Pěšky přes Pyreneje - cestopis

Do Francie zaniklou stezkou

21. srpna

Spát v místnosti s dalšími pyrenejskými turisty je pěknej opruz. Berou to moc vážně a člověk se vlastního budíku nedospí. Francouz nás budí už po sedmé. Načež jen obouvá boty a vyráží vstříc Andoře. To my si umíme jinak užívat život. Slunce zrovna vylézá zpoza okolních vrcholků, tak se vyvalujeme na prosluněné zápraží se svými bagetami a salámy.
Po včerejším krátkém pochodu vyrážíme plní elánu chvilku před půl devátou. Dnes jsem na cestu zvědavý. Kombinací velkého počtu andorrských stezek jsem sice objevil hodně, ale všechny končily ošklivým dlouhým pochodem podél silnice až do vesnice El Serrat, kam nejezdí hromadná doprava. Cesta k Refugi de l'Angonella byla podle mých map "slepá". Celý přesun přes Andorru si tak nakonec vzal na starost Růža a pochod byl doteď vskutku exkluzivní. Teď přichází ta pasáž, která podle mojí rešerše neexistuje.
Po půl kilometru lehkého stoupání zastavujeme k focení u sympatického jezera. Pak potkáváme ještě několik vodopádů a další jezera. Jdeme po prošláplé stezce a dokonce i podle značek, i když ty mají podobu žlutých puntíků. Doteď byly všechny červenobílé.
Míjíme největší jezero Llac de Mes Amunt a stoupání nabírá jiné grády. Začínáme traverzovat po prudkém kamenitém svahu. Závratěmi jsem nikdy netrpěl, ale s přibývající výškou se mi při pohledu dolů několikrát zamotá hlava. Svah se seshora zdá prakticky kolmý. A tak zatímco borci vytrvale stoupají, musím se uchýlit k několika přestávkám. Z batohu lovím sluchátka, pohodová hudba pomáhá. Nakonec ale zastavuju ještě několikrát, kvůli fotografování, takže na konci krpálu ve 2750 m.n.m. na mě zbytek výpravy čeká skoro půl hodiny. Ale i tak, 600 metrů převýšení za 2 a půl hodiny je slušná paráda. Společně pak šplháme až na vrcholek Pic de Cataperdis.
Ve 2805 metrech si dáváme oběd a užíváme si nepopsatelný pocit totálních pánů světa. Francouzské Pyreneje máme jako na dlani.
S ubíhajícím časem se začínáme poohlížet po cestě dál. Růža to má pořád pevně v rukou a ukazuje směr. My ostatní tvrdíme, že tam není ani náznak cesty. "Počkáme na helikoptéru," vtipkuje ještě Randy, ale pak už se pouštíme na cestu dolů po stezce, kterou si malujeme jen ve fantazii.
Z počátku je brutálně prudký sestup po kamenech zvládnutelný bez problémů. Každý si hledáme svou cestičku a s trochou opatrnosti přesvědčivě klesáme. Kritický úsek přichází zhruba po půl hodince. Máme před sebou prostě jen sráz.
Notnou chvíli popocházíme ze strany na stranu. Nakonec se shodujeme na nejschůdnějším místě. Tady je okraj srázu zhruba dvě až tři výšky člověka od země. Dolů se nám nechce ani trochu. Potíž je v tom, že pod srázem není rovný povrch, ale další krpál pokrytý štěrkem, takže doskok taky může být fatální. Teď už jsme si celkem jistí, že vrtulníku se dočkáme.
První se odvažuje Randy. Zapomíná si ale sundat batoh, který ho při zapření nebezpečně tlačí od stěny srázu. Zpátky už se ale nedostane, takže zatímco je zapřený, bágl si sundává. Strachy nedýcháme. Jeden přehmat a je konec.
Batoh od něj taháme nahoru. Párkrát ještě přehmátne a skáče. Doskok vskutku gymnastický. Nervy trochu povolují, nevypadá to až tak zle. Marty hází batoh Randymu a zatímco se chystá k vlastnímu lezení, Růža si nachází jinou cestu. Marty volí stejný postup jako Randy, ale při doskoku už ho Randy zachraňuje od sklouznutí. Moje nervy jsou zpátky, tohle nevypadalo vůbec hezky.
Růža mezitím leze úplně jiným způsobem o kus dál. Našel si zapření mezi dvěma hranami skály a elegantně se "spouští" dolů. Jo, to vypadá hezky, ale já jsem kopyto. Skok na hulváta bude jistější. Hledám si úchyt na okraji skály a nohama zkouším výstupky pod sebou. V zápětí se jeden výstupek ulamuje a nohy mi na volno padají. Rukama jsem zapřený pevně, ale na borcích vidím, že jsem jim málem způsobil infarkt. Jenže teď už nemám, kam se posunout níž, a nezbývá než skočit.
Nohy mi podjíždějí víc než Martymu. Randy má naštěstí tak pohotové reakce, že neutrpím ani škrábnutí. Tohle chvíli rozdýcháváme, než se pouštíme do dalšího sestupu.
Klesáme půl hodiny, hodinu, údolí pod námi se zdá pořád stejně hluboko. Kostrč zažívá svoje, kameny jsou často vyviklané. Po hodině klesání už mě to vyloženě otravuje. Kluci pokračují, já si dávám pauzu, rozdýchávám nasrání, zoufalství, beru sluchátka a po čtvrt hodině následuju zbytek výpravy. S hudbou je to menší vopruz.
Konec už se blíží. Vážně se zdá, že tady bídně nezahynu. Vidím borce, že už si dělají pohodu na břehu malého jezírka.
Konečně přicházím k jezírku. "Dobrý, Pítře?", ptá se Randy. Beze slova zahazuju batoh o kus dál a lehám si na záda. Bezkonkurenčně nejhorší dvě hodiny života ever.
Před třetí hodinou se dáváme na závěr pochodu. Ve vesnici Marc na nás čeká Gîte de Mounicou, horská chata se sprchou a postelemi. "Jak je to daleko, Růžo?" "Asi 5 kilometrů." "Pecka, novej život čeká!"
Hned pod jezerem přicházíme k malému domečku. Okolo se pasou ovce, na zápraží sedí starší muž a vykuleně na nás kouká. Vedle cesty taky stojí cedule. Z našeho směru prázdná, z druhé strany s nápisem Vstup přísně zakázán, nebezpečí fatálního úrazu. Heh. To asi nečekali, že tam někdo vpadne zezadu.
S Randym a Martym už jsme pookřáli, střílíme vtípky o helikoptérách a utvrzujeme se v tom, jak jsme přelstili smrt. Po delší době se ozývá Růža. Že jsme tam umřít nemohli, nebylo to o nic nebezpečnější než jít po městě a všechno je to jenom v hlavě. Načež zahajujeme první menší hádku.
Uběhly už další dvě hodiny. "Jak je to ještě daleko Růžo?" "Asi pět kilometrů." "To jsi řikal tak před deseti kilometrama."
U jezera je velké parkoviště. Spousta lidí sem dorazila auty a užívá pohodu na sluníčku. Dál už pokračujeme po asfaltce.
Jezero je ohromné, obcházíme ho skoro hodinu. Před šestou hodinu začínáme znovu prudce klesat. Silnice se točí do serpentin a otevírá se nám pohled dolů do údolí. Po vesnici ani památky. "Růžo jak je to daleko?" "Teď to bude asi těch pět kilometrů."
"Na tohle já už mrdám, někoho si stopnem, nepudem jak kokoti celou noc po silnici bůhví kam." Stojíme na slepé silničce vysoko v horách, ale tím spíš jsem si jistý, že někdo z těch lidí od jezera nás sveze.
Čtyřem chlapům by těžko někdo zastavil. Rozdělujeme se na dva a dva. S Martym si jdeme stoupnout kousek dál, Růža s Randym pojedou první, abych měl jako jediný francouzský mluvčí všechno pod kontrolou zezadu.
Po pár minutách přijíždí první auto a zastavuje. Borci nasedají a ujíždějí. Neuvěřitelné. Rázem už se zubím jako po včerejší snídani. "Tvař se zkroušeně Pítře." Stoupáme si vedle silnice. Neuplyne ani minuta a přijíždí další auto. Zastavuje. "Bonjour, potřebovali bychom do vesnice Marc," oslovuji řidiče a zároveň koukám, že uvnitř už jedou 4 lidi. "Jé tak nic, my jsme dva, to se nevejdeme." "Žádný problém, nastupte," směje se na nás řidičova žena.
Vmačkáváme se k drobné čiperné babičce a slečně o pár let mladší než my. "Mluvíte skvěle francouzsky, odkud jste? Ze Španělska?", obrací se na mě řidič. Jsem polichocen hned dvakrát. "Z České republiky." "To je nádhera. Vyšlápli jste si z Marcu k jezeru? Zpátky už to je jenom pár kilometrů," ozývá se skřehotavým hláskem babička. "Nene, přišli jsme z Andorry. Máme za sebou už přes 20 kilometrů." "To je úžasná cesta! Tam jsem chodila s kamarády za mlada každou chvíli. Ale myslela jsem, že je to tam pořád ještě zavalené, uzavřeli to před 5 lety." Ha! Tak přece jenom! Tohle se řekne Růžovi.
"Nojo.. Zvládli jsme to." "Jste krásný kluci, silný," září babička jako měsíček a svírá mi můj chatrný biceps. "Nebude vám vadit zastávka na kávu? My se vždycky cestou stavujeme v Gîte de Mounicou na kávu," ptá se řidič. "To je skvělé, my přesně tam potřebujeme," zubím se už radostí na všechny strany.
Zastavujeme u krásného horského domečku. Děkujeme nastotisíckrát a připojujeme se k borcům. Chceme se jít ubytovat, a tak se Růža vzdaluje najít si místo na stanování.
Dům se skládá z několika částí. Lezeme do dveří označených gîte, uvnitř vůbec nikdo není. Procházíme místnost s asi šesti postelemi, po schodech dolů je obrovská kuchyň, po schodech nahoru dalších 6 lůžek. Ale nikde nikdo. Majitelku nakonec nacházíme v kavárně. Účtuje nám každému 14 € a už se konečně můžeme jít osprchovat.
Se špínou jsme ze sebe smyli i poslední zbytky zkažené nálady. "Tohle už je totální walking on sunshine," komentuje Randy naše široké úsměvy, zatímco si po silnici vykračujeme do půl kilometru vzdáleného Marcu, sehnat něco k jídlu. Neodolám. Tenhle hit od Katrina & The Waves mám v mobilu, takže nám náladu ještě víc zvedá tahle nejoptimističtější písnička.
V Marcu stojí dohromady možná tak 20 baráčků. Na obchod to nevypadá. Ptáme se na recepci velkého hotelu, kde seženeme něco k jídlu. Recepční ochotně tiskne mapu a ukazuje mi, kde je ve 20 kilometrů vzdáleném Auzatu supermarket. "Ale...my tu nejsme autem." "Jaj..." Nojo, tak budeme o hladu.
Naproti hotelu narážíme ještě na restauraci. To vypadá nadějně, pořádně se nadlábnem. Jenže uvnitř i na zahrádce jsou samí lidé v oblecích a šatech. Vypadá to na svatbu. Odchytávám servírku. "Bohužel, dnes máme kompletně zarezervováno." Nešťastně se vracíme. "Tak v tom gîtu nám ale musej něco dát ne?", oživuje Randy naděje.
A skutečně. Vždyť máme hospodu přímo v baráku. S Randym dáváme velké pivo po dvou eurech. Na západní Evropu vskutku lidová cena. Rozpečená bageta se šunkou za 4 € už je bohužel trochu míň lidová, ale zasytí nás. A zaléváme ještě dvěma malými pivy po jednom euru. "8 éček spláchnutejch, ale jak je nám dobře."
Majitelé v teď už prázdné restauraci něco slaví s přáteli, takže vysedáváme, dokud se nám nechce spát. Je už po desáté hodině, ale před spaním ještě zodpovědně pereme oblečení. Do postelí se dostáváme, když už je venku neproniknutelná tma. "Ty zpíčený hodiny," vrčí Marty do nočního ticha. "Jaký hodiny?" "To neslyšíš? To zkurvený tikání?" "No...když se hodně zaposlouchám, tak jo." Po chvíli klidu Marty vyráží do kuchyně a vrčí "jdu je vypnout".
Tik, tik, tik, tik, tik, cvak, chachachachachá, slyšíme s Randym z kuchyně a neubráníme se hlasitému smíchu.
Před usnutím v teď už úplném tichu nás nakonec ještě ruší nově příchozí. Jsou ale jako myšky a do hlubokého spánku tak upadáme ještě než se vyhrabou o patro výš.

Konečně GR 10

22. srpna

I used to think maybe you love me, now baby I'm sure...I'm walking on sunshine, whoa oh. Včera večer došlo k nevyřčené dohodě, že tahle písnička bude náš společník a životabudič v časech zlých, a odraz dobré nálady v časech dobrých. A taky budík. I když dnes jsme byli vzhůru už dlouho před devátou, na kdy jsme ho nastavili. Páreček, který se večer v tichosti uklidil do patra nad námi, se vypravuje ven už od půl osmé a na rozdíl od včerejška si s hlukem nedělá ani trochu starosti. A Marty se už v 8 ozval. "Tak vstanem, ne? Co nás tu drží. Růža bude rád, co, ne?" "Já nevim...mně se tu leží docela dobře." "Mně teda taky," snažíme se s Randym tenhle bláznivý nápad zahnat. "Máte moc pádný argumenty. Spíme dál."
Střídáme se ve sprše, a vaříme kávu a polévku z pytlíku, které byly k dispozici v kuchyni. Káva je hnusná, polévka vynikající. Jsme v sedmém nebi a už zase v úplně jiném vesmíru.
Sraz s Růžou v 10 v Marcu u kostela. Pět minut po desáté se hrabeme z gîtu. "Akademická čtvrthodinka," zubí se Marty od ucha k uchu, když si vyšlapujeme středem prázdné silnice. Walking on sunshine puštěné v nekonečné smyčce, snažíme se pochytit znění výkřiku na konci refrénu, abychom vždycky trapně nezmlkli.
Před kostelem stojí stůl s kelímky s vodou a nějakým ovocem. "Jé tos nemusel Růžo, my jsme po snídani," křením se na všechny strany a bez otálení už vyrážíme do kopců.
Respektive, do kopce jdeme jen pár minut. Pak si najednou vyšlapujeme ostrým tempem po zpevněné rovince nad prudkým srázem. V jednom úseku nás už dopředu upozorňuje značka na nebezpečný úsek, které se musíme vskutku smát. V dotyčném úseku je o několik desítek centimetrů propadlý povrch cesty. "Já si včera málem zlámal vaz a tohle je prej nebezpečnej úsek," komentuje Randy s nadšením dosavadní pochod a Marty přisazuje "Ještě že už se nehnem z Francie, tohle je jiná liga."
Svah pod námi je místy tak prudký, že stromy na něm nemají šanci růst a nám se tak každou chvíli otevírají krásné pohledy na údolí.
Rovinka končí po slabých 4 kilometrech, začínáme se drásat do kopce. Stezka je pořád jako dálnice, chůze je luxusní. Potřebuju vyfotit supr výhled na údolí, ale na Randym a Martym vidím, že jsou vyloženě nastužení a nadšení do výstupu, takže je i s Růžou posílám napřed. Stejně to chci vzít trošku pohodovějším tempem. Hřeje mě ale u srdce Růžova starost, trvá na tom, že mu musím zůstat na dohled.
V nejtěžším stoupání mě opačným směrem míjí skupinka zhruba stejně starých skautek. Poprvé normální lidi a ne ostřílení namakanci srostlí s přírodou. Ale stejně se po nich radši moc nedívám, do prudkého kopce funím jako nasraný nosorožec. Nicméně jedna ze slečen mě zastavuje a začíná se vyptávat, kam jdu. Popadám dech a dostávám ze sebe "Aulus les Bains". "Takže budeš přespávat nahoře u jezera?" "Nene, stíhám to do večera do Aulusu." "Teda ty jsi blázen, to musíš mít výdrž." Heh, doteď jsem si připadal jako totální máslo. "My jsme spaly u jezera, dneska jdeme do Marcu. Musim už za nima, nebo mi utečou." Nojo, a já mam s sebou borce. Achjo, proč mam s sebou borce. "Jo, taky už mi utikaj kámoši, tak dobře dorazte."
Překračujeme 1500 m.n.m. a hustý les se mění v drobné stromky rozeseté podél cesty. A začíná pršet. Naštěstí nic fatálního, ale batohy hned v panice oblékáme do pláštěnek. Zkušenosti jsou zkušenosti. Když přicházíme na náhorní plošinu u sestavy velkých jezer, svítí už zase sluníčko.
Zvěčňujeme se na fotogenickém kamenném mostu a Marty s Randym se běží do stínu stromků natřít opalovákem, protože už jsou rudí jako raci. Obcházíme největší jezero Étang Majeur a před třetí hodinou přicházíme k chatě Gîte de Bassies. Tabule před dveřmi inzeruje palačinky za 5 €. Nádhera, akorát na oběd. S Randym a Martym se hrneme dovnitř. Obsluha se tváří, že by radši žádné zákazníky neměla, ale za chvilku už nese tři velké vynikající palačinky s Nutellou. Oběd trávíme diskuzí o tom, jak se takováhle chata zásobuje. Přístup je sem tak obtížný i pěšky, že sem snad věci musejí shazovat z vrtulníku.
Chatu opouštíme po půl čtvrté a padá nám čelist, když vidíme, co se na nás žene. Takhle černé mraky, to bude špatný. Ale s trochou štěstí stihneme dnešní vrchol přelézt a třeba tomu utečeme. Jsme zhruba v 1600 metrech, Col de Bassies leží v 1933 m.n.m. Ale máme ho přímo nad sebou. Musíme zabrat.
Drápeme se ze všech sil vzhůru, ale začíná se zvedat prudký vítr. Tak tomu už neutečeme. Oblékáme batohy do pláštěnek a převlékáme se.
Průtrž schytáváme těsně pod vrcholem. Teď jsem vyloženě nasranej, protože pohled zpátky by v lepším počasí byl evidentně luxusní. Ale my teď jak blbci běžíme po rozbahněné cestě okolo sympatického jezírka Étang d'Alate a mezi nohama nám poskakují žáby.
Naštěstí tu mohutnou oblačnost schytáváme spíš bokem a když přibíháme do sedla Port de Saleix v 1794 m.n.m., je už zase hezky. Počasí nás prohnalo hezky. 300 metrů nahoru a 150 dolů jsme zvládli za hodinu. Teď už hledíme dolů nádherným údolím, městečko Aulus les Bains už máme před sebou. "Jak je to daleko? Asi 5 kilometrů?" Randyho rýpnutí musíme s Martym ocenit salvou smíchu. Tušíme, že nebylo poslední.
Sestup je úžasný. Nádherné počasí, krásné výhledy, Walking on sunshine už zase hraje ve smyčce. Po slabé hodince přecházíme silnici, vcházíme do lesa a jdeme dolů po naprosto rovné a děsně široké pěšině. Zbylý kilometr pochodu docházíme po silnici a před půl sedmou už míjíme ceduli Aulus les Bains. Jdeme kolem sympatické hospůdky. Jako stvořená na dnešní večeři. Na hlavním náměstíčku konečně narážíme na samoobsluhu. Doplňujeme zásoby, dobroty, a bereme dvě piva a dvě lahve vína na večer. Je to tu překvapivě levné.
V Aulusu je hned několik gîtů, a tak se chceme ubytovat. Nejlevnější by měl podle internetu být L'Ancien château La Goulue, 15 € na noc. Jdeme ho najít, Růža jde najít místo na stanování, sraz dáváme v půl deváté před hospůdkou.
Přicházíme na adresu, kde by měla chata stát. Ale máme před sebou obrovskou načančanou budovu. Tedy...ono "ancien château" znamená francouzsky bývalý zámek, ale že to bude doopravdy zámek nás prostě nenapadlo. Na tabuli s okrasným písmem před vchodem skutečně stojí cena 15 € za noc. Tak jdeme dovnitř. Vítá nás noblesní paní, dává nám klíč k našemu vlastnímu pokoji, žádná sdílená ubytovna. Chceme zaplatit rovnou, načež čekáme 10 minut, než nám paní přinese v ozdobných deskách vytištěný účet. Cestou po schodech do krásného pokoje rozvíjíme teorii o tom, že majitelka toužila po pětihvězdičkovém hotelu, ale v téhle díře v horách nebyla klientela, tak si zařídila ubytovnu.
Zatímco se sprchujeme, přichází SMSka od Růži. Na večeři s náma nepůjde, ale protože potřebujeme pořešit zítřejší trasu, máme si ho najít ve stanu. Nu dobrá.
Osazenstvo sympatické venkovské hospůdky si nás zaujatě prohlíží. To je na první pohled vidět, že jsme cizinci? Vždyť jsme se na to i docela vyfikli. Respektive vzali jsme si čisté oblečení. S Randym večeříme klobásky s hranolky a malým pivem celkem za 7 €, Marty si dopřává obrovskou jehněčí kotletu za 10 €. Walking on sunshine na maximum.
Po půl desáté jdeme najít Růžu. Už jsme totiž vypozorovali, že víc než 20 kilometrů za den neujdeme. Jenže na další dny jsme měli naplánováné i třicetikilometrové úseky. Růža si navíc při sestupu něco udělal s kotníkem a neví, jak schopný pohybu zítra bude. Nad mapou tedy vymýšlíme náhradní plán - vypomůžeme si zítra stopem.
Pohodlíčka v gîtu s alkoholem si užíváme dlouho do noci. Kdoví, co bude zítra.

Rádoby odpočinkový den

23. srpna

I'm walking on sunshine, whoa oh. I když dneska moc ne. Vyspinkaní, umytí, napapaní, vyrážíme před jedenáctou ze zámku. Jenže nad údolím se převaluje hustá oblačnost, je zima a poprchává.
S Růžou se střetáváme před potravinami, nakupujeme ještě nějaké zásoby a přemýšlíme, co teď. Když se vydáme dál po GR 10, čekají nás minimálně 3 noci úplně mimo civilizaci. S tím, že netušíme, kde budeme spát, protože původně plánovaný objem kilometrů na den byl příliš ambiciózní. Což nezní dobře jak kvůli počasí, tak kvůli Růžově kotníku. Sice mu teď v chůzi nebrání, ale samozřejmě nemůže odhadnout, jak bude vypadat za pět, deset kilometrů. Sledujeme předpověď počasí pro Aulus. Následující tři dny bouřky.
Zkroušené ticho, kdy čekáme, kdo udělá definitivní rozhodnutí, prolamuje silné otravné bzučení. Rozhlížíme se okolo. "Tyvole Pítře, to jde od tebe, nemáš v batohu vosu?" Ne. Ale holicí strojek.
"Pojedem stopem. Já jsem docela nasranej, mně vždycky všechno vychází přesně jak je potřeba, a teď takovýhle na hovno počasí. Fakt nehodlám riskovat, že ponesem dva dny v bouřce Růžu na zádech," vnáším rezolutní slovo do diskuze. Nakonec se zbytek výpravy shoduje, že odpočinkový den prospěje nám všem.
Docházíme na konec Aulusu, na parádní rovince je nás vidět kilometr dopředu a je tu i místo na zastavení. Z praktických důvodů pojedu zase vzadu, Marty chce jet se mnou, takže borce necháváme u silnice a jdeme se schovat za vedle stojící kůlnu, abychom ve čtyřech lidech neodrazovali řidiče od zastavení.
Provoz je takřka nulový. Pokaždé, když zaslechneme auto, vykukujeme. Kluci tam pořád stojí. Uplyne 20 minut, pořád nic. Vylézáme a chceme na ně křiknout, ať se tváří smutnějc. Ale najednou tam nejsou. Žádné auto jsme neslyšeli. "Se na to vysrali a šli někam chillovat."
"Ten dýdžej Manče bude nějaká celebrita. Hraje tady úplně všude," říká zamyšleně Marty, zatímco se přesouváme k silnici. "Jakej DJ Manče?" "Na tom plakátu, to je už poněkolikátý," ukazuje na kulturní program připevněný na lampě. Na něm se velkým písmem skví slovo DIMANCHE, francouzsky neděle. Po záchvatu smíchu musím uznat, že bez znalosti francouzštiny bych v tom možná taky identifikoval DJ MANCHE.
Stoupáme si k silnici a začíná pršet. "Já bych nás schoval pod deštník, ale to by nás jim pak nebylo líto," řešíme dilema stojíce ve škarpě. Nakonec nás ale bere hned třetí auto a během dvacetikilometrové cesty musím opět francouzsky odříkávat naučený příběh přijeli jsme z Barcelony, přešli Andorru, už máme dost, tak stopujem. Řidič mi zase chválí francouzštinu a zase nás obdivuje.
Vystupujeme na náměstíčku ve vesnici Oust. Růža je pryč, Randy telefonuje. Tak dlouho, že Růža se mezitím stihne vrátit. Proběhl vesnici a zjistil, jaké tady jsou možnosti. I když sám má stan a mohlo by mu to být úplně jedno. Vede nás k několika hotelům, ale všechny jsou pro nás moc drahé. A tak jdeme podél silnice do sousedního krásného městečka Seix.
Z bankomatu na poště u řeky vybírám peníze pro sebe, Martyho a Randyho, abychom se vyhnuli několikerému placení poplatků. Jsme totiž trochu rozežranější, než jsme čekali. Na hlavním náměstí Place de l'Allée se v hostinci optávám na cenu ubytování. 60 € za třílůžák je pro nás pořád moc.
Přecházíme řeku a protože už zase prší, schováváme se do podloubí radnice. Růžova mapa tvrdí, že se odsud dá dojít do chaty Gîte d'Esbintz.
Déšť po slabé půlhodince zase polevuje, a tak vyrážíme. Ještě v Seixu odbočujeme z hlavní silnice. Sice taky na silnici, ale vůbec nic tudy nejezdí. Kousek za městečkem zíráme na tabuli Jak se chovat při střetnutí s medvědem a pak už jen pokračujeme táhlým stoupáním vzhůru. Pořád lehce prší. "Asi pět kilometrů to je, žejo?", rýpe si zase Randy. "Si zas někdy dáme odpočinkovej den," přidává Marty, zatímco funíme do kopce.
K chatě nakonec přicházíme po dvou hodinách. V nohách máme něco přes 10 kilometrů, tak dejme tomu, že to odpočinkový den byl. Koneckonců, stojíme v chabých 800 metrech nad mořem.
Tenhle gîte je úplná samota, ale několik objektů dohromady. Takový statek. Jdu k jednomu z domů, načež proti mně vybíhají štěkající psi, které v zápětí někdo okřikuje. Z domu leze na pohled typický vesnický vidlák. "Chtěli bychom přespat v gîtu, máte místo pro tři?" "Jasně, pojďte. Odkud jste? Mluvíte skvěle francouzsky." Už se zase červenám. "Učím se, no, ale oni ne. Jsme z České republiky." Vidlák okamžitě přepíná do angličtiny. Panečku, toho jsem hrubě podcenil.
Vede nás do noclehárny, která je v samostatném domě. K dispozici máme kuchyň, koupelnu a celé horní patro s postelemi. Nikdo jiný tu není. "Za jednoho je to 12 €, takže 48 celkem." Na to se ozývá Růža, "já si jenom někde postavím stan, nebudu tady spát." "Tak to nepostavíš. V noci budou bouřky, nebudeš spát ve stanu, přespíš tady zadarmo. Byl jsem kdysi v Praze, když jste ještě byli Československo, a všichni na mě byli moc hodní, tak teď budu hodný já." Teda, tenhle člověk se nezdá. Ví, že jsme byli Československo, a dokonce ví, že už nejsme. To se na západě moc často nestává.
V "obýváku" je dokonce hi-fi. Pouštíme francouzské rádio, dáváme oživující sprchu, kluci vaří těstoviny, které koupili v Aulusu, z lednice bereme pivo, koukáme oknem na ten humáč venku a děláme si neskutečnou pohodu. V horním patře je balkon a na něm dokonce signál, takže se na něm s Randym až do tmy pravidelně střídáme.
Čas letí, když je člověk v pohodlí a dobře se baví, takže ke spánku se ukládáme až po půlnoci. V celém patře je asi 10 různě velkých, silně jetých, ale neskutečně pohodlných postelí. Nádherné ticho ruší jen déšť a po zhasnutí máme kolem sebe absolutní tmu. Tohle bude jeden z těch lepších spánků.

Už zase do deště

24. srpna

Vyhlížíme z oken gîtu. Venku je tak hnusně, že některé objekty farmy skrz mlhu ani nevidíme. Deset hodin dopoledne. Na stole v kuchyni leží bochník chleba, sklenice marmelády, kus másla a lísteček c'est pour vous (to je pro vás). Přišli jsme sem se slušnými zásobami, ale nepohrdneme. Marmeláda je vynikající.
Nad Růžovou mapou spekulujeme, co dneska. Jsme teď na jedné z větví GR 10 a nejbližší chatrč Cabane d'Aouen se zdá být v dostupné vzdálenosti. Počasí je na nic, ale lepší to asi nebude.
Chci jít zaplatit do domku majitelů a vyrazit. Od každého vybírám 12 €, načež nám Růža připomíná, že to má zadarmo. Chceme tedy každý dát 9 €, ale Růža trvá na tom, že to má zadarmo. Po trochu silnější výměně názorů nakonec dává do banku 5 € a my doplácíme každý 11 €. Dvě eura dýško za takový servis jsou asi zdvořilé minimum.
Jdu zaplatit, Randy jde se mnou, chce si koupit nějaké hand made fair trade produkty. Chlapíka ze včerejška nemůžeme nikde najít, ale na zápraží domu sedí jeho žena. Vypadá jako ježibaba z pohádky. Bere nás za dveře a na potemnělé chodbě se nás ptá "Co budete dělat dneska?", zatímco si do pusy strká jointa. "Půjdeme do Cabane d'Aouen", odpovídám. Žena zapaluje jointa a potáhne. V tmavé místnosti jí rozžhavený konec osvěcuje obličej. Po krátké odmlce říká tajemně "Ne. Tam nepůjdete." S Randym si vyměníme nervózní pohledy.
Táhne nás dál do obýváku a začíná zběsile povídat. "To jste se zbláznili, takhle daleko. Tam byste došli možná zítra ráno. Nic takového. Půjdete do Ayetu, napíšu vám tady adresu a číslo na ubytovnu. Je to tak 20 kilometrů, to máte do večera akorát," strká mi do ruky lísteček s kontakty na refuge.
"Typičo jak řekla nikam nepůjdete, tak jsem fakt myslel, že z toho baráku nevylezem živý," napůl vtipkuje Randy, když vycházíme ze dveří. Ježibabu máme v patách, na denním světle vidíme, že je jí maximálně něco přes 50. Vede nás do sousedního domu pro jídlo.
Za dveřmi lezeme do prázdné tmavé místnosti s holými zdmi a na druhém konci po schodech nahoru. Nad schody čumíme jak puky. Světlá, moderně zařízená kuchyň a v ní majitel, kterého jsme viděli včera, jejich dcera a její manžel. Všichni mluví skvěle anglicky. Kupujeme od nich nějaké salámy, Randy i sýry, pečivo, a bere i pro Martyho.
Majitelka mezitím žaluje, jací jsme blázni, že jsme chtěli dojít až do Cabane d'Aouen. Všichni přikyvují, že musíme jít do Ayetu. Přejí nám šťastnou cestu s tím, že můžeme zůstat, než se zlepší počasí.
Vracíme se do chaty, kluci na cestu do Ayetu nijak neprotestují. Ale nikam se nám nechce. Venku hnus všech hnusů, francouzské rádio frčí na plné pecky a koštujeme, co jsme si to vlastně koupili za dobroty.
Po jedné hodině nakonec vyrážíme. Prší pořád, ale trávit dvě noci na jednom místě nechceme. Stezka je hotová dálnice. Bohužel vlivem počasí dost rozmáčená, takže v některých stoupáních lezeme po čtyřech.
Hodinka pochodu za námi, potkáváme chatrč Cabane de Toriole. Je to normální zděný domeček s pryčnami a s přívodem vody. Dobré vědět, že se ve Francii můžeme spolehnout i na tuhle nejnižší kategorii bydlení (cabane je skromnější než refuge).
Stezka dál pokračuje do velmi prudkého kopce a v tomhle počasí prostě není schůdná, takže se přesouváme na o kus dál vedoucí silnici. Trasa se na ni o něco dál stejně napojuje.
Déšť je čím dál tím horší. Pak ale prolézáme sedlem Col de la Core (1395 m.n.m.) a jako cvaknutím vypínače se vyčasuje. Sice kolem nás pořád proplouvají mraky, ale vítr úplně ustal a už neprší.
Vykračujeme si nekonečnými smyčkami klikaté silnice, Walking on sunshine frčí na repeat a vedeme debatu o tom, jestli tuhle osmdesátkovou písničku zpívá zpěvačka z devadesátkových Cranberries. V životě bych si nemyslel, že budu o tomhle diskutovat s Martym, který má k populární hudbě asi tak daleko jako já k Evě a Vaškovi.
U malého jezírka Lac de Bethmale se loučíme se stezkou GR 10 a po luxusní lesní cestě míříme k vesnici Ayet. Už ji máme na dosah a to jsme na cestě ani ne tři hodiny.
Hned na začátku Ayetu mě upoutá maličký obchod se sýry. Voní už na dálku. Je otevřený jen jednou týdně na pár hodin a to zrovna teď. No musím si něco koupit už kvůli tomu. Dokonce se dá platit kartou. Z toho vždycky srším dobrou náladou.
Žádnou směrovku na gîte ve vesnici nevidíme. Zkouším se optat stařenky sedící na zápraží jednoho z domů. Nemá tušení, kde bychom ho našli, a tak volám na číslo, které nám dali v Esbintzu. Gîte v Ayetu skutečně je, ale má plně obsazeno. Neklesáme na mysli. Podle Google maps je podél silnice několik vesnic za sebou a v každé nějaký gîte, takže pokračujeme dál.
Ve vesnici Arrien en Bethmale nacházíme ubytovnu sami. Ale je zamčeno a nikde nikdo. Koukáme okny dovnitř, vypadá to tam neuvěřitelně luxusně. Ptám se kolemjdoucích babiček, jestli netuší, kde seženeme majitele. Nevědí. Navíc tady prý mají obvykle plno na několik týdnů dopředu, protože si to tu lidi rezervují po internetu. "Ale vy si nějak poradíte. Jste krásný kluci. Silný," usmívá se potutelně jedna z babiček a druhá dodává "a mluvíte nádherně francouzsky." "Oni vám nerozumí, neumějí francouzsky," ukazuju na kluky, protože babičky zjevně čekají nějakou reakci i od nich.
"Pítře tyvole vždycky když na nás ukazuješ, že neumíme francouzsky. Tak si připadám jak tvůj retardovanej bratránek. 'Joo, já jsem awesome, na ně ani nekoukejte, jsou takový pomalejší'." Randyho komentář pozvedá všeobecnou náladu, když se teď potloukáme po vesnici a vlastně nevíme, kam jdeme.
Potkáváme ještě jednu ceduli gîte. Je umístěná na bytovém domě, připadá mi to jako nesmysl, ale borci mě vysílají dovnitř, okouknout situaci. Stoupám po schodech, zvoním na byty, ale nikdo neodpovídá. Jedny dveře jsou pootevřené a zevnitř slyším televizi. Zkouším nakouknout, ale z bytu se line tak silný stařecký zápach, že se radši klidím ven z budovy. Zkusíme to jinde.
Teď už jsme sotva 5 kilometrů od městečka Castillon en Couserans. Tam musí být ubytování spousta. Je teprve 6 večer, času dost, vyrážíme po silnici dál.
V Castillonu nás jako první zaujme Carrefour Express na hlavním náměstíčku. Kupujeme nějaké dobroty na večer a s Martym bereme napůl víno. Sice nevíme, kde budeme spát, ale už proto se hodí mít něco na zub. A taky si konečně pořizuju nějaké pohledy.
Prodavač nám s ubytováním radí, ale pod 20 € na osobu se prý dostaneme těžko. Stejně ale docházíme k definitivnímu rozhodnutí, že dál už se přesouvat nebudeme, a Růža se tak od nás odděluje a jde si postavit stan do campu. Z toho jsme docela konsternovaní, protože Růža se doteď divil, že platíme za noclehy pod střechou. Teď za sebou navíc všichni máme noc v gîtu.
Ve všech ubytováních po nás skutečně chtějí minimálně 20 € za jednoho. Končíme zpátky na náměstíčku. Jdu se zeptat do baru vedle, jestli by nám nějaký nocleh nedoporučili. Servírka neví, ale dává mi katalog gîtů a hotelů v regionu. V něm je jen jedna možnost, kterou jsme ještě nevyzkoušeli. Peat Myriam.
Lezeme do na první pohled noblesní budovy. Za dveřmi nás zdraví asi desetiletý chlapeček. "Nevíš, jestli se tady můžeme ubytovat?" "Dojdu pro tatínka." Za chvilku přichází sympatický chlapík. "Budete chtít dvoulůžko a jednolůžko?" "My jsme turisti, stačila by nám jedna místnost, jenom abychom si měli kam hodit spacáky." "Jasně, to nějak uděláme, pojďte," bere nás po schodech dolů.
Ještě na schodech narážíme do jeho ženy, kterou jsme za pár minut pokřtili jako castillonskou píču. Hned nás totiž otáčí a táhne nahoru, protože pro nás přece mají třílůžkový pokoj. Vcházíme do neskutečně luxusní místnosti. "Jsou tu jen dvě postele, třetí vám sem dáme. Je to 40 € na jednoho." "Tak tolik peněz my nemáme. Říkali jsme, že nám stačí jenom střecha nad hlavou." "Tak to vám nepomůžeme. Určitě najdete něco lepšího," říká vyloženě posměšně, když nás urychleně vyšoupává ze dveří.
"Tak můžem dostopovat do Tarbes," navrhuju spíš ze srandy výlet do stopadesát kilometrů vzdáleného velkého města. "Super, tak jo," chytá se nadšeně nápadu Marty. "Noo...tak jo," září mi už na tváři zase úsměv. "Vy jste se asi posrali, ne?", kouká na nás naprosto nechápavě Randy, čímž spouští debatu o tom, kdo je blázen a kdo je nezábavnej škarohlíd. "Vy jste totální magoři, já si tady dám někde spacák na zem a vy si jeďte kam chcete," uzavírá diskuzi rezolutně Randy. Dělit se nechci, a tak nakonec i Marty svolí k tomu, že přespíme tady.
Mezitím už padla úplná tma. S baterkami procházíme městečko a prohlížíme všechny zelené plochy, kam bychom se mohli složit. Nakonec se skládáme na úzkém pruhu trávy mezi basketbalovým hřištěm a potokem Le Lez. Šíleně chillovací plejs pod cedulí Zóna častých záplav. Rozkládáme spacáky, Randy si okamžitě lehá. Marty načíná víno, já začínám psát pohledy. "Hej borci...já už nevim, jestli mě trollíte, nebo co to jako má bejt," kouká na nás Randy jako na největší blázny. Na Martym vidím, že má asi stejnou náladu, jako já. Chillovací náladu. Přece nepůjdeme spát v 10 večer.

» Pokračování - Pyreneje stopem