Pěšky přes Pyreneje - cestopis

Pyreneje stopem

25. srpna

Budí mě hlasité štěkání. Chvíli mi trvá, než si uvědomuju, že spíme venku u potoka. Zvedám hlavu a vidím kousek od nás chlapíka v uniformě a vlčáka. Vykračuje si sebevědomě k nám. "Borci, vstávejte, policie."
"Bonjour, vyspali jste se dobře?", zdraví nás policista. Čekám, že bude pokračovat stylem "Doufám, že jo, protože to máte každej za 100 €," takže hned začínám s dojemnými omluvami. "My se moc omlouváme, přišli jsme pozdě večer z hor, nesehnali jsme žádné ubytování, byla už tma a neměli jsme kam dál jít." "Hej klid, já se jenom ptám, jestli jste se dobře vyspali." "No...jo. Díky. Bylo docela teplo." "Jojo, konečně noc bez deště. Chodíte po horách, jo? GR 10? A odkud vůbec jste? Z Madridu? Máte skvělou francouzštinu," pokračuje policista. Ve stavu největší rozespalosti převypravuju příběh o našem letu do Barcelony, jízdě do hor a cestě přes Andorru. Policista si mě získal svou přátelskostí a komplimenty na mou adresu, takže mi nevadí si s ním notnou chvíli povídat. "Jste odvážní, kluci, mladí jsou většinou líní a takový pochod by vzdali po prvním dni. Tak šťastnou cestu, já musím jít dál."
Tak tohle bylo jednoznačně jedno z nejpříjemnějších probuzení vůbec. Půl deváté, sakra. S Růžou máme sraz v 9 před Carrefourem. Při prvním vstanutí cítím v botách promáčených ze včerejška neskutečné puchýře. Přezouvám do sandálů, je to o něco lepší, ale stejně kulhám jako stařena. Dnešní pochod nebude zrovna hitparáda.
Borci se taky pomalu hrabou ze spacáků. "Hele že to je tamhle Růža?", protírá si oči Marty. "Hej fakt že jo." Přes 100 metrů vzdálený plot koukáme na 200 metrů vzdáleného Růžu skládajícího stan. Akorát že on stan složí a vyráží, zatímco my se k odchodu nemáme ani trochu. Tentokrát hlavně kluci, já mám výjimečně sbaleno se značným předstihem. A tak i s předstihem vyrážím, aby Růža zase nečekal. Koneckonců stejně bude chvíli trvat, než tam dokulhám.
Růžu nacházím na náměstíčku už i s nákupem. V zápětí už máme docela jednoduchý plán. Já kvůli puchýřům nemůžu moc chodit. Na stezku GR 10 bychom se navíc museli dost daleko vracet. Takže si dnes dostopujeme do Fosu, který je dva dny chůze před naší konečnou v Bagneres de Luchon. A z Luchonu si pak uděláme dvoudenní výšlap někam do okolí.
Kluci tady pořád ještě nejsou, a tak si jdu vedle na poštu poslat pohledy. Lidi ve frontě přede mnou mi slušně hrají na nervy. Vycházka na poštu je zjevně jedna z mála kratochvil, kterými si místní mohou krátit čas na vsi, a tak se s pošťačkou vykecávají nekonečně dlouho.
Po desáté konečně vyrážíme. Nejdřív pěšky do sousední vesnice Audressein, kde se silnice větví, abychom eliminovali počet řidičů jedoucích jinam. Cestou se dohadujeme, kdo s kým pojede. Nemyslím to zle, ale chci, aby Růža jel s jedním z kluků. Francouzsky sice mluvím jenom já, ale s Růžovým orientačním smyslem a mnohem většími zkušenostmi nemám obavy, že by si neporadil, kdyby ho kvůli jazykové bariéře odvezli někam jinam. Ale Růža trvá na tom, že pojede se mnou, a tak kluky aspoň učím jednoduchou frázi "Allez-vous á Fos?" (Jedete do Fosu?) a drtím do nich tři nácestné záchytné body. Jsem totiž zároveň jediný, kdo má internet v mobilu. Na Randym vidím, že se mu vaří mozkové závity, zatímco Marty má pořád ultimátně v píči.
Půl jedenácté, necháváme Randyho s Martym u silnice na návsi v Audresseinu a jdeme se schovat za roh. Za 5 minut už tam nejsou. Nádhera. Takhle těch 50 kiláků zvládnem před polednem.
S Růžou nestojíme u silnice víc než 10 minut. Provoz je skoro nulový, ale bere nás asi třetí auto. Jeho řidič mi utkvěl. Jako kdyby z oka vypadl Jiřímu Ovčáčkovi. Vysazuje nás po 10 kilometrech ve vesnici Orgibet. Optimismu mám na rozdávání. Rychle mě ale přechází, když kolem nás během příští čtvrt hodiny neprojede ani jedno auto.
Čekáme a čekáme. A nikdo nejede. Z nudy rozbíjím o zem nahnilá jablka popadaná podél silnice. Růža si ještě chvíli zachovává důstojnost, než se ke mně přidává.
"Tyvole tohle fakt serem. Jdem pěšky. Za 3 kilometry se sem připojuje silnice, tak po ní snad bude někdo jezdit," koukám na GPS. Stopujeme i cestou. Frekvence aut zhruba jedno za čtvrt hodiny. Přicházíme do vesničky Augirein a vidíme, proč ani nikdo z nich nezastavil. Všichni odbočují někam do háje do kopců. Chvíli čekáme, jestli někdo nepojede i seshora, ale nejezdí vůbec nikdo. Všichni jenom nahoru. A tak šlapeme zbylý kilometr ke slibné křižovatce.
Ne, prostě nic. Jednou za 10 minut někdo projede. Jakýmkoliv možným směrem, jenom ne tím naším. Už je dávno po poledni, když nám konečně jako blesk z čistého nebe zastavují dvě krásky v obrovském SUV. "Nevadí, že jedeme jenom do Saint Lary?" Nechce se mi zdržovat hledáním v mapě. Vím, že je to na trase. "Nevadí, díky, jedeme."
"Odkud vůbec jste?" "Z České republiky." "Páni, mluvíš skvěle francouzsky." A jsme v Saint Lary. Slečny nás nechávají u hlavní silnice a odbočují na parkoviště restaurace. Koukám na GPS a slzím smíchy. "Doprdele kámo chápeš, že nás svezly 450 metrů?"
Slunce už pěkně žhne, schováváme se do stínu kostelíku a nasloucháme naprostému tichu. "Půl druhý. Dávám deadline půl druhý a zvu tě na pivo do tý hospody. Tohle fakt ne," hlásím rezolutně, zatímco stojíme vedle prázdné silnice. Nakonec těsně před půl druhou zastavují čiperní manželé důchodci. "Do Fosu nejedeme, ale hodíme vás na křižovatku za Portet d'Aspet. A tam někoho chytíte hnedka," říká s úsměvem děda, když už se vezeme v klimatizovaném autě. Znova převypravuju náš příběh, znova mi chválí francouzštinu a stejně jako policista ráno nás obdivují, že mezi mladými jsme s takovýmhle pochodem rarita.
Nechávají nás na malé křižovatce schované mezi mohutnými kopci. Nechápu, jak to mysleli, že tady někoho chytnem. Je tady stejně mrtvo, jako všude dřív. Po slabé čtvrthodince přijíždí auto ze směru, kam potřebujeme. Z toho bychom se normálně neradovali, ale kousek od nás zastavuje. Jdu se optat. "Jedete do Fosu? Nebo Saint Béat?" "Jo, když počkáte, než mi přijede syn. Víte, my tady sjíždíme kopce na kole," vysvětluje pán ve středních letech v cyklistickém trikotu. Teda, takhle bych si na kole po horách taky jezdil. Nechat se vyvézt na kopec a pak to pustit dolů.
Je půl třetí, když machýrek na kole přijíždí. Optimismus je zpátky v plné síle. Ze Saint Béat už to dojdeme i pěšky.
Otec se synem jsou z počátku družní, ale když přejíždíme vrchol, chlapík říká, že tady už to nezná. Že domů jezdí jinudy. A když se motáme v naprosto nekonečných serpentinách, jedna obrátka o 180° za druhou, tak už je z jeho výrazu patrné, že to, že nás vzal, byla největší chyba v jeho životě.
Pár minut po třetí nás vysazují v Saint Béat u mostu přes říčku Garonne. Páni, tenhle potok uvidíme za pár dní v Bordeaux v jiné síle. "Moc děkujeme, strašně moc jste nám pomohli." "To bych řek," reaguje řidič a startuje od mostu z 0 na 100 za 2 vteřiny.
Sedáme do parčíku na nábřeží Garonny. Čas na oběd, zasloužíme si. A řešíme, že borci už musejí být ve Fosu. Cestou jsme je nikde nepotkali a tady nejsou. "Hej nejdou támhle?", ukazuje Růža přes celý parčík. "Fakt že jo, to jsou oni." Neuvěřitelné setkání s přesným načasováním. "Tyvole vůbec nic nejezdilo, zkracovali jsme si to po strašný cestě přes les," popisuje Randy, jak se to stalo, že jsme je předjeli, aniž bychom to věděli. Marně přemýšlím, kde mohla cesta přes les vést ke zkrácení, když silnice vedla celou dobu přímo na západ.
Marty hýká smíchy při popisu Randyho komunikace s řidiči. "Strčil mu hlavu do okýnka a řiká 'Bonjour monsieur, a Fos??'." Máme všichni nejlepší možnou náladu. Dnešní úkol prakticky splněný a je teprve půl čtvrté.
Po vydatném obědě se přesouváme zpátky k silnici. Tady je provoz jiná paráda, stojíme na hlavním tahu do Španělska a za 20 minut už se všichni scházíme u mostu přes Garonnu ve vesnici Fos. Zítra se tady napojíme na GR 10, ale dnes už se jen ubytujeme.
Popocházíme kousek k místnímu gîtu. Za dveřmi lezeme do nějaké jídelny/společenské místnosti plné lidí. Nemůžu si pomoct, ale vypadá to jako chráněná dílna pro mentálně postižené. Možná i je. Všichni na nás tupě zírají, zatímco něco vyrábějí z papírů. Chci vypadnout, ale v tom se nás ujímá výřečná slečna. Vede nás nahoru, ukázat nám, kde můžeme spát. Tohle je teda docela hnus. Proti tomuhle byly doteď všechno královské paláce. Jeden z toho doslova. A za 18 € na jednoho, tak to jsi uhodla. "My se rozmyslíme a uvidíme," říkám a klidíme se ven z tohohle panoptika.
Na mapách nacházíme ještě jeden gîte, jdeme to omrknout. Fos je docela sympatická vesnička. Skoro celá leží v kopci, takže se motáme uzoučkými klikatými uličkami a GPS je z toho docela zmatená.
Tenhle gîte vypadá moc hezky. Ale uvnitř nikdo není. Ptáme se kolemjdoucího dědečka, jestli někde seženeme majitele. "V gîtu dole, je to stejná majitelka." "Aha. A žádné jiné ubytování tu není?" "Žádné neznám."
Klesáme zpátky k řece a smiřujeme se s tím, že pod širákem zůstaneme i dneska. Koneckonců, je fakt hezky, není důvod se schovávat. Na břehu Garonny nacházíme opuštěný camp. Chvíli se zkoušíme vlámat do uzamčených umýváren, ale nakonec se usídlujeme na příjemném místečku přímo u řeky.
Šest hodin, přece se tady nebudem placatit zbytek dne. "Zajedem do Saint Béat?", navrhuju v zápětí. "Tak jo," zvedá se Marty nadšeně ze země. "Co to s váma doprdele je? Proč zas budem někam jezdit?", kouká na nás už zase nechápavě Randy. "Tak já nevim, co tady? Můžem se třeba kouknout po nějakym bydlení nebo si koupit něco dobrýho," mám se už k odchodu. "Jo, vypadalo to tam docela hezky," přidává Marty. "No ne, já fakt nikam nepojedu, jeďte kam chcete, my zůstanem s Růžou tady," rozčiluje se Randy.
A tak s Martym vyrážíme. Bezděčně zkoušíme za chůze zvednout palec už u mostu u návsi. Vžžžum, na fleku to vedle nás zadupává maník v malém Fordu. "Kam jedete? Saint Béat? Nastupte, honem honem." Sedáme do auta, nestíháme ani zabouchnout dveře a už frčíme přes sto za hodinu po úzké silnici z Fosu dolů do Saint Béat. "Odkud jste? Česká republika? Hustý. Hledáte bydlení jo? Tak moment. Moment moment moment. Já vim. Saint Béat, tam je to dobrý. Ale počkejte, vim, tady je to mnohem lepší," drčí jedním dechem řidič. Vžžžum, zastavujeme na fleku uprostřed silnice. "Hned tady u odbočky máte gîte, dobrý, ne? Šup šup, já jedu." Zaklapáváme dveře a auto mizí v oblaku prachu.
Nevěřícně se smějeme a blížíme se k sestavě domečků L'Abri d'Arlos. Vypadá to dost načančaně. U cesty čeká cedule s informacemi. Nabízejí jednolůžkové a dvoulůžkové pokoje. Žádné noclehárny, ani třílůžka, to bychom se nedoplatili. Jdeme zpátky k hlavní silnici. Vidíme odsud ceduli Saint Béat, takže jdeme pěšky.
Hned na kraji městečka míjíme banner na hotel Le Chapeau Bleu. "Je tam číslo, zavolej tam," naléhá Marty. "Tyvole vidíš tu fotku? A jak se to jmenuje? To bude 200 éček za pokoj a 200 darda penále za to, že jim vůbec volám." "To nevíš, zavolej tam." Pletl jsem se. Za dvoulůžko jenom 120 €.
U mostu přes Garonnu se ptáme tří drbajících dědečků, jestli tady mají nějaké bydlení anebo nějakou restauraci. Ale tady prý moc nepochodíme, i když o něco dál ve městě by měl být otevřený kebab. Panečku, kebab mají fakt úplně všude.
Kebab nacházíme, ale zavřený. "Tady to nezkoušejte, zkrachovali," volá na nás jiný dědeček přes ulici. Mám z toho trochu depresi. Ze všech těch vesnic tady. Věkový průměr 70 let, všechno zavřené, mrtvé, a za pár let už to budou městečka duchů. Kdo je dostatečně mladý, aby odsud odešel, tak už to zjevně udělal.
Nakonec narážíme alespoň na otevřenou sámošku Vival. Myšlenka na kebab nás tak nažhavila na nějaké maso, že si kupujeme prefabrikovanou tlačenku s octovo majonézovou zálivkou a cibulí a přímo před obchodem ji plastovou vidličkou spořádáme. Úplně dobře nám z ní není. Ale máme ještě chipsy a víno.
Během tlačenkových orgií se snažím najít nějaké ubytování na Bookingu. Ale kdybychom dnes chtěli pod střechu, museli bychom asi do hotelu Ibis ve 30 kilometrů vzdáleném Saint Gaudens. Tam by to bylo za 350 Kč na jednoho. "Tak jedem," raduje se Marty. "Tyvole né, nás zabijou. Navíc bůhví, jak dlouho by nám zejtra trvalo dojet zpátky." Marty mi ještě chvíli dělá chutě, ale nakonec si po půl osmé stoupáme k silnici a vyrážíme zpátky.
Nečekáme ani 15 minut, miluju. Vzpomínám na Péťu a hřeje mě u srdce, protože bez jejích četných vyprávění by mě vůbec nenapadlo brát stopování v potaz jako spolehlivý způsob dopravy. Sice tady nedáváme 500 kilometrů za den, ale vzhledem k tomu minimálnímu provozu to asi klape víc, než bychom si mohli přát.
Akorát tohohle řidiče nemám rád. Vůbec si nechce povídat a vůbec mi nechválí francouzštinu. Beztak je to Španěl. Ale vysazuje nás asi 50 metrů od našeho sídla u řeky.
"Z daleka se béřeme, kalivo vám neseme," máváme už z dálky na kluky lahvemi vína. Pomalu padá tma, krásně jsme se usalašili. "Tyvole čumte," ukazuje Randy na silnici vedoucí ke campu. Přímo k nám má namířeno skupina asi 15 lidí. K dokonalé image lynčujícího davu jim chybí akorát louče. "Co to dopíči je?" "Je na nás určitě vede ta postižená z toho gîtu. Nedali jsme jim 18 éček, tak nás jdou zabít," vtipkuje Marty, ale jsme z nich přece jen nervózní. "Dav" nakonec zahýbá před bývalou budovou nádraží pár metrů od nás a z profilu vidíme, že jsou to asi dvě až tři rodiny na vycházce. Někteří jsou o holích a někteří tlačí kočárky. Lynčující dav par excellence.
V devět trvám na tom, že víno se v řece ještě dost nevychladilo, ale Randy s Růžou už to chtějí rychle vykalit a jít spát. A protože Randy má svátek, tak se holt snažíme, aby bylo po jeho.
Dvě lahve vína na čtyři lidi byly velmi, velmi špatný odhad. Před desátou už se posouváme do úkrytu za bývalou recepci campu, Růža staví stan a uleháme. Dnes je nebe bez mráčku, takže na světlem neznečištěné obloze sice vidíme miliardy hvězd, ale Martyho ve slabém spacáku zachraňuje Randyho záchranářská izolační folie před promrznutím. Pod jasnou oblohou je přece jen o dost chladněji než včera.

Na skok do Tarbes

26. srpna

Vstáváme po osmé, když nás budí sluníčko. Příjemné probuzení. I když Marty tvrdí, že ho budí zima.
Nohy mi v botách pořád mučí puchýře. Zouvám se, abych zjistil, jestli to dokážu nějak oblepit, ale chodidla jsou prostě komplet zdevastovaná, někde i s puchýři v puchýřích. Nazouvám sandály, ale stejně nezvládnu jít normální rychlostí. Asi bych to ušel, ale borce bych akorát zdržoval. "Já s váma nepůjdu. Budu stopovat, aspoň třeba v Luchonu zamluvim nějaký ubytování," hlásím, když už jsme skoro sbalení a připravení vyrazit.
Těší mě starost borců, kteří se nechtějí dělit a vymýšlejí, kdo pojede se mnou. Navíc se bojí, že se beze mě nedomluví. Ale trasa je jasně daná, prostě GR 10, takže nemám strach, že by se dostali do problémů. A já se domluvím, takže se nebojím jet sám. Navíc jsme převážně kvůli mým puchýřům stopovali už včera a nechci kluky připravit o další den.
Loučíme se na kruhovém objezdu na okraji Fosu, kde už je značka GR 10. Marty mě ještě přemlouvá, ale jsem pevně rozhodnutý od chvíle, kdy jsem se ráno vyzul. Když vidím, jak jsou nastužení do pochodu, vím, že po pár kilometrech už by se mi ztráceli v nedohlednu.
Po očku sleduju tři batohy mizející v dálce a v mobilu hledám trasu jízdy. Fakt paráda. Budu sám přes 24 hodin trčet v nějaký díře. Vlastně...proč bych trčel v díře. Co je tady velkýho? Tarbes. 100 kiláků. Nádhera, to dám na pohodu. Půl desátý, po poledni jsem tam.
Myšlenka na městský ruch na dosah mě totálně nakopává. Zvedám palec, asi za půl minuty zastavuje černé BMW. Černá skla, zevnitř duní You spin my head right round right round. Flo Rida, to bude nějakej borec jako já. Otevírám dveře a na chvíli ztuhnu. Vevnitř sedí padesátiletí manželé, mastné vlasy, v rukou jointy. "Tarbes? Jasně, přiblížíme tě," směje se na mě chlapík. Zabouchávám za sebou dveře a vyjíždíme do protisměru. Předjíždíme brutální rychlostí řetěz aut a spolujezdkyně volá se smíchem "Bravo! Bravooo!" Tak tohle je jiná liga. Umřu, krčím se na zadní sedačce.
Saint Béat. "Tady mi to stačí, můžete zastavit," ozývám se se srdcem v krku. "Néé, nebuď blázen, hodíme tě ještě pěknej kus." "Tak dobře." Achjo, pěknej kus, ještě pěknej kus můžu umřít. Pořád to na úzké silnici krosíme zprava doleva, žena svému muži oddaně fandí.
Vysazují mě za vesničkou Marignac a přejí šťastnou cestu. Deset kiláků jsme ujeli asi za 3 minuty. Chvíli se vzpamatovávám, než znovu nahazuju palec.
Neuběhnou ani 3 minuty a v červeném Renaultu mi zastavuje neskutečná kráska. Tohle si dám líbit. "Jedu na zkoušku do Toulouse, tak tě hodim aspoň do Montréjeau," směje se na mě. "To máš zkoušky takhle v létě jo? To je na nic." "Nojo, ale tak já tam mam i práci, tak jedu na celej tejden. Ty jedeš to Tarbes jo? Proč tam?" Vypravuju o našem pochodu a o tom, jak jsem si zničil nohy a že nechci trčet dva dny v horách sám.
"Hm, hmm. A nechceš jet se mnou do Toulouse? Tarbes je hrozná díra." Doprdele proč s sebou mam borce. Proč. Toulouse je od Luchonu asi 200 kiláků, to bych se zítra vrátil přinejlepším pozdě večer. By mě zabili. "Když na mě budou zítra čekat kluci v Luchonu, to bych nestihnul dojet." "Ale joo, stihnul. Tarbes je fakt díra, pojeď se mnou." "Né, fakt nemůžu. A Toulouse je velký město, tam bych platil hrozně moc za nocleh." "Přespíš u mě na koleji!" Nejradši bych zapomněl, že nějaký tři borci existujou a jel s touhle kráskou do Toulouse klidně na zbytek léta. Kurva to snad neni možný, jakou já mam smůlu! "Né, fakt nemůžu. Potřebuju bejt zejtra v Luchonu tak v poledne. To bych prostě nestihnul," lovím ze sebe argumenty a v duchu se fackuju. "Hm, hm, škoda. Jestli fakt nepojedeš, tak já tě nechám tamhle u McDonald's a zajedu si pro kafe. Tarbes je doleva, Toulouse doprava."
Vystupuju před McDrivem a lituju se. Chmm, ale kafe. Me gusta. Deset dopoledne, mam luxusní čas, zastavim se. Štěstí jak blázen, otevřeli před 3 minutami. Když vidím obrázky burgerů, beru holt ke kafi celé menu a u bezedné Coly si nadávám, proč jsem tak zodpovědnej.
Klimatizace, pití a wi-fi mě uvnitř drží až do půl dvanácté, ale nakonec se dávám na další cestu. Stoupám před kruhový objezd, protože na dálničním nájezdu na Tarbes by mě někdo sestřelil. Slunce už pěkně peče a všichni, kdo mi zastavují, jedou do Toulouse.
Když už je po poledni, sunu se na výjezd směr Lannemezan, které je stejným směrem jako Tarbes, jen po okresce. Minimální provoz. Po další půlhodině už jsem řádně propečený a konečně zastavuje první auto. Řidič mluví anglicky. "Jedu jenom na druhý konec Montréjeau, ale hodím tě na výpadovku, tam už chytneš někoho přímo do Tarbes." Nádhera. Postarší chlapík mluví anglicky, protože je původem z Irska, ale přestěhoval se sem už ve dvaceti.
Na výpadovce je to ještě větší zoufalství, než u Mekáče. Jedno auto za 3 minuty. Horko je vyloženě vysilující, takže to vzdávám už po čtvrthodině, nacházím na mapě Carrefour a jdu si pro ledovou vodu a ledovou kávu v plechovce.
Před půl druhou se vracím k silnici. Auto zastavuje za chvilku. Díky Bohu. "Jo, jedu do Tarbes, pojď." Řidič mluví jako hotentot, ale jakž takž mu rozumím. Nejdřív se mi s jiskřičkami v očích chlubí, že pojedeme po okreskách, protože nebude muset platit mýtné. "Odkud vůbec jsi? Španělsko?" "Nene, Česká republika." "Joo, Česká republika, to znám! O tom jsme se kdysi ve škole učili. To je někde uprostřed Afriky, žejo?" "Ne, uprostřed Evropy." "Uprostřed Evropy?", hledí na mě řidič nedůvěřivě a na chvíli zmlkne.
Na vjezdu do Lannemezan stojí vedle silnice radar. "Tamhleto, vidíš to? To je radar. To je...to prostě jak jedu, tak to měří, jak rychle jedu, a když jedu rychlejc než 50, tak musim zaplatit pokutu. Šílený, co? To znáš?" "Jo, znám, radary v Česku normálně máme." V Lannemezan nás zastavuje semafor. "A tohle, to je semafor. To řídí auta. Barvama. Šílený, co? To doma máte?" V hlavě mi šrotuje, jestli se ten člověk jenom snaží udržovat konverzaci, nebo jestli je to fakt tak omezený vidlák, který poprvé vystrčil hlavu z vidlákova.
Projíždíme městečkem Tournay a odbočujeme k dálnici. Na GPS sleduju, že do Tarbes zbývá asi 10 kilometrů. "Chachachá, teď pojedeme po dálnici. Mezi Tournay a Tarbes se neplatí. To koukáš, co?"
Za pár minut už sjíždíme do Tarbes a řidič strká lísteček do mýtné brány. "Sleduj sleduj sleduj. Ha, vidíš? Nula eur. Hahahá. Šílený, co?" Šílený vskutku. Tohle mi nikdo neuvěří. V zápětí mu ale musím všechno odpustit. Zastavujeme hned za sjezdem u hotelu Bellevue Pyrénées. "Tady se ubytuj. Máš to kousek od dálnice a je to fakt levný," vystrkává mě z auta. Původně jsem se chtěl usídlit někde v centru, ale musím uznat, že odsud se zítra ráno bude startovat rozhodně líp.
Vcházím na recepci, na hodinkách půl třetí. Luxus. Dojezd za pět hodin i s pauzou hodinu a půl na kafe. "Za jednolůžkový je to 30 €." Chtěl jsem něco levnějšího, ale vem to čert. Postel a sprcha na dosah. Z MasterCard to nebolí.
Pokoj je nádherně vychlazený. Chci padnout na postel, ale to bych se do ní pak štítil vlézt znovu. V koupelně je vana! Smývám sprchou černotu, přes půl hodiny se louhuju v horké vaně a další sprchou ze sebe dostávám zbytek černoty. Děkuju, puchejře, děkuju, že jste!
Tak a šup do víru velkoměsta! Pět hodin, do centra jsou to nějaké tři kiláky, nazuju sandály a dobelhám to.
Vykračuju si po hnusné rušné silnici na tarbeské periferii a užívám si všechny ty lidi a ruch kolem sebe. Tohle jsem potřeboval snad víc než oraz pro nohy. Je to skutečně periferie, zahýbám mezi rodinné domky, chvilku jdu podél pole, pak vedle oplocené trati, kde se každou chvíli prožene TGV.
Přecházím řeku Adour po mostě Pont de la Marne a sleduju krásný parčík plný lidí podél koryta řeky. Nádhera, tady se pak rozhodně vychillnu. Tady to žije, ne dožívá.
Na náměstí Place du Foirail kupuju v trafice litrovku Coly, protože horko je šílené, a kupu pohledů, protože musím dát všem vědět, jak mě tohle město zachránilo. U areálu kasáren zahýbám kolem obchoďáku La Halle Brauhauban a už jsem skutečně v centru. Panečku, opravdová Francie. Nerad zase dělám rasistu, ale tohle už se moc nevidí. Žádné hábity, žádné halal, žádná arabština, ale ta krásná Francie z filmů.
Chvíli užívám pohodu v rozlehlých zahradách s volně pobíhajícími pávy Jardin Massey. Zůstal jsem sám s kamerou. Jako v Blair Witch.
Na krásném náměstí Place de Verdun se v infocentru zkouším optat na autobus zpátky k hotelu, abych puchýře zbytečně nedráždil. Jízdné je sice 1 €, ale cesta trvá pomalu víc než pěšky. To se radši projdu.
V obchoďáku Brauhauban chci jen koupit bagetu a něco k ní na zítřek. I když vlastně nevím proč, když posledních několik dní jím až na exces s McDonaldem jenom nektarinky. Jenže ceny v Intermarché jsou tak luxusní, že beru ještě dvoulitrovku ledového čaje, dvě lokální piva, octové chipsy...nic z toho nestojí přes euro.
Asi stejně starou pokladní probírám z tranzu až svým pozdravem. Při středečním večeru se tu zjevně nepřetrhnou. "Ty tady máš přítelkyni?", hledí na mě zvedavě, když po zaplacení cpu velký nákup do malé tašky. "Heh, proč myslíte?" "Máš foťák, takže odsud nejsi. Ale nevím, co bys tady dělal, kdybys tady neměl přítelkyni. A tykej mi." "Jo tak. Chodim s kamarádama po horách, ale už jsem to s nima nemoh vydržet, tak jsem utek sem," vtipkuju a odcházím, zatímco od pokladní sklízím salvu smíchu. Zas tak vtipný to nebylo sakra. Budu jezdit po cizině sám častějc, mam z toho asi nějakou přitažlivou auru.
S plnou taškou se posouvám do parku u řeky Adour. Slunce už zapadá, ale je pořád hnusně parno. Vychlazené pivo na břehu řeky je úplně nejlepší medicína, i když je francouzské. Chillin' spree!
Přecházím po mostě Pont Saint-Frai. Ve zlatém hávu zapadajícího slunce vidím přes železniční troleje vrcholky Pyrenejí. Tak támhle někde jsou borci. Jak jsou asi na tom? "Pry je to do Luchonu odsud cca 4 h. Vyjdeme po 9:00, tak abys nam stihl vse zaridit," píše zrovna Marty SMS. "To tam budete urcite driv nez ja, jsem v Tarbes, dlouhy vypraveni" odpovídám. "Tak pohni. Mas na praci jedinou vec. Zarid to." Tyyy. Že já nejel do Toulouse. Po poledni nás stejně ani nenechaj nikde ubytovat.
Do hotelu dorážím už za tmy. Dávám další sprchu, po dvou dnech na divoko se jí nemůžu nabažit. Ve francouzské televizi dávají Přátelé, ideální kulisa k pivu a chipsům. Internet říká, že v Luchonu se to gîty a hotely jen hemží, zítra se to pořeší. Budík na půl devátou, to snad přijedu nějak rozumně. Ach bože, postel, obrovská nádherná měkoučká postel. Tak na půl desátou.

Zpátky do hor se záchranářem

27. srpna

To tady spim sám? Vždyť jsem do Portugalska jel s celou rodinou. Kde jsou? Jo moment moment. Teďka jsem v Pyrenejích. S borcema. A ty tady nejsou, protože jsem v Tarbes, protože puchejře. Yes, mam to. Bože, takhle otupělej jsem, to musí bejt ještě hodně brzo.
Házim to na druhej bok a koukám na hodinky, jak dlouho ještě můžu spát. Čtvrt na jedenáct? To jako že čtvrt na jedenáct, vážně? Do háje to jsem si naložil 11 hodin spánku a stejně jsem zamáčknul budík, aniž bych o tom věděl? Šup, sprcha, jedem, kafe se sežene cestou.
Po půl jedenácté vybíhám z hotelu. Dvě a půl hodiny na to, abych dojel do Bagneres de Luchon. Slušná challenge.
Přecházím po mostě na druhou stranu dálnice a hledám na mapách místo na stopování. Přímo před dálničním nájezdem je autobusová zastávka. Nádhera, tady je hafo místa na zastavení a jsem krásně vidět.
U zastávkové značky pokládám batoh a otáčím se. Pár metrů ode mě zastavuje červená dodávka. "Chceš svézt?" volá na mě z okénka vysmátý třicátník. Teda, čelist na zemi. Tohle je dobrý znamení, vždyť jsem ani nestačil zvednout palec. "Jestli jedete směrem na Toulouse, tak by to bylo super." "Jasně, nasedni."
Frajírek najíždí rovnou do levého pruhu, na tempomatu 160, kilometry ladně ubíhají, seznamovačku s chválením francouzštiny už máme za sebou. "Jedeš teda do Toulouse jo? Já tě budu muset nechat v Montréjeau, pak odbočuju nahoru, ale to už budeš v půlce cesty, za hodinu seš tam." "Vy jedete do hor? Tak to je úžasný, já myslel Toulouse jenom jako směr, protože mě nenapadlo, že z Tarbes pojede někdo nahoru."
Po 20 minutách už sjíždíme do Montréjeau. To snad ani neni možný, jaký mam štěstí. "To je paráda, jak jsme tady rychle. Včera jsem jel odsud do Tarbes hodinu, ten řidič nechtěl platit za dálnici." "Blbec. Kvůli pár centům." "A pak mi tvrdil, že když jsem z Česka, tak jsem z Afriky." "Bože, takovej blbec. To snad neni pravda. Hlavně si nemysli, že je tohle ve Francii normální. My nejsme takový blbci, tohle byl nějakej blbej horal."
Jedeme po opačném břehu Garonny, než kudy jsem jel se včerejší kráskou. "Tohle je úžasná písnička," reaguje řidič na rádio a Every breaking wave od U2 zesiluje co to jde. Prázdnou silnici zastiňuje alej mohutných stromů, ze kterých přímo prší listí. "L'été se termine" (léto končí), pronáší chlapík zasněným hlasem do přímo poetické chvilky. Načež mi vysvětluje, že tady už jsme tak vysoko, že příroda se připravuje na to, že za měsíc už bude sněžit.
Aby řeč nestála, vyprávím o naší cestě. "A teď teda budeš dál chodit po horách, jo? GR 10. To je skvělý, tohle mladý lidi vůbec nedělaj, přitom Pyreneje jsou úplně nejkrásnější hory." "Vy někde v horách bydlíte?" "Néé, já bydlím v Biarritzu. I když spíš tam jenom mam byt. Dělám v různejch nemocnicích, teďka jsem měl právě šichtu v Tarbes, no a v horách lítám s vrtulníkem. To mě hrozně baví. Prostě lítám nad horama a dívám se, jestli dole někdo nepotřebuje pomoc. Hlavně takový blbci, co si myslej, že jsou hory sranda a nechoděj po vyznačenejch cestách. To jsou největší idioti, protože kvůli tomu, že nemaj mozek, je pak já musim každou chvíli zachraňovat. Takže se hlavně držte GR 10, děláte moc dobře, že jdete po ní.
Hlavou mi běží jednak myšlenka, že jedu v autě s jedním z nejobdivuhodnějších lidí, jaké jsem v životě potkal, a druhak myšlenka, že před týdnem jsme zrovna my byli ti největší idioti bez mozku.
Vyjíždíme na otevřenou pláň a přímo před námi dělí horský masiv to údolí, kterým jedeme, na dvě. "Vidíš tu nádheru? Pyreneje jsou nejkrásnější. V tom údolí nalevo, tam je Fos. Ten už teda znáš. A hned za nim je španělská hranice, což vůbec nedává smysl. Normálně v Pyrenejích hranice funguje podle pramenů řek. Když teče řeka k nám, tak je celá už od pramene naše, a když do Španělska, tak je celá Španělů. Ale to údolí nad Fosem dal kdysi francouzskej král Španělům, když si bral jejich princeznu." Tohle je snad nějaká kompenzace za tu včerejší srážku s blbcem. Tenhle člověk mluví jako kniha a má znalosti jak encyklopedie. A ještě dělá záchranáře.
"Tady tou silnicí pojedu nahoru," ukazuje záchranář na úzkou cestu do prudkého kopce. "Ale hodim tě až do Chaumu. Odtamtud už to máš do Luchonu sotva 15 kilometrů a jezdí tamtudy spousta lidí."
Vystupuju na mostě přes Garonnu a na stotisíckrát děkuju. "Nemáš vůbec zač, vždycky rád poznám lidi jako jsi ty. A přemýšlej, že bys pracoval ve Francii. Jsi zodpovědnej a mluvíš skvěle francouzsky," loučí se záchranář. Panečku, to se ty komplimenty dostaly na novej level. Heh, prej zodpovědnej.
Házím palec a zastavuje první auto. Naleštěné Bentley. To snad není pravda. "Bagneres de Luchon? Jasně, pojeď," odpovídá mi postarší řidič neskutečně britskou angličtinou. "Vy asi nebudete z Francie, že ne?" ozývám se po chvíli jízdy. "Proč myslíš?" "No...takovouhle angličtinu jsem mimo Anglii v životě neslyšel." "Jo tak. Já jsem dělal strašně dlouho ředitele jedné francouzsko-britské organizace, tak jsem to od těch Angličanů asi pochytil." V týhle prdeli světa mezi francouzskejma vidlákama jedu v Bentley s ředitelem nadnárodní firmy. Já snad ještě pořád spim v tom hotelu....
Zastavujeme na parkovišti obřího Intermarché ve vesnici Moustajon, GPS ukazuje necelé 2 kilometry do Luchonu. "Já si tady jenom vypiju kafe a dovezu tě ten zbytek. Chceš taky kafe?" Zní to lákavě, ale teď je přesně poledne. 100 kiláků jsem ujel za hodinu a čtvrt, což mě ani v nejmenším nenapadlo a máam teď velkou šanci být v Luchonu skutečně dřív než borci. "Díky moc, ale já už to dojdu, potřebuju být v Luchonu co nejdřív."
V centru sympatického městečka Bagneres de Luchon jsem za slabou čtvrt hodinku. V obchodu s divným názvem Casino kupuju ledovou kávu, sedám si do stínu na břehu říčky L'One a na mobilu googlím nejlepší ubytování. Vedle cesty je tady značka GR 10, tak předpokládám, že kluci půjdou kolem mě.
Předpokládám správně, ale přicházejí až po druhé hodině. Pche, lenoši. Randy s Martym se chtějí jít bez dalšího otálení ubytovat, takže se oddělujeme od Růži a míříme do gîtu Le Lutin, kde chtějí podle internetu 14 € za noc, a dohadujeme čas večerního srazu. Kluci trvají na tom, že nejdřív v 6.
Gîte je kousek od hlavního náměstí, cestou s nadšením převypravuju některé svoje stopovací zážitky. Borci se na vlastní vyprávění zmůžou, až když za 14 € na jednoho dostáváme vlastní pokoj v gîtu. Já jsem teď nejvíc ve formě za celou dobu a musím se smát jejich nezměrně euforickým projevům radosti z noclehu v civilizaci.
"Pítře tyvole chápeš, že nám Růža naúčtoval plyn?! Jsme si chtěli ohřát trochu vody na tom jeho vařiči a on nám každýmu naúčtoval éčko! A vole Pítře musíme někde sehnat cukr!" drmolí Randy s očima navrch hlavy. "Chápeš? Cukr? On měl s sebou mrtě cukru, tak jsme si mu o trochu řekli a on ho chce vrátit? Jako vrátit? Chápeš?" "Nahradit. Řikal nahradit, protože tady jde o princip Pítře. On by nám ho moh nechat, ale tady jde o princip," ozývá se Marty rezignovaně z postele. Tyjo vzdálím se na jednu noc a Růža mi je takhle zničí, musím se smát.
"Jo a doprdele Marty nemoh najít náš toaleťák, tak jsem uprosil Růžu a on mi kousek utrh, ale tyvole. S tou rolí co má by moh srát desetkrát denně, ale to se musí nahradit, tady jde o princip." "Si to Randy vzal a řiká 'Jo v pohodě, já s tim za chvíli skončim a hned ti to vrátim'," začíná se Marty smát, načež všichni propukneme ve výbuch smíchu.
Borci perou oblečení, sprchují se, odpočívají, vypadají přesně jako já včera. Z gîtu se nakonec vážně dostáváme až chvilku před šestou a na náměstí před kostedrálou (jak jsme pojmenovali kostel, který má katedrální proporce) dáváme s Růžou dohromady plán. Zítra si vyšlápneme k jezeru Lac d'Oô, přespíme tam a další den se vrátíme zpátky. S tím, že my si ráno pomůžeme lanovkou, která z Luchonu od 11 dopoledne jezdí, a Růža si k horní stanici lanovky vyšlápne už teď večer.
V Casinu kupujeme nějaké to pivo, cidery a taky dvě lahve Bordeaux, když už tam budeme končit cestu, tak abychom se trochu naladili. "Pítře já si vedle tebe vždycky připadám jak uplnej retard, když někomu vysvětluješ, že neumim francouzsky. Jak se řekne, že nemluvim francouzsky?" loví ze mě Randy cestou z obchodu. A tak je oba i s Martym učím jednoduchou frázičku Je ne parle pas francais.
"To je uplně geniální věta, to můžu říct na cokoliv. Až mě budou třeba někde jebat 'Ale pane, tady do tý fontány tam se nesmí chcát, za to je pokuta 5 milionů eur.' Hm, ž n párl pa fransé," raduje se Randy, zatímco míříme do gîtu dát vychladit lahve.
Uvnitř se jen otáčíme, chceme si někde venku dát pořádné jídlo. Tohle městečko je na první pohled hodně živé, prakticky před každým domem je našlapaná zahrádka nějaké restaurace. Nás zaujme Café Bellevue, kde nabízejí za 10 € celé menu v podobě kachny po baskicku, nápoje a kávy. Uvnitř na nás ale číšník kouká překvapeně. Prý vaří až od osmi. Nojo, já zase zapomněl, že jsme na jihu. Žádné "už nevaříme", ale "ještě nevaříme".
Ale číšník si objednávku píše a zatím dostáváme zadarmo džbán s vodou a couvert, který skoro celý zláduje Randy. Jídlo nakonec dostáváme už pár minut před osmou. Porce je velká a kachna vynikající. Ke kávě dostáváme každý dva cukry. Kluci se radují, že je dají Růžovi, ale neoslazené kafe nedokážou vypít, takže je spotřebovávají a ten jeden, který zbyl mně, si Randy dává ještě navíc.
Z restaurace se úplně nacpaní dostáváme až po půl desáté a dáváme si menší sightseeing po městě. Cestou řešíme, že jsme vlastně byli mimo EU, v Andoře, aniž bychom si toho všimli, a že ty výhody jako volný pohyb můžou fungovat i bez členství v unii. Načež Randy znejistí, jak berou Andorru mobilní operátoři. "V klidu, to je normálně jako EU. I Norsko, Švýcarsko, vlastně i z Azor jsem volal za 3 koruny a to máš 3 tisíce kilometrů daleko, se podivej do tý uvítací SMSky, já jsem si to kontroloval" uklidňuju ho.
"Kámo. O2 to má 42 korun za minutu z Andorry." S Martym dostáváme nekonečný záchvat smíchu a Randy oněměl. Andorra byla jediná část cesty, kde jsme měli signál úplně celou dobu a Randy tam strávil na telefonu hromadu času. "Tak to jsme vlastně teďka jedli za 9 minut hovoru z Andorry," dostává ze sebe Marty mezi salvami smíchu. "S timhle tady všechny cenovky dostávaj uplně novej rozměr," smějeme se, zatímco je Randy pořád ponořený do textu SMSky.
Jdeme ulicí Avenue Gallieni, prostředkem teče umělý potok, a přicházíme na malé náměstíčko s vánočním stromem. Rozsvíceným. V srpnu. Randy nahlas vypočítává, kolik tisíc protelefonoval.
Po jedenácté dorážíme zpátky do gîtu. Rozděláváme všechny lahve, chceme si je střídat. Ale Randy s Martym po pár locích prohlásí, že ani jedno Bordeaux neni ani trochu sladký a cucají si napůl dva cidery. Noo, tak to bude hezký. Dvě lahve tohohle luxusního vína musim zachránit já. Vylejvat se nic nebude. Dobrou noc.

Vysokohorská kocovina

28. srpna
I'm walking on sunshine, whoooa oh. "Chachá, deset, vstáváme, šup! Za hodinu na lanovce. uuu, se to se mnou nějak motá. Hej borci, nevíte, kde mam oblečení?" drmolím z vesela, zatímco se raduju, že mi po včerejším vinném výkonu nic není. Randy s Martym se začínají strašně smát. "Máme pár hezkejch videí," chlubí se Randy.
Heh, že bych měl blackout? Oblečení fakt nikde v pokoji není. Nacházím ho na zemi ve společných sprchách. "Tyvole já jsem se večer sprchoval?" vracím se do pokoje a slzím smíchy. "Nojo! Ty jsi vytuhnul, strašně moc. Tak jsme chtěli jít spát, zhasnuli jsme a ty ses najednou probral, zakřičel jsi 'Nojo!' a někam jsi utek," tlemíme se teď už všichni s Martym v čele.
"Jsem nahore. Je to tu epicky a lanovka uz jezdi, takze nemusite cekat do jedenacti," přichází SMSka od Růži, když se v postelích smějeme mým večerním projevům na Randyho mobilu. "Jo, tak tohle jsou veci, ktery proste slyset nechces, kdyz se probudis se dvema flaskama vedle postele... :D Uvidime co se da delat," odpovídám a vykopáváme se z postelí. Půl jedenácté.
"Pítře tyvole musíme někde sehnat ten cukr," vzpomíná si Randy, když v jedenáct opuštíme gîte. Zkouším se optat v jakémsi lahůdkářství, které máme cestou na hlavní náměstí, ale tam nám doporučují Casino. Jenže v Casinu mají samozřejmě jenom klasické kilovky. Až po dlouhém hledání nacházíme balení deseti sáčků vanilkových cukrů. Borci se notnou chvíli dohadují, jestli je tohle dobrá koupě. Stojím opodál a škodolibě se usmívám.
Půl dvanácté, vyrážíme k lanovce. Cestou si kluci přerozdělují cukry, protože tolik Růžovi určitě nespotřebovali.
Platíme 5 € a vyrážíme na zhruba patnáctiminutovou jízdu. "11:58, to jedem skoro včas," zamýšlí se nahlas Randy, když se pod námi začíná otevírat pohled na celé Bagneres de Luchon, načež se ozývá Marty. "Sháněli jsme jeho cukr, nemůže říct vůbec nic." Do kabiny se opírá slunce a začínám si uvědomovat, že po probuzení jsem byl spíš ještě pod vlivem, než že by mi nic nebylo. Teď se totiž kocovina začíná ozývat.
Po poledni se shledáváme s Růžou. Jeho rezignovaný pohled nespraví ani Randy, když mu nadšeně předává čtyři sáčky vanilkového cukru. Ale k chatrči u jezera Lac d'Oô je to slabých 13 kilometrů, to máme pohodovou chůzí do večera akorát.
Hotová dálnice se po půl hodince ostrého pochodu mění na uzoučkou stezku vedoucí po jižním úbočí šíleně prudkého kopce. Prudce stoupáme a slunce do nás neúnavně pere. A já dostávám kocovinu jak z praku. Randy s Martym mizí v dálce. Růža trpělivě čeká, když si dávám každých 10 metrů pauzu, protože se se mnou motá celý svět. Nakonec ale i jeho ukecávám, aby šel dál, protože už tuším, že se budu vracet. A že budu zvracet.
Sedím na okraji cesty, celé Pyreneje vidím dvojmo a koukám na ten šílený sráz pod sebou. Poražen vínem, to je potupa. Tohle nemá nejmenší smysl, vrátím se.
Pospíchám po kamenité cestičce zpátky dolů, abych už konečně třeštící hlavu schoval někam do stínu. Kousek před terénním zlomem, za kterým číhá nejprudší část, už v panice koukám, decentně řečeno, kam to hodit. Vrhám se po jediném keříčku široko daleko. Doslova, protože zakopávám o jeden z kamenů. V tu chvíli se zpoza zlomu vynořuje francouzská rodinka. Já s hlavou v roští, z rozedřené ruky mi crčí krev. Rodinka by mohla dělat, že mě nevidí, nebo mi nabídnout pomoc. Místo toho mě ale se zaujetím sleduje jako nějakou atrakci. Čekám jen, kdy zatleskají.
Lanovka do Luchonu už je na dohled, ale pořád u ní nejsem a už klesám přes hodinu. Nojo, Google maps tvrdí, že cestou tam jsem ušel přes 6 kilometrů. To se ani nezdálo.
Na budce s prodejem lístků na lanovku je jen cedulka, že lístky prodává dozor u nástupu. Pánovi u lanovky se snažím vysvětlit, že potřebuju lístek, on ale stále jen gestem naznačuje, ať nastoupím. Až po třetím vysvětlení zabručí, že mám jet zadarmo. Bože, to asi vypadám strašně.
Čtvrthodina v kabině lanovky, do které pere slunce, je nekonečná. Obličej tisknu k malému ventilačnímu průzoru, abych z toho šíleného vzduchu neohodil i lanovku.
V Luchonu klopýtám do gîtu, toužím jen po Paralenu a po posteli. Je ale zamčeno. Volám na telefon, který je uvedený na dveřích, jen abych se od majitele dozvěděl, že pro dnešek už je obsazeno. Bože ne. Tak kam? Nad tou včerejší restaurací byl i hotel. Třeba bude stejně budget jako to jídlo.
Za 10 minut už stepuju na prázdné recepci hotelu François 1er. Až po chvíli si všímám obří cedule, že ubytování se zařizuje na baru restaurace. Hezké barmance platím 30 € a v zápětí už v měkoučké posteli nevím o světě.
...
Probírám se po dvou hodinách, v šest večer. Teď už je mi luxusně, hned bych někam vyrazil. Bože, to snad neni pravda, že mě v Pyrenejích vyřídila kocovina.
V Casinu pořizuju balení nechutně sladkých pudingů a s vychlazenou Colou si dělám chill na břehu řeky L'One. Bože. Chvílemi se nahlas směju, jak jsem to dopadnul, a zároveň se lituju, že jsem přišel o poslední pochod kvůli takový kravině. Zítra jim aspoň vyrazím naproti.
Se zapadajícím sluncem procházím město. Ta lázeňská minulost je znát na každém kroku, ale období slávy zjevně pominulo už dávno. Při druhé cestě kolem Casina pořizuju ještě pivo na večer. Už mi otrnulo. A jdu omrknout nádraží, ze kterého budeme odjíždět. Místo vlaků tu totiž už několik let jezdí autobusy, tak abychom pozítří nepřišli na nějaké nepříjemné překvapení. Opuštěná budova a zarostlé kolejiště vypadají za soumraku docela strašidelně.
Po desáté už se klidím na hotel, ať ráno brzo vyrazím. Za trest, že jsem ochlasta.
Po dlouhé sprše se snažím na pomalé wi-fi zprovoznit aspoň jeden díl Big Bang Theory, když zazvoní telefon. Marty. Ve 23:10. Srdce se mi zastavuje, co se proboha stalo. "Kde seš? Jsme v Luchonu," ozývá se z telefonu Marty zpruzelým hlasem. "To je prdel, ne?" "Ne, teď jsme přišli. Seš v tom gîtu?" Vysvětluju, v jakém hotelu jsem, a že tři lidi se na pokoj rozhodně nevejdeme, maximálně dva, protože nahlášený jsem tady sám. "Tak přijď ke kostedrále," uzavírá Marty.
Vycházím z hotelu a na 80 % jsem přesvědčený, že je to nějaký vtip, který nechápu. Ale není. Proti mně si fakt vykračují tři borci. Randy se místa na hotelu zkroušeně vzdává, protože po několika protelefonovaných tisících už nechce utrácet, a jde nocovat vedle Růžova stanu.
A tak jdu svůj královský palác představit Martymu. "Tomu nebudeš věřit. On nám nechtěl dát ani napít. Nám došla voda, on měl plnou flašku, ale měli jsme si prej napustit dost svojí. Protože tady jde o princip." Marty leží bez hnutí svalený na posteli a vypráví o útrapách dnešního dne a o větších či menších neshodách s Růžou, než se odebere na hodinu vzpamatovávat do sprchy.
Ze sprchy padá Marty rovnou do postele. Já načínám pivo a pořád nevěřím vlastním očím. Borci si dali skoro 30 kilometrů a nejmíň dvě hodiny šli za tmy.

» Pokračování - Bordeaux na dohled