Léto na Azorských ostrovech - cestopis

První dny v ráji

25. června

Z postelí se horko těžko hrabeme po desáté hodině. S vědomím, že příští 4 noci budeme trávit bůh ví kde, se ležení v peřinách opouští těžko.
Za 12 hodin podzemního parkování platíme něco přes 2 eura a ještě než se vydáme do druhého největšího města Ribeira Grande, nabíráme v Parque Atlantico zásoby a kafe. Zároveň zkoušíme natankovat. Najezdili jsme nějakých 80 kilometrů a ručička stavu benzínu se ani nepohnula. Nádrž skoro 7 litrů spolyká, takže naděje na zdarma jezdící auto se rozplývá, ručička je asi rozbitá.
Jízda je s tou včerejší nesrovnatelná. Prvních 10 kilometrů míříme podél pobřeží na východ po regulérní dálnici. Na zbylých 10 kilometrů cesty nás navigace vede na silnici první třídy, která napříč ostrovem spojuje jižní a severní pobřeží. Vypadá však úplně stejně, jako zmíněná dálnice - dva pruhy v každém směru, protihlukové stěny...a rovněž naprosto minimální provoz.
Ribeirou Grande projíždíme podle značky "monumentos". Když projíždíme přes poměrně velké náměstí s velkým starým domem, říkáme si, že tohle bude asi jádro všech monumentosů a chtělo by to zaparkovat. V navazující uličce, kterou na první pohled tvoří vozovka o šířce právě jednoho auta a chodník o šířce právě jednoho člověka, stojí podélně auta dvěma koly na onom chodníku. A zjevně jim to nějakým záhadným způsobem vychází, takže se do drobného místečka, na němž předtím parkoval nanejvýš Smart, vmačkáváme.
Okolo největšího z největších monumentosů, který se ukazuje býti radnicí, prochází široké koryto, v němž se nachází nádherný park, který ukrývá koryto řeky. Ještě z ochozu nad korytem se Babetce daří shodit lahev s pitím na střechu asi bývalého mlýna, takže lezení po chráněné památce si můžeme odškrtnout hned z kraje dne.
Okolo několika roztomilých domečků a menšího amfiteátru procházíme korytem až k oceánu. Drobná říčka vlévající se do rozbouřených vln je docela pozoruhodnou podívanou.

Jinak ale město nepůsobí nijak odlišně od Ponta Delgady, takže se korytem vracíme zpátky k radnici a autem vyrážíme k jezeru Lagoa do Fogo, jež se nachází prakticky uprostřed ostrova.
Tady už nečeká žádná dálnice, ale krásná silnička, která se hned za městem začíná vinout vzhůru do příkrých kopců. Zamračených kopců. S každou zdolanou serpentinou nás obklopuje hustší a hustší mlha, až už nevidíme nic než neprostupné bílo.
Cedule Miradouro da Lagoa do Fogo (tedy vyhlídka na jezero Fogo), která se z ničeho nic vynořuje před námi, působí docela komicky, přesto ale na malém parkovišti zastavujeme. Třeba se vyčasí. Babet sklápí sedačku k odpolednímu šlofíčku, já si jdu stoupnout na místo, odkud bych patrně za normálních okolností něco viděl, a kochám se bílem.
Z rozjímání mě vytrhne zvuk blížícího se mopedu. Zanedlouho se z mlhy vážně vynořuje růžová motorka a na ní dvě slečny, které se mě anglicky ptají, jestli tohle je vyhlídka na Fogo. Na mou souhlasnou odpověď zadumaně pokývají, načež se s díky poroučí zpátky do mlhy.
A mně dochází trpělivost. Takhle mrhat časem, to ne. Startuju a schytávám rozespalou otázku -Kam jedeš? -Nevim. -Můžu spát? -Jo.
Dvaceti až třicetikilometrovou rychlostí se suneme s kopce, když tu z mlhy vystupuje směrník na Furnas, což je název, který si pamatuju z on-line průvodců. Nevím sice proč, nicméně jako nejbližší cíl to poslouží.
Na ceduli je kromě Furnase v závorce tučně zvýrazněný nápis "estrada secundária", což si v duchu překládám jako silnici druhé třídy a nic špatného netuše, odbočuji. A rázem zašlapávám brzdu, protože tenhle tankodrom je ještě daleko vyšší liga, než ten, na němž jsem včera málem zabil auto. Krom toho přes celou šířku postává a čumí stádo ovcí. Takže otočka a potupně zpátky na hlavní silnici. Moje spolucestovatelka pokojně spinká.
Než se dostaneme k další odbočce na Furnas, dojedeme až zpátky na jižní pobřeží, kde už vládne slunečno. Do cíle je to slabých 30 kilometrů, cesta však zabere ještě skoro hodinu, protože na klikaté silnici se dá zřídka zrychlit nad 40 km/h. Ne že bychom někam pospíchali. Ze silnice je z jedné strany vidět na oceán, druhou stranu obklopují ohromné květy jakýchsi keřů. Hypotéza poruchy benzínové ručičky vzala za své, teď už padá jedna radost.
Pár kilometrů před cílem se povrch mění na kočičí hlavy a po naprosté rovince projíždíme po břehu nádherného jezera Lagoa das Furnas. Tenhle zážitek hodnotíme zatím jako druhou nejhezčí scenérii.
Jak mineme jezero, hodí silnice ještě pár kliček dolů s kopce a přijíždíme do malé vesničky jménem Furnas. Všude visí cedule na Jardim da Terra Nostra a já se rozvzpomínám, v jaké souvislosti jsem o Furnas slyšel. Jardim da Terra Nostra je obří park s exotickými rostlinami a stromy a především s termálními prameny. Tím se vysvětlují i naprosto všude zaparkovaná auta a davy turistů. Úplně jsme už zapomněli, že existují.
Okolí vstupu je obsazené beznadějně, takže nakonec parkujeme za areálem na něčem, co se trochu tváří jako chodník. Zatím ale máme pocit, že v tomhle ráji je každému všechno úplně jedno.
Vstup do zahrad vypadá nadějně, žádná závora, žádné vstupenky...výběrčí vstupného v obleku nás zpraží až za zatáčkou. 6 € prosím. Zkouším se optat na nějakou slevu s kartičkou InterJovem, vstupenkář mě však sjede pohledem, jako bych mu ukazoval průkazku z chudobince. Záhy vidíme proč. Zahrady patří k místním pětihvězdičkovým lázním, tak si do nich asi nechtějí pustit jen tak někoho. No, tak my jdeme nasávat bezplatné zážitky někam jinam.

Lagoa das Furnas

Zamíříme zpátky k jezeru Furnas. Jeden by řekl, že mezi těmi pár domečky se nedá ztratit, jenže spletitá síť jednosměrek nás i navigaci dezorientuje natolik, že nevíme kde je nahoře a kde dole. Šipka Ponta Delgada mi tedy dělá radost, protože tím směrem potřebujeme. Jenže končíme na úplně jiné silnici, než po které jsme přijeli. Takže zpátky. Potkáváme jinou šipku Ponta Delgada, jiným směrem, jenže zase špatně. Takže zase zpátky. Ve vesnici narážíme ještě na třetí ceduli a ta už nás posílá správně.
Notoricky známé pořekadlo měníme na Všechny cesty vedou do Ponta Delgady a v zápětí už parkujeme v jihovýchodním cípu jezera za 40 centů na hodinu.
Tentokrát už se na ideji obejití jezera shodujeme. Hned po pár stech metrech se však musíme na notnou chvíli zastavit. Na břehu uprostřed panenské přírody totiž stojí nádherný kostelík jménem Igreja da Nossa Senhora das Vitórias.
O kus dál se zas musíme zvěčnit na uprostřed divočiny zavěšené houpací lavičce. Před ní totiž trčí dřevěný podstavec s piktogramem fotoaparátu. Protože i Azořani vědí, že selfíčka jsou trapárna.
Jinak už na opačný břeh po parádní pěšině pokračujeme docela svižným tempem, jen tu a tam pokukujeme po zajímavých dřevěných sochách rozesetých podél cesty. Až u konce se z cedule dozvídáme, že jde o jakousi výstavu několika místních řezbářů pod širým nebem.
Zastavujeme se až v místě zvaném Caldeiras das Furnas. Tady to totiž vře. Dřevěné lávky tu procházejí nad rozpálenými tekutými písky, z nichž místy uniká hustý dým, někde přímo tryská vroucí voda. Celá oblast je na hony daleko cítit sírou. Stánek s občerstvením do nezdravého pachu přimíchává ještě vůni hamburgerů. A my jsme vlastně celý den nejedli. Bohužel pro naše žaludky z celého sortimentu vítězí Calipo s příchutí Coly.
Zbytek okruhu už musíme dojít podél silnice, naštěstí je tu minimální provoz.

Příští zastávka Miradouro do Lombo dos Milhos. Tahle vyhlídka na vesnici Furnas je s menším altánkem a stolečky s lavičkami ideální na posvačení Babetčina cestovatelského salátu s Continentální bagetou.
A pak už highlight téhle části ostrova - Miradouro do Pico do Ferro. Pohled z výšky na celé jezero, které jsme před chvílí obešli. Zmínil jsem už dneska, že kromě Jardim da Terra Nostra nejsou nikde lidi?
Na tomhle kouzelném místě plánujeme strávit svou první noc v autě. Jenže je teprv šest odpoledne a zakotvit tady zní přinejmenším unáhleně. Po konzultaci s mapou se tedy vydáme ještě ke kostelu Ermida da Nossa Senhora da Paz, který je položený vysoko na kopci nad městem Vila Franca do Campo, na půl cesty zpátky do Ponta Delgady.
Modrobíle zdobený kostelík vidíme už z pobřeží od hlavní silnice. Všechny odbočky vedou ale jen na opačnou stranu do města, takže ještě hezky bloudíme po Vila Franca do Campo, než konečně podjedeme hlavní silnici nenápadným tunýlkem, za nímž už toho našeho broučka zase trápíme brutálním stoupákem po úžasném tankodromu.
Ovšem stálo to za to. Poklidnou atmosféru sice zezačátku narušují hádající se manželé a dvě ječící děti pobíhající nahoru a dolů po schodech, brzy se jich ale zbavujeme a zůstává nám už jen naprosto magický genius loci při zapadajícím slunci.
Na schodech kostela zůstáváme skoro do setmění. Nakonec nás rozhýbe nápad, že hlavní město už je přeci jen půl délky ostrova daleko a Parque Atlantico má až do 23, takže stihneme nakoupit dobroty na večer. Čert vem ráj na zemi, my musíme dvakrát denně do obchoďáku.
Jak se řítíme po dálnici vstříc Ponta Delgadě, vidíme, že dálnice, která nám ráno připadala silně naddimenzovaná, je naopak vskutku nedostačující. Proud světel pomalu jedoucí kolony protijedoucích aut totiž nebere konce. Tohle nám prostě hlava nebere. Rozumějte to, že ostrov se celý den tváří, že na něm nikdo nežije, a večer se z ničeho objeví tohle.
Obchoďák je natřískaný zrovna tak. Nicméně všechno, na co máme chuť, máme. A teď 50 kilometrů zpátky do Furnas. Pěkný výlet jsme si udělali. A to jsme se ještě včera divili, jak mohl předchozí dočasný majitel našeho autíčka najezdit za 4 dny 600 kilometrů.

Na vyhlídku nad jezerem dorážíme až po jedenácté večerní. Pochopitelně tu nikdo není, a tak si "piknikovou deku" na večerní hodování rozkládáme na nejlepším místě a sledujeme hladinu zalitou měsíčním světlem.
Na té samé dece chci vedle auta přespat. Jen co se ale odebereme spát, přivalí se hustá mlha/mraky a mimo auto je rázem tak vlhko, že bych nadával i se spacákem. Sklopená sedačka tedy vítězí.
Nakonec nás svou přítomností obohatí ještě jedno auto. My ho tu nechceme. Zkouším párkrát zamknout a odemknout auto. Při třetí světelné show, kterou vůz po každém tomhle aktu předvádí, sousední auto startuje a odjíždí. Nevím, jestli mým přičiněním, ale budu si myslet, že ano. S trochou škodolibosti na mysli se lépe usíná.

26. června

Při spaní mimo postel se většinou probouzím co půl hodiny a modlím se, aby už bylo ráno a mohlo se zase něco dělat. Tentokrát mě po krásně prospané noci budí až ostré paprsky slunce, které už je vysoko na obloze, což považuju skoro za zázrak. Ze všeho nejdřív sjíždíme dolů k jezeru, osvěžit se koupáním.
Nikde nikdo, jako vždy. Auto necháváme na už vyzkoušeném parkovišti, a v plavkách, s ručníkem a osuškou v ruce si jako v italském dovolenkovém letovisku vykračujeme k místu, které vypadá trochu jako pláž.
Voda je neuvěřitelně křišťálově čistá a překvapivě ne tak studená, jak jsme čekali. A když přestaneme cákat, prostupuje celým údolím, respektive kráterem, až strašidelné ticho.
Pak už míříme dál podél oceánu na východní pobřeží ostrova. Ve Furnas jen krátká zastávka na ranní kávu, cappuccino mi tady zdobí horou šlehačky, což sice bytostně nesnáším, ale s cenou 70 centů jim to bez znalosti portugalštiny odpouštím.
Postup je pořád stejný - milion serpentin nahoru, vyhlídka, milion serpentin dolů. Tohle ale asi nikdy nezevšední. Všude mraky a mraky ohromných květů mnoha barev i tvarů, a na každém vrcholku úplně jedinečný pohled na krajinu.
Městečko Povoação je trochu oříšek, jelikož se v něm hlavní silnice "rozpouští" do změti jednosměrek, ale hned za/nad ním se zastavujeme na miradouru, které není zvlášť výjimečné výhledem, ovšem výbavou rozhodně. Miradouro da Ponta do Pôr-do-Sol, hlásá cedule u vjezdu na parkoviště pro dobrých 50 aut.
Vyhlídka sestává z několika "teras" ve svahu. Na nejvýše položené čeká několik cihlových grilů. Jeden z nich okupuje s božsky vonícím něčím velká francouzsky mluvící rodina, které patrně patří ta jediná dvě auta na parkovišti.
My si vystačíme s obvyklým salátem s tuňákem, ale bereme si ho na nejnižší terasu, odkud je krásný pohled na oceán s městečkem Povoação. Aby nám nevoněli pod nos.
Zastavujeme i na Miradouro da Ponta da Madrugada, která je zároveň takovým menším parčíkem v řekl bych japonském stylu.
Kousek za Nordeste, které je nejvýchodnější částí ostrova, silnice prudce klesá do údolí říčky Guilherme, jež je velmi ostře zaříznuté v jinak kopcovitém terénu.
Směrovka k řece nás svádí dolů z hlavní silnice na úzkou cestu. Ta po krátkém klesání vede na stařičký kamenný most, který končí slepě. Přímo nad ním se ovšem tyčí nový vysoký most. Hlavní silnice na něj zjevně byla přeložena teprve nedávno.
Vedle historického mostu se nachází vstup do zahrad Jardim Botanico da Ribeira do Guilherme, kde na nás čeká několik vodopádů, exotické rostliny i zajímavé zrekonstruované mlýny. A pořád nikde nikdo.
Za mostem přes řeku už silnice hodí jen pár kliček a rázem už po severním pobřeží směřujeme zase na západ, teď ale po velmi široké a naprosto rovné silnici.
Zastavujeme až u městečka Achada v místě zvaném Parque Natural dos Caldeiroes. Proti proudu řeky nacházíme překrásné vodopády, směrem po proudu pak opět stojí zrekonstruované mlýny a jiné mlynářské budovy, které v současnosti slouží jako kavárna a restaurace.
Přestože na pohled je tahle lokalita překrásná, působí na nás až moc "kultivovaně", ve srovnání s nesčetně přírodními krásami jinde na ostrově. Odjíždíme tedy po slabé hodině, pokud počítáme i zastávku na kávu a další Calipo ve zmiňované kavárně.
Den chceme zakončit u jezera Lagoa do Fogo, které nás včera obšťastnilo jen mlhou, ale cestou po pobřeží si ze silnice vedoucí po útesu všímáme něčeho, co se zdá být pláží.

V zápětí se naskýtá možnost stejným směrem odbočit, a tak se pouštíme dolů po cestě z betonových desek.
Střemhlavé drncání dolů končí až po dvou kilometrech ve vesničce Moinhos. V tuhle chvíli si říkám, jak tohleto ten náš brouček vyjede zpátky nahoru.
Počet domů ve vesničce by se dal spočítat na prstech. Kolem jednoho z nich se po uzoučkém chodníčku prosmýkáváme na takřka liduprázdnou pláž v krásné zátoce.
Tohle je zas jedna z těch chvil, kdy nám dochází řeč. Vysoké útesy zalité sluncem, pláž ze sytě černého písku a do toho doráží rozbouřený oceán.
Koupání je úžasné. Jen vylézání z vody je obtížnější. Dno jde hned z kraje tak prudce dolů, že nejjednodušší způsob je úplně se vlnobití oddat, po chvíli člověka voda vyvrhne na pláž jako vorvaně.

Lagoa do Fogo

Od dovádění ve vodě nás vyhání až pohled na hodinky. Aby nám nakonec Fogo místo mlhy neschovala tma. Z východu přijíždíme do Ribeiry Grande, což znamená, že už jsme de facto objeli celý ostrov, a taky že další cestu už známe. A teď na ni snad i uvidíme.
Z auta vystupujeme na malém parkovišti skoro na konci stoupání, jsme tu úplně sami, a otevírá se před námi neuvěřitelná, dechberoucí scenérie. Tohle je beze srandy, a bez nadsázky, naprosto nejkrásnější výtvor přírody, jaký jsme kdy v životě viděli.
V půdě jsou vyšlapané, dřevem zpevněné, schody vedoucí až dolů k jezeru, a tak se ho vydáváme prozkoumat zblízka. Pohledy, které se nám naskýtají při postupném klesání, připomínají okolí Bradavic z filmů o Harry Potterovi.
Okolo jezera vede jen úzká pěšina, hned vedle ní strmě stoupají stěny kráteru. Obejití vodní plochy vzhledem k velké členitosti břehu nemáme šanci do tmy stihnout, takže se jen placatíme u břehu a užíváme si naprosté ticho, které jen občas protne zachechtání jediného racka, který přeletuje nad hladinou.
Než se slunce schová za vrcholky okolo kráteru, vracíme se nahoru a když už se Fogo noří do šera, vyrážíme si najít nějaké místo na spaní.
Zastavujeme ale hned za dvěma zatáčkami. Silnice tu prochází těsně pod vrcholkem nejvyšší hory široko daleko. Přímo na vrcholku pak stojí vysílač. Věž je ozářená posledními slunečními paprsky v jinak už potemnělé krajině a tvoří tak nádherný pohled, že s entusiasmem vybíháme stoupání k vrcholku. Špatný odhad, moc prudký kopec, v půlce potupně přiznáváme porážku a přecházíme do chůze.
Když se ale k patě vysílače dohrabeme, tak už po milionté musíme sbírat čelist ze země. Po levé straně kráter Lagoa do Fogo, v němž je už jezero ponořené do naprosté tmy. Zatímco z pravé strany neuvěřitelně září slunce, které se už kloní za oceán. Máme před sebou jako na dlani zlatem zalitou celou západní polovinu ostrova a teprve tady si konečně uvědomujeme tu ohromnou masu vody, která nás dělí od zbytku světa. Nepředstavitelné pocity. Vstřebáváme je až do úplného západu, zatímco se ještě po ostrém hřebenu posouváme dál od vysílače za ještě lepším výhledem.
S nastupující tmou sjíždíme dál směrem k jižnímu pobřeží a po dálnici na Ponta Delgadu. Situace stejná jako včera. Půl desáté večer, my máme svou stranu pro sebe, ale v protisměru se řítí nekonečný řetěz světel.
Než do hlavního města dojedeme, máme už jasno, kde přečkáme noc tentokrát - na drobné pláži u Lagoa das Sete Cidades. Stejně nás ale sjezd do Ponta Delgady zláká k zastávce v Continente. Holt máme každý večer chuť na něco, co v autě nemáme.
Když už vyjíždíme od obchoďáku, svěřuji navigaci k cíli Google mapám, protože ve velmi hustém provozu a tmě se mi nechce ještě koukat po cedulích. Ve výsledku skončíme ještě v Ponta Delgadě na jednosměrném nájezdu na kruhový objezd, na němž zablokujeme protijedoucí kolonu aut. Nestačím ani zařadit zpátečku, hned první řidič okamžitě vystupuje, jde se nás optat, co se stalo, a perfektní angličtinou nám vysvětluje cestu, takže k jezeru nakonec přijíždíme bez dalších problémů.
Ze silnice sjíždíme na pláž. Zatímco obloha je úplně jasná a nikde žádná mlha, tak ve chvíli, kdy naše světla osvítí pláž a jezero, nás nastalý pohled až vystraší. Nad pláží i vodní plochou se vznáší asi dvaceticentimetrová vrstva tak husté mlhy, že ani není vidět písek a vodní hladina. Vzduchem se navíc nese strašně hlasité kvákání žab. Zhasínáme světla, oči se přizpůsobují tmě a okolní scenérie je v měsíčním svitu vyloženě tajemná. Most přes řeku vypadá, jako by levitoval ve vzduchu. Hrozně moc chci tenhle pohled zvěčnit, ale jakmile sundám krytku objektivu, je okamžitě tak zamlžený, že nějaké focení je beznadějné.
Jakkoliv se ale na jezero hezky kouká, vlhko se dere do morku kostí okamžitě, takže zbytek večera holt trávíme v zabedněném autě.

» Pokračování - São Miguel