Íránem odshora dolů na vlastní pěst

Na Írán jsem si zuby brousil už delší dobu. Jenže v létě je na jihu země nelidské horko, v zimě zas na severu moc zima, a na jaře a na podzim studuju. Ale nakonec jsem to vychytal přes státní svátky a rektorská volna kolem Velikonoc a v březnu jsem konečně vyrazil, i s Péťou. Tímhle načasováním jsme se sice neplánovaně trefili do íránského Nového roku, ale o tom níž.

Cestu jsme pojali okružně - začali jsme v Teheránu a přes Yazd a Sirjan jsme dojeli až k Perskému zálivu, kde jsme se rozdělili. Po návštěvě pár ostrovů v zálivu jsem to už sám vzal přes Shiraz zpátky do Teheránu.

Podrobný cestopis

Necháváme za sebou neproniknutelnou tmu nad Černým mořem a křižujeme zářivý pás pobřežních světel, jak pomalu nalétáme nad tureckou pevninu. Hodinky jsme cestou z Prahy přetočili o tři a půl hodiny, takže už táhne na íránskou půlnoc. "Teda ještě ti seženem pásku přes oko a budeš za dokonalou pirátku," směju se přes půl letadla. Štědrou svačinu ukrajinských aerolinek jsme už zbodli, a tak teď pobaveně sleduju, jak Péťa zkouší už několikátý způsob uvazování šátku na hlavě...

Otevřít cestopis

Praktické informace

Všechno od dopravy, přes noclehy, po celkový rozpočet.

Víza do Íránu

Při cestě do Íránu je teoreticky možné požádat o vízum na teheránském letišti. Sám s tím však zkušenost nemám, protože se mi nechtělo riskovat. Pokud bych vízum nedostal, tak bych si z Íránu prohlédl akorát letiště a peníze za letenky by vyletěly oknem. A trochu peněz člověk vyhodí i při úspěšné žádosti (kterých je předpokládám drtivá většina) - vyřízení na letišti stojí 70 €, zatímco na velvyslanectví chtějí jen 50 €

Proces na ambasádě byl velmi rychlý - pas jsem zpátky i s vízem dostal po týdnu. K vyřízení jsem kromě samotného pasu musel dodat ještě dvě fotky pasového formátu, potvrzení v angličtině o cestovním pojištění pro Írán, kopii průkazky pojištěnce, potvrzení o zůstatku na účtu a 50 € v hotovosti

Po internetu hojně kolují informace, že člověk musí doložit i letenky, potvrzení o rezervaci ubytování a jakési referenční číslo. Nic z toho potřeba nebylo. Letenky jsem objednával až s vízem v ruce, doteď netuším, co je to to referenční číslo, a ubytování jsem si zajišťoval až na místě

Pasová kontrola na teheránském letišti pak proběhla vyloženě hladce. Policista jen bleskově zkouknul můj pas a popřál mi hezký pobyt v Íránu

Pozn.: Od prosince 2018 už Írán nedává víza Evropanům přímo do pasů. Místo toho je vízum na speciálním papíře, na který se taky dává vstupní a výstupní razítko. Údajně je to proto, aby občané EU neměli problémy při případných cestách do Izraele nebo USA. Od stejného termínu už taky velvyslanectví v Praze nevybírá poplatek 50€ v hotovosti, ale bankovním převodem.

Doprava

Na cestu z Česka jsme využili Ukraine International Airlines s přestupem v Kyjevě. Navzdory všem hrůzným recenzím, které jsem před cestou sečetl na internetu, a navzdory hrůzně znějícímu názvu aerolinek, proběhly všechny lety na jedničku - přesně na čas, a v ceně byla dokonce bageta, pití a káva. Na zpáteční cestu jsme si přikoupili odbavené zavazadlo a k mému vlastnímu překvapení nám ho v Kyjevě stihli přeložit i přesto, že na přestup byla jen hodina

Po Íránu jsme se dopravovali převážně takzvanými VIP autobusy. Jízdenky jsme sháněli na webu Mr. Bilit (který jsme vždycky prohnali Google Translatorem, protože verzi v angličtině nemá), ale kupovali jsme je až před odjezdem na autobusových stanovištích. Komfort dopravy byl neuvěřitelný - rozestupy mezi sedačkami byly takové, že sedadlo se prakticky dalo proměnit v postel. Leckdy jsme i zdarma dostali občerstvení. Horší už to ale bylo s dodržováním jízdního řádu, který spíš fungoval jako takové orientační doporučení. Zažili jsme odjezd z počáteční stanice i s několikahodinovým zpožděním, přestože autobus i řidič byli nachystaní. O časech dojezdu nemluvě. Naprosto nahodilé zastávky uprostřed pustiny, bez výstupu či nástupu jakýchiv cizích cestujících a bez jakékoliv zjevné příčiny, mi pak hodně připomínaly České dráhy

Na poslední úsek cesty mezi Shirazem a Teheránem jsem se pak po všech zkušenostech s autobusy rozhodl použít letadlo. Na dopravu po zemi už jsem zkrátka neměl nervy. Letěl jsem s Iran Aseman Airlines, ale letenku mi musela koupit recepční v hostelu, protože se svojí evropskou platební kartou jsem nepochodil ani při nákupu přes internet. Letadlo letělo přesně na čas a komfort byl stejně jako u autobusu neuvěřitelný. Sedadla v uspořádání 2+2, takže spousta místa, a v ceně byl regulérní oběd, zákusek a káva

Noclehy

Na cestách už pro mě bývá synonymem pro ubytování server Booking.com, ale s tím jsem v Íránu docela narazil. V celé zemi na něm bylo dostupných jen pár příšerně drahých luxusních hotelů

Bydlení jsme tak nakonec sháněli vcelku na blind, vždycky až po příjezdu nebo při cestě do každého z měst. Něco vylezlo na Google mapách, něco vylezlo na Google vyhledávači, a tak jsme si nakonec vždycky vybrali a pořídili jsme na první pokus

Odkazy na konkrétní využité hotely a hostely uvádím v itineráři

Párkrát jsme se spolehli i na nocleh přes Couchsurfing a jednou jsme přespali na pláži - bez nejmenších problémů

Peníze

Asi nejdůležitější informací je, že v Íránu nefungují evropské platební karty. Všechny peníze si tak člověk musí přivézt v hotovosti (ideálně v eurech)

Veškeré ubytování vyšlo na 175 € na osobu, čili asi 4500 Kč. Zásadní částku tvořily první dvě noci v Teheránu, kdy jsme vysolili 100 € za dvě noci ve dvoulůžkovém pokoji. Tohle ubytování jsme objednávali z domova, kdy jsme ještě netušili, jak to v Íránu chodí, a tak jsme chtěli mít jistotu nonstop recepce a anglicky hovořícího personálu

Doprava s ukrajinskými aerolinkami stála 6 tisíc, v nichž je zahrnutý i příplatek za odbavené zavazadlo cestou zpátky. Za veškerou dopravu po Íránu jsme pak v součtu zaplatili něco přes 2000 Kč - dvě stovky stál autobus z Teheránu do Yazdu a 80 Kč autobus z Yazdu do Sirjanu. Ze Sirjanu jsme pokračovali stopem, takže zadarmo. Trajekty na ostrovy v zálivu stály každý asi stovku, takže celkem 400 Kč. Pak jsem platil ještě dvě stovky za autobus z pobřeží do Shirazu a suverénně největší částku samozřejmě za letenku ze Shirazu do Teheránu - ta vyšla při nákupu den předem na 1250 Kč. Pod položku doprava pak připočítávám ještě výlet do Persepolis, za který jsem dal 5 stovek - 150 Kč stálo vstupné, za dopravu taxíkem a taxikářovo dvouhodinové čekání v Persepolis jsem pak dal 350 Kč

Na všechny další výdaje padlo jen něco přes 4 tisíce - do těch kromě jídla, taxíků a MHD schovávám i požitky jako třeba vodní dýmky nebo bobovou dráhu v horách nad Teheránem

Celkový účet za cestu tedy včetně poplatku za vízum vychází na 19 tisíc Kč

Íránský Nový rok - Nowruz

Datum íránského Nového roku připadá každoročně na jarní rovnodennost (21.3.) a po něm následuje pro Íránce dlouhé volno. Podle místních jsou nejhorší první 3 dny, kdy nepracuje prakticky nikdo. Pak následuje ještě asi dvoutýdenní období, kdy spousta Íránců cestuje po Íránu a různé služby fungují omezeně

Proč to zmiňuju - podle toho, co jsem před naším odjezdem sečetl na internetu, jsme měli umřít hlady a na ulici nás měli sežrat vlci, protože jsme neměli najít místo na spaní. Taky jsme měli zůstat viset v Teheránu, protože jsme neměli sehnat dopravu. Všechno jsou to kecy

První 3 dny skutečně bylo znát, že je nějaký svátek. Většina obchodů byla pozavíraná a ulice byly znatelně vyprázdněné, kor na teheránské poměry. Hlady jsme ale rozhodně netrpěli, v každé ulici byla pořád aspoň jedna večerka otevřená a MHD normálně fungovala

Zbytek cesty už jsme pak o nějakých svátcích nevěděli vůbec. Bydlení jsme sháněli pár hodin předtím, než jsme ho potřebovali, stejně tak dopravu, a vždycky bez problémů

Shrnul bych to asi tak, že fungovat v Íránu v nejtvrdších podmínkách Nového roku bylo pořád o řád snazší, než fungovat o libovolném nedělním odpoledni ve Francii