Léto na Azorských ostrovech - cestopis

Terceira

29. června

Spaní na betonovém rantlu bylo nakonec vydatnější, než jsme doufali. Budíme se až před jedenáctou hodinou. Protřu si oči a koukám na ten nečas. Pořád prší. Nebo už zase.
Když se podívám opačným směrem od moře, vyleká mě postarší běžec v elasťákách, který se pár metrů od nás protahuje. Připadám si skoro provinile, okupujeme tady něčí parapet jako nejvágusovštější vágusové, ale muž se jen usměje, pokyne na pozdrav a vybíhá dál.
A zatímco Babet to ještě otáčí na druhý bok, já s kartáčkem v puse a deštníkem nad hlavou popocházím po balvanech na břehu a nohy mi sprchuje vodní tříšť z vln. Poetická chvilka, chybí tomu přemýšlení o smyslu života.
Svůj vyhřátý parapet opouštíme před polednem, když přestává pršet a vykoukává sluníčko. Potřebujeme se dostat do autopůjčovny ve městě Angra do Heroismo. Z vesnice Cabo da Praia by měl jet autobus a my jsme v noci potkali zastávku, takže se vracíme k ní.
Máme štěstí, autobus podle jízdního řádu jezdí každou hodinu a nám jede zrovna za 5 minut. Budka stojí pár metrů stranou od hlavní silnice, takže radši čekáme hned za krajnicí, kde si přijíždějící autobus máváním zastavujeme. Za lístek do Angry do Heroismo dáváme něco přes 2 eura a záhy zjišťujeme, proč budka nestála na hlavní silnici. Autobus z ní odbočuje na úzkou vedlejší a na Google mapách sleduji, že s hromským autobusem vymetáme náves opravdu každé díry, která je cestou. To mě nenapadlo. 20kilometrová cesta zabere skoro hodinu.
Vystupujeme na hlavním náměstí Praca Velha a už zase prší. Na tomhle náměstí má být i naše půjčovna Avis, ale na daném čísle popisném je jen vchod do luxusního hotelu. Ptám se na recepci, jestli o tom něco nevědí. Vědí. Půjčovna má prý kancelář v přízemí, ale sídlo mají na letišti, kde parkují i všechna auta, a sem jezdí jen na vyžádání.
Tenhle ostrov mě začíná pěkně srát. Pláž, kde jsme přespávali, je možná tři kilometry od letiště. Ale za přistavení auta tam chtěla půjčovna příplatek 20 €, takže jsme se kvůli tomu táhli sem. Na recepci mi dávají telefon na kancelář na letišti. Nerudný hlas na druhém konci mi vysvětluje, že nám auto samozřejmě vezou, ale že cestou od letiště je velký provoz, takže mají zpoždění. Absurdistán.
Slečna půjčovatelka přijíždí s půlhodinovým zpožděním a žádá kauci 700 €. Vypadám jako milionář? V podmínkách se psalo o kauci 100 €. Nojo, ale to prý platí jen, když si sjednáme připojištění za sedmieurový příplatek. Na tohle už nemám co říct. Auto potřebujeme a máme na ostrově jeden jediný den, tak holt připlácím 7 € a říkám si, že jim to auto musíme někde pěkně zaprasit.
Dostáváme klíčky od stříbrného Renaultu Clio. Už od pohledu je nám jasné, že na ostrově Sao Miguel jsme se zmlsali a tohle bude rána.
Z hlavního města ostrova Terceira uháníme po dálnici do města Praia da Vitória. No, uháníme. S Volkswagenem stačilo přišlápnout plyn a celý ostrov jsme nechali v oblaku dieselového dýmu za sebou. Teď pedálem prošlapávám podlahu, ale Clio si do mírného kopce v prvním úseku dálnice drží svých 70 km/h.
V Praia da Vitória máme zarezervovaný hotel. Ne že bychom byli tak roztažní, ale původní plány byly úplně jiné. Na ostrov Terceira jsme původně měli přijet pozdě večer v úplně jiný den, mimo otevírací dobu půjčovny. V Atlanticoline ale na poslední chvíli změnili jízdní řády a v hotelu už by si za storno naúčtovali plnou cenu, ale povedlo se mi alespoň ukecat změnu termínu.
Zaparkovat se nám povede zdarma hned ve vedlejší ulici. Alespoň něco. Hned jak otevřu dveře hotýlku, zazubí se na mě postarší recepční se slovy "ááá, you changed the dates, youuuuu, hahaha". Doprčic to je už podruhé, co mě někdo poznává dřív, než otevřu pusu.
Nechceme se moc zdržovat, nicméně po 4 nocích na "divoko" neodoláme aspoň rychlé sprše.
Teď jsou čtyři hodiny odpoledne a my jsme konečně plně ready pustit se do objevování ostrova. O tom, že kvůli změně jízdních řádů pojedeme místo na ostrov Pico na Terceiru, jsme se dozvěděli doslova pár dní před odjezdem, takže moc informací jsme zjistit nestihli. Jako nejzajímavější mi utkvěl jeskynní systém, který se má nacházet v centrální části ostrova. Ale jméno už jsem zapomněl, takže zatímco se na dálnici snažím přimět Clio k nějakému výkonu, Babet zkouší vygooglit, kde přesně se jeskyně nacházejí.

Algar do Carvão, cesta do středu Země

Netřeba. Po pár kilometrech míjíme ceduli se jménem Algar do Carvao a piktogramem jeskyně. Sjíždíme tedy z dálnice a úzká silnice obklopená pestrobarevnými květy nás vede doprostřed ostrova.
Po slabých 10 kilometrech odbočujeme na ještě užší silnici sevřenou kamennými zídkami a místo květů jsou teď kam oko dohlédne nízké jehličnaté křoviny.
Po chvíli už cesta ústí na skoro prázdné parkoviště. Pár metrů ještě ujdeme po svých a vítá nás neskutečně droboučký kamenný domeček bez oken.
Uvnitř je klasický obchod se suvenýry. Pohledy, fotky, propagační materiály, dokonce i lávové kameny. A přepážka se vstupenkami. U ní teprve zjišťujeme, že sem jsme vlastně nechtěli. Jeskynní systém se jmenuje Gruta do Natal, zato tady si můžeme vlézt do sopouchu spící sopky. Prodavač nám nabízí kombinovanou vstupenku na obě místa za 7 € (jednoduchá stojí 4 €). Když mu ale říkáme, že zítra odjíždíme, namítá, že obě místa rozhodně nestihneme, protože zavírají v 18:00 a otevírají až v poledne. Ale tady je to prý stejně mnohem lepší. Platíme tedy 4 € a prodavač nás posílá dál dveřmi, které se tváří jako od nějaké kanceláře.
Ve skutečnosti jsou za nimi ale schody a tajemná, úzká, spoře osvětlená chodba. Ta po pár desítkách metrů ústí do neuvěřitelného prostoru. Vlezli jsme "bokem" do sopouchu sopky. Do ohromné jeskyně proniká denní světlo malým otvorem vysoko nad námi, do nějž si navíc razí cestu bujná vegetace. Na naší úrovni ještě stěny pokrývají mechy a sem tam nějaké kapradí. Jak ale klesáme po schodech dolů, zeleň mizí, prostor se hodně zmenšuje a světla ubývá, teď už vidíme jen díky umělému. Všude okolo se rozléhá ozvěna dopadajících kapek vody.
Na menší plošině zhruba v půlce hloubky stodesetimetrového sopouchu čekají dva průvodci, kteří nám perfektní angličtinou vyprávějí o sopce, v níž se nacházíme, o objevení sopouchu, i o tom, že na světě se nachází jen několik přístupných sopouchů, přičemž tento jediný je dostupný bez lezeckého vybavení.
Z plošiny vedou schody do několika menších jeskyní, naprostý highlight je ale jezero v nejspodnější části sopouchu. V celém prostoru je s námi jen pár lidí a pohled od jezera nahoru je neuvěřitelně majestátní, jedinečný a slovy nepopsatelný. Tohle je jeden z nejintenzivnějších životních zážitků. Nekonečný zvuk kapající vody. Skoro úplná tma. A v šílené výšce nad sebou vidíme malým průzorem jako kontakt s venkovním světem modrou oblohu.
Sopku opouštíme až pár minut před uzavřením. Ani skoro po hodině nás atmosféra nepouští a nejradši bychom tu ještě zůstali.
A teď už vlastně nevíme, kam dál. Vyjíždíme na hlavní silnici a pokračujeme dál na západ, ale po ani ne dvou kilometrech potkáváme další hnědě podbarvenou ceduli. Furnas do Enxofre. A tak odbočujeme, nemáme co ztratit. Ukázkový tankodrom nás po pár stech metrech dovede na prázdné parkoviště. Už v autě cítíme silný sírový zápach.
Vydáváme se po jediné cestě, kterou vidíme. Na ostrově Sao Miguel jsme už geotermální jevy viděli, ale tam pára a vroucí voda vycházely z jasných otvorů v měsíční krajině. Tady je země zarostlá a hustý kouř vychází tak nějak odevšad. A my si připadáme, jako bychom cítili Zemi dýchat.
Tak to bychom měli kontakt se zemskou hloubkou, teď by to chtělo nějaký výhled. Vracíme se k autu a před odjezdem googlím nejvyšší bod ostrova. Serra de Santa Barbara. Zadáváme název do navigace, ale na mapě žádná z cest nevede až nahoru. Zato jich několik končí těsně pod vrchem. Tak to zkusíme naslepo.
Bereme hned první odbočku. Jedeme po úzké cestě, která vede přímo do kopce. Časem se začíná stále více zužovat, asfalt mizí, až se nakonec ocitáme na klasické lesní pěšině. Tak tudy rozhodně ne. Naštěstí nacházíme místo na otočení a vracíme se na hlavní silnici.
Na druhý pokus už máme štěstí, odbočka je navíc jasně označená šipkou Serra de Santa Barbara. To nás mohlo taky napadnout, že s místním perfektním značením povede i na nejvyšší vrchol jasná cesta.
Tohle už vypadá nadějně. Asfaltka má sice šířku přesně na jedno auto, ale povrch je jako nový a cesta vede pravidelnými serpentinami poctivě nahoru. Hned po pár zatáčkách nás upoutá, že každá obrátka je vyvedena v kočičích hlavách, zatímco zbytek cesty je asfaltový. Opačně bych to chápal, aby autu při nepříznivém počasí v zatáčkách neujížděl zadek. Takhle tomu ale nerozumíme.
Výhledy by patrně mohly být po celou cestu, nebýt otravných křovin, které silnici obklopují. Hustá zeleň se vytrácí až v poslední zatáčce pod vrcholem, kde pro změnu vyjíždíme do mraků, takže nevidíme už vůbec nic. Stejně ale vyjíždíme až nahoru, ať si můžeme nejvyšší bod ostrova odškrtnout. Úplně nahoře se kromě vysílače nachází taky vyhlídková plošina, takže si to bílo můžeme užít jak se patří.
Cestou zpátky dolů nakonec přece jen objevujeme jeden průzor v křovinách, takže v jedné ze zatáček trochu na hulváta parkujeme a vracíme se pěšky k vyhlídce.
A když už teď máme nejvyšší bod, mohli bychom na nejzápadnější bod. Nejzápadnější bod ostrova, téhle cesty i našeho dosavadního života.
Teď už jsme projeli ostrovem napříč z východu na západ, poblíž vesnice Doze Ribeiras se napojujeme na silnici, která ostrov obchází kolem dokola. K mysu nás navigace vede na odbočku, která vypadá, že končí spíš u někoho v garáži. Ale ne. Po pár stech metrech se úzká křivolaká cesta obklopená docela hustým lesem najednou vyloupne na malém plácku na útesech.
Jsme tu. Ponta do Queimado. 27°37' západní délky. Už zase jsme sami. A už zase zíráme na tu nekonečnou masu vody před sebou.
Oceán se na první pohled tváří klidně. Až při bližším pohledu na útesy vidíme, o jak šílenou výšku se hladina mění mezi jednotlivými vlnami. Občas na nás i dopadne tříšť z některých vln, voda je přitom docela hluboko pod námi.
Tak tohle vypadá jako dobré místo na večeři. Bagety s tuňákovou konzervou ale nečekaně rychle přilákají racky. Místo kroužení nad mořem teď krouží nad námi a v nestřežené chvíli mi jeden drzoun bere kus ryby přímo z ruky. Naštěstí pro racky je pro mě tohle jakožto pro suchozemce taky zážitek, takže jim to dotírání odpouštím.
Zprvu jsme odhodlaní tu vydržet až do západu slunce, ale to je navzdory osmé hodině večerní ještě tak vysoko, že nakonec odjíždíme směr Angra do Heroismo, vychutnat si západ z městského prostředí. V Angře nás při odjezdu z půjčovny zaujal sympatický přístav.
Nakonec nás ale při cestě po pobřeží zaujme o dvě vesnice dál další odbočka na vyhlídku, Miradouro Litoral de Santa Bárbara. A tak znovu sjíždíme k oceánu. Jestli jsem o některých dřívějších silnicích říkal, že byly úzké, tak proti téhle to byly hotové newyorské bulváry. I když to možná dělají jen ty kamenné zdi, které cestu svírají a v některých zatáčkách mě nutí jet vyloženě krokem.
Na konci nás přivítá malé parkoviště a z něj vedoucí bludiště schodišť, která všechna končí skoro až ve vodě.

Tenhle výjev nám na první pohled připomíná slavný obraz Relativita.
Usedáme tak, že jsme dostatečně krytí kameny, aby nás moře nespláchlo, ale zároveň nás voda vydatně kropí. Tomuhle říkám vlny. Jestli máme mít pořádnou fotku s Atlantikem, tak odsud. Tady je ta síla vody vyloženě cítit.
Po 5 pokusech se samospouští, kdy se vlny jako naschvál skoro vytratily, to ale vzdávám. Babet ještě zkouší oceán hecovat, "kámo, seš slabej, nic lepšího neumíš?!". Po několikátém zařvání dorazí taková vlna, že nám zalije boty, ale na poslední pokus o fotku je zase klid. Tak si to holt budeme pamatovat.
Slunce se pořád tváří, že snad nikdy nezapadne a Babetka trvá na přejezdu do Angry. Mírně protestuju a cestou k autu googlím přesný čas západu. Za 20 minut. "To nedá ani náhodou." A máme soutěž. Teď musíme zůstat a dokoukat, jak to dopadne.
Kocháme se zapadajícím sluncem, když z Babet vypadne "hele je to možný, že je támhle země?". V první chvíli to hned zamítám, ale když mi ukazuje, že to, co se nad obzorem zdá jako mrak, je určitě ostrov, beru mapu, a vážně jo. Koukáme na 70 kilometrů vzdálený ostrov São Jorge. A nejen na něj. Kousek vedle vidíme v ještě větší dálce ostrůvek Graciosa. A přesně mezi ně se teď slunce kloní.
Za horizontem vážně mizí o půl desáté, Google nezklamal. Tak teď už můžeme zamířit do Angry. Na hlavní pobřežní silnici je docela hustý provoz, i když zase v opačném směru, než jakým míříme my.
Auto necháváme kousek od hlavního náměstí Praca Velha v ulici Rua de São João. Okoukneme pár uliček, ale tohle je v podstatě taková Ponta Delgada v bledě modrém. Takže nakonec po chvíli skončíme se zmrzlinou na zahrádce kavárny na náměstí a jen sledujeme příjemný ruch okolo.
Před jedenáctou hlavní město opouštíme a už se vracíme do Praia da Vitória, kde ale potřebujeme stihnout ještě jednu věc, kterou jsme prapůvodně chtěli zvládnout pěšky. Nad městem se tyčí útes s monumentem Imaculado Coração de Maria a údajně úžasnou vyhlídkou.
Městem tedy projíždíme skrz a táhlým stoupáním vyjíždíme na útes. K vyhlídce samotné vede dlouhá alej stromů.
Nasvícený monument se tyčí přímo uprostřed krásně upraveného náměstíčka a výhled z okraje je vskutku úchvatný. Zářící město i přístav máme pod sebou jako na dlani. Foťák se bohužel po první, nepovedené fotce odmlčuje. Takže tohle si musíme taky pamatovat. A nejen proto zůstáváme skoro do půlnoci.
Hotel je zamčený, přes prosklené dveře vidíme a i slyšíme na plné pecky dunící televizi v hale. Silueta ležící před ní naštěstí na zazvonění reaguje a pouští nás dovnitř. Postarší ženu na recepci vystřídala ještě starší žena na gauči. Sotva nás stihne napadnout teorie o lesbickém páru, který si na stará kolena pořídil hotýlek, usínáme už konečně v měkoučké posteli.

Zpátky na São Miguel

30. června
Moc času s autem nám vskutku nezbývá, když vyspáváme skoro do jedenácti. Hotel opouštíme docela narychlo a ze všeho nejdřív jedeme znovu na vrchol Serra de Santa Barbara.
Cestu nám kříží dvě stáda všudypřítomných krav. Jedno hned za sjezdem z dálnice, kde disciplinovaně přebíhá několik set metrů po silnici mezi dvěma pastvami, druhé pak přímo ve stoupání na vrchol, kde se ho farmář se synem jali dojit.
Situace je úplně stejná jako včera, nad poslední zatáčkou vjíždíme do mraků, takže nahoře ani nevystupujeme a frčíme zpátky.
Nakonec se rozhodujeme, že zbytek času věnujeme návštěvě hory Monte Brasil, která se nachází prakticky v sousedství Angry do Heroismo, kam budeme vracet auto.
Právě díky Monte Brasil je Angra do Heroismo historicky prvním azorským sídlem. Tahle hora je totiž zároveň malým poloostrovem. Vytváří krytou zátoku, v níž bylo vystavěno město, a zároveň poskytovala ideální obranné podmínky, díky své výšce a "předsunutí" do moře. Od prvního osídlení Azor se tu tak vystřídaly všechny možné armády a bylo vystavěno velké množství pevností.
Auto necháváme přímo pod hradbami pevnosti Fortaleza de São João Baptista, jejíž část slouží vojákům i v současnosti, a skrz malé nádvoří pokračujeme pěšky vzhůru. Vlastně ani nevíme, kam jdeme, necháváme se unášet spletitými cestičkami, kolem nichž kvetou obří lilie.
Občas narážíme na torza budov, ale hlavně se nám mezi zelení každou chvíli otevírají nádherné výhledy, které zběsile fotím. Babet už tím zjevně prudím a když si kvůli výhledu na Angru musím vylézt na stožár, který tady z nějakého důvodu stojí uprostřed mýtiny, posílám ji radši napřed.
Na stožáru strávím takovou dobu, že se nakonec najdeme až kousek od parkoviště, kam jsme nějakým zázrakem oba trefili.
Přejezd do půjčovny je časově náročnější, než jsme odhadovali. V nekonečných jednosměrkách pod pevností se ztrácíme a navigace už neví, kde je nahoře a kde dole.
A když se konečně dostáváme na hlavní ulici, je na ní taková zácpa, že je jasné, že přijedeme nejmíň s půlhodinovým zpožděním, jelikož ještě musíme někde dotankovat. "Taky se s náma včera zrovna nesrali," konstatuje Babet a mírní tak moji nervozitu, zatímco nadávám na všechny okolo.
Zpoždění nakonec není tak hrozné a slečna půjčovatelka ho úplně přechází. Potřebuje totiž laskavost. Auto jí sem vrátil ještě někdo jiný a ona ho potřebuje přeparkovat na odstavné parkoviště na okraji Angry a naším autem pak odjet na letiště. No, máme tady stát hodinu v dešti při čekání na autobus, nebo udělat dobrý skutek?
A tak znovu nasedáme do auta a následujeme slečnu v autě před sebou. Potom, co naprosto nesmyslně obkroužíme několik bloků a slečně auto několikrát chcípne, nabírám dojmu, že se bojí odbočovat doleva. Čím déle jedeme, tím méně chápu, jak může pracovat pro autopůjčovnu. Kristepane. Jestli takhle řídí pořád, tak je zázrak, že nám to auto vůbec dovezla.
No, všechno dobře dopadlo. Zaparkováno, slečna si přesedá k nám a vracíme se na náměstí Praca Velha. Tak to máme další nevšední zážitek.
Autobus nás u krásného kostelíku v Cabo da Praia vysazuje před půl pátou. Do přístavu je to ještě docela štreka, ale odjezd trajektu v 18:00 bychom měli stihnout bez problémů. K terminálu přicházíme z jiné strany, než na jakou jsme odcházeli, a poprvé za dobu na ostrovech si připadáme jako v reálném světě. Konečně nějaký průmyslový hnus, továrny, sklady, náklaďáky, a podobně.
Zatímco v Ponta Delgadě se honosili takřka letištním terminálem, tady je to spíš autobusová čekárna. Nevadí, účel plní a už před šestou se naloďujeme.
Hlavní salon, kde se nachází informační přepážka a bar, a kde jsme trávili cestu minule, beznadějně obsadil nějaký školní zájezd. My chceme zase celý set sedaček pro sebe, takže putujeme do menšího salonu vzadu. Hned po vyplutí mě zaujme reklama na kávu v lodním baru za 80 centů. Tu si dám, i kdyby byla hnusná.
U pultu už se mezitím vytvořila slušná fronta. Ha ha, všichni v lodním baru vypadaj děsně nakalený. Jak si vlny pohrávají s lodí, stojící řada lidí se kymácí a vratce přešlapuje ze strany na stranu.
Kafe mě na chvíli zaměstná, ale teď už mě zas někdo bavte. Jsme na lodi, tady se přece musí jít nějak dostat ven. Jdu to obhlédnout.
Ptám se nejdřív u informačního pultu. Recepční na mě vyděšeně vyhrkne "je vám špatně??". Ne, není mi špatně, jen bych se chtěl podívat ven. Slečna nedůvěřivě opáčí, že se dojde zeptat. Po chvíli přichází s jinou slečnou, která se místo pozdravu hned ptá "děje se něco, není vám dobře??". Ne, jsem v pořádku, jen bych se chtěl podívat ven. Aha. Na to je potřeba schválení. Nová slečna za okamžik přichází s mužem v uniformě a ani už mě nepřekvapuje, že se okamžitě ptá, jestli je mi špatně. Ne, není, rád bych se podíval ven. Dobře, mám se usadit a počkat, vyzvedne mě důstojník.
Předpokládal jsem, že se mě jen chtěli zbavit, ale za několik minut k našim sedadlům skutečně přichází muž v uniformě a bere nás na malou palubu. Volnou cestu na vzduch zároveň zpozoruje několik kuřáků, kteří se s výrazem ohromné úlevy hrnou za námi zkrátit si pětihodinovou nikotinovou odvykačku.
Zážitek nezklamal. Naopak. Tohle je jiná liga než parník na Vltavě. Nekonečný oceán všude okolo budí pocit takřka euforické svobody.
Po pár minutách se ale shodujeme, že důstojník má asi jiné povinnosti, než tu s námi postávat, takže děkujeme a vracíme se na místa. Tohle je každopádně taky zážitek, který musí zůstat živě v paměti.
Do Ponta Delgady připlouváme s předstihem, ve 22:30 už procházíme tranzitním prostorem. Babet se z ničeho nic rozebíhá a razí si cestu skrz dav lidí, až se mi úplně ztrácí. No, už jsem si zvykl, že občas jí nerozumím.
Vcházím do terminálu, kde se ostatní cestující objímají se svými blízkými, kteří na ně čekají. A v tom se mi Babet s výkřikem "tak ses konečně vrátil, ahoooj" vrhá do náruče. Tak tuhle srandu zase chápeme jenom my.
Za chvíli už stojíme před přístavem a jdeme hledat svůj hostel Big Fat Whale. Procházíme i kolem baru, kde zuří docela bujará party nejen uvnitř, ale i na ulici před ním. Jeden značně načatý mladík nás odchytává, hned se vyptává, odkud jsme, a trvá na tom, že musíme zapařit s ním a jeho crew. Ne že bychom neměli náladu, ale potřebujeme odhodit batohy. Snad se vrátíme.
Přicházíme ke kýženému číslu popisnému. Několikrát kontroluju, jestli jsme vážně na adrese, kterou udává Booking.com. Máme před sebou totiž malý domeček, který není nijak označený a ani v jednom okně se nesvítí. Ale jsme tu správně. Zkoušíme zvonek. Jednou, dvakrát, třikrát.
Nakonec nám otevírá vysmátý mladík a vybafne na nás česky. "Ahoj, jak se máš?" Čelist na zemi, tohle jsme úplně nečekali. Dál už pokračuje anglicky. "Jste přece ti Češi, ne?" No, jsme. To se na nás takhle připravil? Tahá nás dovnitř a hned se rozpovídává. Pochází z Porta. Trochu česky mluví proto, že 4 roky studoval v Česku medicínu. Ale pak ho to přestalo bavit, tak se na to vykašlal, koupil si tenhle domek na Azorách a pronajímá pokoje.
A zatímco nepřestává mlít pantem, sundává nám ze zad batohy a tlačí nás domem na zahradu, kde frčí menší večírek. Hned nás představuje svým dalším hostům a nabízí pití, ale pak se hned omlouvá, že je úplně nemožný, a táhne nás nahoru do našeho pokoje. Bože, už teď víme, že odsud nechceme nikdy odjet.
Pokoj je zařízený prostě, ale moc hezky. Řekněme studentsky. Místo postele futon. Hostitel jménem Jorge ("Žorž") nám strká do ruky klíč a trvá na tom, ať co nejdřív sejdeme dolů, že to ještě bude velký.
No, vlastně nemáme proč se v pokoji zdržovat, jdeme dolů hned. Část osazenstva už ale chce jít spát, a tak Jorge říká, že s ním musíme na pivo, že nám ukáže nejlepší bary. Do party přibíráme ještě dva Poláky.
V prvním baru se Jorge s barmanem zjevně zná, ani tak ho ale neukecá, aby ještě nezavíral. Dá nám aspoň pivo na cestu.
Další část večera už je pak čím dál tím víc rozmazaná a napůl zrekonstruovaná z fotek. Další bar, za nímž šlapeme po schodech do patra obytného domu, je zjevně předělaný byt. Ale krásně předělaný. A už z ulice je slyšet živou hudbu, kterou má na svědomí zpěvačka ve středních letech s přítelem kytaristou. V repertoáru mají hlavně písně typu Eda Sheerana a Jamese Blunta a zní jim to překvapivě skvěle.
Většina návštěvníků srká různé drinky, my se hned vrháme na pivo Sagres. K neuvěření skoro jako české. A třetinka za 90 centů. Tak tady si užijeme.

Kocovina na azorský způsob

1. července
Mhouřím oči. Světlo. Moc světla. To bolí. Nad sebou mám namalovanou velrybu. Noo tak tohle byla divočina. Kde to vlastně jsem? A kde je Babet? Sucho. Vrhám se po půllitrovce vody. Nojo, jasně. Big Fat Whale, takže velryba na stropě. Doháje. Mobil. Dvě odpoledne, no úžasný. Žádná SMS, nic. Dobrý. Lehnu si a zrekonstruuju si to. Jasně. Šli jsme do baru, plnoštíhlá zpěvačka zpívala I'm Yours.
Těžko říct, kdy, jak se to stalo, ale během večera jsme Jorge a Poláky vyměnili za dva Portugalce a Azořanku. Tedy, Babet za Portugalce a já za Azořanku.
Zpěvačce jsme na konci vystoupení tleskali ve stoje a objímali se s ní.
Zhruba v tu dobu barmanovi došlo pivo a nabídnul nám, že můžeme za stejnou cenu pít sangrii, protože to je jeho vina, že nemá dost piva. Tím asi paměť dostala přes držku definitivně.

Hm, vedle futonu se válí prázdná krabička cigaret. Boa viagem. Jasně, líbil se nám ten název a nestály ani 2 €, to byl taky supr nápad. A mastný papírový tácky. Jo, to byla ta nonstop pizzerie, který jsme se smáli, že je to jak v Praze na Lazarský. A to už svítalo.
No nic. Paralen a jde se. Najít Babet a tak. I když nejdřív bych se rád odplížil do sprchy v přízemí a s nikým nemluvil.
Nádhera, v baráku nikdo není. Vůbec nikdo.
Krása, po zchlazení a s analgetiky v žilách už je na světě zase krásně. A zrovna přišla SMS. "Nesel jsi probudit, tak jsem na velrybach. Super napad jet s kocovinou na more. B. :* ." Sláva.
Kuchyň, respektive skříňka pro hosty, je naštěstí plně vybavená. Hnedle kafe. A něco mastnýho. Salám poslouží.
A na závěr by bodla procházka. Páni, už jsou skoro 4 hodiny. Vyrazím, aspoň budu mít čas si Ponta Delgadu pořádně zdokumentovat.
Hned za rohem beru v malém Sparu vychlazenou plechovku s Colou. A další v trafice, v další trafice další a ještě u stánku na nábřeží. Sucho se musí zahnat.
Zrovna na nábřeží přichází další SMSka, "Asi za pul hodiny jsem v pristavu", takže na zbytek "volna" už si jen sedám na schody v přístavu. Pohledy na město přes zakotvené jachty jsou stejně nejvděčnější.
Krátce po páté už vidím připlouvat člun Futurismo. Koukám, jestli uvidím nějakou postavu přehnutou přes zábradlí, ale žádnou nevidím. Tak snad budeme v náladě na pořádnou večeři oba.
Jsme. První, co od Babet slyším, je, že od probuzení nejedla.
Podnik, který objevujeme v zapadlé uličce Rua da Alfandega hned u přístavu, má vznešený název Café Royal, ale na první pohled je to takový lepší bufet. Nespletli jsme se. Maso s hranolky a Colou za 4,99 €, tomu se říká kauf. A po 10 dnech na bagetách a s kocovinou je tohle vyloženě božský požitek.
Po šesté už se vracíme na bydlení. Už jsou tu skoro všichni a Jorge navrhuje, že musíme udělat grilovačku. Takže se hned vracíme do víru velkoměsta. Stejně jsme si chtěli pořídit nějaké suvenýry.
V malém Sparu za rohem bereme skoro kilo vepřového a hovězího, chipsy, křupky... No a tři lahve vína. Ještě před hodinou jsme přísahali, že s pitím končíme, ale žijeme jen jednou.
V suvenýrech u sympatické babičky u hlavního náměstí Praça de Gonçalo Velho se taky nežinýrujeme, přece jen, jak často se člověk podívá na Azory.
A nakonec si v obchůdku O rei dos queijos (Král sýrů) vedle městského tržiště kupujeme neskutečnou nálož neskutečně dobrých a levných sýrů, protože to je prý to nejlepší, co si člověk z ostrovů může odvézt.
Do dočasného domova se vracíme až před osmou a to už se Jorge předvádí u grilu s hromadou sleďů, které koupil on. Postupně se přidávají další hosté - dva Poláci ze včerejška, mladý německý pár, 50letý Belgičan a španělský pár ve středních letech. Rozhodně slibná partička.
A vskutku. Během večera vládne jako téma cestování, zážitky z cest, ale dojde i na jízdy v MHD na černo nebo našeho úžasného prezidenta, kterého překvapivě všichni znají. Jorge se rozpovídá o tom, že Azořani se sice hrozně rádi učí jazyky a sledují dění ve světě, ale strašně neradi jezdí mimo ostrovy. Takže exotická dovolená znamená pro člověka z Ponta Delgady týden v Nordeste. A Belgičan celý večer s jiskřičkami v očích nabízí všem svoje kuře, až si říkám, čím ho asi kořenil. Víno nepřišlo nazmar, i přesto že ostatní přinesli zásob podobné množství a Jorge nepřestává rozdávat pivo.
Zábava se začíná rozpouštět kolem jedné, většina chce jít spát. Vlastně jim to nemáme za zlé, všichni kromě Poláků jsou na ostrově první den, a tak nechtějí celý zítřek prospat. Ale my jsme tu sakra poslední noc, takže se ještě vydáváme ven.
V první řadě jdeme ještě naposled do přístavu. V baru Baia dos Anjos hraje živá hudba. Navrhuju zajít ještě na drink, ale Babet tenhle nápad naštěstí striktně zamítá, protože vstáváme v půl deváté. Tak si aspoň o kousek dál užíváme atmosféru.
Jinak je ale město oproti včerejšku docela mrtvé, a tak se od moře šouráme více méně směrem do postele.
Když se skrz spící dům plížíme do pokoje, je už půl třetí, takže hned padáme na svůj futon. Ani se nám nechce usínat, když zítra odlétáme, ale myšlenka na příštích pár dní v Portugalsku a nějaká ta hladinka nás nakonec ukolébají docela rychle.

» Pokračování - Vzhůru na kontinent