Na skok do katalánských Pyrenejí - cestopis

Túra k jezerům Tristaina

12. dubna

Po včerejším nabitém dni jsme si chtěli aspoň trošku přispat, ale nakonec se o půl deváté nutíme vstát. Říkáme si, že hotelová snídaně nás probere. Jenže snídaně je dost zklamání. V restauraci je vyloženě bordel. Nesklizené stoly, ale hlavně jsme v šoku z "čistého" nádobí, které moc čistě nevypadá. Na některých talířích a příborech jsou vyloženě zaschlé zbytky jídla. Míchaná vajíčka jsou úplně suchá, vypadá to, že tady leží asi tak od 6 ráno. Servírka si na baru povídá s recepčním. No, tak tady si asi dáme hlavně kafe a pak se dojíme někde cestou.
Asi úplně poprvé odcházíme z hotelové snídaně zklamaní, ale nechceme si tím zkazit den. Po desáté hodině už sedáme do auta a vyjíždíme vstříc pyrenejským vrcholkům. Včera jsem ještě večer googlil, kam přesně vyrazíme. Dneska je totiž přes 20 stupňů a sluníčko, ale oteplilo se pár týdnů zpátky a v horách je ještě spousta sněhu. Na většině andorrských sjezdovek se dokonce ještě lyžuje. A tak jsem nakonec vybral jezerní oblast Tristaina nad městečkem El Serrat, kde jsou podle všeho nejbídnější lyžařské podmínky, což s trochou štěstí znamená nejlepší turistické podmínky.
Vyrážíme údolím řeky Gran Valira na sever. Kolem téhle řeky se soustředí většina andorrského osídlení, včetně hlavního města Andorra La Vella. Údolí je totiž na zdejší poměry relativně široké, takže tady lze rozumně stavět. Zhruba 10 kilometrů do hlavního města jedeme souvislou zástavbou, ačkoliv názvy měst se střídají.
Hlavním městem jen projíždíme a pokračujeme dál na sever. V městečku La Massana kupujeme nějaké ovoce, ať máme energii na túru, a taky dělám klukům fotku hotelu, kde jsme spali před 9 lety při přechodu Pyrenejí a kde Marty nechal ve výtahu kravskou čelist nalezenou v horách.
Teprve za městečkem Ordino končí souvislá zástavba, ale stejně doslova každý kilometr potkáváme vesničku. Až ve vesničce El Serrat opouštíme velkorysé údolí a začínáme stoupat mnohem prudším údolím řeky Tristaina až do 2000 m.n.m. Mluvím o tom, jako bychom jeli bůhví jak daleko, ale reálně jsme ujeli necelých 30 kilometrů a dojeli jsme přitom z jižní hranice Andorry až na tu severní.
Parkujeme u dolní stanice lanovky, dál je silnice zavřená. Lanovka je překvapivě v provozu a je tu i spousta lyžařů. Sluníčko přitom peče a sněhu okolo moc není. Ale na sjezdovkách to asi ještě ujde. My každopádně necháváme lanovku za sebou a naskakujeme na krátký úsek Haute Route Pyrénéenne, což je jedna ze tří dálkových turistických tras překračujících celé Pyreneje od středomořského po atlantické pobřeží. A hned začínáme vcelku z ostra stoupat.
Na prvním půlkilometru vystoupáme o 150 metrů a narážíme na první zasněženou mýtinu. Ve sněhu zmateně přešlapuje mladý španělsky mluvící pár, který sem vyrazil v dost fancy městském oblečení. Ptají se, jestli víme, jak je to daleko k jezeru. "No podle mapy asi hodinu, ale v tomhle sněhu fakt nevím," směju se. Necháváme je přešlapovat a pokračujeme sněhem dál, protože to vypadá, že za mýtinou už je zase roztáto.
Další stoupání už je mírné. Pod nádherným vodopádem brodíme menší říčku, která je ale pěkně rozdivočelá z tajícího sněhu. Taky se nám odsud otevírá nádherný pohled do údolí a na téměř třítisícové zasněžené vrcholky hřebene Sorteny. Nakonec definitivně překonáváme hranici lesa a na palouku na břehu potoka si ze skromných zásob chystáme oběd. Na tom hřejivém sluníčku je to fakt parádní vegáč.
Jezero už by mělo být někde nad námi, ale čeká nás ještě prudké stoupání a stezka HRP, po které jsme chtěli pokračovat i dál, je zapadaná sněhem. Tak to zkusíme obejít. Pokračujeme mírnějším stoupáním podél potoka, ale i tady postupně přibývá sníh. Na nějaké delší stoupání ve sněhu rozhodně nemáme obutí, a tak aspoň odlamujeme pár silnějších větví z osamoceného uschlého stromu, ať máme nějakou oporu. Trekové hole se nám samozřejmě do Ryanair batohu nevešly, ale tohle je uspokojivá náhrada. Cesta nakonec úplně mizí, takže se musíme držet potoka. Nešikovné je, že jak sníh taje, tak je půda dost podmáčená a občas se zaboříme až po kolena do kombinace sněhu a bahna.
Konečně nacházíme pěšinu, která stoupá vzhůru po úbočí, kde už sníh odtál. Teď už je to jen 100 výškových metrů a najednou se před námi zjeví kompletně zamrzlé jezero Estany Primer. Jezero je ledovcového původu, stejně jako sousední dvě. Je vidět, že v ledovcovém karu se chlad drží déle, protože kromě zamrzlé hladiny jezera je tady taky dost sněhu. Tolik, že se svým obutím nemáme šanci se k dalším dvěma jezerům dostat. Navíc nám začíná být pěkná kosa. Sluníčko sice hřeje, ale přebíjí ho ledový vítr od jezera. Takže děláme fotky a dáváme se na ústup.
Sestup je docela sranda, protože nám po sněhu pěkně ujíždějí nohy, anebo se do něj po kolena boříme. Jinak nám to ale docela odsýpá, protože už aspoň víme kudy a můžeme sledovat svoje vyšlapané stopy. Na palouku pod jezerem potkáváme španělský pár, který se nás předtím ptal, jak je to daleko k jezeru. To se za ty dvě hodiny moc daleko nedostali, ale rozhodně jim nemůžeme upřít odhodlání. My každopádně překonáváme zasněženou mýtinu, poslední prudký sestup a o půl páté už jsme u auta.
Plánovali jsme původně delší výšlap, a tak si teď říkáme, že zbytek odpoledne věnujeme návštěvě nějakého andorrského městečka. Volba nakonec padá na Ordino, které nás historickou architekturou zaujalo už ráno cestou tam.
Parkujeme přímo na okraji starého města za 0,50 € na hodinu. Ordino patří k nejstarším osídlením v regionu, zdejší Kostel Sv. Kornelia a Cypriána se datuje už do 9. století. Navíc tady má sídlo Institut Ramona Llulla, což je organizace, která má za cíl šířit do zahraničí osvětu o katalánské kultuře a jazyku.
My zatím dokážeme zhodnotit, že uličky mezi historickými kamennými domy mají úžasný šarm. A přijde nám zvláštní a zároveň jsme za to rádi, že to tady máme prakticky zase jenom pro sebe. Na hlavní ulici sedáme na zahrádku prázdné kavárny a necháváme se pohltit tou silnou atmosférou historického městečka obklopeného majestátními horami.
Ordino je fakt maličké, takže po kafi ho stíháme proběhnout vlastně úplně celé. Miluju města vystavěná ve svahu, protože se v nich zpravidla mezi domy proplétají různá tajemná schodiště, a ani tady tomu není jinak.
Cestou z Ordina chytáme v hlavním městě nefalšovanou odpolední špičku. Překvapivě sem nejspíš za prací dojíždí spousta Španělů, protože jak se blížíme k hotelu, provoz se zahušťuje a odbočka k hranicím už je pak úplně zasekaná.
Chtěli jsme si orazit a pak se vydat do hlavního města na večeři. Ale na pokoji se tak příjemně rozležíme, že už se nám nikam trajdat nechce. A tak nakonec sbírám trochu energie, beru auto a popojíždím do kilometr vzdáleného Mekáče vyzvednout večeři na hotel. Andorru La Vellu si necháme na zítřek.

» Pokračování - Do Francie na pláž