Velikonoce v rumunských horách

Kam jsme jeli

Velikonoce vyšly v roce 2025 až na půlku dubna, takže si logicky koledovaly o nějaký jarní výlet do hor.
Po dlouhém přemýšlení a zvažování padla volba na Rumunsko, které je stále ještě jakž takž ušetřené masového turismu. Takže jsme i v tomhle exponovaném období sehnali kvalitní ubytování za fajn cenu a hlavně jsme měli jistotu, že se v horách nebudeme přetlačovat s davy lidí, což by nás třeba v Alpách čekalo.
Nakonec jsme tedy vyrazili ve čtvrtek 17. dubna po práci, jako základnu na celý trip jsme zvolili město Sibiu, a zpátky jsme přijeli na Velikonoční pondělí večer.

Jak jsme jeli

Věděli jsme, že na trajdání po horách budeme potřebovat auto, takže jsme z Prahy vyrazili svým vlastním. Do Sibiu je to sice lehce přes tisíc kilometrů, ale letadlem to vycházelo tak komplikovaně, že vlastní auto byla jediná možnost. V cestopisu níže jsou přiložené mapy.

Z Prahy jsme ve čtvrtek vyráželi až po práci, takže bylo jasné, že budeme nocovat ještě někde cestou. Jeli jsme přes Brno, Bratislavu, a dál přes Maďarsko, takže jsme doufali v Budapešť, ale velikonoční provoz byl tak šílený, že jsme to v 10 večer stěží doklepali do Györu.
Dálniční kolony pokračovaly i v pátek a podle SPZek a osazenstva aut jsme brzy poznali, že to s námi nejedou turisti, ale balkánští gastarbeiteři, kteří jedou za rodinami. Proto jsme si trasu upravili a místo dálnice M5 na Szeged jsme to vzali po M4 a M44 na Békéscsabu na rumunských hranicích. Přes hranice a dál do Aradu už se jelo po okresce, takže časově to možná ani nevyšlo o moc rychleji, ale ty prázdné silnice byly jako balzám na duši, takže to za to stálo.
Z Aradu do Sibiu už jsme to zvládli po dálnici, i přes stále silný provoz. V součtu jsme na cestě strávili zhruba 14 hodin - šílenost, to se nám cestou zpátky absolvovat nechtělo.

Na zpáteční cestu jsem si teda už předem vytipoval dálnice a silnice, na kterých nebude moc provoz, a zvládli jsme to za 12 hodin. Ze Sibiu jsme vyrazili po dálnici, ale hned za městem Deva jsme sjeli a do Aradu jsme dojeli po okresce, čímž jsme si ušetřili zajížďku přes Timișoaru. A dál po už vyzkoušené trase přes Békéscsabu a po M44 a M4 na Budapešť. Od Budapešti už byla dálnice vyloženě parkoviště, takže na Slovensko jsme přejeli přes Komárno a po okreskách dojeli do Bratislavy. Pak už bylo docela pozdě večer, takže do Prahy se dalo dojet normálně přes Brno a po D1.

Kde jsme spali

Tři noci v Sibiu jsme strávili v hotelu Ibis Styles. Pěkně zařízený a velmi tichý hotel s neskutečně božskou snídaní a bezplatným parkováním. Bez váhání bych se tam ubytoval znovu.
První noc jsme přespali v Györu v hotelu Garzon Plaza. Zážitek nic moc. Připlatili jsme si za pokoj Superior, který měl ale nepochopitelně okna přímo na McDrivem místo do dvora, což bych u nadstandardního pokoje očekával. A jelikož v půlce dubna už bylo dost teplo a klimatizace nefungovala, tak jsme při otevřeném okně celou noc poslouchali objednávky lidí z McDrivu.

Kolik nás to stálo

Za benzín jsme v ČR i v Rumunsku platili okolo 35 Kč za litr. A jelikož jsme najezdili nějaké 3 tisíce kilometrů, vyšel benzín zhruba na 5500 Kč. K tomu jsme dali 270 Kč za slovenskou, 420 Kč za maďarskou, a 90 Kč za rumunskou dálniční známku.
Tři noci v Sibiu byly za 3900 Kč a jedna noc v Györu za 1800 Kč, vše včetně snídaně.
Za obědy, večeře a nějaké dobroty jsme dali za oba celkem 3000 Kč.
Nakonec jsme každý platili ještě 500 Kč za lanovku k jezeru Bâlea.
Nic dalšího jsme neplatili a účet na osobu tak vychází celkem na 8000 Kč.

Co jsme viděli

To si můžete prohlédnout ve fotogalerii.

Co jsme dělali

17. dubna - parkoviště na D1

Pracovní notebooky jsme zaklapli ve 4 odpoledne a o 15 minut později už jsme seděli v autě. Kompletně rudě vybarvená mapa ve Wazu dávala tušit, že se na cestu vydáváme v jednom z nejhorších časů v roce. Třičtvrtě hodiny jsme se probíjeli přes Prahu na Chodov a další třičtvrtěhodinu jsme více méně postávali na D1. To jsem musel udělat první pauzu na Shellce u Všechlapů, protože na další cestu bylo rozhodně potřeba kafe. Po hodině a půl doslova 50 kilometrů od domova.
Dál na Brno už to více méně jelo, i když přes stokilometrovou rychlost jsme se dostali málokdy. A tak jsme si říkali, že pár minut navíc už nás nezabije a místo na Bratislavu jsme z D1 sjeli na Vídeň, protože tam hned za Brnem stojí Tank Ono, asi jediná cenově rozumná benzínka na téhle trase. Zbouchali jsme tortily, co jsme si radši nabalili z domova, a popojeli zkratkou kolem Modřic na bratislavskou dálnici. Skoro 4 hodiny po odjezdu z Prahy. Tady najednou provoz úplně zmizel, takže jsem na tempomat cvaknul 150 km/h a od Brna až na maďarské hranice jsme dosvištěli za hoďku.
Tohle razantní zrychlení mi dost vlilo novou krev do žil a už jsem viděl, jak budeme večeřet guláš v Budapešti. Jenže jak jsme se napojili na dálnici od Rakouska, elán mě přešel. Už jsme zase prakticky stáli. A to už bylo 9 večer. Takže cíl byl jasný - Györ. Kde bylo skoro všechno vybookované. Moc jsme to nechápali, ale asi holt spousta lidí odpadla z dálnice, tak jako my. Sáře se nakonec povedlo najít docela slušný hotel za necelé 2 tisíce i se snídaní, tak už jsme to nějak doklepali a o půl desáté se ubytovali.
Po té šílené cestě jsem se nejvíc těšil na guláš a pivo, ale v Györu prakticky všechny restaurace zavíraly o desáté. To mě teda dorazilo. Aspoň že přímo pod okny hotelu jsme měli McDonald's, takže jsme nemuseli jít spát hladoví.

18. dubna - den na maďarských cestách

Teda tohle byla beze srandy snad nejhorší noc v hotelu ever. V pokoji bylo nepochopitelné vedro a klimatizace nefungovala. Takže jsme museli nechat otevřené okno a jelikož byl přímo pod ním McDrive, tak jsme celou noc poslouchali objednávky jídla v maďarštině. Chtěli jsme vstát hodně brzo, ale po té probdělé noci jsme se na snídani vykopali až v 9 a z hotelu jsme tak vypadli v 10. No a tím už bylo zaděláno na problém.
Na Wazu byla dálnice na Budapešť úplně rudá, takže jsme vyrazili po staré silnici podél Dunaje. Tady to vcelku odsýpalo, ale od Komárna už je pak až do Budapešti prakticky souvislá zástavba, a to bychom nikam nedojeli. Takže jsme se zapojili do pomalu jedoucí až stojící kolony na dálnici a pustili si epizodu Last Week Tonight, protože vozovku reálně nebylo vůbec potřeba sledovat.

Na obchvat Budapešti jsme dojeli po stěží uvěřitelných dvou hodinách jízdy. Tady se to trošku rozjelo, ale hned po sjezdu směr Balkán bylo z dálnice zase parkoviště. Waze svítil rudě v podstatě až po srbské hranice. Došla mi trpělivost a na mapě jsem si rychle navrhnul trasu sám. Radši pojedu delší a horší cestou, ale pojedu. Sjeli jsme na prvním sjezdu a venkovskými silničkami jsme dodrncali k dálnici M4, která totiž končí tak nějak uprostřed ničeho, respektive uprostřed východního Maďarska. No a konečně svoboda! Najeli jsme na dálnici a široko daleko ani jedno auto.
80 kilometrů do Szolnoku, skoro na konec dálnice, jsme ujeli za půl hoďky. Tady bylo potřeba protlouct se pár vesnicemi k dálnici M44, která začíná uprostřed ničeho a končí kousek před rumunskými hranicemi. Nic na ni nenavazuje. Napojili jsme se u města s šíleným názvem Kunszentmárton a opět nikde žádný provoz. 70 kilometrů do Békéscsaby na rumunských hranicích za necelou půlhoďku. Začínalo to vypadat nadějně, že celý tenhle výlet nestrávíme na silnicích.
Ve 3 odpoledne jsme zastavili na Shellce na okraji Békéscsaby na zasloužený hotdog, zmrzlinu a kafe. Obsluha byla hrozně nadšená z mých pokusů o maďarštinu a zvědavě se vyptávala, odkud a kam cestujeme. Asi tady moc cizinců nepotkají.
Z Békécsaby už to bylo jen 25 kilometrů na hraniční přechod. Mohla to být svižná jízda, protože jsme byli široko daleko jediné auto, ale silnice byla tak rozmlácená, že to na moc velké vyskakování nebylo.
Rumunsko vstoupilo 4 měsíce zpátky do Schengenu, ale maďarská celnice byla kupodivu obsazená několika policejními auty. Závory ale byly zvednuté a policisti nás odmávli. Rumunská celnice byla úplně opuštěná, jednoduše jsme projeli. Kvalita vozovky šla instantě neskutečně nahoru. Kousek za hranicemi jsme se napojili na hlavní tah směr Arad. Provoz byl minimální, silnice velkorysá a i když tady byl limit stovka, tak to všichni Rumuni kulili okolo 120, takže jsme se k nim přidali. Udělalo mi obrovskou radost, že moje improvizovaná objízdná trasa byla úspěšná a že nám kilometry fakt ladně ubíhají.
Průjezd Aradem nás ještě trošku zdržel, ale nebylo to nic hrozného a na opačném konci města už jsme najeli na dálnici. Zbývalo posledních 300 kilometrů a sluníčko začalo pomalu zapadat. Včera před odjezdem jsme si naivně malovali, že touhle dobou už za sebou budeme mít poznávačku Sibiu a budeme se chystat někam na večeři.
Dojem z velmi kvalitní rumunské dálnice mi okamžitě zkazilo množství radarů a taky to, že na každém mostě bylo omezení na 100 km/h s úsekovým měřením rychlosti. A pak teda taky to, že po 120 kilometrech dálnice najednou skončila. To z navigace nebylo vůbec patrné. Při bližším pohledu na mapu nás teda uklidnilo, že je to jen 15kilometrový přejezd jednoho hřebenu a pak dálnice hned pokračuje. Jenže těch 15 kilometrů serpentin mezi supícími kamiony znamenalo další půlhodinu.

Jízdu po okresce jsme aspoň využili k dotankování do plna, protože v Békécsabě jsme benzín nebrali. Maďarsko má z celého regionu suverénně nejdražší benzín, zatímco v Rumunsku je cena stejná jako u nás. Mladá pokladní mi bůhví proč dala zdarma čokoládovou tyčinku. Sára si z trucu odmítla dát půlku, že když jsem pokladní tak okouzlil, tak si to mám teda užít.
Po opětovném najetí na dálnici už to krásně odsýpalo a krátce před devátou jsme konečně dorazili k hotelu. Tohle byl asi nejhorší odhad času na cestu, jaký jsem kdy udělal. V podstatě jeden a půl dne v pytli.
Za hotelem bylo pěkné, rozlehlé, a úplně prázdné parkoviště. Ta prázdnost se vysvětlila v zápětí. Recepční nás seznámila s tím, že den stojí 15 € a že kdykoliv budeme chtít vyjet, budeme si muset dojít na recepci pro lísteček k výjezdové závoře. Takže jsme využili 15minutový bezplatný vjezd, vyložili bagáž, a pak jsem přeparkoval na ulici přímo před hotel, kde to bylo bez poplatku.
Po dvou dnech s hot dogy a McDonaldy jsme fakt potřebovali pořádnou večeři, takže jsme přemohli únavu a vyrazili ještě do města. Podniků otevřených déle než do 22 hodin moc nebylo, takže jsme skrz potemnělý park a pár vilových uliček došli k hospůdce Joyme s příjemnou venkovní terasou. Tohle se mi při cestě kamkoliv mimo ČR vždycky líbí - že se při teplém počasí dá sedět venku do noci a člověka nezaženou dovnitř s úderem desáté. Plus teda usměvavější a ochotnější obsluha. Tímhle ale odlišnost od Prahy vlastně končila. V hospůdce čepovali českou Plzeň a podávali typická pivní jídla jako žebra a koleno, takže jsme si připadali jako doma.
Zpátky do hotelu jsme dorazili krátce po půlnoci a zapadli jsme rovnou do postele. Po celkových 14 hodinách na cestě jsme ten další den chtěli konečně pořádně využít.

19. dubna - z jarního Sibiu do horské zimy

Jeli jsme na tenhle trip za horskými túrami, ale při pohledu na snídaňový bufet to začínalo vypadat, že si nás Rumunsko spíš pěkně vykrmí. Po včerejší vydatné večeři jsme stáli tváří v tvář asi patnácti hrncům se všemi možnými párečky, klobáskami, slaninkami, vajíčky, a tak dále. Během snídaně nás ale nakonec ještě víc než jídlo zaujal asi 50letý dvoumetrový týpek, který stál vlastně bez přestání frontu na kávovar. Kdykoliv si kafe udělal, ani si s ním nešel sednout, jen se s ním tak trochu prošel kolem dokola a zase si stoupl na konec fronty. Takhle mu to vydrželo během celé naší snídaně.
Z hotelu jsme vyjeli krátce po desáté a po rychlé zastávce v supermarketu pro něco k zakousnutí během dne už jsme mířili vstříc pohoří Făgăraș. Dálnice od maďarských hranic kousek za Sibiu končí a dál už se musí všemi směry po okreskách. My jsme se vydali širokým údolím řeky Olt směrem na Brașov. To je v podstatě nejdůležitější tah v tomhle regionu Rumunska, takže provoz byl i při velikonoční sobotě dost silný. Kolona ale jela plynule. Záhy jsme přišli na to proč. Rumunské řidiče nijak netankují vesnice a nohu z plynu v nich sundávají fakt jen decentně.
Kromě stylu řízení si naši pozornost získalo ještě množství čapích hnízd. Obsazený byl v podstatě každý komín i trochu širší sloup. Bylo jich tolik, že jsem nakonec na jedné návsi zaparkoval, abych udělal pár fotek. Jak jsem stál ve svém zářivě modrém funkčním tričku s namířeným foťákem šikmo přes silnici, začala najednou spousta projíždějících řidičů zprudka dupat na brzdy. Když jsem skončil s focením, zastavil mě nějaký místní chlapík, který situaci celou dobu pobaveně sledoval, a ptal se, jestli tam nechci ještě chvíli postát, že konečně někdo donutil auta zpomalit, když policie se tady neukáže jak je rok dlouhý.
Průjezd vesnicemi v údolí jsme využili ještě k zastávce u bankomatu a pak už jsme odbočili na slavnou silnici Transfăgărășan. Ta se v mnoha cestopisných článcích označuje jako nejmalebnější silnice na světě. Na nějakých 25 kilometrech totiž překonává převýšení skoro dva tisíce metrů, takže o pitoreskní serpentiny v sevření úzkého údolí není nouze. My jsme si bohužel její krásu moc užít nemohli, protože v dubnu je z většiny ještě zcela zapadaná sněhem. Takže jsme se mohli dovézt jen k lanovce v nějakých 1300 metrech.

Dolní stanice lanovky leží uprostřed hustého jehličnatého lesa. Rumunsko je známé množstvím medvědů a už podél silnice jsme viděli spoustu cedulí varujících právě před medvědy. Pochod s půlkilometrovým převýšením skrz temný les teda nezněl jako něco, co by se nám chtělo absolvovat a byli jsme rádi, že lanovka je v provozu. Na odjezd jsme museli čekat, než se kabina naplní, což naštěstí trvalo jen slabou půlhodinku. Cena 10 € za osobu a jeden směr nám přišla celkem rozumná. V čekárně hrály na plné pecky hitovky typické pro Balkán - Erasure, Madonna a další devadesátky.
Nalodili jsme se ve třičtvrtě na jednu. Všichni cestující byli Češi a Slováci. Ty naše národy se láskou k horám bez ohledu na počasí nezapřou. Pár minut po odjezdu jsme kromě hustého lesa měli pěkný výhled i na opravdu majestátní vodopád, ale pak už jsme zapluli do mraků. Cesta k jezeru Bâlea v horní části údolí ve dvou tisících metrech zabrala zhruba čtvrt hodinky. Docela jsme se báli, že nebude vidět na krok, ale dostali jsme se naštěstí mezi dvě vrstvy mraků, takže vyrazit na túru bylo reálné.
Doufali jsme, že sněhová situace bude podobná jako loni touhle dobou v Pyrenejích. Tu a tam sněhová pole, ale celkově průchozí terén. No, až tak ideální to nebylo, ale tráva nebo kameny na spoustě míst vykukovaly, takže to vypadalo hratelně.
Krajani z lanovky vyrazili podél jezera, my jsme vytasili trekové hole a vydali se po úbočí pozvolna vstříc hřebenu. Vede tudy totiž trasa, která by nás nakonec měla dovést až zpátky k autu. Cesta se nám ale pravidelně ztrácela pod tajícími sněhovými poli a vždycky když jsme jedno přebrodili, skončili jsme na extrémně kluzké trávě, protože jsme neodhadli, kde se budeme moct na stezku zase napojit.
Po asi hodině tohohle boje, kdy jsme ušli sotva kilometr a vystoupali nějakých 100 metrů, začalo najednou pršet s kroupami. Naznali jsme, že z tohohle žádná dlouhá túra nebude a otočili jsme to. Měli jsme totiž v záloze ještě alternativu, a to sedlo Șaua Caprei, odkud by měl být super výhled na několik okolních údolí. Sice je to úplně opačným směrem než auto, ale holt bychom se zpátky svezli zase lanovkou.
Kousek od jezera jsme odbočili do kýženého směru a začali zprudka stoupat. Tahle cesta byl pěkný záhul - 300 metrů převýšení na pouhém jednom kilometru. Výhoda ale byla, že tající sníh se na tomhle terénu neměl moc šanci udržet a většinu času jsme lezli po odhalených kamenech.
Jenže pak jsme dorazili k poslednímu, nejprudšímu stoupání, a to bylo naprosto zapadané. Zrovna když jsme si říkali, že to zkusíme prolézt, ozval se seshora hrozný křik. Dva mladí kluci ze sedla napůl běželi a napůl se valili dolů, a u toho napůl křičeli a napůl se smáli. Docela se nám tajil dech, protože moc nepůsobili, že by to měli pod kontrolou. Ale zvládli to v pořádku až k nám. Každopádně z toho stylu, jakým se kluci dostali dolů, bylo evidentní, že sníh je pěkně hluboký. A tak jsme se to ve 2200 metrech rozhodli odpískat. Dali jsme si svačiny, nafotili fotky a vydali se zpátky dolů k lanovce.
Krátce před čtvrtou hodinou jsme dorazili do čekárny lanovky, kde nikdo jiný nebyl. Za chvíli se ale naštěstí přivalila velká skupina Indů a ještě pár Němců k tomu. Nejdřív jsme se divili, že jsme nikoho z nich neviděli na túře, ale pak jsme si všimli, že mají všichni džíny a obyčejné kecky, takže takhle by daleko nedošli. A jak jsme je chvíli poslouchali, došlo nám, že si sem jen přijeli dát jídlo do restaurace a jedou zase zpátky. Díky bohu za to. Kdybychom museli spoléhat jen na horské turisty, možná bychom se lanovky vůbec nedočkali.
Bylo nás tolik, že mohla lanovka hned vyrazit a o čtvrt na pět už jsme byli na parkovišti. S takhle brzkým návratem jsme vůbec nepočítali, ale vlastně nám to hrálo do karet, protože díky tomu byla šance si ještě prohlédnout Sibiu, když už jsme to předchozí den nestihli.
Cestou do města jsme sjeli z hlavního tahu a vzali jsme to po místní silničce přímo podél řeky Olt, abychom si trochu prohlédli zdejší venkovský život. Krajina plná luk, tůněk, stád dobytka a s majestátními horami v pozadí byla hrozně malebná.
Do hotelu jsme dorazili krátce před šestou, jen jsme se rychle zcivilizovali a už jsme zase seděli v autě. Zaparkovali jsme na malém náměstíčku přímo pod bránou Scărilor do starého města, a po chvíli zápasení s automatem se nám povedlo zaplatit v přepočtu 15 Kč za jeden a půl hodiny parkování. Po několika neúspěšných transakcích už jsem to málem chtěl vzdát, ale na Street View je vyfocené, jak zrovna odsud nějaké auto odtahují, tak to tady možná s tím parkovným berou vážně.

Region Transylvánie patřil většinu své historie pod Maďarsko, respektive pod Rakousko-Uhersko. A i samotné Sibiu nebylo založeno Rumuny, nýbrž německými osadníky. Staré město tedy jako by z oka vypadlo libovolnému středoevropskému sídlu. Připadali jsme si trochu jako doma. Příkré schodiště nás z náměstí dovedlo ke gotické katedrále ze 14. století, načež jsme několika úzkými uličkami došli na hlavní náměstí Piața Mare. Tady jsme viděli jeden typický architektonický prvek - takzvané oči Sibiu. To jsou střešní okna, která mají velmi specifický protáhlý tvar podobný očím. V Sibiu je má většina historických budov.
Na náměstí se zrovna konaly velikonoční trhy, takže jsme si samozřejmě koupili trdelník, který odsud pochází a který v Praze díky Jankovi Rubešovi bojkotujeme. Zaujalo nás, že stánek byl označený maďarským názvem Kürtőskalács. Ta uherská nadvláda se nezapře. Stálo to 7 lei, takže asi 35 Kč. Podobná cena jako v Maďarsku. Holt tady to slouží k původnímu účelu, tedy jako laskomina k zakousnutí a ne jako turistická past. Pochutnali jsme si.
Z náměstí jsme pokračovali po malebné pěší zóně, která je obklopená honosnými měšťanskými domy postavenými ve vídeňském baroku. Nejvíc jsme byli fascinovaní tím, jak tohle krásné město není vůbec degradované turismem, ale že i na téhle výstavní třídě jsou obchody a služby pro místní.
Strada Nicolae Bălcescu tvoří v podstatě osu města. Na jendom konci začíná u nádraží a protíná středem celé město, byť směrem z centra vystřídá několik názvů. Kdybychom po ní pokračovali dál, dovedla by nás po necelých dvou kilometrech až do hotelu. My jsme ale odbočili do postranních uliček a obloukem to dotáhli zpátky k autu. Staré město je maličké, rozměry má sotva kilometr krát půl kilometru, takže jsme ho viděli v podstatě celé. Takhle na poznávačku nám to stačilo, ale říkali jsme si, že bychom se tu klidně ještě někdy zastavili a spíš si užili všechny ty příjemné hospůdky a kavárny, co jsme cestou viděli. Teď už jsme každopádně byli docela utahaní, takže místo hospůdky jsme zamířili na hotel a vzali zavděk take away shawarmou a limonádou z benzínky.

20. dubna - vzhůru mezi medvědy

Na tomhle tripu nám nebylo dáno se dobře vyspat. Šli jsme spát zodpovědně relativně brzo, ale o půlnoci nás probudil šílený rachot kostelních zvonů. Asi nějaká velikonoční tradice. Trvalo to skoro čtvrt hodiny a takový hluk jsme z kostela fakt ještě nezažili. Na snídani nás teda zajímalo hlavně kafe, ačkoliv na našeho kávového kamaráda dlouhána jsme ani zdaleka neměli. Ten u kávovaru zase stál skoro nepřetržitě frontu.
Vyrazili jsme o desáté a už podle prázdných ulic jsme poznali, že tady asi bude Velikonoční neděle docela terno. Pochopitelně se vzápětí ukázalo, že to znamená i zavřené obchody. Neměli jsme nakoupené žádné svačiny, takže nezbývalo než doufat, že něco seženeme cestou na benzínce.
Po včerejší zkušenosti se sněhem jsme naznali, že pokud si chceme dát opravdovou túru, bude lepší držet se v nižší nadmořské výšce do dvou tisíc metrů. Po rychlém večerním průzkumu padla volba na pohoří Parâng, kde se většina vrcholů nachází právě v téhle výšce.
Ze Sibiu jsme tedy zase vyrazili na jih, nejdřív po tom postaveném kousku dálnice, a potom už po hlavním tahu na Bukurešť. Ten hlavní tah mi nejvíc připomínal starou silnici údolím Labe mezi Lovosicemi a Ústím, kudy se dlouhé roky objížděl poslední nepostavený kus D8. Z jedné strany skalní stěna, z druhé řeka. Kvalitní, ale úzká vozovka, kvůli množství zatáček převážně s plnou čárou. Rumunům fakt nezávidím, že cestou do hlavního města musí absolvovat tenhle slalom podél řeky Olt.

Na tomhle tahu jsme zůstali slabých 40 kilometrů, ale kvůli množství kamionů, neustálým rychlostním omezením, a taky jednomu úseku s kyvadlovým provozem, trvala cesta přes hodinu. Až pak jsme konečně uhnuli do bočního údolí říčky Lotru a provoz jsme nechali za sebou. Taky jsme hned natrefili na benzínku s menším obchůdkem, který byl naštěstí otevřený, takže jsme si mohli nakoupit pár sendvičů a menších věcí k zakousnutí.
Co nás nepřestávalo fascinovat byla kvalita vozovek. V tuhle chvíli jsme už jeli po takové fakt bezvýznamné okresce odnikud nikam a silnice byla pořád ve výborném stavu. Předsudky o Rumunsku vzaly za své.
Cesta nás ostrými serpentinami vynesla postupně až do sedla v 1600 metrech nad mořem. Tady už byly nějaké náznaky sněhu, ale viděli jsme, že to nebude nic zásadního. Znervóznila nás jiná věc. Opět několik cedulí varujících před medvědy. A jelikož dál už autem vystoupat nešlo, věděli jsme, že budeme chtě nechtě muset projít lesem. Holt jsme sebrali odvahu, nechali auto na náhodném plácku vedle silnice a vyrazili.
Stoupali jsme vzhůru mezi smrky a ve sněhu, který lesní cestu souvisle pokrýval, byly nezaměnitelné medvědí stopy. A ani jedna lidská stopa. Nechtěli jsme se nechat odradit a začali jsme chvílemi bouchat trekovými holemi a hodně nahlas se bavit, abychom vytvořili aspoň nějaký hluk.
200 metrů převýšení skrz les jsme vyběhli za svůj asi rekordní čas. Jak jsme se dostali nad hranici lesa, nervozita z možného nechtěného setkání opadla a mohli jsme si vychutnávat pohled na travnaté úbočí kompletně poseté sytě fialovými krokusy. Jak jsme po úbočí stoupali dál, otevřel se nám postupně výhled na celé údolí, včetně jezera Vidra, a taky na zasněžené vrcholky protilehlého národního parku Cindrel.
Najednou byla z naší túry neuvěřitelná idyla. Nádherné jarní počasí, sluníčko příjemně peklo, všude dokola nádherné výhledy. Neuvěřitelné, jak může být klima odlišné na dvou místech vzdálených od sebe nějakých 50 kilometrů vzdušnou čarou. Vystoupali jsme až na vrchol Mogoşu, kde stála dřevěná kaplička. Když jsme si užili výhledy, vzali jsme to pak ještě kousek po hřebeni, abychom mohli pokořit dva tisíce metrů.
Z naprostého zenu nás vytrhl až pohled na ohryzané kosti rozházené po hřebeni před námi a spoustu chuchvalců zvířecí srsti. Celé tohle místo činu vypadalo až příliš čerstvě. Hned jsme se uklidňovali tím, že šelmy běžně loví hlavně za soumraku nebo za úsvitu, ale i tak jsme si zase začali uvědomovat, že se přece jen neříká nadarmo, že rumunské hory jsou poslední evropskou divočinou.

Udělali jsme v otevřené krajině takovou smyčku a začali jsme klesat zpátky k lesní stezce. Po tom, co jsme viděli nahoře, se nám do lesa chtělo ještě míň než předtím. Ve sněhu na hranici lesa se navíc objevily zvířecí stopy na místech, kde cestou nahoru 100% nebyly. Ale nebylo kudy jinudy jít. A tak jsme se rozhodli neponechat nic náhodě a udělat prostě co největší bengál, jaký zvládneme.
Pustili jsme na plné pecky písničky z mobilu, se kterými jsme si zpívali, a do toho jsme dělali rány trekovými holemi. Dolů jsme díky tomu napůl běželi a napůl tancovali. Dva kilometry k silnici nám zabraly slabých 20 minut. Ohromně se nám ulevilo, když se na konci cesty vynořilo naše auto. A dokonce mělo všechna kola (nojo, ty rumunské předsudky mě ještě úplně nepustily). Ohlédli jsme se ještě naposled za tím nevinně vyhlížejícím lesem, který nám možná zbytečně nahnal tolik hrůzy, a už jsme svištěli dolů do údolí.
Cestou k hlavnímu tahu nám několikrát zablokovali cestu pastevci, kteří hnali stáda ovcí, koz nebo krav směrem do vesnice. Než jsme se na hlavní tah napojili, koupili jsme si ještě na pumpě za odměnu kafe a taky jsme dotankovali do plna zatím nejlevnějším benzínem, abychom to druhý den nemuseli řešit.
Na silnici z Bukurešti do Sibiu to byl ještě větší opruz než ráno. Předjíždět se absolutně nedalo, byli jsme rádi, když se souvislá kolona hýbala aspoň padesátikilometrovou rychlostí. Závěrečný úsek po dostavěné dálnici byl sice příjemný, ale i tak jsme k hotelu dorazili až o půl osmé.
Sluníčko akorát zapadalo a byli jsme úplně grogy, takže na nějaké trajdání po městě už to nebylo. Ono bylo vzhledem k Velikonoční neděli stejně skoro všechno zavřené. Dal jsem si sprchu, sebral zbývající síly a dojel pro večeři do Mekáče. Tam to byl absolutní saigon. Fronta na McDrive se táhla půl kilometru od pobočky. To jsem teda ještě neviděl. Zaparkoval jsem na parkovišti přes ulici a objednal si přes appku. Když se ani po 20 minutách nic nedělo, šel jsem to očíhnout dovnitř a tam to byla fakt zoologická. Hlava na hlavě. Prodral jsem se k pultíku s dotazem na stav objednávky. A možná proto, že obsluha neuměla anglicky, jsem dostal nějakou přednostní péči, aby se mě rychle zbavili. Díky bohu za to.

21. dubna - z Rumunska do Prahy na jeden zátah

Tohle byl jeden z těch výletů, ze kterých se nám strašně nechtělo domů. Po těch dvou dnech v horách bychom krásně užili jeden vychillnutý den v Sibiu, a to obzvlášť v tom krásně slunečném počasí, jaké panovalo. Jenže Sáru čekaly další den nekompromisní pracovní povinnosti, takže jsme museli vyrazit. Aspoň jsme ale po snídani využili poukaz na welcome drink v hotelovém baru, který jsme za celý výlet nestihli navštívit. Samozřejmě teda v tuhle hodinu a navíc před jízdou nealko, ale vzali jsme si ho na příjemnou zahrádku před barem a aspoň hodinku se ještě opalovali.
V 11 jsme vyrazili na cestu. Poučen cestou sem už jsem nechtěl ponechat nic náhodě a našel jsem si včera alternativní trasu, pokud by hlavní tahy byly zase zasekané. Zkontroloval jsem Waze a dálnice od Balkánu směr Budapešť svítily všechny absolutně rudě, takže plán jsem se rozhodl využít.
Po dálnici od Sibiu to odsýpalo parádně. Po nějakých 150 kilometrech, kousek za městem Deva, jsme ale sjeli. A vzali to po silnici číslo 7 směrem na Arad, bez zajížďky přes Timișoaru. Limit tady byl 90 km/h, ale vzhledem k mizivému provozu a velkorysosti vozovky jsem trochu prasil a vesměs držel na tempomatu 110. Zpomalovaly nás jen dost časté průjezdy vesnicemi. I přesto kilometry skvěle ubíhaly. Od Aradu jsme to vzali po už vyzkoušené jedničce směrem na sever, naposled jsme dotankovali rumunský benzín, a nakonec jsme to ohnuli směrem k hranicím do maďarské Békéscsaby.
Hraniční přechod byl na rumunské straně zase prázdný a otevřený, ale Maďaři zjevně rumunskou účast v Schengenu neuznávají, protože jejich celnice byla normálně v provozu. Maďarský celník důležitý až na půdu přikázal vypnout motor a otevřít kufr. Když dostal do ruky Sáry íránský pas, zdůležitěl ještě víc, pas dal na prověření kolegovi a začal se vyptávat, odkud přesně jedeme, co jsme tam dělali a jestli budeme zůstávat v Maďarsku. Takhle důkladnou hraniční kontrolu jsme snad ještě nikde nezažili, a to jsme doprčic byli uvnitř Schengenu.
Časový posun nám přihrál hodinu k dobru a o půl třetí maďarského času už jsme stavěli na vyzkoušené Shellce na okraji Békéscsaby. Kafe, hot dogy a hned jsme zase frčeli. S tím, jak to nádherně frčelo, jsem si řízení ohromně užíval a vůbec se mi nechtělo zastavovat.
Najeli jsme na M44 a hrozně nás pobavilo, že když člověk přejede maďarské hranice, tak může na dálnici v podstatě sledovat zakřivení země. S tím, jak tady nebyl vůbec provoz, jsme viděli před sebe prostě až na horizont.
Když jsem předchozí den alternativní trasu hledal, tak mě zaujalo, že se po M44 dá dojet až k napojení na další dálnici a potom do Budapešti. Téhle možnosti jsem si cestou tam totiž vůbec nevšiml. Tak jsem trochu pátral a zjistil jsem, že ten poslední úsek zrovna během Velikonoc otevřeli. Taková náhoda, a jak se nám teď hodí. Já jsem se teda stejně rozhodl dálnici před jejím koncem opustit, protože přijet do Budapešti od Balkánu by byla sebevražda. Ale kus nového úseku jsme stejně využili, protože jsme se pak daleko snáz mohli skrz pár vesnic proplést na M4 a do Budapešti dorazit od východu.
Před pátou hodinou už jsme se napojovali na budapešťský okruh. Moje nálada byla na absolutním stropu. Nezůstali jsme ani na chvilku nikde viset. Připadal jsem si, jako bych doteď jenom chilloval někde na gauči, protože auto se v tom mizivém provozu řídilo skoro samo. Jak se ale na okruh napojovala dálnice M5 od Balkánu, tak začínalo očekávané peklíčko. Na tenhle úsek se mi bohužel smysluplnou alternativu vymyslet nepodařilo. Spoléhal jsem, že těch 150 kilometrů k odbočce na bratislavskou dálnici nějak přežijeme. Ale nešlo to. Rychlostí jsme se zřídka dostali přes padesátku a kolona šla každou chvíli do úplného zastavení. A tak jsme nakonec radši sjeli na Komárno s tím, že prostě pojedeme po slovenských okreskách.
Jelikož už bylo půl sedmé, chtěli jsme si v Komárnu, ať už v jeho maďarské nebo slovenské části, dát večeři. Jenže všechny podniky, co jsme na mapě našli, měly zavřeno. Město bylo totálně mrtvé. Achjo, jak ná nesnáším tyhle pobožné země. Ve slovenském Komárnu se nám nakonec přece jen povedlo narazit na otevřenou pivnici. S obrovským nadšením jsme se začetli do jídelního lístku. Jenže výčepní, který překvapivě neuměl ani slovo slovensky, nám lámanou angličtinou vysvětlil, že dneska nevaří. Když viděl naše zklamání, nabídl, že nám může udělat pizzu, ale že potrvá aspoň půl hodiny, než roztopí pec. Tu ochotu jsme hrozně cenili, ale tolik času jsme plýtvat nechtěli, a tak jsme poděkovali a zase vyrazili.
Spoléhali jsme, že někde u cesty bude muset být otevřený nějaký motorest nebo fast food. Ale absolutně všechno bylo zavřené. Neskutečná frustrace. Zavřené obchody chápu, ale to tady fakt ve svátek chodí všichni jenom do kostela? Nikdo nemá hlad?
Jak jsme se blížili k Bratislavě, začala Sára hledat restaurace poblíž průtahu městem a já je zkoušel obvolávat, abychom zbytečně neztráceli čas popojížděním po městě. Zavolal jsem do tří a nikde mi to nezvedli. To už byl pro mě totální mindfuck. Projeli jsme po mostě SNP a po průtahu centrem, město bylo jako po vymření.
Sára nakonec kousek za Bratislavou našla obchoďákový komplex Bory, kde měly být dva Mekáče a několik dalších fast foodů. Sjeli jsme tam, parkoviště bylo úplně prázdné a Mekáče zavřené. Přišlo nám to už jak blbý vtip. Na poslední chvíli jsme si ale všimli, že samotný obchoďák je otevřený. Hlady už jsme šilhali, tak jsme zaparkovali, vlezli dovnitř, a našli jsme absolutně jedinou otevřenou provozovnu - KFC. Jinak byl food court komplet zhasnutý, v celém obchoďáku nebyla nikde ani noha. Objednali jsme si celý velký kýbl a ještě pár drobností k tomu, a během jídla jsme ani nemluvili, jak jsme byli hladoví.
Dál už to bylo na výsost jednoduché. Najeli jsme na dálnici na Břeclav a dál na Brno. Mezitím se stihlo setmět a provoz byl minimální. Zbrzdil nás jen přejezd Vysočiny, kde se spustila neskutečná průtrž, ale i tak jsme do Prahy dojeli krátce po jedenácté večer. Po 13 hodinách na cestě, při odečtení pauz po necelých 12 hodinách čisté jízdy, a po 1100 kilometrech. Velikonoční trip to byl skvělý, ale z Rumunska to byla fakt jen ochutnávka a tahle země si určitě zaslouží ještě nějakou naši návštěvu.

» Zpátky na začátek
» Kam dál: Na skok do katalánských Pyrenejí
» Co ještě číst: Jak dojet vlakem do Lichtenštejnska a co tam dělat