Na skok do katalánských Pyrenejí - cestopis

Cap de Creus a cesta do Andorry

11. dubna

O půl deváté, necelou hodinu před odletem, přijíždíme na letiště v Pardubicích. Z Prahy nám cesta i se snídaňovou zastávkou v Mekáči a s menší kolonou na Hradubické zabrala jen něco málo přes hodinku. Příjezd na dlouhodobé bezplatné parkoviště kousek od terminálu je dobře značený a je tady spousta místa. Ten povrch z betonových panelů je teda dost rozmlácený, ale darovanému koni na zuby nekoukej. Parkujeme a k terminálu popocházíme jen asi 100 metrů po dlážděném chodníku.
Vcházíme do Terminálu Jana Kašpara a check-in agentka zrovna osobně nahání pár posedávajících cestujících na security, protože Girona a Alicante budou odlétat za 40 minut. Jsou to jediné dva odlety dnešního dne a mají mezi sebou rozestup jen 5 minut. Mrzí mě, že toho z Pardubic nelétá víc, protože takováhle malá letiště, navíc s parkováním zdarma, mám fakt rád. Byl jsem zvědavý, jak si security poradí s návalem 400 cestujících, ale překvapivě projdeme prakticky bez fronty.
Všechno krásně navazuje, u gatu ani nemusíme hledat místo k sezení, protože z našeho letadla už vystoupili cestující a začíná boarding. Vypadá to, že letadlo přiletělo a bude i odlétat plně obsazené. Nastupuje se pěšky, letadlo stojí prakticky za dveřmi.
"Vážení cestující, žádáme vás, abyste urychleně uložili svá zavazadla a usadili se na svá místa. Pokud nebude nástup urychlen, zařadí nás řízení letového provozu na konec odletové fronty," ozývá se v letadle z reproduktorů. Zrovna na tomhle letišti to zní fakt komicky. Honem, honem, ať nás nepředjede letadlo do Alicante.
Zdá se ale, že hlášení zabralo. Vzlétáme s 10minutovým předstihem, a to jsme nejdřív museli dorolovat na opačný konec runwaye a tam udělat otočku o 180°. Sára zaujímá hned po vzletu spací pozici, já nakonec volím kafe a výhledy z okýnka, protože není vůbec žádná oblačnost.
Zrovna tohle letadlo patří k nejstarším ve flotile Ryanairu, dodáno už v lednu 2009. Takže okýnko je dost poškrábané a taky špinavé. Výhled na zasněžené Alpy, který se naskytne už třičtvrtě hodiny po vzletu, je ale i tak úžasný. Pak přelet přes Milano, kde dokonce z výšky poznávám Castello Sforzesco a Duomo. Potom znovu Alpy, tentokrát ty francouzské. Podél Francouzské riviéry, a pak už se vynoří Pyreneje. Miluju tohle majestátní pohoří! Úzká vysoká hradba oddělující Francii od Španělska, která na obou koncích doslova vyrůstá z moře. Kvůli ostrému sluníčku a poškrábanému okénku to prakticky nejde zvěčnit na fotce, ale naživo je ten výhled neuvěřitelný.
V Gironě přistáváme po necelých dvou hodinách letu, oproti letovému řádu máme náskok půl hodiny. Letiště není o moc větší, než to v Pardubicích, takže jsme venku za 5 minut. Auto máme booknuté až na poledne, tak aspoň stíháme sníst oběd, co jsme si nabalili ještě z domova.
Zážitek v půjčovně Sixt je stejný, jako před půl rokem ve Švédsku. Milá slečna za pultíkem se mi snaží za nekřesťanské příplatky prodat absolutně všechno, co mají v nabídce. Nakonec mě ukecá aspoň na asistenční službu v zahraničí, protože argument, že bychom v Andoře mohli zůstat viset v horách a museli jsme tam shánět a platit odtah, je docela pádný. Po téhle transakci se pro nás najednou aspoň objeví možnost bezplatného upgradu z Opelu Corsa na SUV - Citroën C3 Aircross. Ačkoliv těžko říct, jestli změna z německého auta na francouzské je upgrade.
Předání auta je taky stejné, jako ve Švédsku, takže to je asi u Sixtu standard. V e-mailu máme seznam defektů, máme si je všechny prohlédnout a nahlásit případné další. Defektů je celkem 18, přitom auto vypadá jako fungl nové. Až při opravdu detailním ohledání nacházíme miniaturní škrábance, které má zkrátka úplně každé auto z běžného provozu. Takhle detailní dokumentaci shledávám jako absurdní, protože kdybychom tímhle způsobem měli prolézt celé auto, strávíme celé tři dny tady na parkovišti. Takže prostě jen koukáme, jestli si nevšimneme nějaké očividné závady nebo poškození, a jedeme.
Citroën udělal už při nastartování zvuk jako autobus nebo menší náklaďák, a když hned u letiště najíždíme na dálnici, tak mi podle zvuku fakt připadá, že řídím Karosu. Přitom je to benzíňák. Asi jsem měl trvat na Opelu. Teď můžeme jen doufat, že se to někde nevysype. Objíždíme po obchvatu Gironu a míříme po dálnici k francouzským hranicím. Dálnice je bezplatná, ale to není ve Španělsku nic divného, platí se jen na pár úsecích kolem Madridu, v Galícii a v Baskicku.
Dálnici opouštíme asi 20 kilometrů před hranicemi, u městečka Figueres, a míříme k pobřeží na poloostrov Cap de Creus. Na každém kruháči vlají katalánské vlajky, španělská tady není ani jedna. Na benzínce kupujeme kafe, a tak zkouším přitom použít pár základních katalánských frází, které jsem si vygooglil při čekání před půjčovnou. "Dos cafès amb llet, si us plau," a starší pokladní absolutně roztaje. Při odchodu mi nabízí gratis KitKat. Nevím, jestli je to nějaká akce, nebo jsem jí jen udělal fakt takovou radost svým pokusem o katalánštinu.
Cap de Creus je zřejmý už z dálky a nejen tím, jak trčí z pobřeží do vody. Zatímco z letiště až sem to byla placka, poloostrov je velmi hornatý, i když je velký jen asi 10 krát 10 kilometrů. Stoupáme úzkými serpentinami a při té příležitosti si všímám, že infotainment auta má výškoměr! Tak to je hustý. Beru Citroën na milost. Tohle je featura, kterou si v Pyrenejích fakt užiju.
Překonáváme hory uprostřed poloostrova a klesáme na jeho východní pobřeží do městečka Cadaqués. Je to asi nejmalebnější část pobřeží Costa Brava. Ještě o kousek dál je Porlligat, což je místo, které proslavil Salvador Dalí, protože tady nejen žil, ale taky ho zvěčnil na několika svých obrazech.
Parkování v Cadaqués je luxusní - velké hlídané parkoviště přímo na okraji starého města. Sice za 3 € na hodinu, ale to je za takovýhle komfort super cena.
Město je fakt maličké. Proběhneme pár uličkami a už jsme u moře. Typické malebné jihoevropské město se zářivě bílými fasádami a sytě modrými okenicemi. Turisti tady prakticky nejsou, ale to je asi hlavně tím, že je duben. Počasí je přitom exkluzivní. Sluníčko peče, kraťasy a krátký rukáv jsou tak akorát.
Pokračujeme kousek podél pláže, protože staré město má super polohu v zátoce a přitom v kopci, takže stačí trochu poodstoupit a máme ho přes vodu přímo před sebou jako na dlani. Scenérie je to úžasná a vůbec se nedivím, že inspirovala umělce. Kromě Dalího taky třeba Pabla Picassa nebo Andrého Bretona. Takže tady chvíli taky odpočíváme, abychom tu krásu vstřebali.
Odsud se vracíme do starého města a šplháme křivolakými uličkami do prudkého kopce ke kostelu, protože ten stojí na nejvyšším bodě městečka a je odsud poetický výhled přes střechy domečků na zátoku. No a to je tak nějak všechno. Městečko je fakt maličké, takže se vracíme pro auto a vyrážíme dál do kopců.
Zprvu dost bloudíme, protože navigace zprvu trvá na tom, že pojedeme uličkami, do kterých by se vešla stěží sidekára. Nakonec se ale z Cadaqués vyškrábeme a míříme k nejvýchodnějšímu bodu Pyrenejského poloostrova. Nevíme, kam až se nám podaří dojet, protože ve východní části poloostrova je přírodní rezervace. Ale překvapivě na hranici rezervace není zákaz vjezdu. Jen se silnice zužuje na šířku jednoho auta a je tady z důvodu ochrany fauny omezená rychlost na 20.
Vegetace na těch pár kilometrech dozná značných změn. Respektive spíš skoro zmizí. Když se před námi vynoří maják, máme už kolem sebe jenom takovou sopečnou krajinu. Migmatické a břidlicové skály, pěkně zerodované silným větrem. Parkujeme u majáku a vydáváme se po útesech dolů na nejvýchodnější bod Pyrenejského poloostrova. Ta eroze je fascinující. Potkáváme různé průrvy a jeskyně, z nichž na povrch tryská mořská voda, kterou do nich na opačném konci v silných vlnách žene příliv. Na nejvýchodnějším bodě sedáme na kraj útesu a sledujeme příboj a velká hejna štěbetajících racků. Široko daleko není ani noha, což jenom posiluje tu úžasnou atmosféru.
Na moře by se dalo zírat hodiny. Ale máme před sebou ještě docela dlouhou cestu, a tak to o půl páté balíme a vracíme se k majáku pro auto. Poloostrov opouštíme stejnou cestou, jiná tady ani není. Po uzoučké silničce do Cadaqués a pak zase ty šílené serpentiny nahoru a dolů.
Než vyrazíme vstříc horám, zastavujeme v Carrefouru u městečka Figueres. Skromné zásoby z domova už jsme spotřebovali, tak ať máme co jíst. Až dorazíme do Andorry, bude už nejspíš všude zavřeno. Jsme ve španělském Katalánsku, takže nás v krámě osloví samozřejmě hlavně čerstvé marinované olivy a fuet.
Než stihneme nakoupit, je už půl sedmé. Ale cestovatelská výhoda Španělska je, že používá špatné časové pásmo. Zeměpisně by tady měl být britský čas, ale používá se náš středoevropský. Takže zatímco doma by se takhle v půlce dubna sluníčko už klonilo k západu, tady nám na cestu bude svítit ještě dobré dvě hodiny.
Figueres objíždíme po dálničním obchvatu a míříme přímo na západ. Cesta ubíhá mnohem rychleji, než jsme mysleli. Silnice N-260 je široká, s dlouhými rovinkami a prakticky bez provozu. Na tempomatu cvakám 105 km/h, což je doufejme porušení rychlosti "v toleranci", a svištíme. Občas se dočkáme i rozšíření na velkorysou čtyřproudovku.
Po 100 kilometrech a asi hodince svižné jízdy přijíždíme k městečku Ripoll. Tudy už jsem cestou do Andorry dvakrát projížděl vlakem, autem je to premiéra. Podle navigace to každopádně vypadá, že teď začne ta sranda. Zbývá nám už jen 100 kilometrů, ale dojezd je za víc než 2 hodiny. Ze západního směru ostře uhýbáme přímo na sever. A silnice se začíná klikatit a stoupat. Vozovka je pořád ve velmi dobrém stavu, ale cesta je o dost užší a tím, jak je plná zatáček, nám dost klesá rychlost.
Severní směr držíme prakticky až na hranice s Francií, kde opět ostře uhýbáme na západ. Výškoměr v infotainmentu si teď fakt užívám. Výška se mění snad s každým ujetým metrem. Připadám si jako pilot.
Silnice nás vynese až do sedla Colladeta Alp v 1800 metrech nad mořem, kde dáváme přestávku na občerstvení. Sluníčko už zapadá a jelikož od Ripollu jsme nepotkali snad ani jedno auto, tak nechceme stavět za tmy a nalákat svojí svačinou medvědy nebo jinou zvěř. Zajímavé je, že i v téhle výšce jsme obklopení hustým jehličnatým lesem a pyrenejské vrcholky na nás jen nenápadně vykukují.
Ze sedla pokračujeme mírným klesáním, až zaplujeme do širokého údolí řeky El Segre. Tady se silnice rozšiřuje a narovnává, takže kilometry začínají konečně zase odsýpat.
Do Andorry vstupuju poprvé ze španělské strany, takže mě docela překvapí, když se před námi vynoří rozlehlý hraniční areál. Na francouzské straně jsou jen takové dvě budky u silnice. Španělská celnice je každopádně ve směru do Andorry neobsazená a průjezd je volný. Zato v opačném směru stojí pěkná kolona. Andorrská celnice už obsazená je, ale když chci pohraničníkovi podat pas, tak jen mávne, ať jedeme. Škoda, trochu jsem doufal, že dostaneme raritní andorrské razítko.
Městečko Sant Julià de Lòria je hned první za hranicemi, je to sotva 5 kilometrů. Cestou potkáváme beze srandy asi 10 čerpacích stanic. Benzín je tady zhruba o 25 % levnější, litr je pod euro padesát, zatímco ve Španělsku šplhá cena ke dvěma eurům. K hotelu Sol Park přijíždíme o půl jedenácté. Parkujeme za budovou mezi sněžnými rolbami. Check-in a šup spát. Byl to sakra dlouhý den a zítra nás čeká pyrenejská túra.

» Pokračování - Túra k jezerům Tristaina