Zase do prokletého Istanbulu

23. září

Teda když se ve 4:45 rozezní budík, je to skoro vysvobození. Celou noc jsem byl napůl vzhůru, protože jsem se děsil, že zaspím. Zatímco si jdu dát rychlou sprchu na probuzení, dávám vařit vodu, protože v pokoji je pár sáčků s Nescafé. Lepší nějaká kofeinová první pomoc, než žádná.

Objednávám Yandex, srkám u toho to hnusné kafe a dobaluju poslední věci. Mozek mám totálně vypnutý, takže asi pětkrát obcházím pokoj a snažím se zaostřit ospalé oči na místa, kde bych mohl něco zapomenout.

Yandex přijíždí docela rychle. Není divu. Když vycházím z hotelu, je na ulici naprosté ticho. Nasedám a svištíme. Město je doslova liduprázdné.

Cestou se mi zaboha nedaří připojit na internet, ani s kyrgyzskou, ani s českou SIMkou. Až po x marných pokusech za soustavného vypínání a zapínání letového režimu si uvědomuju, že oba balíčky byly na týden. Tak to mi vyšlo tak tak. Kdyby mi internet vypadnul uprostřed toho zběsilého shánění suvenýrů, tak to nevím, jak bych si poradil, když jsem si ani nepamatoval název svého hotelu.

Taxikář to prázdným městem pěkně žene, ale i tak trvá cesta třičtvrtě hodiny. Nojo, taky je to na letiště Manas na kazašských hranicích zhruba 30 kiláků. Když o čtvrt na sedm vystupuju před terminálem, tak už zlehka svítá.

Vyrážel jsem s větším předstihem, protože jsem netušil, jak efektivní bude tohle letiště zamrzlé v osmdesátých letech. Ale je to rychlovka. U přepážky zahazuju batoh, měním zbylou hotovost zpátky na dolary a už si to přes pasovku štráduju do salonku. Tranzitní prostor i salonek jsou liduprázdné. Nejspíš proto, že z Biškeku směřuje většina letadel do Moskvy a právě lety do Moskvy jsou dneska ráno bůhví proč všechny zrušené. Odletová hala byla plná zmatených Rusáků posedávajících na kufrech. Mám z toho škodolibou radost.

Salonek je teda spíš zklamání. Je sice zrekonstruovaný, má pohodlná křesílka a super výhled na runway, ale není tady moc co jíst. Žádné teplé jídlo, jako pečivo jenom okoralý toasťák a k němu nějaká šunka, sýr a zelenina. Kafe je jen filtr, je studené a chutná asi jako asfalt. Ale všechno to stejně zláduju, protože let do Istanbulu potrvá přes 5 hodin a Pegasus má ty svoje hnusné panini naceněné jako večeři v michelinské restauraci.

Letadlo přilétá s velkým předstihem, takže o půl osmé se začíná nastupovat. Cestou ze salonku beru ještě pár suvenýrových čokolád a pak už se mířím usadit do 16. řady. Díky wi-fi v salonku jsem si totiž ještě před chvílí na seat mapě zkontroloval, že by měla být úplně prázdná. Pak mi to ale zkazí letuška. "Sir, may I see your boarding pass?", podívá se na mě se zdviženým obočím. Pokorně ukazuju letenku a vysvětluju, že sice mám sedět jinde, ale že tady má být prázdno a na ten dlouhý let bych fakt ocenil trochu místa navíc. Letuška mě překvapuje, když říká, ať ještě zůstanu sedět, že to ověří. "Alright, you can stay here," usmívá se, když se za minutku vrací. Aleluja! Tak teď mi vyloženě spadnul kámen ze srdce.

"Cabin crew, boarding complete." Rajská hudba pro moje uši. A zjevně i pro chlapíka přes uličku. Tomu sice u okénka sedí jedna spolucestující, ale prostřední sedačku má volnou. Vidím, že se tetelí úplně stejně, jako já. Ale úsměv mu přejde ve výraz toho úplně nejhoršího zklamání, když zezadu najednou přijde manžel té spolucestující, a to i s malým miminem. Mám co dělat, abych se nahlas nerozesmál, částečně i proto, aby mě karma ihned podobně nevytrestala. Ale co, já týpka klidně přivítám na své trojsedačce. Stačí mi jedno volné sedadlo vedle.

Pushback s desetiminutovým předstihem. Cesta k runwayi je zároveň exkurzí okolo strojů bizarních kyrgyzských aerolinek, o nichž jsem nikdy v životě neslyšel. Jako třeba AeroNomad, nebo TezJet s takřka historickou MD-83, která na sobě ale má zdánlivě fungl nový lak.

Vzlétáme do mraků, tak to plánuju okamžitě zalomit. Po pár minutách ale oči na chvilku otevřu a ještě že tak! Nádherný poslední výhled na jedno z pásem pohoří Alatau, kolem nějž se točil celý tenhle trip. No a i dál je to neskutečně vyhlídkový let. Chorazmská nížina v Uzbekistánu s historickými městy, náhodné oázy uprostřed turkmenské pouště Karakum, Kaspické moře, a nakonec bájný Ararat jako na dlani! Jsem tak strašně ospalý, že chvílemi usínám, ale viditelnost je tak perfektní, že je škoda každé minuty, kdy nekoukám z okénka.

Tímhle letem si to u mě Pegasus trochu vyžehlil, byť teda ty výhledy nebyly jeho přičinění. Teď už je každopádně čas na přistání v Istanbulu a prokletém letišti Sabiha Gökçen. Naivně doufám, že najdu nějaké klidné místo v salonku, kde si v hlavě trochu zrekapituluju tenhle neskutečně nabitý trip, než nastoupím na ten finální přískok do Prahy.