Předvánoční výlet do prosluněného Jordánska - cestopis

Řízení v Jordánsku a zběsilý úprk z Petry

20. prosince

Budí mě hluk pokojských, které na chodbě hučí a mlátí s vysavačem. Chvíli nadávám, než si všimnu, kolik je hodin. 8:20! Budíka jsem měl na 7:30. Tak chvíli nadávám na mobil, že nezvonil, ale pak si vzpomínám, že jsem ho v rozespalosti zamáčknul. No, v 8 jsem měl být v autopůjčovně. V potvrzovacím mailu mi poslali dvě telefonní čísla, tak volám na obě. První nikdo nezvedá a na druhém se sice dovolám, ale po několika minutách marného hovoru s člověkem, který umí jen pár slov anglicky, se dozvím, že jsem se nedovolal na pobočku v Aqabě ale v Irbidu.
Večer jsem okouřil klimatizaci, protože mi i s otevřeným oknem bylo horko (v prosinci, tohle miluju), takže jsem teď vcelku promrzlý a jdu si dát horkou sprchu. Na pokoji je i konvice, tak dávám po sprše ještě rychlé kafe a vyrážím pro auto.
Slunce je i teďka ráno tak ostré, že musím jít skoro se zavřenýma očima, než si trochu zvyknu. Sluneční brýle jsem nechal v Praze, protože mě nenapadlo, že to tu bude uprostřed zimy mít takové grády. Svetr hnedka ukládám do báglu a lituju, že jsem si nevzal kraťasy.
Město je naprosto, ale totálně prázdné. Všechny obchody zavřené a kolem dokola úplné ticho. Ten pátek tady zjevně berou fakt vážně, až mi jde mráz po zádech.
Cestou se stavuju u bankomatu Jordan Kuwait Bank, který je kousek od půjčovny. Když totiž s kartou nepochodím ani v hotelu a nejspíš ani v půjčovně, budu potřebovat víc hotovosti. A večer jsem cestou z Mekáče vyzkoušel asi pět různých bankomatů a všude chtěli poplatek okolo 5 dinárů, tak jdu k osvědčené bance.
Do půjčovny vcházím o půl desáté a hned se omlouvám, že jdu tak pozdě. Chlápek za přepážkou odpovídá, že vůbec, že před pár minutami otevřeli. Tak to je vtipný, když mi potvrdili půjčení od osmi.
Než doděláme papírování, připomínám chlápkovi, že chci za příplatek pojištění úplně na všechno s nulovou spoluúčastí, co jsme si předem domluvili po mailu. O řízení v Jordánsku jsem čet dost historek na to, abych něco riskoval. Chlápek se bůhví proč kroutí, že ho nepotřebuju, že se mi nic nestane a že je to zbytečný strach. To mi přijde dost zvláštní, v půjčovnách většinou pojištění naopak vnucujou. Nakonec ho přesvědčím, že bez něj nikam nepojedu, takže mi účtuje dohromady celkem 30 dinárů (jedině v hotovosti) a kauci (jedině na kartě). Teď se dozvídám, že s pojištěním bude kauce místo 500 dinárů jen 50. Tak to jsem za ten příplatek ještě radši, protože čičmundům mimo EU dost nerad dávám přes 10 tisíc na stříbrném podnose k použití, když odblokování vždycky trvá řádově týdny.
Z půjčovny vyjíždím v 10 a potřebuju nabrat nějaké zásoby. Nejdřív jdu omrknout obchůdek hned vedle, ale je to blízkovýchodní klasika - na cestu se dají koupit leda chipsy a sušenky, žádné normální jídlo nemají. Tak beru aspoň ty chipsy a říkám si, že koupím nějaké KFC nebo Mekáč s sebou a sním ho někde cestou. Jenže smůla. Je pátek, takže všechny fast foody, včetně toho jindy nonstop Mekáče, otevírají až odpoledne. Začínám být trochu nasraný, ale říkám si, že nasraný můžu být leda na sebe, protože přece vím, jak to v tomhle regionu chodí, a že můj itinerář byl od začátku prostě moc ambiciózní.
Bez jídla svištím liduprázdným městem. Krátká zastávka na vrcholu výpadovky obklopené palmami, odkud je výhled na pobřeží a izraelský Eilat, a pak už stoupám táhlými serpentinami do hor. Široko daleko nevidím jediné auto.
Ještě před napojením na dálnici 15 mě zastavuje provizorní policejní checkpoint. "Where are you from?", ptá se policista, když stahuju okýnko. "Czech Republic." "Welcome, you can go," odmávne mě.
O kus dál na celnici už to berou vážněji. Musím vystoupit, kontrolují mi pas, koukají do auta a musím otevřít kufr. "Jedu jen do Petry a zpátky," směju se, když vidím jejich šokovaný výraz, že auto je absolutně prázdné. Na to se rozesmějí taky a zvedají závoru.
Teď už mě čeká nějakých 60 kilometrů po dálnici. Ta je sice široká, ale její kvalita je v kombinací s mojí Kiou vyloženě smrtelná kombinace. Je tady povolených 120 kilometrů za hodinu, ale auto vydává už při poloviční rychlosti takové zvuky, že zpočátku několikrát zastavuju na odpočívadlech a koukám, jestli mi někde něco neplandá.
Jen co si zvyknu na divné zvuky, začne moji pozornost zkoušet zdejší specialita - retardéry. V Aqabě jsem si dával pozor, i když nebyly nijak označené, ale na dálnici jsem je fakt nečekal. Šlapat brzdu na podlahu jsem na dálnici ještě nikdy nemusel, nicméně Kia přežila prudké brždění i následný skok, při kterém jsem nejspíš podvozkem líznul asfalt. Okolo rádoby dálnice je široko daleko nádherná poušť, ale já se musím maximálně soustředit na cestu. Nejen kvůli retardérům, ale i početným chodcům a oslům, kteří dálnici uprostřed pouště přebíhají.
Osmdesát kilometrů od Aqaby odbočuju z dálnice vlevo a najíždím na slavnou silnici č. 35, takzvanou King's Highway. Tohle honosné označení nese proto, že už ve starověku spojovala egyptské údolí Nilu s Damaškem. Většina cesty se do současnosti nedochovala, nicméně právě silnice č. 35, vedoucí z Ammánu zhruba k městu Ma'an, je jejím pozůstatkem. Parametry silnice jejímu stáří docela odpovídají. Šířka je sotva na dvě auta a cesta přesně kopíruje terén, takže stoupání a klesání se střídají jedno za druhým.
Snažím se na to trochu šlápnout, ale rychle mě to přejde, když to v jedné z prvních zatáček jen o fous ubrzdím před okounějícím stádem oslů. V dalších zatáčkách i před horizonty už tak radši citelně zpomaluju. A dobře dělám. Stád oslů potkám ještě několik a k tomu jsou v zatáčkách občas popadané kameny.
Nechci zbytečně zastavovat, když mi průměrná rychlost neustálým bržděním už tak dost padá, ale v jedné ze zatáček mi to nedá. Je odsud nádherný výhled do údolí, kde zjevně zuří písečná bouře. Je úplně fascinující sledovat ta mračna písku, jak se prohánějí sem tam a občas tvoří vír. Fičí to dost i tady nahoře. Když jsem vzal za kliku toho chatrného auta, poryv větru mi málem urval dveře.
Krátce po poledni se po dvou hodinách jízdy pouští dostávám do zástavby, která se táhne po úbočí kopce kam až dohlédnu. Hádám, že se blížím k Petře a pohled na okolní budovy mě docela znervózňuje. Je to jeden hotel vedle druhého. Stojí tady i obří areály luxusních značek jako Marriott a Mövenpick. Doteď jsem v Jordánsku nepotkal skoro žádné turisty a i silnice z Aqaby zela prázdnotou, tak jsem doufal, že davy nepotkám ani v Petře. Ale teď to začíná vypadat, že jsem se krutě mýlil. K hotelům se postupně přidávají ještě mraky aut zaparkovaných kde to jen jde.
Konečně vjíždím do městečka Wadi Musa, kde se nachází vchod do areálu Petry. Jeden pruh silnice blokují zaparkovaná auta, takže je tady pěkná kolona. Prokousávám se úzkými ulicemi přímo k bráně do Petry. Na internetu jsem si totiž dopředu zjistil, že je tam parkoviště autobusů, kam za drobný bakšiš pouštějí i auta. A já bych auto z půjčovny radši nechal někde hlídané, než pohozené vedle silnice.
Ono parkoviště najdu na první pokus. Ptám se čičmundy u brány, co to bude stát. Prý 2 dináry za celý den. To je za hlídané parkoviště u takhle slavné památky fakt lidovka. Vjíždím dovnitř a teď už se mi svírá žaludek. Je tady odhadem 20 až 30 autobusů. Tak to bude uvnitř asi fakt mela.
Cestou z parkoviště mě obšancují stánkaři a snaží se mi střelit sombréra, beduínské šátky a všelijaké další cetky. Posílám je všechny do háje a jdu si radši do stánku opodál koupit Colu, protože je tady pekelná výheň a já si vzal jen půllitrovku vody. A beru ještě balíček bruschett, protože to se aspoň vzdáleně podobá pečivu. Od rána jsem nic nejedl, ale ani tak neprahnu po těch věčných sušenkách a chipsech, co táhnu v báglu.
U brány ukazuju Jordan Pass. Tohle je první místo, kde ho kontrolují opravdu důkladně. Ještě aby ne, když by mě to bez něj stálo 2 tisíce. Od pokladen procházím na malé náměstíčko obklopené dalšími stánky se suvenýry, a pak už mě čeká dvoukilometrový pochod kamenitou pustinou. Hned na začátku toho pochodu mě odchytává smečka beduínů a snaží se mi vnutit jízdu na koni. Prý zadarmo. Vypadám, že jsem spadnul z Marsu? Teda ono by to podle internetu zadarmo fakt být mělo, protože zdejší beduíni dostávají bakšiš z každé prodané vstupenky. Ale co jsem četl zkušenosti turistů, tak to tak samozřejmě nefunguje a beduíni nenechají člověka s koně slézt, dokud nezaplatí. No a mě taky pěkně štve tahle lunaparkizace historických památek, takže pádím pryč.
Ta dvoukilometrová cesta od brány je široká jako dálnice. Po levé straně se prohání plno vykulených Číňanů na koních a dokonce v kočárech. Po pár minutách chůze mě odchytává beduín na koni a chce si povídat. Ptá se, kolik mám manželek, a sám se chlubí, že má čtyři. Když po chvíli tlachání zjistí, že se mnou i přes jeho předstíranou přátelskost žádný business nebude, tváří se na mě naprosto zhnuseně. Asi že jsem ho připravil o několik minut života, kdy mohl vydělávat.
Zabere to asi čtvrt hodiny svižné chůze, než dorazím k místu zvanému Al Siq. To je velice úzká, asi půl kilometru dlouhá rokle mezi pískovcovými skalami, která tvoří vstup do Petry. Tady se to hemží dalšími beduíny a zmatenými Číňany. Beduíni se mě snaží stejně jako ty zmatené Číňany nacpat do kočáru s tím, že mě dovezou k památkám. Zapomeňte. S naprostým znechucením se prodírám k rokli a doufám, že vzhledem k rozlehlosti areálu už budou dál lidi a otrapové trochu rozptýlení. Jak moc se mýlím.
Chůze dechberoucí roklí je jako noční můra. Všude davy Číňanů a co pár vteřin mě jen o fous míjí kočáry, v nichž jsou naštosovaní další Číňani. Nasazuju sluchátka, abych ty otravné hloučky nemusel poslouchat, a místo na cestu se dívám vzhůru, protože okolní skaliska jsou erozí vážně malebně opracovaná.
Rokle se klikatí, až najednou za zatáčkou vykoukne kousek budovy. Pokladnice, proslavená díky Indiana Jonesovi. Stavba je to opravdu majestátní, a když si člověk uvědomí, že je celá včetně všech detailů vytesaná do skály, úplně z toho mrazí. Vychutnat si to ale moc nemůžu. Neustále do mě někdo strká a brzy mě zmerčí pár beduínů a snaží se mi docela agresivně vnutit projížďku na velbloudovi.
Probíjím se tím nechutným mumrajem k další, širší rokli, a upínám se k jednomu tipu, co jsem našel na internetu. O kus dál má být nenápadná odbočka z hlavní stezky. Úzké a prudké schody nahoru do skal, kam prý skoro nikdo nechodí a zvrchu pak má být nádherný výhled na Pokladnici.
Rokle se postupně otevírá a skaliska okolo jsou posetá mohutnými vytesanými budovami. Mají to být hrobky králů z říše Nabatejců, která se na území Jordánska rozkládala v období kolem přelomu letopočtů. Díla jsou to opravdu majestátní. Ale já nějak nejsem schopný se na tu nádheru soustředit. Každou chvíli po mně skáčou beduíni prodávající všemožné cetky a úpěnlivě prosí, abych si něco koupil, protože potřebují uživit rodinu. Do toho jsou všude kolem Číňani a bandy takových těch koupáckých typů turistů. Začínám být pekelně otrávený.
Přicházím k místu, kde má být to tajné schodiště do skal, a dílo je dokonáno. Na schodech pomalu není k hnutí. Sedám do stínu za velký balvan a přemýšlím. Těch 90 eur za Jordan Pass jsem vyhodil jenom a jenom kvůli tomuhle místu. Takže bych to měl asi trochu vytěžit. Na druhou stranu, ty peníze už jsou prostě fuč, tak na co zabíjet i drahocenný čas, když se mi tady vůbec nelíbí. Jsou 2 odpoledne. K bráně jsou to 3 kilometry. Když teď vezmu dráhu a trochu na to šlápnu, jsem za půl hodiny u auta a můžu si ještě do tmy udělat výlet po těch zdejších horách. Ty jsem si při řízení užíval daleko víc, než tenhle lunapark. Zklamání se v mžiku mění v nadšení, zvedám se a upaluju pryč, že se mi za patama doslova práší.
Během ostré chůze odpaluju jednoho beduína za druhým a prorážím davy Číňanů. V rokli Al Siq se mi daří udělat fotku cesty bez lidí, když využiju asi dvouvteřinovou prodlevu, během které přede mnou nikdo není.
U ústí rokle mě zase odchytává smečka beduínů a snaží se mi vnutit jízdu na koni k bráně. Vedle se zrovna do sedla s pomocí dvou beduínů škrábe asi 150kilový zpocený anglicky mluvící chlápek, až se chudákovi koni podlamují nohy. Já to zvládnu po svých a k bráně přibíhám chvilku před půl třetí. To už ze mě taky slušně leje. Sedám do auta, klimatizaci okouřím na plné pecky a za pár vteřin už ze mě beduínští otrapové vidí jen oblak zvířeného písku.
Vyrazil jsem bez rozmýšlení, protože vím přesně, kam chci jet. Cestou sem jsem asi 20 kilometrů před cílem viděl nenápadnou odbočku do hor. Kousek dál byla vidět vesnice a třeba už silnice dál nevede, ale zkusit to chci.
Sebevědomě projíždím serpentiny pryč z Petry a zatím přemýšlím, že je asi pravda, co jsem četl na internetu. A sice že většinu turistů do Petry navážejí izraelské cestovky. Kvůli tomu je údajně vstupné tak vysoké a Jordan Pass se dá využít jen při pobytu delším než 3 noci. Aby Jordánsko z těchhle jednodenních návštěvníků, kteří kromě vstupného neutratí v zemi vůbec nic, alespoň něco vytěžilo. Rozhodně by to vysvětlovalo, proč jsem v celé zemi potkal hrstku turistů, zatímco tady jich byly tisíce. Každopádně takhle názorný efekt, jaký má turismus na místní, aby člověk pohledal. Stačí popojet pár kilometrů a pohostinnost srovnatelná s Íránem se mění na snahu vyždímat chodící bílou peněženku jako v Maroku.
K odbočce se dostávám asi po půl hodině jízdy. Silnice je uzoučká, ale fungl nová. V porovnání s těmi hlavními tahy, po kterých jsem doteď jel, je to královská jízda. Vjíždím pomalu do vesnice. Domy jsou hrozně chudé a polorozpadlé. Po ulici procházejí akorát starší muži s plnovousy a celí v bílém. Všichni se po mně ohlížejí, někteří přátelsky mávají. Přesně co jsem říkal. Stačí popojet pár kilometrů a lunapark se mění zpátky v autentické Jordánsko.
Vesnice končí, ale silnice ne, a tak se vydávám dál. Cesta se kroutí úzkou roklí mezi vysokými skalami. Prostředkem rokle teče drobný potůček, který ale podle šířky koryta bývá při deštích dost divoký. A najednou koukám, že v tom širokém korytu je stanová osada. No tykráso, tohle budou opravdoví beduíni!
Skály se postupně začínají měnit v pěkně majestátní vrcholky a silnice se víc a víc kroutí, jak stoupá vzhůru. Ztratil jsem signál, dokonce i GPS a zatím jsem nepotkal ani jedno auto. Teď se docela začínám modlit, aby to Kia v některém z prudkých stoupání nevzdala. Sto metrů stoupání, obrátka o 180 stupňů, sto metrů stoupání, obrátka, a tak dál. Jsem docela zvědavý, kam až to dojedu.
Serpentiny končí a teď projíždím takovou podivnou písčitou krajinou mezi hřebeny hor. Údolí po stranách se hemží stanovými osadami, mezi nimi pobíhají stáda koz, oslů, koní i velbloudů. Je hrozně zvláštní, vidět tolik života na tak nehostinném místě. Nejradši bych poblíž nějaké osady zastavil, ale na druhou stranu mám trochu obavy. Moc nevím, co očekávat od lidí, kteří žijí tak nějak mimo rámec zdejší civilizace. Už to, že jsem za celou cestu nepotkal ani jedno auto, mě trochu znervózňuje. A tak radši pokračuju dál.
Hory se najednou rozestupují a vjíždím na jakousi náhorní plošinu. Silnice vede úplně rovně. I tady je v té pusté krajině docela živo. Šlapu trochu víc na plyn, ale za chvíli mě brzdí nějaká překážka, co se v dálce začne objevovat. Kamení. Přes celou silnici někdo nanosil kupu kamení. Teď se mi úplně vybavují scény z westernových filmů, ve kterých takhle Indiáni přepadávali vlaky. Já naštěstí nejedu po kolejích a vedle silnice už je vyjetá objížďka, ale přemýšlím, jestli mám pokračovat dál. Ten, kdo to sem nanosil, měl asi nějaký důvod. Třeba tady nebeduíni nemají co dělat. To, že jsem doteď fakt neviděl žádné jiné auto, by tomu odpovídalo. Ale nakonec se rozhodnu, že to risknu. Po nějakých 30 najetých kilometrech už věřím, že ta silnice někam vede. I když podle slunce, které mi celou dobu pere do zad, hádám, že jedu na sever, tedy přesně na opačnou stranu než do Aqaby.
Objíždím kamení a za chvilku už na obzoru vidím, že teď se ukáže. Silnice je totiž znovu prakticky zabarikádovaná, ale tentokrát auty, dobytkem a spoustou chlápků v zářivě bílých hábitech. Přibližuju se pomaloučku a koukám, jestli na mě budou nějak reagovat. Provrtávají mě pohledem. Zkouším se přátelsky pousmát a mávnout. Na to se začnou taky usmívat, pokynou ať jedu a jeden z nich rozhání stádo oslů, které bylo roztažené přes celou silnici.
Šlapu na plyn a postupně se zase přibližuju k vrcholkům hor. Pár serpentin vzhůru a konečně mám výhled široko daleko. A taky chytám signál. Přímo pode mnou se silnice kroutí dolů. Vidím hory, za nimi rozlehlé údolí a za ním další hory. Podle map je to údolí Wadi Araba, jehož prostředkem probíhá jordánská hranice, což znamená, že ty hory za ním už jsou izraelské. Celou cestu jsem se nenápadně přibližoval k dálnici č. 65, která přesně kopíruje jordánsko-izraelskou hranici, od Golanských výšin na severu až po Aqabu na jihu. Teď už jsem od ní jen 12 kilometrů, tak si říkám, že do Aqaby dojedu právě tudy.
Řežu zatáčky jednu za druhou, až nechávám hory za sebou a po nekonečné rovince plachtím měsíční krajinou k hranicím. Když v tom musím zase zprudka brzdit. Ale tentokrát ne kvůli zabarikádované silnici. Vedle silnice se totiž najednou vynoří neskutečná scenérie. Uprostřed té nehostinné kamenité pustiny se vyjímá jezero! Tak to je neuvěřitelná nádhera. Nad hladinou poletují hejna ptáků. Voda je život. Kochám se a čekám, jestli se neobjeví i nějaká exotičtější zvířena. Ale to už bych chtěl moc, podívaná je to i takhle.
Od jezera už to zabere jen pár minut ke křižovatce s dálnicí. Po dvou hodinách řízení vidím nějaká další auta a taky první navigační ceduli. Doprava Ammán, doleva Aqaba.
Do Aqaby je to přesně stovka kilometrů. Šlapu na plyn a po totálně rovné silnici, které se sice jmenuje dálnice, ale má v každém směru jen jeden pruh, svištím přímo na jih. Okolní scenérie je i tady zajímavá, a pomalu zapadající slunce tomu ještě dodává grády. Mohutná pásma hor po obou stranách hranice dělí tahle nekonečná rovina. Technicky jde o vyschlé koryto řeky, proto se taky jmenuje Wadi Araba (výraz wadi byl z arabštiny jako terminus technicus přejatý i do češtiny jako vádí). Spojuje Mrtvé moře na severu s Akabským zálivem na jihu, ale voda se tady vyskytuje velice ojediněle při silných deštích.
Silnice vede místy míň než kilometr od hranice a lemují ji strážní věže pohraničníků. Do nějaké bohatší fotodokumentace se tedy radši nepouštím a místo toho si vychutnávám západ slunce za izraelské hory. Díky tomu se mi zas podaří přeletět skoro v plné rychlosti pár retardérů.
Jak slunce zapadne a okolí pohltí tma, jsou strážní věže díky silným reflektorům ještě nápadnější. Takhle vidím, že nestojí jen kolem silnice, ale spousta je jich posázená i blíž k hranici. Pak tyhle svítící tečky pohltí daleko silnější záře - letiště v izraelském Eilatu, jehož runway leží asi 200 metrů od čáry. A jen pár minut po eilatském letišti míjím letiště aqabské. Dálnice se tady tiskne blíž k horám, takže je na letiště parádní pohled z výšky. Byla by odsud úplně super fotka, ale hádám, že kdybych tady zastavil za krajnicí a začal si na střeše auta chystat půlminutovou expozici, stihly by se na fotce objevit i modré majáky.
Zhruba na úrovni letiště stojí zase celnice, ale tahle je o dost menší než ta na hlavní dálnici. Kontrola probíhá stylem "Where are you from? - Czech Republic - You can go."
Vjíždím do města a přemýšlím, co teď. Mám ukrutný hlad a zároveň po celém dni v poušti nutně potřebuju sprchu. A tak nejdřív zastavuju v hotelu, zaplacením ubytování se zas zbavuju většiny hotovosti, a dávám ledovou sprchu, protože i po západu slunce je pořád dost horko. Pak jedu zase do Mekáče a kupuju velké Big Mac menu, protože po celodenním hladovění nemám energii zkoumat zdejší hospody.
Po jídle dávám ještě hotelové kafe a snažím se nějak zregenerovat, abych vyrazil ven. Minimálně potřebuju vrátit auto. A říkám si, že když v Ammánu bylo levno, a tohle je bezcelní zóna, tak by tu mělo být ještě levněji. Tak by asi stálo za to kouknout se někam do krámu. Koukám, jestli je tu nějaký obchoďák. Že mi není stydno, po večeři v Mekáči hledat další zápaďácké místo. Jenže teďka fakt nemám energii na přetlačování se s lidmi a smlouvání někde na bazaru, a zítra už odlétám.
Podle Google map by tu měl být přesně jeden obchoďák. Aqaba City Center Shopping Mall, který se navzdory názvu nachází na úplné periferii. Ale má hned vedle benzínku a já stejně ještě potřebuju natankovat, tak tam vyrazím.
Ve městě je teď úplně šílený provoz. Jedu po hlavní třídě pryč z centra a kolona se sotva hýbe. U benzínky Jo Petrol je dlouhá fronta. Fronta na pumpě, to jsem snad nikdy nezažil. Když se konečně dostávám ke stojanu, vidím, že tu není ani obsluha, ani žádná prodejna s pokladnou, ale jen samoobsolužné stojany. S tím mívám problém i u nás, a to za sebou nemám kolonu vynervovaných Arabů, takže kolem stojanu nonšalantně projedu a frčím jinam.
Viděl jsem jednu benzínku na přivaděči k pohraniční dálnici, tak to jedu zkusit tam. Gulf Petrol station. Asi prémiová pumpa, benzín je tady o pár piastrů (jordánská obdoba centů) dražší, ale nestojí se na něj žádná fronta. A hlavně je i ta prémiová cena pořád o třetinu nižší než u nás. Jen zajedu ke stojanu, už se mě chytá mladý pikolík. Je mu maximálně 18, mluví perfektně anglicky a je hrozně zvědavý. "You're travelling solo? - Yes. - Wow that's so cool, man!", reaguje obdivně. A že prý doufá, že našetří dost, aby mohl taky jednou cestovat. Zrovna můj bakšiš ho asi nespasí, ale aspoň mu necelých 19 dinárů zaokrouhluju na dvacku.
Od pumpy už frčím k obchoďáku. Vjezd na velké parkoviště vedle budovy je zatarasený, není tam ani jedno auto. Místo toho mě nějaký čičmunda v obleku směřuje k asi 10 parkovacím místům přímo před vchodem. Tohle je nějaký divný. Parkuju a vcházím do potemnělé budovy. U vhodu sedí jeden znuděný securiťák a ukazuje, ať bezpečnostní rám, které jsou asi povinnou výbavou všech obchoďáků na Středním východě, obejdu. No tak teď se musím smát. Třípatrová budova, ale skoro všechna světla uvnitř jsou zhasnutá, svítí tady jen 2 krámy. Značkový obchod Adidas a pak nějaký krám s kabelkami. Všechny ostatní prodejny jsou prázdné. Hrobové ticho a nikde ani noha. Západní styl nakupování na Středním východě zjevně populární není.
Tak teď už jen vracím auto do půjčovny a chci rovnou zaplout do postele, ale cestou potkávám Carrefour. Tady by mohla být šance na normální jídlo. A fakt že jo! Tykráso, kde byl tenhle obchod celý můj pobyt. Mají tady normální pečivo, salámy, sýry...prostě věci, kterých se dá normálně najíst. Dělám docela velký nákup, protože zítra zas budu celý den na cestě a takovouhle šanci asi až do příletu do Berlína nedostanu. A pak už konečně zaplouvám do té postele.

» Pokračování - Konečně moře