Léto na Azorských ostrovech - cestopis

Ponta Delgada

Stále 23. června

Dvě hodiny letu nad hustými mraky. Půlhodinové klesání skrz husté mraky. Až ve velmi malé výšce se najednou vynořuje silueta ostrova Sao Miguel. Silná oblačnost líže překvapivě vysoké vrcholky a divoké vlny dorážejí na břeh pár metrů od velmi krátké přistávací dráhy. Vážně jsme uprostřed oceánu.
Ladies and gentlemen, we've just landed. Welcome to the most beautiful islands in the world, hlásí letuška, jen co se letadlo dotkne runwaye. Tak snad nekecá.
Užíváme si už vystupování z letadla. Jen mou snahu všechno japonským stylem zdokumentovat hatí letištní ochranka, která všechny fotografující turisty žádá o uložení aparátů. Prý z bezpečnostních důvodů.
Z letiště se jako jediní vydáváme po chodníku, zatímco kolem nás sviští taxíky a vypůjčená auta. Přece si nízkonákladovou bilanci takhle nerozvážně nepokazíme. Počasí je navíc jako z reklamy - 24°C a na nebi sotva pár mráčků.
Do centra hlavního města Azor Ponta Delgady přicházíme po slabé hodince svižnější chůze. Vedle úžasné "kolumbovské" architektury je fascinující ještě jedna věc - provoz. Nekonečný řetěz aut se řítí úzkými uličkami města a vzbuzuje jedinou otázku - kam to sakra všichni jedou?
Předem zarezervovaný hostel Hospedaria Jomafreitas obšťastňujeme pouze odhozením batohů a hned se hrneme do víru maloměsta. Zdráhám se používat označení hostel, neboť jsme si připadali jako na zámku. A to jak díky vybavení pokoje, tak jeho velikosti.
Od Ryanova malého oběda za velké peníze už nám stihlo vytrávit, takže spojujeme příjemné s užitečným a městečkem se protloukáme k obchodnímu domu Parque Atlantico. Jdeme bez mapy a sebemenších místopisných znalostí, takže nás celkem překvapí, když se před námi vynoří prezidentský palác. Vypadá dobře. Zapamatovat. Sem zajdeme, když nebude do čeho píchnout.
Překvapuje nás poměrně velké množství opuštěných domů, hlavně pak ale jejich podoba. Žádný vandalismus, budovy zjevně postupně ohlodává jen zub času. Většinu z nich pak zdobí úžasná grafitti.
Záhy už nacházíme několikapatrový obchoďák. V historickém městě plném drobných domečků působí jako zjevení. O zákazníky ale zjevně nemá nouzi, při úterním večeru je vyloženě našlapaný.
Nás z celého centra zajímá vlastně jen hypermarket Continente, i když bannery zdejšího multikina inzerující 2 vstupenky, velký popcorn a Colu dohromady za 5 € naší pozornost trochu poutají.
Před vstupem do obchodu jsme neměli moc představu, jaké ceny očekávat. Spíš jsme ale čekali zámořskou přirážku. Proto nám pohled na ceny docela vyráží dech. Continente ještě levnější než kontinentální Continente? A tak se nežinýrujeme a dobroty bereme po kilech. Pak taky nějaké příbory, ručník, zkrátka všechno, co jsme zapomněli, nebo si nemohli vzít. I tak se účtenka vejde do čtyř stovek českých korun. Skoro to vypadá, že tomu, kdo vyžaduje na dovolené hodně věcí, by se víc než placení odbaveného zavazadla vyplatilo si tady koupit všechno nové a pak to tu nechat.
Vracíme se ulicí Avenida Gaspar Frutuoso s alejí majestátních exotických stromů, která ústí do překrásného parčíku s fontánou. Ta udržovanost veřejných prostranství je neuvěřitelná.
Se západem slunce mě naneštěstí schvacuje tak brutální migréna, že nezbývá než se sjet paralenem a o noční Ponta Delgadě si nechat zdát.

24. června

Včerejší migréna má pozitivní efekt, po brzkém usnutí přichází brzké vstanutí. Po deváté už opouštíme pokoj, náš cíl je kancelář trajektové společnosti Atlanticoline v přístavu. Narážíme však na zavřené dveře. Sympatická země, pracuje se tu až od jedenácti.
A tak na náměstí Praça da República obdivujeme trojitou historickou bránu Portas da Cidade, zatímco vyřizujeme pohledy. A kafe. Beztak byla migréna z kofeinového deficitu.
Dvě hodiny uběhnou jako nic, v 10:59 už stepujeme v přístavu jako při začátku akcí v Lidlu. U mladých sympatických asistentek zařizujeme průkazky InterJovem. Ty nám zajistí 85% slevu na jízdenky na trajekt, které kupujeme v zápětí. Pas i občanku jsem si chytře zapomněl v hotelu, ale slečny jsou z Babetčiny české občanky naštěstí tak vykulené, že český řidičák, který předkládám, už nedělá rozdíl.
Nevím, jak si vyložit vzdychnutí "Ah, it's you!", které následuje po spatření mého jména, ale nakonec ho beru pozitivně. Se slečnou Vaniou jsem totiž vedl bohatou mailovou korespondenci už z Česka. Trajekty jezdí jednou za týden, tudíž jsem nechtěl ponechat nic náhodě a řádně nám zarezervovat místa. A v Atlanticoline si říkali, že bude legrace, když párkrát změní jízdní řád.
A teď další tři hodiny čekání, pro změnu na pronájem auta. Bezcílně se plátěnkujeme po přístavu, okoukneme přilehlý krásný kostel Igreja Paroquial São Pedro, v hotelu pochystáme výbavu na odpoledne mimo město, zkoušíme i lokální produkty na sousedním trhu, a nakonec se rozhodneme vyrazit k prezidentskému paláci.
Do úchvatných rozlehlých zahrad nás vpouští ochranka po zaplacení symbolického 1 € a zápisu do registru hostů. Proti dokladu totožnosti dostáváme identifikační číslo, které musíme nosit na krku. Samotný palác, honosný červený dům, se jmenuje Palacio Sant'Ana. Na překrásném parku je možná nejvíc fascinující, že tu nejsou žádní turisté. Ostatně jako v celém městě.
Před půjčovnou, kde máme zarezervované auto, opět ošlapujeme řádnou chvíli před otevřením ve 14:00. Klíčky k fungl novému Volkswagenu, který má najeto ani ne 400 kilometrů, dostáváme obratem a hned se řítíme ven z města. No, ze začátku spíš ploužíme. Držet volant auta, které před chvílí sjelo z linky, a vypadá, jako by se chystalo na svatbu, mě trošku stresuje.

Dvoubarevné jezero Lagoa das Sete Cidades

Jak ale necháváme zástavbu za sebou, strach opadá a serpentiny před jezerem Lagoa das Sete Cidades už projíždím s gustem jezdce rally. Při zastávce na první vyhlídce, Miradouro da Vista do Rei, máme pocit, že jsme nějakou červí dírou pronikli zpátky do světa, kde existují turisti. Vedle spousty aut tu stojí stánky se suvenýry a občerstvením, a taky autobus s čínskými/korejskými/japonskými/šikmookými turisty, kteří stánkařům právě vydělávají roční tržbu. Takže jakkoliv je výhled na dvoubarevné jezero úchvatný, přesouváme se dál.
A dobře děláme. Auto necháváme na prázdném parkovišti u jezírka Lagoa do Canário a pěšky míříme na vyhlídku Miradouro da Boca do Inferno. Prašná cesta má zajímavou sytě červenou barvu, opěrné zdi jsou kompletně zarostlé hutným mechem. Na konci cesty zdoláváme menší kopeček a pouštíme čelist na zem. Pohled jako fotomontáž z katalogu. Nikde nikdo, pod sebou máme dvě menší jezera, za nimi dvoubarevné Lagoa das Sete Cidades a za kopcem oceán. Prostě, wow.
Zírání a focení by nás i po hodině bavilo dál, ale z pod kopce se vynořuje množství turistů větší než malé, takže se dáváme na ústup a radši po neznačené cestě. Ta je místo mechových zdí obklopená nádhernými pestrobarevnými květy, jejichž velikost a hustota evokuje dokumenty z období druhohor.
V jednom místě se cesta zasekává do terénu a když pak vzniklý zákop vyústí na silnici kousek od parkoviště, padá z ničeho nic šílená mlha a razantně se ochlazuje. Soudíme, že další vyhlídky by teď neměly moc smysl a autem míříme do vesničky Sete Cidades, která leží v kráteru přímo u stejnojmenného jezera.
Silnice nejdřív klesá ostrými serpentinami, na ně už pak ale zjevně nebyl prostor a posledních několik desítek metrů klesání je tak odbytých hulvátsky prudkým padákem, který končí přímo na starobylém mostě přes dvoubarevné jezero. Cyklisty jedoucí po mostě proti nám musím oblažit škodolibým úšklebkem, pak už ale opět nejde odolat pocitu jako v pohádce a s vyvalenýma očima brzdím na šnečí tempo. Vedle překrásné přírody, která je v okolí jezera zase úplně jiná, a architektury vesničky, valíme oči i na fakt, že mlha, která nás vyhnala z vyhlídek, jsou vlastně jen mraky, které se překotně valí přes vrcholky ostrova a kráter z části přiklopily.
Moje mysl stále zdeformovaná pražským, potažmo českým parkovacím výpalným, podvědomě hledá houští, kam bychom zaparkovali auto. Přitom záhy zaparkujeme přímo na břehu modré části jezera na bezplatném turistickém parkovišti. Prázdném parkovišti.
Břehy přímo vyzývají k rozvalení se a nicnedělání, Babet ale trvá na obejití jezera. Připadá mi to jako ztrácení drahocenného času, ale nechci vypadat jako lenoch, takže protestuji jen lehce. Větší problém mi dělá skrývat radost, když vyšlapaná cesta po půl kilometru začíná mizet v druhohorní džungli a sotva po kilometru skončí v neprostupné bažině.
Autem se pak přesouváme na malé parkoviště přímo u mostu s tím, že obejdeme alespoň zelenou část jezera. Jenže i tady cesta po slabém kilometru končí, v tomhle případě na malém travnatém plácku. Tohle nám připadá jako ideální místo na občerstvení se. Jen co se uvelebíme, prolomí naprosté ticho mohutné syčení, načež se nad vodní hladinou kousek od nás na několik vteřin objeví oblak páry a vodní tříště.
Babet sází na vodního démona, já se se svým humanitním vzděláním snažím vymyslet fyzikální vysvětlení, nakonec se ale jen shodneme, že to bylo krutě strašidelný.
Autem se pak kousek vracíme k Miradouro do Cerrado das Freiras a taky vyhlídce na drobné jezero Lagoa de Santiago, které byly předtím zahalené v mlze, pak už ale sjíždíme zpátky do vesničky Sete Cidades, projíždíme skrz a drásáme se na opačný konec kráteru.
Zláká nás odbočka k další vyhlídce, takže odbočujeme na prašný tankodrom, na který bych si v Česku netroufnul ani s traktorem. Jak krokem projíždíme jeden výmol za druhým, neodpustím si pár vtípků na téma "jak se v půjčovně strachovali, ať se hlavně nezdráháme volat, když auto někde zahrabeme, že se o všechno postarají". Jenže autíčku asi došla trpělivost a v nejhorším kopci chcípá motor. A mně úsměv na rtech ztuhne, když začneme couvat s kopce, protože brzdu bez běžícího motoru šlapu na prázdno.
Ruční brzda nás jakž takž zastaví, i když na prašné cestě se auto pomaloučku sune dolů i se zafixovanými koly. Motor prostě odmítá naskočit, takže nezbývá než opatrně povolovat ručku a postupně scouvat dolů.
No, životy jsme si zachránili a teď ta zábavnější část - zavolat do půjčovny, že jsme jim zlikvidovali jejich fungl nový Volkswagen hned první den. Zkouším ještě ze zoufalství naposled nastartovat a světe div se - motor naskakuje. Šok házíme za hlavu a kopec napodruhé vyjíždíme. Teď už jsou to vtípky á la "jestli to takhle půjde dál, tak si to auto poslední den budeme muset odkoupit".
Výhled je každopádně opět dechberoucí. I z výšky a dálky je vidět, jak se ohromné vlny Atlantiku tříští o skaliska postávající u břehu. Tak honem, ať už je vidíme z blízka.
Z okraje kráteru sjíždíme rovnou k oceánu do vesničky Mosteiros. Google tady inzeroval "přírodní bazény". Vlastně ani nevíme, co si pod tím představit, jak ale vystupujeme na parkovišti u vody, naskýtá se nám úžasná podívaná. Ve skalnatém břehu skutečně divoké vlny vymlely tvary, které připomínají vířivky z aquaparků. Tvary natolik zapadlé mezi pobřežními skalisky, že hladina v nich je naprosto klidná, zatímco všude okolo doráží brutální příliv.

U roztomilého dědečka v roztomilém stánku kupujeme dvě Calipa po 80 centech a kocháme se divokým oceánem, zatímco se nad ním pomalu chystá zapadat slunce. V jezírkách pak objevujeme bující rozličnou drobnou mořskou faunu a floru.
Na západ slunce se přesouváme na vyhlídku Miradouro da Ponta do Escalvado, kterou jsme potkali před odbočkou do Mosteiros. Vydlážděný plácek s lavičkami leží na samotném okraji útesu tyčícího se nad oceánem a ve zlatavém světle zapadajícího slunce je pohled na ohromné útesy a pod nimi ležící Mosteiros vyloženě magický.
S nastupující tmou už po pobřeží míříme zpátky do Ponta Delgady, kde máme zaplacenou ještě jednu noc v hostelu.
Vůbec nás ale nenapadlo, že bude problém zaparkovat. A problém je to velký. Od okraje města až do centra nepotkáme ani jedno volné místo a v centru je parkování zpoplatněné a hlavně časově omezené. Na náměstí Largo de Marco se sice platí až od 7 ráno, teď je však automat vypnutý, takže dopoledne si nemůžeme předplatit a představa, že bych v 7 ráno musel lézt z pelíšku platit parkování, je horší, než autem celou noc kroužit po Ponta Delgadě. Stejně tak odmítám auto nechat na soukromém parkovišti pětihvězdičkového hotelu s tím, že "si toho nikdo nevšimne". Nakonec nás zachraňují podzemní garáže vedle městského divadla, kde chtějí směšných 20 centů za hodinu.
A když máme tuhle anabázi za sebou, můžeme konečně začít řešit, co to sakra v celém městě už hodinu duní. Jdeme po sluchu a po proběhnutí několika ulic konečně narážíme na zdroj - městem pochoduje asi třicítka bubeníků. Množství publika je překvapivě velmi skromné. To my se k cupitající skupince pozorovatelů přidáváme hned. A vydržíme až do půlnočního velkolepého závěru, který bubeníci předvádějí v ulici před naším hotelem. Tak teď budeme doufat, že nebudou nocovat v budově s námi.

» Pokračování - První dny v ráji