Cestování za časů korony

---

Někdy v půlce června se zdálo, že aspoň v Evropě se covidové šílenství chýlí ke konci. Plošně se rušily restrikce a otevíraly se hranice. Já byl radostí bez sebe, protože na léto jsme měli už z února koupené letenky do francouzské Nice a vypadalo to, že po několikaměsíčním cestovním půstu fakt odletíme. V záchvatu euforie jsem koupil ještě letenky na Kypr. A chtěl jsem nakupovat dál, ale naštěstí jsem to nestihnul. Trvalo pár dní, než většina zemí začala couvat od uvolňování a začala vymýšlet všemožné komplikace a buzerace pro lidi, kteří by do nich chtěli zavítat. Počínaje online formuláři a konče testy na covid, které stojí víc než letenky. To už mě ta cestovací nálada začla hodně rychle opouštět.

Trable s Lufthansou

Francie naštěstí patřila a patří do té malé skupinky zemí, která se plošně otevřela všem zemím EU, bez jakýchkoliv podmínek (a ani po 2 měsících se tam žádná apokalypsa nekoná). A tak jsem začal pomalu pookřávat a znovu se těšit na odlet. Ale to bylo předtím, než Lufthansa, se kterou jsme měli letět, dostala 25. června finanční injekci od německé vlády ve výši 240 miliard korun. Hned den poté totiž dopravce zrušil 70 % všech letů. Peníze shrábli, tak co by někam létali... A třešnička na dortu byla, že nikdo z cestujících o tom nebyl informovaný. Já na to přišel úplnou náhodou, když jsem nám o pár dní později chtěl vybrat místa k sezení. Letenky jsem ve svém profilu pořád měl, jen na mě svítila nonšalantní hláška, že některé z letů byly zrušeny.
Tou dobou už na Facebooku Lufthansy zuřil totální shitstorm. Aerolinky totiž nejen že zrušily lety, ale zároveň zrušily možnost přebookovat se online. Takže stovky tisc zákazníků musely volat do call center, která byla přetížená. Spousta lidí se nedovolala ani po několika dnech čekání. Mě přestalo bavit čekat po půl hodině na lince (kterou jsem musel platit), stáhnul jsem si aplikaci Telz pro volání přes internet a zavolal jsem na call centrum v Kanadě, kam jsem se dovolal UŽ po 25 minutách čekání. Nakonec jsem musel volat několikrát, protože "agenti" na lince nebyli ani schopní si ve vlastním rezervačním systému najít vyhovující lety, na které mě přebookovat. Takže jsem si routing musel vymyslet sám a nadiktovat jim ho. No a pak už byl čas se zase opatrně začít těšit.

Vážně letíme

Den odletu nastal 22. července. Poslední týden jsem každý den sjížděl web MZV, francouzské ambasády a francouzského ministerstva vnitra. Pořád to vypadalo, že odletíme bez sebemenší buzerace. Při čtení zpráv o tom, jak to chodí při cestách do Chorvatska či Řecka, mi to přišlo úplně neuvěřitelné.
Dvě hodiny před odletem jsme zaparkovali přímo na letišti v parkovacím domě C. Aspoň k něčemu je ta korona dobrá, takovýhle buržoazní výstřelek bychom si ještě před rokem mohli těžko dovolit. Teď stálo parkování na celý týden jen pár stovek.
Už při chůzi po mostu k terminálu 2 byly dopady pandemie evidentní. Na prostranství před terminály panovalo vyloženě postapokalyptické ticho. Po vstupu do terminálu bylo jasné, že svoji obvyklou časovou rezervu jsme zdvojnásobovali úplně zbytečně. Nikde ani noha. Ale nakonec přece jen trochu času navíc zabralo odbavení kufru. Na přepážce Lufthansy o něm totiž nic nevěděli - v call centru zapomněli přiřadit naši původní platbu k naší nové rezervaci. Já to tak nějak předpokládal a radši jsem si potvrzení o platbě vytisknul. Ale chlapík z handlingu byl milý a říkal, že má teď Lufthansa bordel ve všem, takže by nám asi kufr vzal i bez toho.
Před bezpečnostní kontrolou nás trochu zarazila kontrola pasová. Terminál 2 odbavuje lety do Schengenu, takže tady nikdy žádná kontrola nebyla a hlavně tady nebyly ani ty budníčky, ve kterých teď seděli policisti. Asi další z korona opatření. Ale aspoň jsme díky nim zjistili, že roušky se tady navzdory všudypřítomným cedulím nosit nemusejí.
Na odletové tabuli nám svítil gate C9, na samotném konci prstu C. Aspoň jsme si prošli úplně celé letiště. Byl to zajímavý pohled - většina obchodů a restaurací zavřených. V celé dlouhatánské chodbě se promenádovalo jen pár lidí a ti mířili na stejný let jako my.
Lavičky u gatu se postupně plnily, při zahájení boardingu už s námi čekalo hrubým odhadem asi 80 lidí. Pár dní před odletem jsem četl, že průměrná obsazenost letadel v Praze je 7 lidí, takže mě to dost zarazilo. Nastupovalo se po skupinách, protože social distancing, což se ve výsledku ukázalo jako další kokotina, protože se pak všechny skupiny sešly v nevětraném nástupním mostě.
Lufthansa vypravila Embraer 195, malý stroj, kde se sedí jen po dvou, což je vždycky příjemné. Letadlo bylo zaplněné do posledního místa. #socialdistancing, ale jenom když se nám to hodí. Palubní servis sestával z lahve vody a výhružných letáků od německé vlády o tom, kdo všechno nesmí vstoupit do Německa.

Vše pro zdraví

Po 50 minutách jsme přistáli ve Frankfurtu. Vystupovalo se po skupinách, aby se pak všechny skupiny sešly v natřískaném autobusu. Čekaly nás necelé dvě hoďky čekání na navazující let do Nice. Na frankfurtském letišti byl o poznání větší šrumec než v Praze, i když asi pořád dost pod dřívějším stavem. Chtěli jsme si dát někde kafe, když už se nekonal palubní servis, ale všechny automaty a kavárny byly zavřené spolu s poučnými letáky o tom, jak je to dobré pro ochranu našeho zdraví. Otevřená byla jen jedna kavárna uprostřed terminálu, kde se pro ochranu zdraví stála asi dvoukilometrová fronta. V té se mi nechtělo stát ani omylem, tak jsem proběhal doslova celý terminál a těsně před východem z tranzitního prostoru jsem našel ještě jednu kavárnu, kde jsem nám kafe vybojoval.
Proces boardingu probíhal stejně jako v Praze. S tím rozdílem, že do Nice letěla narvaná A320, takže se těch lidí v nevětraném nástupním mostu sešel dvojnásobek. Letušky se držely social distancingu a mezi lidi nelezly, takže zavazadla v přihrádkách byla naházená jak komu upadla z ruky a moje žena ve výsledku seděla na kufru, protože už se nikam nevešel. Palubní servis sestával z lahve vody a tří různých formulářů potřebných ke vstupu do Francie. Což mi přišlo jako nesmysl, protože tyhle formuláře Francie přestala používat 15. června, kdy otevřela hranice. Ale vyplnili jsme to. Samozřejmě to po nás pak nikdo nechtěl. Nevím, kde se vzaly legendy o německém puntičkářství a ordnungu. Já mám zatím z jakéhokoliv styku s Německem spíš traumata.

Sladká Francie

Ach, sladká Francie. Vstup do země probíhal jako kdykoliv jindy - žádní policisti, žádné formuláře. Prostě jsme vystoupili z letadla, vzali si bagáž a už jsme mastili na tramvaj do centra. Následovala nádherná týdenní dovolená, na které jsme si neuvěřitelně oddechli a spoustu jsme toho zažili a viděli. Když pominu roušky v MHD a v obchodech, nepoznali bychom, že se koná nějaká korona. Ale o tom bude samostatný text. Teď mi dovolte, abych se ještě na chvíli vrátil k hejtům na Lufthansu.
Zpáteční cesta se odehrávala stejně, jako cesta do Francie. S tím rozdílem, že pracovnice za přepážkou v Nice nebyla ochotná ani trochu. Naopak se se mnou snažila vyběhnout a donutit mě zaplatit 25 € za odbavený kufr znovu. Já si ale byl jistý, že jsem v právu a naštěstí jsem měl opět vytištěné potvrzení o zaplacení, takže jsem to nakonec vyhádal.
Letěli jsme tentokrát přes Mnichov, A319 opět obsazená do posledního místa. Palubní servis - lahev vody a německý vládní letáček. Přistáli jsme přesně na čas, pak jsme ale rolovali podél celého obřího terminálu kolem hromady prázdných stojánek až k té úplně poslední, na které bylo bůhví proč složené nějaké cargo a museli jsme čekat, až ho odklidí. Tohle už mělo k ordnungu dál než Indie. Vystoupili jsme se skoro půlhodinovým zpožděním a na navazující let do Prahy jsme museli přes celé letiště běžet.
Let do Prahy už byl naštěstí jen krátký přískok - s great circle distance 266 km to byl můj nejkratší let ever, mezi vzletem a přistáním uplynulo 29 minut. Letěli jsme navíc CRJ-900, což je zas nejmenší letadlo, jakým jsem kdy letěl. U tohohle letu bych se ani nezlobil, že nebyl žádný palubní servis, i když nepochybuju, že Ryanair by i za těch 29 minut zvládnul pití, jídlo, suvenýry, loterii a to všechno s úsměvem.

Co dál

Tak to byl výlet do Francie. Letenky na Kypr máme na září, přičemž výlet nejspíš odpískáme, protože na Kypru si vymysleli povinné testy na covid a ty se nám nechce absolvovat ani omylem. Tyhle letenky máme naštěstí s Ryanairem, který narozdíl od spousty plnohodnotných aerolinek v současné situaci nabízí změnu termínu i destinace zdarma. Možná poletíme jinam, ale spíš to úplně odsuneme. A jestli někam pojedeme v nejbližší době, bude to asi do sousedních států vlakem nebo autem, kde se dá trochu pružněji reagovat na různá nepředvídatelná vyšinutí mysli vlád jednotlivých zemí. Uvidíme. Třeba se zas začne blýskat na lepší časy. Čím jsem si ale jistý určitě je to, že s Lufthansou jsem letěl poprvé a naposled.