Pěšky přes Pyreneje - cestopis


Bordeaux na dohled

29. srpna

"Jdeme na misto setkani, prosim prijdte co nejdriv. A Ruza chce u vas nabit mobil. Nesere vas to, z principu?" Randyho SMSka způsobila, že se už půl minuty po probuzení halasně smějeme. Psal ji v 9:17. Hehe, teď je 10. Smůla, sraz jsme domluvili na jedenáctou.
Pokoušíme se vykopat co nejrychleji, když už nás teď čeká jenom nekonečné chillování, ale před kostedrálu přicházíme přesně v 11. Pro nás úspěch.
Na sousední náměstí Place Gabriel Rouy vyrážíme okouknout velké sobotní trhy, třeba bude místní produkce zajímavá. Většina stánků je ale paradoxně popsaná španělsky a spousta nabízených hotových jídel jsou typické španělské pokrmy. Že by sem jezdilo tolik Španělů na levné nákupy? Od hranic jsme vskutku na dostřel. Nebo sem naopak španělští zemědělci jezdí prodávat? Každopádně na francouzské poměry se nám zdá všechno předražené. Ani plody moře prodávané ve velké hale uprostřed tržiště, ani porcelán, ani vyšívané dečky, nás nezaujmou, takže odcházíme s pár kousky ovoce.
Randy s Martym lační po pořádném jídle, je už po poledni, a tak se zastavujeme na kebab v nedalekém bistru Le Sherpa. Já taky nepohrdnu a Růža sice nelační po ničem, ale jdeme všichni. Nálož masa i s hranolky a pitím nás každého vyjde na 5,50 €. Problém máme při placení, protože tady jedou na francouzskou klasiku. Účet nám dají na stůl a čekají, až odejdeme. Pakliže nemáme drobné, musíme si o ně jako největší socky říct. 16,50 € dáváme ve třech dohromady úplně přesně, ale víc nemáme v drobných ani cent a chceme nechat nějaké dýško. Prosíme Růžu, aby do banku přidal euro, ale tvrdošíjně odmítá, protože bychom mu ho určitě nevrátili.
S druhou hodinou se chceme jít ubytovat. Když jsem doma ještě neměl tušení, jak se celý trip vyvrbí, zamluvil jsem nám na poslední noc bydlení v hotýlku Le Poujastou v sousední vesničce Juzet de Luchon, přímo vedle GR 10. Růžovi se s námi jít nechce, čemuž se moc nedivím, jsou to skoro 4 kilometry. Než se ale rozdělíme, bere si ode mě lístky na zítřejší vlak, protože my se určitě zkalíme a ujede nám to. "A já na vás čekat nebudu," loučíme se.
"To by bylo nejlepší, co bys nám moh udělat, že bys nás tady nechal," cedí Randy mezi zuby, když už jsme mimo doslech. Celou cestu v příjemném stínu mezi říčkou La Pique a místním letištěm řešíme, jak se to stalo, že se od nás Růža tak zvláštně izoloval.
"Vítejte, vy jste ti z České republiky, žejo? Těšili jsme se na vás, pojďte, ukážu vám pokoj. Mluvíte krásně francouzsky," ohromuje nás ve dveřích úžasného domu neuvěřitelně milá padesátiletá paní. Cestou po schodech vyzvídá. "Takže už máte všechno za sebou, jo? To je krása. Jste moc šikovný kluci. Tak si teď hlavně pořádně odpočiňte. Na zahradě jsou moc pohodlný židle. Hlavně si nezapomeňte říct, v kolik vám mám nachystat snídani. A když budete mít chuť na něco z lednice v kuchyni, tak si určitě vezměte, pak mi třeba necháte nějaké drobné." Tahle paní je odměna za všechna příkoří tohohle tripu. Nebo spíš celého života.
Obrovský třílůžkový pokoj zabírá celou půdu. Báli jsme se, že pod střechou bude horko, ale dům je zjevně poctivý, uvnitř je velmi příjemně. I tak se hned usidlujeme na zahradě. Křesílka jsou vskutku pohodlná. Tohle je vrchol pyrenejského chillu.
Čas na téhle zahradě plyne rychleji, než je zdrávo. S nastupujícím večerem dostáváme chutě, čas vyrazit pro kalivo. Směřujeme do velkého Intermarché, kde mě předvčírem nechával britský Francouz na stopu. Je hned za hlavní silnicí. Jenže za silnicí je mega příkop a za ním železniční násep, takže do obchodu hrabeme oklikou přes půl hodiny.
"Pánové, budeme zavírat," vyrušuje nás pokladní u regálu s vínem deset minut před osmou. "V kolik?" "Za 10 minut, běžte k pokladně, prosím." Tak to teda ne. V košíku máme zatím akorát 4 piva, mně nebude před osmou večer nikdo připravovat o kalivo. Obcházíme regál, abychom se zbavili dotěrné prodavačky, a vybíráme dál. Ale sleduje nás. "Pánové, zavíráme." Nojo, nojo, bereme první dva cidery, které vidíme před sebou, a teď ještě nějaké chipsy. Schováváme se do regálu se slanými pochutinami, ale za pár vteřin už nás ta ženská zase má. "Pánové!", okřikuje nás. "Už jdem!", odsekávám, protože vyhánět ven obchoďák plný lidí v 8 večer mi připadá naprosto absurdní.
Cestou zpátky už se s tím neserem, přelézáme elektrický ohradník, kolejiště a přeskakujeme příkop. Kazikalička nám náladu nezkazila, máme vlastně všechno, co jsme chtěli. A teď vzhůru na zahradu.
Uvelebení v lehátkách sledujeme západ slunce za věž sousedního kostela a pak už jen koštujeme. Luchonské pivo překvapivě dobré, ale holandské desetiapůlprocentní má teprve grády. Nakonec ještě vybrakujeme pár plechovek z kuchyně a spát jdeme krásně naladění až dlouho po půlnoci. Budíky nastavujeme celkem tři. O vlak ani nejde, hlavně nesmíme dát za pravdu Růžovi.


Zpátky do civilizace

30. srpna

Kombinace ciderů, piva, chipsů a čtvrt kila lososové pomazánky mi úplně nesedla, klukům po půl osmé nedělám zrovna příjemný budíček. No co, stejně je čas vstávat, v 8 nás kouzelná babička čeká se snídaní.
Borci do sebe se stoprocentním soustředěním poctivě ládují všechno, co nám babička nanosila. A nanosila nám vskutku všechno, co nám na očích viděla. Já do sebe jen soukám půllitr výborné kávy. Jednak proto, že mi chybí chuť k jídlu, ale hlavně proto, že má babička neodbytnou potřebu se mnou konverzovat úplně o všem. O mně, o tom, jak jsem se naučil francouzsky, o České republice a taky o tom, jestli bych se náhodou nechtěl přestěhovat do Francie. No, jestli mě tu budou všichni takhle nonstop chválit, tak asi i jo.
Vyrážíme už chvilku po půl deváté. Z Luchonu nám to sice jede až v 9:41, ale Randy nás popohání, abychom na nádraží byli první. Cestou si vzpomínáme na výzvu, na kterou jsme přistoupili před týdnem v Marcu, když jsme vyráželi na pochod - lístek do Bordeaux dostane jenom ten, kdo zazpívá z paměti první sloku a refrén Walking on sunshine. Takže příjemnou cestu podél říčky La Pique obohacujeme sborovým falešným zpěvem.
Na nádraží jsme skutečně první. Poprvé a naposled za celý trip. Růža přichází pořád se značným předstihem a s lístky na vlak se soukáme do autobusu, protože trať je teď zavřená. 10 minut po čase odjezdu pořád stojíme před nádražím. Řidič popochází se zmateným pohledem kolem autobusu. Marty mezitím přichází na to, koho mu šofér připomíná - je to stoprocentně brácha Miroslava Kalouska. A já rozvíjím teorii o tom, že ten autobus určitě nemá filánže, proto nikam nejedeme.
Pár minut po desáté konečně vyjíždíme. Po hlavní silnici to krosíme od kraje ke kraji, ale zároveň každých pár minut zapadáváme do vesniček na zastávky na návsích. Cestou naříkám, že kdybych věděl, jak snadno se tady stopuje, tak jsme mohli ušetřit 20 € a ještě bychom byli v Bordeaux rychleji. I když se nechci rouhat. Přestup na vlak v Montréjeau stíháme a z Tarbes už pak pofrčíme TGV.
V Tarbes máme před sebou skoro dvouhodinové čekání. S Martym a Randym ho chceme využít na nějaký oběd, zatímco Růža by rád vyrazil na prohlídku města, a tak se ještě naposledy dělíme. Když ale kousek od nádraží vcházíme do parku Jardin Massey, říkáme si, že na trávě ve stínu se snad bude chillovat i líp, než někde v restauraci. Takže nakonec borce zkušeně vedu do obchoďáku La Halle Brauhauban, abychom si v Intermarché nakoupili dobroty a vrátili se do parku.
Ve stínu palem si děláme neskutečnou pohodu. Randy ale dobrou půlku chillovací hodinky prohání po parku nebohého páva, protože si s ním musí pořídit selfíčko.
Před půl druhou se suneme zpátky na nádraží. Čas na TGV. Čekají nás ještě nějaké dvě hodiny cesty. Okny nasáváme s lehkým sentimentem poslední pohledy na Pyreneje, než se trať ostře stočí na sever a uháníme už vstříc Bordeaux.
Slavnostní fotku před nádražní budovou nám pořizuje táta Růži. Celá rodina si ho na Bordeauxském nádraží vyzvedává cestou na další dovolenou, a tak už zbýváme jen tři.

Horko, horko, horko. Hotel máme prakticky v centru, zato nádraží je daleko. Za tramvaj utrácet nechceme, když jsme teď velcí sportovci, a tak pochodujeme. Probíháme několika hnusnými uličkami, ale po deseti minutách už si to štrádujeme po nádherném nábřeží. V euforii ze znovu dobyté civilizace rozpoznávám místa, která si pamatuju z červencové návštěvy. A teď už se z civilizace hnu leda tak do Mladý Boleslavi a do kopce polezu možná tak na Letnou. "Pítře jak je to daleko? Asi pět kilometrů?", oživuje Randy na nekonečném nábřeží částečně zapomenutou narážku.
Přecházíme půl kilometru dlouhý most Pont de Pierre a sledujeme pod sebou mohutnou Garonnu. Před týdnem v Saint Béat to byl průzračný potůček, teď je z toho nechutně hnědá masa vody.
Před sympatickým náměstím Place de Stalingrad odbočujeme z hlavní ulice. Modlím se, aby tam náš Ibis Budget doopravdy stál. Cena 300 Kč na osobu a noc je v téhle lokalitě neuvěřitelná a když jsem se díval na Street View, byly na místě ulice Allée Serr jen nějaké ruiny.
V pořádku. Za dva roky od posledního průjezdu Google auta to tady stihlo prokouknout. Po levé straně máme řadu moderních budov s hotely a obchody, po pravé straně kouzelné domečky z předminulého století.
Před půl šestou už se válíme na pokoji. Chci se jen osvěžit a vyrazit, ale borcům se moc nechce. Navíc musím s recepčním řešit špatně fungující klimatizaci. Prý se to pokusí opravit, ale je mi jasné, že ten slabý vánek je maximální výkon, jakého je klimatizace v takhle budget hotelu schopná. Asi můžeme být rádi alespoň za to.
Když po půl sedmé lezeme z hotelu, srším energií, zatímco kluci se za mnou spíš vlečou. Asi poprvé za tenhle trip. Na druhém konci mostu pořizujeme v malém Carrefouru kalivo a míříme k vodnímu zrcadlu na nejvěhlasnějším náměstí v Bordeaux Place de la Bourse. Cestou ale zastavujeme na McFlurry v dvoupatrovém McDonald's s výhledem na rušnou třídu Rue Sainte-Catherine. Vedro je šílené.
U Miroir d'Eau je narváno. Aby ne, zchlazení na vodní ploše je v parném odpoledni lákavé. Randy s Martym přicházejí po chvíli s jednohlasným návrhem, abychom se šli na hotel najíst a osvěžit, a na prohlídku města vyrazili až za tmy. Nesu to nelibě, ale horko nedělá dobře ani mně, a tak se se zapadajícím sluncem znovu přesouváme přes řeku. Když pak kluci tráví každý půl hodiny ve sprše, načež perou oblečení, je mi jasné, že už se ven nepodíváme. Nebudu držkovat, flákali se oproti mně minimálně, zaslouží si. A s pár lahvemi cideru není večer na pokoji zas tak špatná představa.

31. srpna

Kolem desáté nás budí nesnesitelný vzduch v pokoji. Teplo by se samo o sobě dalo snést, ale v kombinaci s šílenou vlhkostí z vypraného oblečení máme v místnosti atmošku jako v nigerijské prádelně. Okno zkoušíme otevřít jen na pár vteřin, zvenku fouká asi pětatřicetistupňový fén.
Dávám ledovou sprchu a chci hned vyrazit ven. Vedro nevedro, máme první a poslední den v Bordeaux. Marty ale ještě ani nezvedl hlavu z polštáře a Randy sice odhodlaně tvrdí, že chce taky vyrazit, ale moc na to nevypadá. Koneckonců proč ne, pár hodin o samotě by mi bodlo. Když odbíjí poledne, vyrážím. Sraz u vodního zrcadla, až mě kluci prozvoní.
Přecházím Pont de Pierre a míjí mě tramvaj s konečnou zastávkou Lycée Václav Havel. Tak v Bordeaux po něm mají pojmenovaný gympl a Češi se budou vztekat, že mají po svém vlastním prezidentovi pojmenované letiště...
Vedle Burzovního paláce lezu do nenápadné uličky a přicházím na náměstíčko Place Saint-Pierre. Oči mi přecházejí, nejradši bych pořizoval jednu fotku za druhou, ale tu atmosféru člověk stejně nezvěční.
Volá Randy. Doprčic to byla rychlovka, zrovna když jsem si tu samotu oblíbil. V jednu už se scházíme u zrcadla, ale jenom s Randym. To najednou vymíráme pěkně rychle. Nojo, Marty prý pořád ještě nevstal z postele.
Trysky vodního zrcadla zrovna k radosti všech přítomných vypouštějí vodní tříšť a neuvěřitelně osvěžují vzduch. Necháváme se trochu namokřit, než vyrážíme vzhůru širokou ulicí Cours du Chapeau Rouge k honosné budově Opery. Randy cvaká jedno selfíčko za druhým. Žízeň nás žene do nedalekého Carrefouru, který se nachází v suterénu nákupní galerie Grands Hommes. Tahle kruhová stavba s kopulí má připomínat francouzská tržiště z předminulého století, i když ji postavili až v roce 1991.
Pak už se dáváme ulicí Rue Vital Carles dolů ke katedrále, mezi námi se elegantně motají tramvaje. "Tyvole víš proč jsou ty tramvaje tak nenápadný? Tady nikde nejsou troleje. To musí jezdit na baterky nebo nevim," docházím k zásadnímu zjištění. Praze by to takhle taky prospělo.
Katedrála je taková normální katedrála. Mnohem víc nás zaujme vedle stojící věž Tour Pey-Berland, kam se můžeme jako studenti vyšplhat zadarmo. Jen musíme počkat do dvou hodin, než otevřou. S úderem druhé hodiny se kromě nás hrne dovnitř ještě pár důchodců, kteří mají výstup 229 schodů do 50metrové výšky rovněž zdarma. Chybí jim ale plíce, a tak zkoušejí naše nervy, než se nám je na první plošině daří předběhnout.
Výhled z ochozu věže není vůbec špatný, ale Bordeaux je placka, takže nejzajímavější je pohled na jiné věže okolních kostelů a katedrál. I přesto tady i s výstupem a sestupem trávíme víc než hodinu.
"To je Marty. Jsme se domluvili, že ho vyzvednem na hotelu, až bude volat," kouká Randy na zvonící telefon, zrovna když před katedrálou přemýšlíme, kam dál.
"Sem si někdy zajedu třeba na tejden. Přesně ten typ města, kde bych vydržel hodiny sedět na lavičkách, v kavárnách, nebo prostě bloumat a jenom čekovat tu nádheru a ten ruch kolem," rozněžňuju se, když se ulicí Rue de la Merci plnou lidí probíjíme zpátky na nábřeží. "Ale jo, takhle na dva dny dobrý, je to tu pěkný, ale nic tady neni." "Kámo tys strávil většinu života ve zkurvený Boleslavi, teď jsme tady za dvě hodiny prošli asi tak setinu nádhernýho města a seš schopnej říct tohle?" Snažím se v hlase držet sarkastický tón, ale drásá mi to nervy, jak někdo může nevnímat tu děsně živou atmosféru.
Martyho nacházíme pořád, nebo už zase, v posteli. "Vypadali byste stejně, kdybyste v noci nespali. Jste tentokrát chrápali oba, modlil jsem se, aby se na vás ta palanda propadla a bylo konečně ticho," reaguje Marty na naše posměšky. S Randym spíme na manželské, Marty na palandě, která je nad námi napříč. Heh, teď už se mi pod ni nebude lehat tak dobře.
Jak nám uschlo oblečení, a asi jak jsme nebyli na pokoji všichni, vzduch se v něm příjemně ochladil. Stejně ale trvám na tom, že hned vyrazíme. Chceme ještě někam na jídlo, to je nejmíň hodina zabitá, a teď už je po čtvrté. Jak zmíním jídlo, kluci ani neprotestují. Ve velkém Carrefouru přímo za hotelem už pro jistotu kupujeme kalivo na večer a za chvíli už si zase vykračujeme po mostě Pont de Pierre. "Tady po tom mostě nachodíme asi tak 5 kilometrů," vtipkuje Randy.
Na náměstíčku Place Saint-Pierre jsem předtím viděl jednu restauraci vedle druhé, takže míříme nejdřív tam. Hledáme něco budget. Nejen proto, že nechceme moc utrácet, ale i proto, že s mikrotenovými Carrefour igelitkami s alkoholem se nám do nějakého fancy podniku moc nechce. Je to asi jako bychom chtěli levné jídlo na Staromáku v Praze, ale tady ho na rozdíl od Prahy po chvíli nacházíme. Malý sympatický podnik Le Jardin des Gastronomes nabízí biftek s hranolky, pepřovou omáčkou a pitím za 9 €. I když já se nakonec rozhoduju pro salát s krůtím masem a kozím sýrem za 7 €, protože můj žaludek si zjevně až moc zvyknul na režim "jedna nektarinka denně + alkohol". Jídlo je vskutku luxusní, i když Marty naříká, že pepřovou omáčku umí udělat lépe.
A teď někam na pivo. Klukům jsem po nocování ve španělské ultrahnusné chatrči řekl, že jestli to přežijeme, tak je zvu. Přecházíme jen na druhou stranu náměstí, usedáme na zahrádce baru s příjemnou živou hudbou. Za chvíli už před sebou máme dvě orosená a pro Martyho sangrii. Tohle je ta ultimátní paráda. Zato účet je menší paráda. Za každé pivo 5 €, za sangrii 3 €. Oči mi samovolně lezou z důlků. Já už ani nemám tolik hotovosti a kartou se tady platit nedá. "Pítře ale jako víš že tady jde o princip žejo? Já bych tam těch 5 € moh dát žejo, ale tady jde o princip. Měl bys oběhat celý Bordeaux a najít bankomat, protože přes princip nejede vlak," rozesmívá nás Randy, zatímco z peněženky tahá poslední bankovku. "Ale tak pořád jsem propil jenom dvě minuty hovoru z Andorry," vrací Marty optimistickou náladu definitivně.
Radši si teď jdeme zpátky k zrcadlu vypít svoje české Plzně, které jsme v Carrefouru koupili levněji, než leckde v Česku - za 1 €. Stanoviště si děláme přímo pod cedulí o zákazu konzumace alkoholu. Piva si po neúspěšných pokusech s klíči a obrubníkem otevíráme o zábradlí nad řekou, Marty se ciderem se nám akorát směje.
A pivo má ještě jednu nevýhodu - vyžaduje někde poblíž vyprazdňovnu. Obzvlášť, když jsou tři. Netrvá dlouho a s Randym na nábřeží plném lidí hledáme nějaké schované místečko. Máme štěstí, kousek od nás je vysoký živý plot. Randy jde první a když se vrací, haleká už z dálky "támhle do toho keře to jde poslat naprosto luxusně". "Jo, pudem k tý bráně teďka," ozývá se jeden člen ze skupinky stojící vedle mě. Trvá pár vteřin, než mi docvakne, že jsme právě potkali první Čechy za celou dobu a zrovna ve chvíli, kdy řešíme, kde se nejlíp vychcat na veřejnosti v centru Bordeaux.
Před půl jedenáctou máme dopito a vyrážíme na noční prohlídku. Křivolakými uličkami míříme ke katedrále. Nejdeme ani 10 minut a na nás s Randym už to zase jde. Když pak scházíme ulicí Rue Vital Carles, křížíme už nohy. "Hej co za tou zastávkou," navrhuje Randy vmáčknutí se do uzoučké mezery mezi tramvajovou čekárnu a vysoký plot. "Vole za tim plotem je španělská ambasáda, ti ho někdo ustřelí." Přicházíme ke katedrále a vidíme zátiší pěti mohutných stromů usazených v dlažbě. "Sem, dáme to sem, to už nejde," úpí Randy a po chvíli rozhlížení si každý vybíráme svůj strom. V nejlepším se ozývá cinkání přijíždějící tramvaje. Koleje vedou možná půl metru od nás. Tak líp už jsme se před Bordeaux uvést nemohli. Nicméně za vysmátým Martym se před katedrálu vracíme s nejlepší náladou. Už je dobře.
Obcházíme katedrálu, z druhé strany je úžasný záhon s keříky schovaný za zídkou. "Tak já si taky skočim, tady je to důstojný," směje se Marty. "Hajzle. To si fakt děláš prdel.
Přes rušný bulvár Cours Victor Hugo směřujeme k bazilice na náměstí Saint-Michel. Tady mají před svatostánkem taky věž postavenou zvlášť. Asi nějaká bordeauxská specialita. Teď už jsme zase zpátky na nábřeží a vymýšlíme, co dál. Je po půlnoci, Randy se chce vrátit na hotel, Marty chce pokračovat po městě. "Tamhle jsou ty dvě věže, já chci vědět co jsou ty dvě věže," ukazuje asi stopadesát kilometrů daleko. Mně se taky ještě moc nechce vracet a Randy sám jít nechce, a tak se vydáváme po nábřeží do neznáma.
Přicházíme před honosnou budovu Bourse Maritime a jeden z uličních směrníků ukazuje mezi dvě temné aleje stromů na Temple des Chartrons. "Já chci vidět chrám, jdem tam," srší entusiasmem Marty, načež už Randy říká rezolutně "Ani náhodou, nechci už courat po městě, jdu na hotel." Popravdě se mi už do dalšího procházení taky nechce. Do hotelu je to docela daleko, přijdeme nejdřív v půl druhé a ráno vstáváme, takže se přidávám k Randymu a Marty nám vzápětí mizí v temnotě.
Vracíme se po nábřeží a asi 100 metrů od zrcadla potkáváme "samoobslužné" toalety. Bezplatné. Hned je zkoušíme. Když člověk odejde, místnost se zamkne a celá se dezinfikuje. Ale tak. To by nebyla žádná sranda.
Na mostě Pont de Pierre načínáme poslední sedmičku cideru. "Loučíme se Bordeaux," volá Randy, než střílí špunt z lahve do řeky.
"Myslíš, že bude ten Mekáč otevřenej? Mam mrtě hlad," ukazuje Randy na směrník k McDonaldu přímo před hotelem. Nenápadný fast food je zastrčený ve dvoře mezi historickými domy a je nonstop. Úžasné. Já sice hlad nemám, ale McFlurry a Cola mi teď dělají velkou radost. Hned vedle nás upoutá kostel s vysokou věží s nezvyklou kopulí na vrchu, Église Sainte Marie de la Bastide. Bydlíme vůbec v zajímavé čtvrti, říkáme si, když ztichlou malebnou uličkou procházíme zpátky k hotelu.
Původně jsme chtěli jít hned spát, ale s rychlou wi-fi běží čas děsně rychle. Navíc máme docela obavy o Martyho. Leckdy nemá daleko ke ztracení se ani v Praze, natož v úplně cizím městě. Takže když chvilku před třetí hodinou vtrhne vysmátý do pokoje, nevycházíme z údivu. Když vypráví, co viděl, a že věže patřily impozantnímu modernímu mostu, docela lituju, že jsem se nehecnul. Ale co už, já si sem ještě zajedu. Brzo, utěšuju se před usnutím.

1. září

I'm walking on sunshine, whoooa oh. Poslední budíček, chvíle sentimentu. Letí nám to v 15:45, teď je půl jedenácté. Připadám si už za tenhle rok jako letištní mazák, takže časová rezerva veškerá žádná a to ani nevíme, jak se na letiště jede. Po rychlé sprše nám dělám check-in a ještě musíme přimět recepční, aby nám vytiskla letenky. Do Googlu dávám jen "Bordeaux centre ville l'aéroport transport public" a když vidím v názvu všech odkazů slovo Quinconces, ani nic nerozklikávám. Včera jsme si už všimli, že na téhle zastávce na nábřeží se střetávají všechny tramvajové linky, takže je logické, že se odtud pojede na letiště.
Randy zrovna leze ze sprchy, když se hotelem rozezní odporné hlasité zvonění. "Požár v budově, opusťte hotel," lovím slovíčka z francouzského hlášení. Neopouštíme, zběsile balíme. Ať je to cvičení, nebo fakt hoří, potřebujeme si vzít všechny věci, protože na šaškování před hotelem nemáme čas. Marty už byl více méně sbalený, takže po minutě cvrkotu stojí nad námi a směje se.
S Randym ládujeme věci hlava nehlava do batohů. Samozřejmě se nám do nich ani zdaleka nevejdou, takže si navzájem poskytujeme carrefourovské mikrotenové igelitky. Pokoj opouštíme po rekordních sedmi minutách. Obtěžkaní taškami, s rozepnutými batohy. Pár schodů nad recepcí se zvonek vypíná. "To byl jen omyl, můžete zpátky," směje se recepční. Zpoza recepce je slyšet zvuk vrtačky, nějaké čidlo tady asi chytlo prach ze stavby.
Vracíme se na pokoj, sbalit si nějak důstojně. Marty se nepřestává smát, že kdyby doopravdy hořelo, tak už jsme se ven nedostali.
Když pokoj opouštíme podruhé, je už za 10 minut poledne. Recepční nám dělá čáru přes rozpočet - ze svého počítače nemůže na internet, musíme letenky poslat na hotelový mail. Jenže do tabletu mi letenky bůhví proč nejdou a počítač pro hosty na recepci má dost omezené fungování. Navíc jsme se do něj museli přihlásit kódem ke svému pokoji a počítač nám odpočítává čas do check-outu, tedy asi 7 minut, kdy nás odhlásí. Francouzská klávesnice má navíc úplně specifické uspořádání kláves, takže zažíváme docela infarktovou situaci. Mail se nám daří odeslat doslova za minutu dvanáct.
Teď už jsme úplně v klidu. Na Quinconces dojdeme za 20 minut, takže ještě chvíli chillujeme u vodního zrcadla. Jaké je pak naše překvapení, když zjišťujeme, že Quinconces je celé náměstí, asi 300 metrů dlouhé, 100 metrů široké a zastávku má v každém rohu. A ani z jedné nejede nic na letiště. Teď už to docela hoří sakra. Kluci do mě šijou, ať se jdu zeptat řidiče, který si opodál dělá přestávku, ale já nasraně googlím, co je doprčic špatně. Až se jde Randy, který umí francouzsky říct jen to, že francouzsky neumí, zeptat sám.
Přichází rozzářený jako měsíček, s řidičem se domluvil. Musíme tramvají na nádraží a pak autobusem. Dobrá zpráva je, že celá cesta stojí jenom 1,50 €. Naštvaně projíždím jeden odkaz na Googlu za druhým a zjišťuju, že jsem jenom idiot, protože jsem hledal spojení z centra na letiště, a všechny weby berou jako centrum Quinconces. Ale všude se píše, že je potřeba přestoupit na nádraží.
Všechno klape, než se autobus rozjede od nádraží. Vymetá každou uličku, pomaloučku se protlouká městem, po 20 minutách jsme pořád na dohled od centra. Nicméně mám radost, že aspoň v jednom evropském městě mají dopravu na letiště horší než my v Praze.
K terminálu přijíždíme hodinu před odletem. No vida, aspoň zase nemáme žádné prostoje. Mají tady navíc skvělou vychytávku před bezpečnostní kontrolou. Na monitorech svítí několik letů, které odlétají za méně než 15 minut, a nápis "uvolněte prosím místo cestujícím těchto letů". Tohle by mělo být na všech letištích a nádražích na světě.
S Voloteou jsem ještě neletěl, ale letadlem obecně jsem za poslední rok letěl desetkrát a rozměry zavazadel nikdy nikde nekontrolovali. Proto mě už teď ani nenapadlo zaobírat se velikostí svého ohromného batohu. Chyba. Stevardi dávají pokyn k nástupu a ke vchodu přistavují rám se schválenými rozměry. No do hajzlu. Osmdesátieurové příplatky rozdávají jako na běžícím pásu. Posouváme se ve frontě dozadu a s Randym se zběsile snažíme batohy smáčknout. Marty se se svým minibatůžkem už zase jenom směje.
Přichází chvíle pravdy. Marty prochází s pochvalou, Randy s trochou námahy a teď já. Odhodlaně rvu batoh do rámu. Když jsem v půlce, otáčím se ke stevardům s jasným pohledem, že jestli to nestačí, tak tam ten batoh narvu, i kdybych si ho měl do letadla odnést i s rámem. Ale stačí jim to. Sprintující srdce se vrací do normálu a nastupujeme.
Letadlo je obsazené ani ne z poloviny. Tak proto potřebovali vybrat penále. Když letuška zavírá dveře, hned si každý zabíráme celou řadu. Takhle pohodlně jsem ještě neletěl. A jo, byla to nádhera. Jsem rád, že jsme to absolvovali. Ale znovu už nikdy.

» Zpátky na itinerář