Na skok do katalánských Pyrenejí - cestopis

Do Francie na pláž

13. dubna

Dneska nás čeká zhruba 24 hodin na nohou, takže jsme si trošku přispali a na snídani přicházíme až o půl desáté. Stejně je to děsná bída, tak jako včera. V hlavě už se mi rodí recenze. Na Bookingu jsem genius level 3, takže to si za rámeček nedají!
S jedenáctou hodinou sedáme do auta a popojíždíme jen kousek do hlavního města. Nemám nejmenší náladu studovat pravidla pouličního parkování v katalánštině, takže zajíždímě rovnou do podzemních garáží obchoďáku Illa Carlemany, kde se sice platí 2 € na hodinu, ale aspoň je to jasné a přehledné.
Chceme poslat nějaké pohledy a taky si trochu prohlédnout město, takže se vydáváme po pěší zóně Avinguda Meritxell, což je taková centrální obchodní třída. Na první pohled je jasné, že se tady cílí na boháče, kteří si chtějí pořídit nezdaněné luxusní zboží - tedy téměř nezdaněné. Andorrská DPH se v závislosti na konkrétním zboží pohybuje od nuly do 2,5 %.
Obchod tady má Rolex a je tu spousta prodejen se šperky, diamanty a parfémy. Najdou se tu ale i normální obchody jako Calzedonia nebo Bershka. A taky pár krámků se suvenýry. V tom prvním na mě jdou mrákoty, protože třeba za hrnek s potiskem chtějí 20 €. Šílenost. Sára říká, že takové jsou asi holt v hlavním městě Andorry ceny. Ale já to platit nechci. Bereme magnetku, ať máme aspoň něco. Cena 5 €, jejich nákupní cena bude hádám tak 0,05 €. Slečna za pultem sloupne lísteček s cenou a na papírek rukou napíše 5,90 €. No comment. Platíme a bereme kramle. Až po odchodu mě napadne kouknout na Google mapy. Tohle scammerské doupě má v recenzích 1,2 hvězdiček. Tak tam taky jednu hvězdičku přidávám.
Další suvenýry jsou hned o pár kroků dál a tady za 20 € koupíme dva hrnky a pohledy i se známkami. Mám chuť si zahrát na Janka Rubeše a jít si na chvíli stoupnout před vchod těch prvních suvenýrů a vyhánět odtamtud zákazníky. Ale nemáme na to úplně čas.
Procházíme ještě pár přilehlých ulic. Vesměs samá moderní výstavba. Je zřejmé, že v hlavním městě není prostor na skanzen, tady se dělá business.
V obchoďáku pořizujeme ještě nějaké svačiny na cestu, místní salámy jako suvenýr, nezdaněný opalovací krém, a vyzvedáváme auto. Nezamíříme ale do Girony. Domů nám to letí až zítra v 6 ráno, a tak chceme zbytek dneška strávit ve francouzské části Katalánska.
V Andoře zpravidla ukazatele na křižovatkách navigují na hlavní město. Přímo v hlavním městě jsou pak na křižovatkách ukazatele dva - na jednu stranu Espanya, na druhou stranu França. My teda míříme po hlavní silnici CG-2 na Francii. Prvních 20 kilometrů je jednoduchých - prostě pozvolna stoupáme údolím řeky Valira. Pak se před námi ale vynoří zasněžený hřeben Envalira a tady jsou dvě možnosti. Buď zaplatit 8 € a projet tunelem. Anebo dobrodružnější možnost zamířit serpentinami vzhůru a projet si častou etapu Tour de France. Samozřejmě bereme druhou možnost.
Stoupání serpentinami si fakt užívám. Vozovka je kvalitní, široká a má předjížděcí pruhy. Citroënu nakládám, co se do něj vejde, až přijíždíme do zasněženého průsmyku ve výšce přes 2400 metrů nad mořem. Ten výškoměr je fakt asi nejlepší featura tohohle auta. Samozřejmě parkujeme a děláme aspoň pár fotek, protože tady jsme ještě o pár metrů výš, než loni v Gruzii v kavkazském průsmyku Jvari.
Z průsmyku už je to jen pár zatáček dolů do městečka Pas de la Casa na hranicích s Francií. Nekoupili jsme si nezdaněné Rolexky ani parfémy, ale rozhodně si koupíme plnou nádrž nezdaněného benzínu. Litr tady stojí 1,39 €, což je oproti Česku jen pár korun rozdíl, ale oproti Španělsku i Francii je to levnější asi o 10 Kč. Citroën spolyká 34 litrů, což znamená spotřebu přes 8 litrů. Francouzské auto na horských silnicích, to je drahá kombinace.
Parkujeme na vyhlídce, odkud máme město jako na dlani, a na střídačku píšeme pohledy a obědváme nakoupené zásoby. Pak sjíždíme do města, abychom našli poštovní schránku. Vypadá to, že nákupní turistika je z Francie mnohem silnější než ze Španělska. V ulicích Pas de la Casa totiž není k hnutí, musím jet vyloženě krokem, abych někoho nesrazil. Auta s francouzskými SPZkami jsou zaparkovaná na všech možných i nemožných místech. Chodí tady spousta ženských v čádorech a hidžábech, což je spolehlivé rozpoznávací znamení francouzských občanek. Šance na zaparkování je nulová, takže Sára vyskakuje a schránku jde hledat pěšky, zatímco já krokem objíždím dokola blok.
Na francouzských hranicích kousek za městečkem není překvapivě žádná kontrola, celnice je úplně neobsazená, takže projíždíme bez jakéhokoliv zdržení. Chvíli klesáme údolím řeky L'Ariège, které jsem před 10 lety na svém prvním velkém tripu zdolával pěšky. Ale pak opouštíme směr Toulouse a ostrými serpentinami vyjíždíme do průsmyku Col de Puymorens v téměř 2 tisících metrech. Výhledy jsou tady naprosto fenomenální. A tohle bylo naše poslední stoupání, teď už budeme 120 kilometrů jenom klesat až k moři.
Hned na úvod klesání nás zdrží objížďka v městečku La Tour de Carol, kde se v úzkých uličkách totálně zamotám, až skončíme u zdejšího unikátního nádraží, kde se stýkají tratě o třech různých rozchodech. Ale pak už úspěšně objíždíme španělskou exklávu Llívia, najíždíme na silnici N116 a údolím řeky La Têt frčíme směr Perpignan. No, frčíme. Spíš se vlečeme. Silnice je sice kvalitní a relativně široká, ale žádné terénní úpravy se tady neřešily a striktně se kopíruje řeka. Takže je to jedna ostrá zatáčka za druhou a k tomu každou chvíli visíme za zemědělskou technikou, kterou je v nepřehledných zatáčkách dost obtížné předjet.
Když nás nezdržují traktory, jsou to pro změnu středověké vesnice, kterých je tady kupa. Jsou velmi malebné, ale silnice se v nich leckdy zužuje na šířku jednoho auta. K tomu jsou všude značky na 30 km/h a skoro na každé návsi stojí hlídka s radarem, čehož jsem si naštěstí stihnul včas všimnout. Každopádně je ale jasné, že z prohlídky Perpignanu moc nebude. Když se údolí kousek před Perpignanem konečně otevírá a silnice se rozšiřuje na čtyři pruhy, je už skoro 5 odpoledne. Ujet 100 kilometrů nám v pyrenejských podmínkách trvalo skoro 3 hodiny.
Na ceduli u vjezdu do města je kromě francouzského Perpignanu napsaný ještě katalánský název Perpinyà. Francouzští Katalánci obecně netíhnou k separatismu, narozdíl od těch španělských, ale katalánština je i přesto ve veřejném prostoru rozšířená.
Z návštěvy Perpignanu v roce 2015 si pamatuju skvělé podzemní garáže přímo na hlavním náměstí Place de la République. A tak mířím rovnou tam. Jenže zrada. Příjezd k náměstí je uzavřený vyjížděcími sloupky, vjezd je pouze pro rezidenty. A tak se motáme úzkými uličkami, zatímco Sára hledá na mapách jiné garáže. Nezabere to moc dlouho, nakonec zajíždíme do garáží Arago, čtvrt kilometru od náměstí. Tohle na Francii absolutně miluju. Každé město má hromadu podzemních garáží přímo v centru, za velmi dobré ceny. Tady je to konkrétně 2,50 € na hodinu.
Procházíme starým městem k náměstí a je to taková francouzská klasika. V jedné ulici se restaurace s typickými francouzskými zahrádkami střídají s klenotnictvími a parfumériemi, v druhé ulici jsou to kebaby, halal řeznictví a skupinky arabských chlápků postávajících před obchody. Je dost horko a taky jsme pěkně utahaní, takže je to jasné - kafe a zmrzlina.
Perpignan není turistické město, takže se nemusíme bát sednout na zahrádku kavárny přímo na hlavním náměstí. Tady nás nenatáhnou. Je tady absolutně narváno, máme štěstí na jediný volný stůl. Bohužel je na celou zahrádku jediná servírka. Je sice velmi milá a po zahrádce doslova běhá, ale samozřejmě nemá šanci stíhat. Zmrzlinu přinese, ale na kafe zapomene a pak na něj čekáme 20 minut. Dalších 20 minut trvá zaplacení. Dělá mi ale radost, že i po letech zvládám celou komunikaci francouzsky. Chtěli jsme vypít kafe a vyrazit na pláž, ale nakonec většinu času čekáme a strávíme tady víc než hodinu.
Je čtvrt na sedm, s pláží to ale nevzdáme. Vyzvedáváme auto a co nejrychleji, s ohledem na četné radary, vyjíždíme z města. Po půl hodině přijíždíme k pláži v Argelès-sur-Mer. Parkoviště je úplně plné, ale nikdo se nekoupe, lidi jen vegetí na pláži. Nahazujeme v autě plavky a honem k vodě. Sluníčko ještě svítí. Je to fakt paráda, jak jsou tady dny dlouhé.
Sára smočí palec a nazná, že tady si koupání odpustí. Ale já se do toho vrhám po hlavě. Na začátek trošku šok, ale pak už je to naprostá lahoda, obzvlášť v kombinaci s tím zapadajícím sluníčkem. Středomořský konec Pyrenejí se přitom tyčí přímo na okraji téhle pláže.
Se západem slunce to balíme a chceme vyrazit někam na večeři. Ale po pobřežní promenádě chodí spousta lidí se zmrzlinou, vaflemi a podobnými laskominami. Tak to chce nejdřív prozkoumat. Stačí kousek popojít a potkáváme typické dovolenkové přímořské tržiště. Mají tady crêpes s pistáciovým krémem jenom za 3,50 €! První v nás zmizí tak rychle, že objednáváme ještě nášup.
Je skoro 10 večer, padla úplná tma, tržiště zavírá, lidi mizí. A tak mizíme i my. Auto bychom měli vracet kolem třetí ráno, tak už radši vyrážíme směr hranice. Podle Google map je to po dálnici necelá hodinka jízdy až na letiště, ale my máme kupu času, takže to bereme po okresce. Původně jsem chtěl jet po nádherné pobřežní silnici, ale takhle za tmy bychom z ní nic neměli a akorát je to zbytečně namáhavé řízení, takže radši jedeme směr sedlo Col du Perthus.
Na hraniční přechod je to necelá půlhodinka jízdy. Na obou stranách hranice stojí nastartovaná policejní auta, ale projíždíme bez kontroly. Na to, že ještě není nijak pozdě, je na silnici úplně mrtvo. Zato ve městě Figueres, kam přijíždíme s jedenáctou hodinou, panuje typický jižanský noční život. Na mapě vidím několik restaurací, které zavírají o půlnoci nebo i později, takže bych se někde stavil na pozdní večeři. Sáře už se ale pěkně klíží oči, na jídlo prý nemá vůbec chuť a spíš by se někde v autě vyspala. No, na ulici ji v autě rozhodně nenechám. Nemáme šajna, jak je to tady s bezpečností. A tak radši přejíždíme k McDonaldu u dálničního obchvatu, kde je dobře osvětlené parkoviště a můžu si tam sednout k oknu, odkud na auto vidím.
Od půlnoci už jsem v Mekáči sám. Mají zavírat až v 1, ale personál začíná vytírat a pasivně agresivně se ptá, jestli mi může vzít tác. Chápu náznaky a pakuju se.
Když jsem hledal, kde nejblíž u letiště dotankovat, našel jsem jednu benzínku přímo na letišti. Recenze se samozřejmě hemžily pojmy jako scam a exorbitant prices, takže jsem hledal druhou nejbližší. Ta byla na okraji Girony, a tak teď mířím tam. Sára hezky spí, já ale určitě spát nechci, protože při budíčku ve 3 ráno bych byl úplně zmlácený. Dálnice je úplně prázdná, a tak jedu v pravém pruhu osmdesátkou, ať zabiju co nejvíc času.
Gironská benzínka Petrem Eco se na mapách tvářila jako dálniční, ale není. Z dálnice musím sjet a tahle čtvrť Girony teda vypadá pěkně sketchy. Benzínka je samoobslužná, takže nikde nikdo. Dotankovat ale potřebujeme, takže na stojanu rychle autorizuju kartu a beru plnou. Litr stojí o 10 Kč víc než v Andoře. Stačí nám naštěstí jen něco málo přes 10 litrů, za což vděčíme tomu, že půlku dnešní cesty jsme sjížděli z hor.
Není ani 1 ráno a už jsme skoro na letišti, ale tady se mi fakt vegetit nechce. To radši budu kempovat na nepohodlných sedadlech v terminálu. Vracíme se na dálnici a pokračuju osmdesátkou směrem k letišti.
Po 10 kilometrech stojí u dálnice benzínka, která vůbec nebyla na mapách. Tohle vypadá jako klasická dálniční pumpa, tak tady bychom to na chvíli zakempit mohli. Jenže když přijíždíme ke stojanům, tak vidím, že i tahle benzínka funguje přes noc jenom samoobslužně. Všude tma, nikde ani noha. Říkám si, že aspoň ještě jednou dotankuju, ať mě půjčovna nestáhne o majlant kvůli pár litrům. Jak stojím vedle auta, tak koukám, že lesík přiléhající k pumpě je plný stanů. Tak to by mě fakt zajímalo, jestli tady tolik low cost baťůžkářů kempí před ranním letem, nebo jsou to vágusové, co tady přes den žebrají. Prodlévat se mi každopádně nechce ani tady, a tak popojíždíme až na letiště.
Půl druhé. Kousek za vjezdem do letištního areálu je takový opuštěný plácek, tak to zapíchnu tady. Venku je i takhle v noci příjemně, takže poskakuju a protahuju se kolem auta, abych náhodou nezabral. O půl třetí přejíždíme k Sixtu. Tma je samozřejmě i tady, takže zajíždíme na parkoviště označené self check-in a trávíme 20 minut pořizováním detailních fotek auta, abychom měli důkazy, kdyby nám chtěli naúčtovat nějaké nesmysly. Stejně tak si fotím stav kilometrů a paliva. Na gironském letišti mají autopůjčovny nejhorší Google recenze, jaké jsem viděl, a Sixt už nás na palivu zkoušel natáhnout loni ve Švédsku, tak nechci nechat nic náhodě. Klíčky od auta hážeme do boxu.
Se třetí hodinou se přesouváme do terminálu. Sedačky jsou prakticky komplet obsazené spícími lidmi. Ono při odletu před šestou fakt nedává moc smysl bookovat ubytování, když by člověk musel vstávat okolo druhé. Procházíme rovnou přes security. Všechno je samozřejmě zavřené, takže ani kafe si nekoupíme. Ale teď už to nějak doklepeme. Vidět na seznamu destinací na zahraničním letišti Pardubice je každopádně dost nezvyklé. Tak snad těch destinací na pardubickém letišti přibyde, aby to takový nezvyk nebyl. My je určitě rádi využijeme.

» Zpátky na informace

» Podobná cesta: Tříkrálová koupačka na Sicílii
» Další podobná cesta: Z Budapešti na Balkán