Půl roku před tímhle tripem jsem do Střední Asie cestoval sólo. Tehdy jsem tady psal, že to byla jen ochutnávka před tím, než se do regionu vypravíme i se Sárou. No a tak jsme se vypravili a pěkně jsme se do toho opřeli!
Cestovali jsme koncem dubna, když na Středním východě zuřila válka. Dostat se do Střední Asie bez přestupu na Středním východě je logisticky docela oříšek, ale nakonec se nám podařilo doletět přes Baku a vrátit se přes Istanbul. A to i přesto, že nám aerolinky lety různě rušily, přesouvaly, a jednou nás zkusily přesměrovat i přes Kábul.
Kromě počátečního bodu v uzbeckém Samarkandu a konečné v kyrgyzském Oshi jsme vlastně neměli žádný pevný plán. Vydali jsme se ale po stopách Hedvábné stezky přes Bukharu a Termez do Tádžikistánu. Tady jsme přes Dushanbe a Khujand pokračovali do Kyrgyzstánu a celou expedici jsme zakončili velkolepě přímo pod vrcholky Pamíru.
Podrobný cestopis
Na cestopisu se pracuje...
Itinerář cesty
Podrobný přehled, jak probíhal den po dni. Odkazy na ubytování, dopravu a popis aktivit.
Praktické informace
Logistika, specifika v regionu, ubytování a celkový rozpočet.
Doprava
Jak už jsem zmínil, do Střední Asie jsme cestovali s aerolinkami Azerbaijan Airlines s přestupem v Baku. Po všech stránkách super, servis v letadle i úroveň letiště skoro jako u arabských aerolinek ze Zálivu. Oproti tomu Pegasus, se kterým jsme letěli zpátky, jsou příšerné aerolinky a istanbulské letiště Sabiha Gökçen z duše nesnáším. Na podzim jsem se zapřísáhl, že už s nimi nepoletím, a stejně jsem u nich zase skončil. Ale tentokrát to vzhledem k situaci opravdu jinak nešlo.
Doprava po regionu má v zásadě dvě úrovně. V Uzbekistánu existuje jedna modernizovaná rychlotrať spojující Taškent, Samarkand, Bukharu a Khivu. My jsme ji tedy využili na cestu ze Samarkandu do Bukhary a vlak Afrosiyob luxus srovnatelný s TGV nebo ICE.
Oproti tomu většinu zbylých přesunů jsme museli řešit pomocí maršutek, sdílených taxíků, nebo vyloženě soukromých řidičů (podrobně je to rozepsané výše v itineráři). Kvalita silnic je většinou mizerná (obzvlášť v Tádžikistánu), takže se jede dost pomalu.
Na pár vybraných trasách jde sáhnout po letecké variantě. My jsme takhle plánovali přeletět 300 kilometrů z Dushanbe do městečka Khorog v Pamíru, protože pozemní cesta trvá 12 až 20 hodin. Jenže aerolinky Tajik Air, které tuhle trasu létají, nejspíš zkrachovaly, protože lety každý den ruší a nejde se jim dovolat. Nakonec jsme si tedy letadlem pomohli aspoň na 200 kilometrů mezi Dushanbe a Khujandem se Somon Air, kde to po zemi trvá nejmíň 6 hodin.
Poslední varianta dopravy, kterou jsme vyzkoušeli, je půjčení auta. Ve Střední Asii vzhledem k minimálnímu turismu opět něco dost neobvyklého. Půjčovny v tradičním slova smyslu neexistují, většinou nějaký místní chlapík nakoupí pár řádně oježděných SUVček a za pořádnou pálku je pronajímá. My jsme si takhle v kyrgyzském Oshi půjčili 25 let starý Subaru Forester a dojeli s ním pod vrcholky Pamíru.
Noclehy
Skoro ve všech městech nebyl problém sehnat ubytování klasicky přes Booking.
Tím, že jsme neměli dopředu daný plán, jsme nocleh většinou hledali na poslední chvíli a nikde jsme nenarazili na problém. Naopak jsme si vzhledem k náročnému cestování dopřávali spíš luxusní hotely, které byly překvapivě všude k dispozici.
Termez a Sary Tash v Pamíru už jsou ale natolik mimo civilizaci, že jsme spaní sháněli old schoolově na místě. V Termezu jsme skončili v super hotelu, který měl i wellness. V Sary Tash potom u kyrgyzské rodiny, která provozuje malý guest house a svým hostům vaří snídaně i večeře.
Odkazy na konkrétní hotely uvádím v itineráři výše.
Specifika cestování v regionu
Čeští občané mohou do všech středoasijských zemí cestovat bezvízově. Výjimkou je tádžický Pamír, konkrétně region Gorno Badakhshan, kam je potřeba speciální povolení. A když ho člověk chce, musí buď zároveň zažádat o e-vízum, nebo povolení získat přímo od tádžické cizinecké policie přes nějakou agenturu. Já jsem využil tuhle, stálo mě to 25 € a povolení jsem dostal za jeden den.
K půjčení auta je potřeba mezinárodní řidičák.
Kvalita silnic je příšerná, stejně jako styl řízení většiny místních. Nějakou autonehodu jsme viděli skoro každý den. Prakticky v každé vesnici je autoservis, který dokáže vyřešit menší defekty. V kontrastu s tím má většina středoasijských aut bezpečnostní pásy pouze na místě řidiče, přičemž řidiči si je zapínají jenom když vidí policejní hlídku.
Měli jsme docela problém se směnou peněz. Což o to, pokud už jsme nějakou směnárnu našli, tak měla vždycky skvělý kurz a leckdy měla na kurzovním lístku i české koruny (byť na to jsme nechtěli spoléhat a vezli jsme si s sebou americké dolary). Jenže těch směnáren bylo vzhledem k minimálnímu turismu strašně málo. Naštěstí byl ale všude dostatek bankomatů, které většinou ani neúčtovaly žádný poplatek. Možnost platit kartou téměř neexistovala.
Všechny středoasijské státy jsou muslimské, ale pro běžného cestovatele z toho nevyplývají přílišná omezení. Pro ženy je mimo velká města rozhodně lepší držet decentnější dress code (žádná tílka, krátké sukně nebo kraťasy apod.). To je asi vše.
S komunikací jsme měli vyhráno, protože Sáry rodným jazykem je perština. A perština je zároveň rodným jazykem i většiny Tádžiků a taky obyvatel jižního Uzbekistánu. Bez toho by to ale byl dost problém. Anglicky nemluví skoro nikdo, a tak pokud nemluvíte rusky, máte jedinou možnost spoléhat se na něco, čemu já říkám "slovanské esperanto". Prostě natolik zjednodušíte češtinu, že tomu místní rozumí, a oni vám na oplátku zjednoduší ruštinu, abyste rozuměli vy. Místní mají k Čechům ještě z dob Sovětského svazu velmi pozitivní vztah, takže mají velkou snahu domluvit se.
Peníze
Letenka z Prahy přes Baku do Samarkandu vyšla na osobu i s 23kg odbaveným zavazadlem na 7500 Kč. Zpáteční z Oshe přes Istanbul do Prahy pak stála taky s bagáží 6500 Kč.
Za místní dopravu jsme zaplatili celkem 17 tisíc, takže 8500 Kč na jednoho. Půlku z toho tvořilo půjčovné na auto v Oshi a benzín. U dálkových taxíků se většinou cena pohybovala okolo 1 Kč na osobu a kilometr.
Jak už jsem psal výše, ubytování jsme si vybírali co nejlepší, takže nás stálo zhruba 19 tisíc Kč, čili 9500 Kč na osobu. Jinak je ale ve všech středoasijských zemích k dispozici velké množství lokálních hotýlků, takže v případě potřeby se dá ubytování pořídit za zlomek téhle ceny.
Jídlo nás každého stálo 4500 Kč. Skoro všechno stravování jsme řešili v restauracích nebo stáncích, i přesto to vlastně vyšlo na docela směšnou částku.
K tomu jsme každý utratili ještě zhruba 4500 Kč za různé vstupy, SIM karty, suvenýry, a podobně.
Celková útrata za tenhle trip tedy vychází přesně na 41 tisíc Kč.
Fotky z cesty
Náhledy nejlepších fotografií. Kompletní galerii najdete na zvláštní stránce.
