Katar jako cíl i přestupní stanice
Qatar Airways rozhodně nepatří mezi aerolinky, kterými bych se tady při svém nízkonákladovém zaměření oháněl často. Už několik let po sobě jsou hodnocené jako nejlepší aerolinky na světě a ceny letenek tomu odpovídají. Jenže my jsme se ženou letěli do Teheránu a tam se od obnovení protiíránských sankcí dá dostat jen velmi těžko. Všechny evropské aerolinky spojení s Íránem zrušily a zbývají mimo pár jiných už jen Emirates, Aeroflot nebo právě Qatar Airways. A ty byly v červenci nejlevnější možností. Takže jsme vlastně byli donucení vyzkoušet, jestli vážně stojí za to připlácet za let s nejlepšími aerolinkami na světě třeba i někam jinam. Spoiler: stojí!
Cesta s Qatar Airways
Z Čech jsme vyráželi v půlce července. Qatar Airways létají do Prahy dvě frekvence - pochopitelně jsme si vybrali tu v 5 odpoledne, kterou létá Dreamliner. V 9 ráno létá "obyčejná" A320, no a ta nám při ceně 10 tisíc za letenku přišla pod naši úroveň. Do itineráře jsme si k tomu zařadili 19hodinovou přestávku v Dauhá (jak na to, viz níže).
Do Dauhá je to vzdušnou čarou přes 4 tisíce kilometrů a skoro 6 hodin letu, tak jsem dopředu přemýšlel, jak to přežiju, ale byla to paráda. Prostor na nohy byl úžasný a i šířka sedadla byla velkorysá. Navíc mě na dlouhou dobu zabavily všechny fičury v letadle, ze kterých jsem byl nadšený jako ten největší vidlák. Světla měnila barvu podle toho, jak svítilo sluníčko (od normální zářivkové bílé, přes modrou až po růžovou při západu slunce). Okénka neměla zatahovací rolety, místo toho se tlačítkem dala ovládat průhlednost skla.
Z toho jsem byl vyplácaný asi nejvíc. No a jinak jsem koukal na filmy a pařil Angry Birds na obrazovce před sebou, takže mi ten let přišel spíš až moc krátký.
Během letu se podávala dvě jídla a neomezeně pití a nějakých sušenek, takže jsme ani v nejmenším nestrádali ani po téhle stránce.
V Dauhá jsme přistáli krátce před půlnocí místního času. Horko nás ve dveřích letadla málem srazilo na kolena. A vlhko bylo takové, že oblčení jsme měli během pár vteřin jako čerstvě vytažené z pračky.
U pasovky bylo beze srandy tolik přepážek, že se nedalo dohlédnout z jednoho konce haly na druhý. Takže i když tam byly stovky cestujících, nestáli jsme žádnou frontu. U kontroly by měl člověk správně předložit rezervaci hotelu a potvrzení o cestovním pojištění v angličtině, ale náš celník to měl na háku a zeptal se akorát, jestli víme, kde budeme spát. Pak nám ještě kontrolovali bagáž, protože v Kataru jsou celkem přísné celní předpisy (viz níže) a když jsme opouštěli tranzitní prostor, procházeli jsme kolem obřího
plakátu s nápisem "Prosím, respektujte místní kulturu" a obrázky, jak by měl a neměl být člověk oblečený. Ale většině turistů to bylo úplně ukradené, protože dekadentní zápaďáky v Kataru nebičují, tak co by se starali.
Na letišti jsme za v přepočtu 120 Kč koupili SIMku se 2 GB internetu a vyměnili 40 € na katarské riály. Kurz ve směnárně byl skoro středový a bez poplatku.
Z letiště jezdí do centra každých 20 minut několik autobusových linek, jenže jejich provoz končí kolem půlnoci a poslední nám ujel doslova před nosem. Takže jsme museli taxíkem. Báli jsme se, že v zemi, kde peníze stříkají ze země, za to dáme majlant. A ono vůbec. 14kilometrová cesta do hotelu stála něco přes 2 stovky (asi 40 riálů). Řidič byl černoch z Ghany s perfektní angličtinou. Cestou nám vyprávěl, že na nekvalifikovaných pozicích tady pracují výhradně cizinci, protože Arabové jsou líní, a cizinci (dokonce i ze západní Evropy) si tady přes léto vydělají tolik, že zbytek roku nemusí pracovat.
Dojeli jsme do svého pětihvězdičkového hotelu Saraya Corniche (co nás stál pár korun, viz níže), naší bagáže se ujal další černoch a na recepci nás přivítal Ind. Hotel byl neskutečně luxusní, v pokoji byla i kuchyň s nádobím a minibar s pitím zdarma. My jsme ale hned zapadli do postele, protože jsme chtěli mít druhý den co nejvíc času na prohlídku Dauhá.
Spalo se nádherně, až na to, že jsme měli pěkně odporný budíček někdy kolem půl páté ráno. Že nás možná probudí nějaký minaret, to jsme čekali, ale ona se nám místo minaretu sama od sebe zapnula televize a halekání začalo z ní! Naštěstí to šlo vypnout.
Jak jsme se v létě upekli v Dauhá
Mimo tohohle incidentu jsme spali do devíti, kdy nás probudil už náš vlastní budík. Přišli jsme si jak hrozní vidláci, protože nám 10 minut zabralo rozchodit sprchu v té luxusní koupelně, protože měla asi dvacet různých čudlíků.
Na snídani nás překvapil obří výběr a úplně prázdná restaurace. Asi ta země vážně moc turistů nemá. Ale ani Katarce jsme doteď neviděli snad ani jednoho - u snídaně nás obsluhovalo pár Indů a jedna podle přízvuku Němka.
Před odchodem z hotelu jsme si vyjednali pozdější check-out, abychom měli na průzkum Dauhá aspoň 4 hodiny. A pak už jsme točitými vstupními dveřmi prošli ven. Bylo to jako projít portálem do jiné dimenze. Na širokánských bulvárech obklopených moderními budovami nebyla bez nadsázky ani noha. Byli jsme tím úplně fascinovaní. Ale po nějakých 10 minutách z nás vyprchaly poslední zbytky hotelové klimatizace a rychle jsme pochopili. Takovéhle horko jsme vážně ještě nezažili.
Plán na trajdání po městě jsme rychle zredukovali na to, že dojdeme necelý kilometr k ikonickému výhledu přes vodu na mrakodrapovou čtvrť West Bay. Ale nábřeží bylo zrovna rozkopané a nemohli jsme najít průchod k vodě. Sara už začínala pomalu lapat po dechu, ale já se ještě docela držel. Takže se zdekovala zpátky do hotelu a já pokračoval v pochodu kolem staveniště.
U Muzea islámského umění, které stojí přímo na břehu moře, staveniště konečně skončilo. Proběhnul jsem kolem něj do nábřežního parku a přebíhal jsem mezi drobnými stíny palem směrem k výhledu. Cestou jsem potkal několik automatů s vychlazenou vodou zdarma (hned jsem si posloužil) a pár červených telefonních budek, které byly nadepsané HEAT EMERGENCY LINE. Z toho jsem začal být docela nervózní a říkal jsem si, že tady z toho horka asi kolabuje docela dost lidí, když na to mají speciální telefony.
Konečně jsem se dostal k vyhlídce. Byl to vážně impozantní pohled. V popředí historické arabské lodě
zvané dhow, průzračná mořská voda a v pozadí jeden mrakodrap vedle druhého. A okolo naprosté ticho. Kdybych nepadal na hubu, zvládnul bych asi fascinovaně zírat hodiny. Ale takhle jsem udělal pár fotek a mazal jsem zpátky. Už nějakou dobu říkám, že mi při trajdání nevadí jakékoliv horko, když mám klimatizovaný hotel. Ale teď jsem si připadal jako v nějaké únikové hře. Cílem bylo dostat se do hotelu, než zkolabuju. Nohy jsem měl jako z olova.
Když jsem z parku doběhnul zpátky do města, došlo mi, proč to má takový děsně tajemný nádech. Protože nejen, že nikde není ani noha, ale všude je naprosté ticho. Připomínalo mi to záběry z katastrofických filmů těsně po nějaké apokalypse.
Do hotelové lobby jsem vpadnul, jako bych utíkal z boje. Udýchaný, zaprášený všudypřítomným pískem a řinul se ze mě pot. Skóre pohybu venku: Sara 20 minut, já celých 50. Zapadnul jsem rovnou do ledové sprchy. Byl to hodně fascinující zážitek.
Ve 2 jsme museli opustit pokoj, ale letadlo nám letělo až v 7 večer. Nechali jsme se taxíkem hodit do historického bazaaru Souq Waqif, které bylo stejně liduprázdné jako všechno ostatní, a zapadli jsme do restaurace Bandar Aden hned na kraji bazaaru. Našli jsme ji na Googlu jako tradiční arabskou restauraci a byla to dobrá volba - konečně jsme viděli nějaké arabské místní! Teda číšníci byli do jednoho Indové, ale hosti byli naopak do jednoho Arabové s tradičními kefíjami na hlavách a odění v bílých tóbách. Ženy byly vesměs od hlavy k patě v černém. Dali jsme si "zakopané kuře" (buried chicken) se "zakopaným jehněčím" (buried lamb) s rýží a byla to pecka. Maso se úplně rozpadalo. A dost nás překvapilo, že i tady to bylo dost levné. Za jídlo pro oba i s pitím jsme dali necelé 4 stovky.
Po obědě jsme přeběhli "přes ulici" do kavárny. Saru jsem posadil ke kafi, protože trvala na tom, že
Dauhá si prohlédne až někdy v zimě, a vyběhnul jsem ven sám, protože jsem se chtěl trochu cournout v těch starých uličkách bazaaru.
Jen co jsem zahnul do první úzké uličky, nabrala scenérie konečně arabské grády par excellence. Nikde žádný Ind, všude jen bílé hábity smlouvající o cenách všeho možného, od koření po živé ptáky. Strávil jsem v tom malebném bludišti sotva 20 minut a za tu dobu mi několik Katarců stihlo potřást pravicí a zeptat se, odkud jsem. Z Íránu jsem na takovou pozornost
zvyklý, ale myslel jsem, že v Kataru je turista o dost všednější stvoření. Tak zjevně ne.
Do kavárny jsem se vrátil úplně nadšený. Za tu hoďku a něco, co jsem v Dauhá v součtu strávil venku, jsem získal dojem, že se dá v tomhle městě najít úplně všechno. Někdy v zimě si to rozhodně zaslouží nějakou delší zastávku. Ale tentokrát jsme zbytek "pobytu" strávili u ledového kafe a v půl páté jsme taxíkem vyrazili na letiště.
Transit na letišti v Dauhá
O 6 týdnů později nám na cestě zpátky z Teheránu vycházel v Dauhá dost hloupý přestup. Přiletěli jsme o půlnoci a do Prahy nám to letělo v 8 ráno. Jet v takovém případě někam do centra do hotelu by vážně nestálo za to, ale zase to bylo dost času na to válet se někde na letištních sedadlech nebo na zemi. Tak jsme si za 50 dolarů pořídili vstup do Oryx Lounge. Byl to celkem fajn kšeft. V ceně je all inclusive, takže jsme si dali večeři, pár sklenek vína (které jinak v Kataru stojí majlant) a do rána jsme dřímali na pohodlných polohovacích křesílkách v tiché zóně.
Ráno jsme ještě stihli kafe, snídani a dokonce sprchu. Personál nám celou dobu lezl neskutečným způsobem do zadku. Takhle pro jednou to bylo fajn, ale říkal jsem si, že být bohatý napořád by asi bylo dost nepříjemné.
Qatar Airways ale nakonec přece jen zklamaly. Lounge jsme opustili se širokým úsměvem na rtech, ale když jsme dorazili ke gatu, bylo nám najednou oznámené 4hodinové zpoždění. Zpátky do lounge už jsme nemohli, protože vstup je jenom jednorázový. Na lety neevropských
aerolinek, které směřují do EU a ne z ní, se navíc nevztahují pravidla o odškodnění cestujících, takže o 500 € jackpotu jsme si mohli nechat jenom zdát. Ale dostali jsme aspoň poukaz na snídani. Byli jsme ještě přecpaní z lounge, takže jsme ho využili až na poslední chvíli před odletem, protože jídlo zadarmo přece nenecháme jen tak ležet.
Ve zbylém hluchém čase jsme aspoň prozkoumali zlomek toho obřího luxusního letiště. Našli jsme i jednu veřejně přístupnou tichou zónu. Sice bez křesílek a bez all inclusive, ale aspoň jsme se tam ještě trochu dospali na zemi, než jsme ve 12 konečně odletěli.
Na co si dát v Kataru pozor
Na první pohled se Katar tváří vcelku liberálně, ale realita je přísnější. Za pro Čechy nejdůležitější omezení považuju naprostý zákaz dovozu alkoholu! Ačkoliv se alkohol prodává na letišti a v hotelových restauracích a barech (kam mají přístup jen cizinci), dovoz sebemenšího množství alkoholu je trestán v lepším případě mastnou pokutou, v tom horším rovnou vězením. A zakázané jsou samozřejmě i veškeré drogy.
Dál se nesmí dovážet jakékoliv výrobky z vepřového. Oficiálně se nesmí importovat ani žádné materiály neslučitelné s islámem, ale moje knížky a časopisy nikdo nekontroloval.
Katar oficiálně nijak nepenalizuje cestovatele, kteří navštívili Izrael. Zakazuje ovšem dovoz výrobků z Izraele anebo čehokoliv, co má na sobě hebrejštinu anebo izraelskou vlajku!
Co si ale rozhodně dovezte, je adaptér na "britské" zásuvky! Evropské zásuvky nejsou ani v hotelích nebo na letišti.
Na veřejnosti je vhodné odpustit si "projevy intimity" (ani držení za ruce není přijímáno s nadšením), a to zejména mezi stejným pohlavím, protože homosexualita je v Kataru nelegální!
Pokud jde o dress code, není nutné shánět před cestou hidžáb ani nic podobného. Je ovšem vhodné oblékat se decentně - muži dlouhé kalhoty a žádná tílka, ženy dlouhé nohavice a žádný výstřih nebo odhalená ramena. Cedule s obrázky, jak se oblékat, jsou i přímo na letišti. Přesto jsme ale ve městě potkali americkou skupinku v oblečení, za které bych nejradši bičoval i v Čechách - v teplákových kraťasech a vytahaných tílkách. V Kataru se ale nebičuje, takže dress code je vhodné dodržovat spíš aby člověk nebyl za křupana a z respektu k místním.
Až čtyřdenní pobyt v Kataru
Malinký pouštní poloostrovní stát Katar určitě není místo, kam by si někdo zajel jen tak z plezíru na dovolenou. Je to daleko, stojí to spoustu peněz a přitom tam zdánlivě nic není. Představitelé Kataru si tohle uvědomují, a tak se do země snaží dostat aspoň část z milionů turistů, kteří transferují na obřím letišti v Dauhá.
Proto když si kupujete letenku s Qatar Airways, máte možnost udělat si bez příplatku až čtyřdenní zastávku v Kataru. Stačí si letenku objednat jako "multi city". Tzn. že si objednáte každý segment zvlášť - místo z Prahy třeba do Kuala Lumpur si vyberete odděleně let z Prahy do Dauhá a z Dauhá do Kuala Lumpur. Když je přestávka mezi oběma lety kratší než 96 hodin, platíte pořád jenom "tranzitní tarif". Takže vás cesta stojí pořád stejně, jako kdybyste z Dauhá pokračovali rovnou nejbližším letem.
Tímhle výhody nekončí - ve chvíli, kdy si tímhle způsobem koupíte letenku, si můžete přes Qatar Airways rezervovat hotel v Dauhá, který bude výrazně levnější, než kdyby byl Katar vaše cílová destinace. My jsme na svém výletě zaplatili za noc v pětihvězdičkovém hotelu 6 stovek, zatímco normální cena byla 1700 Kč.
Katar pro občany EU zrušil vízovou povinnost, takže kvůli zastávce v Dauhá není potřeba nic zařizovat. Při příletu potřebujete předložit akorát pas, rezervaci hotelu a potvrzení o cestovním pojištění v angličtině. Pokud cestujete s někým, kdo vízovou povinnost má, Qatar Airways pro něj dokonce zdarma vyřídí tranzitní vízum - stačí nascannovat pas a poslat ho sem.
Stručně shrnuto - letět s Qatar Airways vám dává pohodlnou možnost podívat se do země, kam byste jinak nejspíš nikdy nejeli.
» Zpátky na články
» Kam dál: Z Teheránu do Prahy na blind