsme na hřebenu narazili i na sníh. A čím víc jsme stoupali, tím víc sněhu bylo a jeho konzistence fakt nebyla příjemná. Jelikož bylo přes 20 stupňů, tak prudce tál a tím pádem hodně klouzal. Konec zasněženého úseku jsme sice měli na dohled, ale řekli jsme si nakonec, že to riskovat nebudeme. Místo toho jsme se uvelebili na kamenech, pořádně jsme si tu přírodní nádheru zdokumentovali, zbouchali jsme svačiny a vydali jsme se zpátky.
Úplně stejnou cestou se nám ale dolů jít nechtělo, a tak jsme to poslali trochu na hulváta kolmo dolů. I tady jsme na nějaké zbytky sněhu narazili a nohy se nám občas zabořily až po kolena. Takže jsme byli docela rádi, že ten vrcholový úsek jsme si odpustili.

Zpátky do Malbunu jsme dorazili už ve 4 odpoledne. Což nám udělalo docela radost. Znamenalo to, že ještě stihneme otevřené obchody ve Vaduzu a budeme si zase moct koupit něco na osvěžení. V Lichtenštejnsku sice obchody nedrží ten otravný germanofonní zvyk zavřených nedělí, ale zavírají o víkendu už v 5. On to teda ani není zas takový rozdíl proti všedním dnům, kdy se zavírá mezi sedmou a osmou.
Nákup jsme stihli tak tak, asi 15 minut před zavíračkou, a byl to podobný pohled, jaký znám z nedělních odpolední ve Francii, kde obchody zavírají o půl druhé. Naprostá apokalypsa, v uličkách se nedalo hnout, lidi do košíků hrnuli, co jim přišlo pod ruku. Nechápu, že tyhle brzké zavíračky některé národy tak baví. My jsme každopádně svoje drinky a zmrzlinu ukořistili.
Na nábřeží Rýna už jsme chillovali včera, takže tentokrát jsme si řekli, že se zkusíme uvelebit někde ve Vaduzu. Při té příležitosti jsme zjistili, že ve Vaduzu prakticky nic není. Půl kilometru dlouhé centrum jsme prošli napříč, přičemž všechno včetně kaváren a hospůdek akorát zavíralo. Dost mi to připomínalo Dublin, akorát teda s mnohem lepším počasím. Kde tady lidi tráví víkendové večery? My jsme nakonec chillovací místo našli u Katedrály svatého Florina, kde bylo menší náměstíčko s jednou fakt děsně pohodlnou lavičkou.

Ještě trochu víc to Dublin začalo připomínat, když se zčistajasna zvednul vítr, zatáhlo se a začalo poprchávat. Než jsme se dostali k autobusové zastávce, pršelo už jak blázen. Naštěstí jsme s sebou měli deštníky.
Když jsme nastoupili do autobusu, tak jsme taky konečně zjistili, kam se lidi chodí bavit - do sousední země. Autobus s konečnou stanicí ve švýcarském Sargansu byl po strop našlapný oháknutými studenty, kteří už cestou nastavovali hladinku.
Jak rychle průtrž přišla, tak naštěstí i odešla, takže jsme se na večeři mohli uvelebit před stanem. Ten nám sice průtrž maličko vytopila, ale naštěstí jsme přišli na to, že to bylo nešťastně umístěnou nepromokavou podložkou a ne nějakým defektem. Takže dalšího deště z té líně se převalující nízké oblačnosti jsme se bát nemuseli.

Koupání ve švýcarském jezeře

Další den jsme usoudili, že šlapat znovu do hor se bolavým nohám moc nechce a že bychom se spíš někde vykoupali. Lichtenštejnsko nemá žádné jezero, jen mělký Rýn, a tak jsme si našli nejbližší švýcarské jezero Walensee a vyrazili jsme.
Lichtenštejnský autobus nás svezl do švýcarského Sargansu, kde už jsme si na zbytek cesty museli koupit lístky. Cena byla pěkně brutální. Za 17 kilometrů dlouhou cestu jsme zaplatili v přepočtu 170 Kč na jednoho. Zato v nádražním supermarketu, kde jsme si koupili nějaké plážové zobání, byly zase ceny v podstatě stejné jako u nás. Docela rozdíl oproti návštěvě Švýcarska před 7 lety, kdy jsem měl ze zdejších cenovek vyloženě šok. Tak v cenách už jsme je dohnali, zbývají ještě ty mzdy.

Švýcaři hromadnou dopravu dohnali skutečně k dokonalosti. U nádraží zaparkovaná spousta kol, přestup mezi autobusy a vlaky hrana-hrana, a sledovat vlakový provoz byla úplná symfonie. V jeden moment se ze všech směrů synchronizovaně sjelo několik vlaků. Do jednoho z nich jsme nastoupili a ve stejnou chvíli se pak zase přesně na čas všechny do různých směrů rozjely. Jízdenky nám nikdo nezkontroloval, což nás docela nakrklo, když jsme za ně dali takový ranec.
Z vlaku jsme vystoupili v městečku Walenstadt a protože přímo před nádražím zase čekala sestava místních autobusů, nechali jsme se jedním z nich dovézt až přímo k pláži ve vesničce Mols. Stále na tu stejnou jízdenku. Jízdné se totiž účtuje po zónách a je jedno, jakým dopravním prostředkem člověk jede.
Jezero Walensee bylo neskutečně nádherné. Pláž byla čistá, voda v jezeře křišťálová a na opačném břehu jsme sledovali impozantní skalnaté vrcholky. Sára po smočení palce naznala, že koupání v horském jezeře k životu nepotřebuje, ale já jsem se po chvíli osmělování do vody vrhnul. Bylo to parádní osvěžení a ty výhledy z vody byly neskutečné!

Po pláži jsme si říkali, že bychom si taky rádi prohlédli aspoň jedno švýcarské městečko. A tak jsme pěšky zamířili zpátky do necelé 4 kilometry vzdáleného Walenstadtu, kde jsme předtím přestupovali na autobus. Cestou nás fascinovalo, že tady nejezdí prakticky žádná auta. Zato po souběžné železnici se vlak prohnal snad každé 3 minuty. A těch cyklistů!
Do centra Walenstadtu jsme došli po půl hodince svižné chůze. Takové to pěkné staré centrum bylo tvořené třemi ulicemi, které se všechny sbíhaly u radnice. Chtěli jsme si dát kafe a třeba zmrzlinu, ale úplně všechno bylo zavřené. A tak jsme si jen jako socky sedli se zbytky zásob z pláže před radnici a sledovali jsme to naprosté ticho okolo.
Byly teprve tři hodiny, takže zpátky se nám vůbec nechtělo. A tak jsme si koupili jízdenky na vlak do Sevelenu, což je městečko přes řeku od Vaduzu. Potřebovali jsme o zónu navíc, takže to bylo ještě mastnější - jedna jízdenka v přepočtu za 220 Kč.

Od nádraží to k Rýnu byla jenom krátká procházka podél pole. Narazili jsme tam na historický dřevěný most, který byl dost zajímavý tím, že byl uzavřený - tím myslím že měl stěny a střechu. Všechno ze dřeva. Uprostřed byla vyznačená hranice mezi Švýcarskem a Lichtenštejnskem.
Most nás přivedl přímo do Vaduzu a teď už jsme si fakt chtěli někde dát kafe. Jenže ve Vaduzu v neděli všechno zavírá ještě dřív než normálně, takže jsme museli vyloženě hnát do Muzea umění, jehož kavárna měla jako jediná otevřeno aspoň do 6. Cestou jsme ještě splašili pohledy a pár suvenýrů.
A zatímco jsme pak v kavárně čekali na objednávku, běžel jsem ještě rychle přes ulici nakoupit, protože supermarket opět zavíral už v 5. Stejná situace jako den předtím - apokalypsa, lidi v panice plnili košíky, ale povedlo se mi ukořistit pro nás nějaké svačiny na zítřejší cestu zpátky.

V kavárně jsme byli sami, ale nevypadalo to, že by obsluha se zavíračkou pospíchala, tak jsme si aspoň v klidu napsali pohledy. Při placení jsem byl docela překvapený, protože dvě domácí limonády a dvě kafe vyšly i s dýškem na něco málo přes tři stovky. Levnější než v Praze.
Den jsme zakončili procházkou skrz vylidněné centrum Vaduzu. Chtěli jsme dneska hlavně chillovat, ale nakonec jsme toho nachodili docela dost. Přes 10 kilometrů. A ještě než jsme dojeli zpátky do campu, začali jsme už spřádat plány na příští jaro. Že se dá takhle pohodlně, rychle a vcelku levně dojet vlakem až do Lichtenštejnska nás dost překvapilo. Tak to možná příští rok protáhneme až do Švýcarska. Tam je toho k objevování víc než dost.

Kolik všechno stálo

Jak už jsem psal v úvodu, jízdenka do Lichtenštejnska stála jedním směrem 940 Kč, takže pro dva tam a zpátky 3760 Kč. Místenky na rakouské vlaky byly pro oba za 290 Kč. K tomu jsme platili 780 Kč za ty dvě kraťoučké jízdy po Švýcarsku a 1700 Kč za týdenní pass na lichtenštejnské autobusy.
Tři noci v campu nás vyšly na 2200 Kč, včetně wi-fi, sprch a všech poplatků.
Na místě už jsme utratili jenom zhruba 2500 Kč, a to včetně obědů cestou tam i zpátky. Kvůli tomu, že všechno zavíralo tak brzo, jsme si tentokrát nedali ani jednu večeři venku a každý večer jsme si na vařiči ohřívali hotovky dovezené v konzervách z Česka. Asi hlavně díky tomu byla útrata na místě tak nízká.
Celkový účet tedy vychází zhruba na 11 200 Kč, což je 5600 Kč na osobu.

» Zpátky na články
» Kam dál: Za pětistovku do Alp na slovinské hranice
» Co ještě číst: Interrail: Jak funguje. A vyplatí se?