Léto na Azorských ostrovech - cestopis
Vzhůru na kontinent
2. července
Budík před devátou bolí, ale nedá se svítit, letadlo letí v poledne a na letiště půjdeme přes hodinu.
Když jdeme i s batohy dolů, Jorge zrovna v kuchyni snídá. Pohled mu sjede na naše batohy a zkouší češtinu. "Néé. Nejedeš." Bohužel, jedeme. Ještě společně posnídáme. Přidávají se k nám i Poláci a všichni tři nám radí způsoby, jak se dá na letiště dojet. Nedokážou pochopit, že pěšky jdeme proto, protože chceme.
Na cestu se dáváme radši už v 10 a na odchodu dáváme Jorgeovi dárek - kuchyňský nůž, který jsme si koupili při příjezdu. Prý ho bude opatrovat.
Chůze je vyloženě skličující a černá mohutná oblačnost docela odpovídá náladě.
Na letišti jsme s hodinovým předstihem a zdrží nás jen bezpečnostní prohlídka. Když můj batoh projede rámem, přistupuje ke mně uniformovaný muž. "Sir, open your bag, please". Všímám si obrazovky rentgenu, na níž je v horní části batohu ohromný černý flek. Jasně, to je ta nálož sýrů. Otevírám batoh a z rozbalené tašky se začne linout intenzivní pach sýra. Pracovníkovi to stačí a posílá mě dál.
Vzlétáme přesně na čas. Po půlminutě stoupání už vlétáme do mraků a ostrov se nám definitivně ztrácí. Posádka tohohle letu má zjevně na salámu. Po pár minutách letadlo pořád ještě prudce stoupá, svítí symbol o připoutání se, ale letušky už zezadu "do kopce" tlačí vozíky a nabízejí občerstvení.
Jen co necháme ostrovy za horizontem, oblaka mizí a pod sebou najednou máme oceán zalitý sluncem, po němž sem tam pluje na nekonečné hladině osamocená loď. Já už jsem zase jako u vytržení nalepený na okýnku, ale Babet asi ze samého nadšení usíná. Takže si dělám neskutečnou pohodu se sluchátky v uších a kafem. Chvilku na to už je na obzoru vidět Portugalsko a co nevidět už přelétáme tak nízko nad Portem, že krásně vidíme jachty vyplouvající z ústí řeky Douro na moře.
Po přistání kapitán ze všeho nejdřív upozorňuje, že venku je pouhých 23 stupňů a abychom si to pořádně užili, protože ve zbytku Evropy je opravdové peklo. Některé cestující tohle hlášení tak zasáhlo, že si dokonce oblékají mikiny. Já před vystupováním píšu pár kamarádům, jestli je doma horko.
Při vystupování mi stevard se slovy "Sir, may I take your rubbish, Sir?" bere z ruky kelímek od kafe a já přemýšlím, jestli za mě někdy někdo takhle zdvořile odnášel odpadky.
Na schůdkách letadla nás pod vymetenou oblohou ofoukne lehký vánek a hned si říkáme, že Porto zase nezklamalo. I napotřetí naprosto dokonalé počasí. A zrovna přichází první odpověď na mou otázku. "Jo. Nejezdi sem. Roztejkam se. Vsechno se roztejka, nikdo uz nevi, jaky to je bejt suchej."
Metrem i tentokrát jedeme ke kachličkovitému modrobílému kostelíku u stanice Bolhao a máme před sebou jen pár kroků do hostýlku Oporto Cosy. Jak se drápeme do kopce, vzpomínáme na Jorge, který vyprávěl, že všichni portugalští královští architekti byli šílení, protože v Portugalsku neexistuje město, které by nebylo v brutálním kopci.
Babet ještě zastavuje u stánku s ovocem, já nálož kila nektarinek hodnotím jako zbytečnou zátěž, byť jsou za pár korun.
V hotýlku nás vítá asi nejpřátelštější recepční na světě, čehož hned využíváme a ukládáme si k ní do lednice svoje tašky sýrů. Sama nás pak vede do pokoje v posledním patře a cestou se chlubí, že máme štěstí, protože Portugalsko je teď asi jediné místo v Evropě, kde neumřeme horkem.
Pokojíček je úžasně útulný, anglický výraz cosy sedí naprosto přesně. Po rychlé sprše otravujeme recepční znovu, dostali jsme chuť na sýr.
Ponte Maria Pia
S nastupujícím večerem už míříme do města. Foťák nechávám na pokoji, Porto už přece máme nafocené a bez věcí se chodí líp. Velká chyba.
Jen co dorazíme na náměstí Batalha, už víme, kam dál. Po loňské návštěvě Porta jsme zjistili, že slavný most Ponte Luís I. má o kousek dál uzavřené železniční dvojče. Trochu jsme ho už zahlédli před odletem na Azory, ale teď by to chtělo bližší prozkoumání. Třeba se dostaneme i přímo na něj.
Hned zamíříme kýženým směrem, míjíme moderní most Ponte do Infante a pokračujeme po krásné pěší zóně. Cesta končí u velkého hřbitova a po pravé straně máme plot, přes nějž už vidíme most Maria Pia na dosah. Ale nedá se nic dělat, musíme hřbitov obejít.
Tady jsme najednou v jiném světě. Malé domečky, mohutné stromy, úplný klid ruší jen cinkání sklenic z maličkých hospůdek, které se nacházejí skoro v každé výloze.
Narážíme ale i na potraviny. Něco na zub by bodlo. Možná ještě sýr, když už jsme se rozmlsali. V chlaďáku vidíme sýr, který je z kravského, kozího a ovčího mléka zároveň. To zní tak divně, že ho musíme vzít. Jen co vyjdeme ven, pouštíme se do něj a chutná...řekněme zajímavě.
Teď už jsme na druhé straně hřbitova a jdeme uličkou, která se svažuje, obklopují ji vyloženě rozpadlé domy a je v ní čím dál tím větší množství bordelu. Zjevně jdeme správně.
Cesta z kočičích hlav končí v zídce, která ji odděluje od železniční trati. Zídku přeskakujeme, trať přebíháme a další trať, která vede po mostě, podbíháme. Teď už jsme vyloženě v divočině, i když jsme vzdušnou čarou možná půl kilometru od centra Porta. A stejně před sebou máme vyšlapanou cestu. Možná nejsme jediní magoři, kteří se chodí dívat na most.
Jsme. Cestička končí u nějakých rozvodů elektřiny. Ale kousek zpátky jsme potkali cestu vedoucí po svahu dolů. Tak se vydáváme po ní.
Teď už jsme tak moc pod úrovní mostu, že si pomalu přiznáváme, že se na něj nedostaneme. Když křížíme cestu tak širokou, že by se na ni vešlo auto, stejně pokračujeme dolů, snad se dostaneme na nábřeží.
Ne, tahle cesta končí v něčím brlohu. Tak zpátky. A pokračujeme po široké cestě. Kolem ní sem tam vykukují kamenné sloupky, místy i torza kamenných zábradlí. Skoro to vypadá, že jsme na nějaké zrušené železnici. Ten kopec je jimi vyloženě protkaný.
Pak jdeme kolem naprosto rozpadlého schodiště, které cestu kříží. Z půdy tady vykukují pražce a vedle cesty se tyčí otlučená kamenná cedule a na ní vytesaný nápis ATENÇÃO AOS COMBOIOS, tedy pozor na vlaky a už není pochyb. Po schodech bychom se zjevně dostali na nábřeží, ale my jsme teď zvědaví.
O kousek dál procházíme pár metrů dlouhým tunýlkem a najednou máme most Ponte Maria Pia přímo nad sebou. A teď nám vyskočila husí kůže při představě, že jsme na něj chtěli lézt. Protože vidíme skrz něj. Nemá žádný povrch, jen pražce s dost širokými rozestupy.
O kus dál už potkáváme schodiště nové, které vede na břeh Doura. Ale fungl nové. S nerezovým zábradlím a se vším všudy. O chvilku později další a za dalším krátkým tunelem další. Teď už tomu nerozumíme vůbec. Tohle bude chtít vygooglit. Stále jdeme dál, ale nakonec před sebou máme zazděný tunel a nemůžeme jinak, než sejít po schodech na nábřeží.
Sem se rozhodně vrátíme. Poučeni Googlem a vybavení foťákem.
Teď máme na dohled už známý most Ponte Luís I. Desátá hodina na krku a jelikož zítra plánujeme výlet, odebíráme se pomalu k hotelu. I když za mostem ještě okukujeme nábřežní hospůdky, abychom vybrali nějakou, kde si pochutnáme na moje narozeniny.
Na pokoj nakonec stejně dorážíme až s půlnocí a koukáme, kam zítra vyrazíme. Ještě na Azorách nám Jorge navrhoval město Braga, ale my bychom rádi okoukli vinice v údolí Doura. Nojo. Jenže zpáteční lístek do vesnice Pinhao na okraji vinařské oblasti stojí 16 € a do Bragy 4 €. Dobře, tak Braga. Nautráceli jsme se už dost.
Na skok do Bragy
3. července
Takhle jsme se dobrovolně ještě nikdy nevybičovali. Vstáváme v půl jedenácté a když se dáme nějak dohromady, zamíříme na nádraží São Bento, odkud odjíždějí regionální vlaky do okolí Porta.
Lístky bychom si mohli koupit v automatu, ale to bychom museli mít čipovou kartu jako místní. Tu nemáme, takže stojíme u přepážky v šílené frontě plné cizinců. Nejdřív nadáváme na obsluhu, že jí to hrozně trvá, když už jsme ale druzí od okénka, vidíme, že zdržují naopak zákazníci. Konkrétně mladému německému páru stojícímu před námi se prodavač marně snaží vysvětlit, že z tohohle nádraží žádný přímý vlak do Lisabonu nejede. V tuhle chvíli už do Babet hustím, že nikdy nepochopím, jak je možné, že si někdo v době všudypřítomného internetu takhle banální informace nevygooglí.
Náš požadavek na lístky pán vyřídí zhruba za 15 sekund a zatímco sprintujeme k vlaku, kterému už pískají k odjezdu, v duchu se omlouvám obsluze za nadávání ve frontě.
Cesta do Bragy trvá slabou hodinku a celou dobu se těšíme pozornosti všech, kteří si na čtyřsedačku k nám přisednou. Pokaždé, když promluvíme, spolusedící zbystří a nenápadně nás pozorují. Zjevně už zase míříme do kraje, kde v životě neviděli cizince.
Braga si s potřebou nové odjezdové haly poradila dobře. Staré nádraží tady nezbourali, ale obestavěli ho moderní budovou.
U vlaku bereme ze stojanu turistickou mapu a dáváme se ulící Rua Andrade Corvo, která je v podstatě osou
historického jádra. Procházíme kolem nazdobených domů, ulice je velmi živá, ale když nahlížíme do bočních uliček, vidíme, že to je v podstatě všechno. Nechceme se rouhat, nebo být zlí, ale i monumenty, které jsou vyznačené na mapě, jsou prostě normální kostely.
A najednou jsme na na konci, na velkém náměstí Praça da República, na nějž navazuje park Jardim da Avenida Central. Vybalujeme svačiny a konzultujeme s mapou, co dál. Vážně jsme prošli kolem většiny vyznačených věcí. Tak asi koukneme na katedrálu a pojedeme. To se povedlo.
Pokračujeme po prostorné pěší zóně Avenida da Liberdade, přes malé náměstí se sympatickým kostelem Igreja do Hospital a uzoučkou uličkou přicházíme zezadu ke katedrále. Docela malá, ale má styl. V trafice naproti kupujeme pohledy, pro známky nás posílají na poštu přes celé město.
Obloukem se vracíme tam, kde jsme začínali, do malého parčíku na začátku ulice Andrade Corvo. Mapa ukazuje ještě jednu památku, odtrženou od historického centra. Nějaké vykopávky římských staveb. No tak to ještě zkusíme a pak už na poštu a domů.
Ujdeme sotva pár kroků, ale staré domy už řídnou a ocitáme se spíš na nějakém sídlišti. Pak zabočíme do ulice s rodinnými domky a už jsme tu. Po pravé straně oplocený pozemek s nápisem Termas Romanas (římské lázně). Před vchodem jsou fotografie s popisky a taky informace o vstupném. Prohlížíme si je jen chvilku, ale zevnitř už vylézá muž a vlídně se ptá, jestli jdeme dál. Rychlým pohledem se mlčky shodujeme, že na to, abychom si za 7 eur prohlíželi vykopávky, jsme ještě moc mladí a fotky nám víc než dostačují. Nicméně
hodnému pánovi tohle nechceme vmést do tváře a říkáme, že si to dočteme a uvidíme. Jen co zaleze, pakujeme se pryč.
Ale ne moc daleko. Parčík s dětským hřištěm pod zahrádkou kavárny si přímo koleduje, abychom se v něm vychillnuli. Nejdřív na houpačkách a pak na lavičce. Zatím asi nejlepší zážitek z Bragy.
Nakonec zabíjíme skoro hodinu. Jsme rádi, nechtěli jsme se trapně vracet po pár hodinách.
Jen co cestou na poštu mineme kostel Igreja do Hospital,
máme před sebou na rohu u Palácio do Raio svého úplně prvního portugalského váguse. Jen co nás spatří, nastavuje ruku a brebentí cosi portugalsky. Ani se nezastavujeme a já jen česky prohodím "já vám vůbec nerozumím". Žebrák mě zezadu chytí za rameno se slovy "ty nerozumíš??". Nasupeně se otáčím s myšlenkou, co si to ten zmetek dovoluje a až když vidím jeho rozzářený obličej a nastavené podání ruky, uvědomuju si, že na mě promluvil česky. Nedůvěřivě mu rukou potřesu, zatímco se chlapík chatrnou češtinou rozpovídává o tom, že je Rus, ale nějakou dobu pracoval v Praze v bance, a potom tady v Braze, jenže pak ho propustili a jemu se do Ruska vůbec nechtělo. No vida. Jediný bezdomovec, jakého jsme v Portugalsku viděli, a on je to Rus. Přeje hezkou dovolenou, znovu podává ruku a kráčí pryč.
I po všech dosavadních zkušenostech nás malá pošta v zapadlé ulici překvapuje svou přívětivostí. Vyvolávací systém v angličtině, všechny přepážky otevřené a perfektně anglicky mluvící pošťačka, která se při počítání známek ještě stihne vyptávat, odkud jsme a jak se nám líbí Braga. Kéž by to takhle v Česku vypadalo alespoň na poště v Jindřišské.
Obloukem se vracíme na náměstí Praça da República a přes Rua Andrade Corvo na nádraží, kde stíháme vlak před půl šestou. A už se těšíme do Porta. Braga možná může být hlavním portugalským městem křesťanství, sídlem arcibiskupa a kdesi cosi, jak tvrdí turistická mapa, ale to oceníme, až nám bude 70.
Během hodinové jízdy se snažím zjistit, kde jsme to včera vlastně byli. V angličtině ani ťuk, tak dávám s překladačem dohromady neandrtálsky formulovaný vyhledávací dotaz v portugalštině a přichází úspěch. Trať s názvem Ramal de Alfandega, uzavřeli ji před 20 lety. Ještě když fungovala, bylo v kopci velké množství domů, z nichž už zbyla jen torza. Proto tolik schodišť, byly to jediné přístupové cesty k nim. A v současnosti se pracuje na jejím zpřístupnění a kultivaci. No vida, tak my jsme si ji zpřístupnili sami. A dneska zpřístupníme znovu.
V Portu vystupujeme už na nádraží Campanha, zdá se, že do hotelu je to odsud blíž. Od vlaku se dáváme širokým bulvárem Rua de Pinto Bessa, ale hned po první velké křižovatce se ztrácíme ve změti uliček. Tohle nás na Portu nepřestane fascinovat. Člověk jde po normální ulici, pak někde odbočí a najednou jako by se propadnul nejméně o 100 let do minulosti. Uzoučká ulička s drobnými domečky, na jejižch zápražích posedávají štěbetající stařečkové a stařenky, kteří se zdají přinejmenším stejně staří jako okolní baráčky. A na konci seběhne po rozmláceném
schodišti a najednou je zase na hlavní ulici nebo uprostřed sídliště.
Teď už procházíme právě sídlištěm v ulici Rua Dr. Carlos Passos a i to nám zamotá hlavu, než se přes několik slepých ulic a schodišť promotáme do hotelu, který už máme vzdušnou čarou pár desítek metrů.
Než se na pokoji občerstvíme, je už po osmé hodině a když přicházíme na náměstí u katedrály, zapadá už nad městem slunce. Od ní se dáváme dolů po schodech Escadas do Codecal. Ty jsou přesně jedním z těch míst
z minulosti, máme na nich vždycky pocit, že lezeme někomu na zahradu.
Řeka už je pod kopcem krásně zahalena do zlaté, my se podél ní vydáváme ke schodům na včerejší trať. Když je zdoláváme, je už slunce v podstatě zapadlé. Teď napodruhé, když už víme, kde to vlastně jsme, má místo kupodivu ještě větší kouzlo. Teď si totiž naplno uvědomujeme, že tepající centrum je pár kroků od nás a my jsme přitom úplně sami a ruch města slyšíme jako z velké dálky.
Odcházíme s padající tmou. Tunely se přece jen trochu tváří, že v nich někdo bydlí. Vracíme se k mostu Ponte Luís I. a přemýšlíme, co dál. U mostu hraje příjemná živá hudba, jen nejde poznat, odkud jde. Až po chvíli koukneme přes zábradlí mostu a vidíme na patě mostu malou zahrádku restaurace a na ní kytaristu. Tak teď už víme, co se zbytkem večera.
Vzhledem k tomu, že jsme v nejcentrovitějším centru, hádáme, že si dovolíme jen skleničku, ale při pohledu na lístek už se ani nenamáháme s přepočítáváním do korun. Dvojka vinho verde (zelené víno, portugalská specialita) za euro, sklenka portského za dvě padesát. Dopřáváme si, co hrdlo ráčí. S každou skleničkou nosí číšník misku vynikajících oliv a zpěvák je ještě neúnavnější než my.
S troškou pod kůží dostáváme aktivní náladu a o půlnoci je noc pořád mladá, takže z baru jdeme ještě přes řeku až na nábřeží Cais de Gaia, odkud je krásný výhled na celé Porto. Od loňska se tu vůbec nic nezměnilo, dřevěná lávka je pořád plná rybářů, kteří mají v kovových nástavcích uchycené pruty.
Když pak míříme zpátky do hotelu, říkáme si, že jednu výhodu ten šílený kopec, ve kterém město stojí, má. Je to dokonalý způsob vystřízlivění.
Narozeniny v Portu
4. července
Tak až tak dokonalý způsob ne. Vstáváme až po poledni, dřív to nejde. Ale konec konců, nikam nespěcháme. Ven vyrážíme v jednu a dneska se budeme rozmazlovat díky narozeninám. Teda, ty mám jen já, ale těžko na mě Babet bude koukat.
Teď akorát sbíháme přes São Bento na náměstí Praça de Lisboa na snídani do naší oblíbené Costa Coffee. V hezkém počasí tady mají otevřenou stěnu směrem na pěší zónu, takže dovnitř zafukuje svěží vánek a s ledovým vanilkovým americanem nám občas i naskočí husí kůže. Nádhernou pohodu povyšuje už jenom jedna věc - když čtu zprávy z domova, že to vedro už se nedá zvládnout. A že ve Španělsku jsou kvůli horku výpadky elektřiny, tak jak my tady můžeme mít tak krásně. Sami nechápeme, ale škodolibě se tetelíme.
Z kavárny jdeme přes park Jardim da Cordoaria, prosmýkáváme se pootevřenou brankou na prostranství za budovou soudu a na schody k parku Jardim Municipal. Schody jsou přímo utopené v roztrhaných krabicích a tisícovkách popsaných papírů. Tady buď někdo hodně nešikovně likvidoval důkazy, nebo vzteky vyhazoval oknem pracovní dokumenty. Branka pod schody je zamčená, tak ji rychle přeskakujeme, abychom se ještě do něčeho nezamotali.
O kousek dál už vcházíme do parku Jardins do Palácio de Cristal, pojmenovaného po takzvaném Křišťálovém paláci, který tu stával do roku 1951. Teď je tu místo něj nehezká kopulovitá hala Rosa Mota. Zahrady jsou nicméně krásné a nás samozřejmě nejvíc zaujme výhled na řeku, který se naskýtá na druhém konci.
Z parku jdeme výhodem do ulice Rua de Júlio Dinis. Touhle širokou třídou přicházíme až do parku Jardim da Boavista, který leží uprostřed obrovského kruhového objezdu. Procházíme skrz a už máme před sebou
ohromnou budovu Casa da Música. Domečky na druhé straně ulice se pod touhle impozantní koncertní síní vyloženě krčí.
Teď už máme skoro půl sedmé, máme hlad. Ulicí Gonçalo Sampaio obklopenou moderními budovami míříme k portské univerzitě a pak už zase padáme do minulosti v uličce Boa Viagem klesající k řece (boa viagem znamená portugalsky šťastnou cestu).
Na nábřeží vylézáme přímo u muzea tramvají, před nímž
zrovna exhibují dvě historické tramvaje našlapané turisty. My se radši podíváme z venku a podél řeky jdeme směrem k části Ribeira, procházíme i bývalou přístavní čtvrtí s industriálním nádechem.
Z náměstíčka Praça Ribeira se poprvé odvažujeme do změti uliček za nábřežím, třeba tam najdeme nějakou budget hospůdku. No, nacházíme, ale v téhle části už si připadáme ne jako u někoho na zahradě, ale v doupěti. Ne že bychom se cítili nějak nebezpečně, ale foťák radši schovávám pod ramenem, protože z pohledů okolí soudím, že za fotku
bych dostal přes držku. A je to vskutku velké pokušení, zvěčnit si to tu, protože takovouhle autentičnost aby člověk pohledal.
Nakonec se tedy usazujeme v restauraci přímo na nábřeží, kde se o nás hádají číšníci. Oba se div nepřerazí o židle, ale vysmátý černoch je rychlejší a od postaršího čiperného číšníka schytává salvu nadávek.
Tradiční portugalská treska bacalhau se zeleninovou omáčkou za 6 €, k tomu by se hodilo pivo. Na lístku je malé, střední a velké. No, dal bych si půllitr, ale střední pivo za 3 €, velké za 8 €...tak střední. Na to mi číšník přináší půllitr a na můj údiv odpovídá, že za 8 € je jedenapůllitrová noha.
Jídlo je přímo luxusní a jen co se do něj pustíme, obsazuje i tuhle restauraci příjemný kytarista-zpěvák.
Se západem slunce se přesouváme na opačný břeh, vyhlédli jsme si tam hezký bar. Přímo u vody tady nabízejí usazení v houpacích sítích. Dáváme lahev vinho verde, jednu, druhou, třetí, a tohle je prostě nirvana. Lepší narozeniny si těžko představit.
Následuje pár skleniček portského a večer už se zase začíná rozplývat. Z baru nás nicméně decentně vyhazují jako poslední někdy dlouho po půlnoci a zatímco se drápeme do kopce k hotelu, oblažujeme kolemjdoucí krásným zpěvem Uhlířovy klasiky, Péťa má narozeniny.
Domů, do Berlína
5. července
Letadlo nám letí až v půl čtvrté a protože před sebou máme v podstatě šestnáctihodinovou cestu, vyspáváme až do poslední chvíle a klíče od pokoje předáváme přesně ve 12.
Vyrážíme dolů směrem na São Bento a kolem katedrály přicházíme na horní patro Ponte Luís I., přes nějž se dostáváme do parku Jardim do Morro. Shazujeme batohy a užíváme si poslední pohledy na Porto. Kdybych tu za dva týdny neměl sedět znovu, asi by to byla hodně sentimentální chvíle.
Ještě před odletem by se hodila nějaká snidaně. Babet hlídá batohy a posílá mě přes ulici do mnohokrát vyzkoušeného obchůdku Minipreco. Teď se ozvalo moje dětské já, vracím se po chvilce se sušenkami, pudingem a Colou.
V půl druhé už radši nastupujeme do metra, přece jen nás čeká přestup na Trindade a je neděle odpoledne, takže intervaly asi nebudou nejkratší.
Všechno stíháme bez problémů a po třetí hodině už sedíme v letadle. Kapitán mimo jiné upozorňuje, abychom si ještě vychutnali portské počasí, protože ve zbytku Evropy je výheň, v Berlíně přes 40 stupňů. Jsme na to zvědaví. To přece není možné, aby se celá Evropa potila, jen v Portu bylo hezky.
Když po tříapůlhodinovém letu přesně ve 20 hodin vystupujeme po schůdcích na berlínském letišti, máme odpověď. Je to možné. Slunce i v tuhle hodinu neskutečně peče, vzduch se ani nehne. Stejně jako všichni cestující se bez otálení přesouváme do budovy, jenže ouha. Žádná klimatizace. Je tady snad ještě hůř než venku. No do háje tohle snad není pravda. Před odletem jsme byli nadšení do noční prohlídky Berlína, když nám autobus do Prahy odjíždí až v půl třetí, ale tohle nelidské počasí zabilo veškerý entusiasmus.
Co budeme dělat? Letadlo letí za půl hodiny, koupíme si letenku zpátky? Ze srandy to myslíme jen napůl. Ale teď vážně. Umřeme tady, nebo pojedeme do města a aspoň něco uvidíme? Pojedeme.
Přesouváme se na stanici S-Bahn. Za lístek do centra chtějí 3,30 €. Zloději. Porto nám chybí čím dál víc. A těm zlodějům ani není dobrá moje karta. Automat na lístky ji odmítá a bankovky nebere. Vzteky kartu několikrát strkám dovnitř a ven, až najednou vypadnou dva lístky.
S nadějí vyhlížíme vlak, ve kterém by snad mohla být klimatizace, ale přijíždí souprava, která pamatuje přinejmenším Honeckera. Bože. To je pojízdná sauna.
Vystupujeme na stanici Treptower Park u řeky Sprévy. Doufáme, že u vody bude snesitelně.
Tak ne. Snesitelně rozhodně ne, ale pořád líp než na letišti a stokrát líp než ve vlaku. Procházíme bývalým přístavem. U vody posedává spousta mladých lidí se všemožnými drinky. Škoda, že máme jen vodu. Za mostem Oberbaumbrücke už jdeme podél slavné East Side Gallery, více než kilometr dlouhého pozůstatku Berlínské zdi.
S padající tmou se najednou zvedá vítr. Ale ne příjemný vítr, horký fén.
S koncem zdi už se nedá pokračovat podél řeky, musíme do ulice. A právě teď začíná neskutečný vichr, který z uličního prachu dělá doslova písečnou bouři. Nevidíme pomalu ani na krok, ale víme, že se musíme dopotácet ještě necelé dva kilometry na Alexanderplatz. Po pár minutách se naštěstí spouští brutální slejvák, takže už se můžeme rozběhnout.
Původně jsme si chtěli někde dát pivo, ale když přibíháme na Alexanderplatz a v bouřce vidíme svítit notoricky známý červenobílý design KFC, už o ničem nepřemýšlíme. Tady naštěstí klimatizaci mají. A taky hranolky, bezedný kelímek a zmrzlinu. Tak tohle se vážně povedlo. Ale žijeme a teď je nám dobře.
Průtrž venku vůbec nepolevuje, takže už to bereme tak, že z Berlína nic dalšího neuvidíme a jen vyčkáme na odjezd. Azyl v KFC opouštíme až na poslední chvíli před půl jednou. Automat na Alexanderplatz naštěstí problém s kartou nemá, takže posledním vlakem v 0:45 odjíždíme a i s přestupem na Ostkreuz jsme na letišti před půl druhou.
Mezitím přestalo pršet a vzduch se trochu osvěžil. A letiště naprosto vylidnilo. První letadlo odlétá až před šestou hodinou, takže není divu, že kromě ostrahy jsme tu teď úplně sami. A nakonec stejně radši vyčkáváme na jediné lavičce venku, vzduch v terminálu je příšerný.
Žlutý autobus přijíždí včas a je naštěstí řádně klimatizovaný. Jako jediní jsme tu vystupovali, jako jediní tady nastupujeme, od rozespalého stevarda dostáváme kávu a bez otálení odjíždíme. "Zábavní systém" obsahuje asi celou diskografii U2, takže máme ve sluchátkách dost hudby na čtyřhodinovou cestu do Prahy. Krásný podkres k přemýšlení, co všechno jsme to vlastně za poslední dva týdny zažili.