Předvánoční výlet do prosluněného Jordánska - cestopis

Konečně moře

21. prosince

Vstávám chvilku po osmé, sprcha, kafe, a padám ven. Chci se aspoň na chvíli podívat na pláž, přitom taky potřebuju nakoupit suvenýry, poslat pohledy a letí mi to už ve 2.
Nasadil jsem kraťasy, protože je zase pěkná výheň. Navíc večer už budu mrznout v Berlíně, tak chci slunečním paprskům vystavit co nejvíc kůže to jde. Od hotelu to k pláži beru jen mírnou zacházkou. Hledám místo, odkud mají odjíždět sdílené minibusy na letiště za 2 dináry. Když v tom mě chytá asi 80letý dědeček, který tvrdí, že je taxikář. A že mě prý na letiště hodí za 7 dinárů. Oficiálně to má stát nějakých 12, tak si od něj beru telefonní číslo s tím, že mu zavolám. Říkám si, že těch 5 dinárů navíc už mě nezabije a při mojí časové tísni mi docela pomůže, když nebudu muset čekat na naplnění minibusu. A tak už zahýbám nejkratší cestou k vodě.
Než dorazím k pláži, potkávám stánek se suvenýry. Nemusel by být předražený, když je takhle stranou. Ptám se anglicky na cenu pohledů a arabský prodavač ke mně beze slova posílá nějakou hnusnou nearabskou Mařenu, která se na mě snaží mluvit rusky. Tak teď jsem se pěkně vytočil, jestli mě mají za Rusáka. Mařenu okázale ignoruju a znovu to na týpka zkouším anglicky. Rozumí, tak nechápu, co tohle mělo být. Předražené to vážně není, tak beru pohledy i známky a nějaké hand made fair trade korále pro ženu, o kterých prodavač tvrdí, že jsou vylovené z moře. A teď už konečně na pláž!
Ježišmarja to je slast! Pláž je taková napůl písčitá, napůl kamenitá a voda má tu nejlepší možnou teplotu. A k tomu nádherně praží sluníčko. Odolávám děsnému pokušení vletět do vody v trenclích. V nemuslimské zemi bych neváhal ani vteřinu, ale tady není ve vodě nikdo a na pláži sedí spořádané zahalené arabské rodinky a piknikují, tak nechci pohoršovat. Brouzdám se aspoň po kolena a snažím se nerozplakat při představě toho počasí, co čeká doma.
Z tohohle místa vlastně vidím tři země. V Jordánsku stojím, napravo za vodou je Izrael a nalevo za vodou je Egypt. A jen pár kilometrů po pobřeží na jih je Saúdská Arábie. Být to v Evropě, šlo by do všech čtyř zemí nakouknout během jedné hodiny. Ale protože jsme na Středním východě, nemůžu překročit ani jednu z hranic.
Nakonec ještě oslovuju rodinku, která si zrovna rozdělává vodnici, s prosbou o fotku, protože chci mít zvěčněné poslední "koupání" roku 2019. Rodinka neumí ani slovo anglicky, ale mají ze mě Vánoce. Focení se ujímá můj vrstevník, zatímco mě zbytek rodinky znervózňuje zbožným pozorováním. "Shukran," děkuju celé rodince. "You're welcome," odpovídá babička a vyslouží si obdivný pohled od zbytku rodiny i ode mě. A tak přidávám ještě "salamaleykum", načež všichni nadšeně volají "aleykum salam!". Těhletěch drobných interakcí si cením víc než všech divů světa...
Od pobřeží už se po hlavní třídě vydávám k náměstí princezny Haya, které jsem si doteď pořádně neprohlédl. Náměstí je tvořené kaskádovitými jezírky, ze kterých vyrůstají vysoké palmy. Je to takhle v zemi plné písku příjemná podívaná. A pak už jdu do přilehlého Carrefouru ještě něco dokoupit, protože jídlo s arabskými nápisy je ten nejvděčnější suvenýr.
Chvilku před polednem vyklízím pokoj na hotelu a na recepci ještě rychle píšu pohledy. Schránky tady prý neexistují, budu s nimi muset na poštu. Ta je naštěstí hned za rohem, ale dostat se tam je docela dobrodružství. Celé přízemí je v rekonstrukci, takže se dovnitř vchází přes velmi spoře osvětlený sklep. Vypadá to jako nějaké mučící katakomby, jen místo krve jsou na stěnách nasprejované nápisy post office a šipka. Na konci sklepa vážně čekají schody a nad nimi pikolík, který si ode mě pohledy přebírá. Hází je někam pod stůl, takže jsem nejspíš právě vyhodil 3 stovky a můžu letět domů.
Cestou do hotelu volám svému dědečkovi taxikáři, že už jsem ready. Vyzvedává mě za pár minut a jen co nasednu, vycházejí zrovna z hotelu další dvě turistky. Řidič začíná klasický blízkovýchodní taxikářský hon a i když ho holky naprosto ignorují, rozjede se pomalu vedle chodníku a nepřestává volat a ptát se, kam jdou. Snažím se na sedadle spolujezdce propadnout do země, protože nechci vypadat jako stalkerův komplic. Řidič to vzdává po pár minutách, když zadumaně prohlásí "probably they are busy". A já si vždycky říkal, co se těmhle lidem honí hlavou, když člověka půl dne beznadějně pronásledují.
Jízda na letiště trvá slabou čtvrthodinu. Budova terminálu vypadá jako takové menší nádraží. Zaráží mě množství lidí posedávajících na zemi před vchodem. Záhy zjistím důvod. Letiště je zavřené. Mají tady jen 3 odlety denně a mezi nimi zavírají. Tak to jsem ještě nezažil. Procházím se kolem toho roztomile drobného terminálu a po chvilce koukám, že mi společnost dělají dva vojáci. Tak se radši vracím zpátky, abych si ještě takhle na poslední chvíli nevysloužil nařčení ze špionáže.
Terminál otevírají ve 13:15, hodinu před odletem. To je dost šibeniční termín, když má všemi kontrolami projít 180 lidí najednou. Bezpečnostní i pasová kontrola jsou v pohodě, ale zabrat mi dají celníci. Bůhví proč zrovna mě berou stranou a musím vybalit komplet celý batoh. Každou věc, co není oblečení, zkoumají bůhví jak dlouho. Musím jim ukázat fotky na foťáku a pak chtějí vidět, že power bankou se dá opravdu nabít mobil. Čokoládu, kterou jsem měl pro hostitele v Berlíně, mi rozlámou na kousky. Asi jsem vypadal, že jsem do obalu zašil i nůž, nebo kdoví. Mezitím přibíhá nějaký pikolík od gatu a křičí na mě "hurry up, we are closing!". Nechápu, proč to říká mně, když zjevně není v mojí moci s tím cokoliv dělat.
Celníci mi nakonec na svazku klíčů vítězoslavně objeví malý švýcarský nůž, který na první pohled vypadá jako klíč a který jsem bez povšimnutí pronesl už asi přes 50 letišť. "Prosím, já ho vozím všude už roky," zkouším žadonit a hádám, že naprosto zbytečně. Celník mi ale vyrazí dech, když s úsměvem opáčí "no tak dobře", vrací mi klíče i s nožíkem a popohání mě, ať běžím ke gatu.
U gatu je to neskutečná skrumáž. K odletu do Berlína se přimíchal odlet do Ženevy, který má být o čtvrt hodiny později. Oba lety jsou odbavovány u stejného gatu (mají tady jen dva) a ve stejnou chvíli. Podávám slečně boarding pass a ta se na mě ostře zadívá. "Proč se třesete?", ptá se podezřívavě, jako bych měl něco za lubem. "Protože mě vaši posraní celníci půl hodiny prohlíželi a málem mi to uletělo," odpovídám vytočeně.
K letadlu se jde samozřejmě pěšky. Jsou tady vedle sebe dvě úplně identická letadla Easyjetu a do obou se nastupuje. Pikolíkovi postávajícímu pod letadlem musím položit absurdní otázku: "Prosímvás, je tohle letadlo do Berlína?" Jsem zvyklý pokládat tuhle otázku v případě vlaků na nádraží někde v Dolních Kotěhůlkách. V životě by mě nenapadlo, že ji budu pokládat na mezinárodním letišti.
Runway leží prakticky uprostřed údolí Wadi Araba, takže ze schůdků letadla se mi otevírá nádherný pohled neskutečně rovným údolím, kam až dohlédnu.
V sedačkové loterii jsem si tentokrát vylosoval uličku, z čehož jásám, protože si na čtyř a půl hodinovém letu budu moct chvílemi aspoň natáhnout nohy. Než vzlétneme, píšu si Aqabu na seznam otřesných nenáviděných letišť, který doteď obsahoval jen istanbulské letiště Sabiha Gokcen.
Vzlétáme na sever a pár desítek kilometrů letíme přímo podél hranic, než nabereme výšku a přelétneme hory směrem do jordánského vnitrozemí. Nechce se mi věřit, že předvčírem jsem byl v Ammánu. Zdá se to jako před měsícem. Byl to zase parádně nabitý a pekelně vydařený výlet.

» Zpátky na informace

» Podobná cesta: Z Teheránu do Prahy na blind
» Další podobná cesta: Íránem odshora dolů na vlastní pěst