Korona léto na Azurovém pobřeží




Jak už jsem psal v článku tady, první a zatím poslední zahraniční cesta od vypuknutí korona pandemie směřovala do Francie na Azurové pobřeží. Vyrazili jsme ve čtyřech (s mými rodiči) a ubytovali jsme se na týden v Nice. Kromě samotného města jsme si prohlédli ještě Monaco a taky hory.
Francie se během korona pandemie ukázala jako super destinace, protože vyjma nošení roušek v interiérech nebyly v zemi zavedené žádné otravné restrikce. Vstup do země byl a stále ještě je zcela volný, bez nutnosti jakékoliv registrace nebo dokonce covid testů.
A co se dá na Azurovém pobřeží dělat?

Nice

Nice je vyloženě ideální na takovou klidnou odpočinkovou dovolenou a nenadarmo se jí přezdívá klenot Azurového pobřeží. Nachází se v ní totiž všechno hezky pohromadě. Malebné staré město, ke kterému z jedné strany přímo přiléhá pláž a z druhé strany pulzující metropole v čele s reprezentativní nákupní třídou Jean Médecin.









Čtyřkilometrová Anglická promenáda s pláží končí na jedné straně u letiště, na té druhé pak pod takzvaným hradním vrchem. Na něm kdysi stával hrad, z nějž se dochovala jen strážní věž, ze které je v současnosti parádní výhled na celé pobřeží.









Staré město rozkládající se pod hradním vrchem je ohraničené rozlehlým náměstím Masséna, z nějž vybíhá kilometr dlouhá nákupní třída Jean Médecin. V jejím okolí to žije nonstop, korona nekorona.









Nice je ale kromě klenotu Azurového pobřeží zároveň skvělým výchozím bodem pro poznávání dalších zajímavostí v regionu.

Výlet do Monaca

Do Monaca se dá bez problémů vyrazit na jednodenní výlet, z Nice je to vzdušnou čarou nějakých 10 kilometrů. Je to druhý nejmenší stát na světě, celá země má přibližně rozlohu pražského Starého Města, takže se dá proběhat za odpoledne.
My jsme tam vyrazili krátce po poledni vlakem z hlavního nádraží v Nice. Jízda trvá něco přes 20 minut a je úžasně scenérická. Trať je celou trasu těsně přimknutá k pobřeží, takže jsou z vlaku vidět všechny malebné zátoky.






Monacké nádraží se nachází uprostřed tunelu přímo na hranicích s Francií a nad sebou má zhruba 70 metrů skalního masivu, takže ven se vystupuje skrz sestavu dlouhých eskalátorů a výtahů. Nad prvními schody stojí vždycky policejní hlídka a namátkově kontroluje doklady. Čechům stačí ke vstupu i v době pandemie jenom občanka. V turistickém infocentru, které je také hned nad prvními schody, se ale dá zdarma získat suvenýrové pasové razítko.
Po zdolání všech eskalátorů se člověku hned u východu ze stanice otevře skvělý výhled na moře a přístaviště jachet. My jsme se odsud vydali nejkratší cestou dolů na pobřeží, přímo ke slavnému monackému kasínu. Kasíno je slavné ze dvou důvodů - objevilo se v bondovce Zlaté oko a Monacu vydělalo během své historie tolik peněz, že mu umožnilo zrušit daň z příjmu. Samotná budova vystavěná ve druhé polovině 19. století ve stylu belle époque stojí za vidění, ale ještě zajímavější je prostranství před budovou, kde probíhá neustálá přehlídka luxusních aut. Ferrari, Porsche a Aston Martiny se tady pohybují v hojnějším počtu, než v Čechách Fabie.






Od kasína jsme zamířili podél pobřeží do supermarketu Casino, což je jediné místo v Monacu, kde se dá pořídit svačinka, která nestojí celou výplatu. Všechny lavičky před obchodem jsou vždycky obsazené svačícími turisty. Měli jsme pocit, že zatímco kasíno navštěvují hlavně místní boháči, tak do Casina chodí právě jenom turisti.
Od obchodu jsme pokračovali ještě pár minut podél kotviště jachet monackých boháčů a za ním už čekalo dlouhé stoupání ke Knížecímu paláci. Ten leží na opevněném útesu zvaném Le Rocher, česky skála. Palác získal svou současnou podobu už v 16. století, ale knížata tu sídlí doposud. Spolu s palácem leží na útesu nejstarší čtvrť Monaca, kterou tvoří úzké malebné uličky. Proběhli jsme pár uliček a dostali jsme se k okraji útesu, kde se nacházejí další známé monacké památky - katedrála a oceánografické muzeum. Obě majestátní stavby pocházejí z počátku minulého století a jsou postavené z bílého kamene.






Odsud už jsme to vzali po dlouhém schodišti zpátky do kotviště jachet, kde jsme našli další vchod do železniční stanice - několikasetmetrový tunel skrz skálu až na nástupiště. Zpátky do Nice jsme dorazili ještě před setměním, asi v 8 večer.

Peillon - na skok do Alp

Peillon patří mezi takzvané "villages perchés", což je francouzský terminus technicus označující středověké vesnice posazené vysoko na kopci. Tyhle vesnice jsou většinou celé kamenné a díky své izolované poloze si po staletí zachovávají stejnou podobu. Nejinak je tomu v případě Peillonu, který je posazený na skále v podhůří Alp asi 20 kilometrů od Nice. Daleko slavnější vesničkou podobného ražení je obec Èze, Peillon má ale tu výhodu, že neleží přímo na pobřeží, takže tady člověk o turistu nezavadí.
Než abych vesničku zdlouhavě popisoval, bude asi lepší, když za sebe nechám mluvit fotky. A víc se rozepíšu o tom, jak se sem dostat. Není to totiž úplně jednoduché.
Přímo do Peillonu nejezdí žádná hromadá doprava. Pokud si tedy člověk v Nice nepůjčí auto, čeká ho větší či menší horská túra. O to větší má pak ale radost, když na něj tenhle klenot poprvé vykoukne mezi stromy!






Asi nejjednodušší možností dopravy je sednout na vlak na hlavním nádraží Nice Ville a nechat se vyvézt do vesničky Peille. Narozdíl od Monaca nejsou vlaky na téhle trati vůbec frekventované, jezdí jich jen 6 za den. Je tedy dobré dorazit na nádraží na konkrétní čas. Před odjezdem doporučuju nabalit nějaké zásoby, protože přímo v Peillonu není žádný obchod, jenom jedna extrémně předražená restaurace.
Jízda do hor trvá asi půl hodiny a vlak při ní překonává převýšení přes 200 metrů. Z trati jsou hned po opuštění Nice parádní výhledy.
V Peille už pak po výstupu z vlaku stačí naskočit na značenou turistickou trasu. Pár minut se jde přímo podél trati směrem zpátky do Nice, pak se trať přejde a následuje zhruba dvoukilometrové stoupání lesem. Převýšení je asi 200 metrů, takže chvílemi trochu makačka, ale nic, co by i netrénovaný člověk nezvládnul.
Na proběhání Peillonu a objevení a nafocení všech kouzelných zákoutí stačí s přehledem hodinka.






Komu by se nechtělo vracet se tou samou cestou, ten má možnost pokračovat z Peillonu další 3 kilometry do kopce do vesničky Saint Martin (cesta je značená). Převýšení je dalších 200 metrů, v cíli už tedy člověk skončí v nějakých 600 metrech nad mořem, a přitom je pořád co by kamenem dohodil od pobřeží.
Ve vesničce Saint Martin už se dá očerstvit v cenově vcelku rozumné restauraci Chez Cotton (jídlo tady stojí kolem 10 €, pivo 2 €). Do Nice odsud jede autobus, jede jich ale jen pár za den a poslední už v půl čtvrté odpoledne! Jízda trvá necelou hodinku a konečná je na autobusovém nádraží Vauban. V ceně autobusové jízdenky je i přestup na MHD v Nice, z autobusáku se tedy dá do centra dojet tramvají zdarma.


Jak jsme se na Azurové pobřeží dostali

  • Do Francie i zpátky jsme letěli s Lufthansou s přestupem v Německu. Cestu samotnou jsem rozebíral v už zmíněném článku.
  • K dopravě po Azurovém pobřeží jsme využívali vlaky (SNCF). Ty jsou relativně levné, velmi pohodlné, časté a až na výjimky i čisté.

Kde jsme spali

  • Na téhle dovolené jsem se poprvé v životě uchýlil k využití AirBnB (konkrétně tenhle byt), které jinak z principu bojkotuju. Ubytovali jsme se tam na celý týden. V době pandemie se soukromé ubytování zdálo lepší, než riskovat karanténu v nějakém hromadném ubytovacím zařízení.
  • Byt byl prostorný, plně klimatizovaný a poloha byla parádní - přímo v centru, pár kroků od zastávky tramvají i od nádraží, na pláž 15 minut pěšky.

Kolik nás to stálo

  • Letenka stála každým směrem 1575 Kč a k tomu jsme pro všechny dohromady kupovali jedno odbavené zavazadlo kvůli tekutinám, suvenýrům a podobně. I s ním stály letenky 3465 Kč na osobu.
  • Na místě jsme využívali vlaky - nejdřív do Monaca, kam to stálo tam a zpátky 4,10 €, a pak ještě do hor do vesničky Peille, kam to stálo tam a zpátky 7,80 €. V Nice jsme měli koupenou týdenní jízdenku na MHD, která vyšla na 15 €. Celkem tedy doprava na místě vyšla na 700 Kč.
  • Ubytování stálo celkem 23300 Kč, takže 5825 Kč na osobu.
  • Mimo to jsme každý utratili ještě asi 1500 Kč za jídlo a suvenýry.
  • Účet na jednoho tedy se vším všudy vychází celkem na 11 500 Kč.

» Zpátky na články
» Kam dál: Útěk před zimou do Portugalska
» Co ještě číst: Letní trip okolo Íránu a do Turecka