Cílová rovinka do Biškeku

22. září

Cíl dnešního dne je jasný. Dostat se do Biškeku, protože zítra odtamtud odlétám už v 8 ráno, a tak nemá smysl spát kdekoliv jinde. Než se ale pohnu z Bokonbayeva, potřebuju si ještě vyřídit jeden rest ze včerejška.

Z hotelu vyrážím o půl desáté. Netuším, v kolik je check-out, a není koho se zeptat. Do 12 se snad vrátím, tak by to mělo být v pohodě. Mířím nejkratší cestou k obchvatu města, v báglu mám plavky a ručník. Nemůžu odsud odjet, aniž bych se vykoupal v Issyk Kulu. Špacírkou už to dneska k jezeru absolutně nestíhám, ale na obchvatu si určitě někoho stopnu.

Je to slabých 10 minut chůze prašnou ulicí. Cestou jsem si chtěl vzít v obchoďáku kafe, ale kavárna byla zavřená. Tak jsem vzal zavděk aspoň plechovkou Nescafé ze supermarketu. A za chvíli už zvedám palec vedle benzínky na sjezdu z obchvatu do města. Ale je to docela bída. Z benzínky odjíždějí všechna auta směrem do města, a i z obchvatu prakticky všechna osobní auta sjíždí. Jen maršutky pokračují dál kolem Bokonbayeva, ale jsou plné, takže nezastavují.

Nemám času na rozdávání, takže když u stojanu zastavuje pečlivě naleštěná Lada Riva s taxikářským transparentem na střeše, jdu se hned optat na cenu. Nemá ani cenu smlouvat, taxikář chce 200 somů, což je nějakých 50 Kč, a to rád zaplatím.

Cestou zase lámanou ruštinou řešíme ten obvyklý small talk, jako odkud jsem, jak se mi v Kyrgyzstánu líbí, a tak dál. Řidič mi doporučuje nějaká místa v okolí, která bych měl navštívit, protože se mi nedaří vysvětlit mu, že dneska už odjíždím do Biškeku. Když po 5 minutách svižné jízdy přijíždíme na pláž u vesničky Tong, ukládá mi taxikář do mobilu svoje telefonní číslo. Až se vykoupu, mám mu napsat na Whatsapp a hned pro mě přijede.

Pláž vypadá naprosto luxusně! Něco takového jsem tu vůbec nečekal, obzvlášť po včerejší návštěvě toho opuštěného kotviště. Čistý příjemný písek, přes který skoro až k vodě vede dřevěný chodníček. Není tady doslova ani noha. A tak není na co čekat. Nahodit plavky a hurá do vody.

Prvních pár kroků dělám opatrně, protože vůbec nevím, co čekat. Ale voda má skvělou teplotu. Je trochu studenější, což je parádně osvěžující. Takže se do ní vrhám po hlavě! Jezero je slané. Sice ne tolik jako moře, ale dostatečně na to, aby obstojně nadnášelo. Takže dělám pár temp dopředu, obracím se na záda a vychutnávám úžasné pohledy kolem dokola. Ta mohutná hradba Alatau kopírující protější břeh jezera je neuvěřitelně majestátní.

Koupání mi vyšlo tak akorát na hoďku a v 11 už je čas se sbalit. Jsem rád, že mám číslo na taxikáře, protože na silnici je minimální provoz. Ale stejně nejdřív zkouším stoupnout na krajnici a zvednout palec. Přeplněná maršutka mě míjí, ale hned druhé vozidlo zastavuje. Asi 20letý mladík v notně obouchaném devadesátkovém bavoráku. Když zjistí, že jsem cizinec, je tím docela vyvedený z míry. Ale když mu pochválím hudbu, což jsou nějaké kyrgyzské vypalovačky, tak zase pookřeje. Se širokým úsměvem zvedá hlasitost a společně si podupáváme do rytmu. No a sotva po pěti minutách už zase vystupuju v centru Bokonbayeva. Mladíkovi dávám stejnou částku, jakou jsem předtím platil v taxíku. Napoprvé bankovku s rukou na srdci odmítá, ale napodruhé už si ji bere.

V hotelu stíhám ještě rychlou sprchu, balím věci a klíč nechávám v zámku pokoje. Od včerejšího check-inu jsem tady nepotkal živou duši, a tak se ani nenamáhám zkoušet shánět někoho na check-out.

Jak se se svým velkým báglem blížím ke stanovišti maršutek, chytá mě hned jeden z řidičů a vede mě k maršutce do Biškeku. Vypadat z dálky jako turista je většinou spíš nevýhoda, ale někdy se to hodí. Batoh ukládám do zavazadlového prostoru a jelikož je ve voze ještě půlka míst neobsazená, jdu si do přilehlého obchodu sehnat něco k improvizovanému obědu.

Hned u vchodu mě upoutá několik porcí ashlan-fu. Tohle typické jídlo opět ukazuje na blízkost Číny. Je to nudlová polévka, kterou do Kyrgyzstánu v předminulém století přinesli z Číny Ujguři a Dungani. A zdomácněla tady tak, že už platí za jedno z tradičních kyrgyzských jídel. Podává se studená, ochucená octem a pálivou omáčkou laza. Takže to je teď k obědu absolutně první volba. Je k tomu díky bohu přibalená plastová vidlička, ne dřevěná jako v Evropě, takže ta chuť nebude ničím zkažená.

Jsem rád, že pořád čekáme na další cestující, takže mám čas sednout na obrubník před maršutkou a polévku zbouchat. Jí se to fakt blbě, protože nudle jsou strašně kluzké, takže z toho mám zaprasený pomalu celý obličej. Do toho u mě každou chvíli zastavuje některý ze staříků, kteří u stanoviště maršutek posedávají a sledují ten ruch. S každým ze slušnosti vyměním těch klasických pár vět o tom, že jsem z Prahy a že Kyrgyzstán se mi hrozně líbí. Jídlo je ale překvapivě fakt vynikající. Vývar má s tím octem a chilli grády.

Jen co s nudlemi úspěšně dobojuju, přichází poslední cestující a vyrážíme. Najíždíme na obchvat Bokonbayeva a dál už je to stejné, jako včera. Drncání, házení, škubání a nebezpečné předjíždění. Brutální překračování povolené rychlosti má výhodu v tom, že snad budeme v cíli výrazně rychleji. Podle Google map to do Biškeku mělo trvat 4 hodiny, ale jak během jízdy sleduju GPS, minuty mi z očekávaného času dojezdu padají doslova před očima.

Po nějakých 100 kilometrech děláme rychlou zastávku v městečku Balykchy v nejzápadnějším cípu jezera, kde vyměňujeme pár cestujících, a pak už nám majestátní Issyk Kul mizí ve zpětných zrcátkách. K mému velkému překvapení tady najíždíme na skutečnou čtyřproudovou dálnici. Řidič okamžitě šlape plyn na podlahu, motor řve a postupně nás dostává do stokilometrové rychlosti.

Dálnice se vlní podél řeky Chu, jejíž údolí je čím dál víc sevřené mezi skalami. Řeka tady odděluje dvě pohoří - Kungej Alatau a Kyrgyzský Alatau. Je to geograficky (a vlastně i prakticky) jediná spojnice mezi Biškekem a celým zbytkem Kyrgyzstánu.

Zhruba v půlce soutěsky zastavujeme u restaurace, která má opět provokativní označení Kafe. Řidič hlásí pauzu na 15 minut, takže jídlo nemá cenu zkoušet, ale za pultem k velkému překvapení zahlédnu kávovar. Ptám se tedy obsluhy s rozzářeným úsměvem na kafe. Na oplátku dostávám zmatený pohled a po chvíli odpověď, že kafe dělá jenom kolega. Volají na něj někam dozadu. Reakci kolegy sice nerozumím, ale z tónu a hlasitosti chápu, že to bylo něco jako "To jste se asi úplně posrali, žádný kafe nebude!". A tak děkuju a vracím se k maršutce.

V soutěsce stíháme potkat ještě stádo koz, které tudy žene pastevec. Na dálnici, byť kyrgyzské, docela nečekaný úkaz. Stádo musíme objet odstavným pruhem a pak už se soutěska rozestupuje a vjíždíme do rozlehlé Čujské doliny. Teď už mezi námi a Biškekem stojí jenom 100kilometrová rovinka, na které těsně kopírujeme hranici s Kazachstánem. Věnuju ještě poslední pohled majestátním horám, než mi na chvíli spadnou víčka, protože na mě dolehnul ten hukot posledních osmi dní.

Z bleskového spánku mě budí troubení a řidičovo nadávání. Koukám, že jsme vyloženě na dohled od Biškeku. Je teprve krátce po půl čtvrté. Nechápu, jak to řidič stihnul zajet tak rychle, ale mám radost, protože v Biškeku mám ještě plány. Teď se ale suneme v téměř stojící koloně. Řidič naštěstí evidentně není začátečník, protože to dírou ve svodidlech ohýbá na jakousi polňačku a už svištíme. Hází to teď a drncá jako o život, ale po slabých 10 minutách téhle horské dráhy zajíždíme do prašné uličky mezi dřevěnými domečky a pak už se najednou vyloupneme na bulváru Pobedy, kde najíždíme do další nehybné kolony. "FINIŠ!", zahlásí vítězoslavně řidič a vyhazuje nás uprostřed bulváru.

Mám tušení, že tenhle finiš byl trochu neplánovaný a řidiči se jen nechtělo dál protloukat hustým provozem. Ale jsem za to rád. Já bych totiž taky nerad plýtval časem v koloně. Přebíhám na opačnou stranu bulváru a lezu do postranních uliček, kde objednávám taxíka. Do kavárny, kde doplním energii. Ano, skutečně do kavárny! Konečně jsem zase ve velkoměstě, kde je po tomhle nápoji dostatečná poptávka od hipsterů a zbohatlíků.

Strategicky jsem si vybral kavárnu Adriano, která leží stranou od hlavních bulvárů, takže jsem doufal, že se tím vyhnu provozu. Což se povedlo a po 10minutovém přesunu už srkám silné americano, ke kterému přikusuju medovník, a to v podniku, který se sice nachází v přízemí paneláku, ale se svými falešnými odhalenými cihlovými zdmi by se neztratil v kterékoliv evropské metropoli.

Strašně teď cítím, jak se ve mně začíná rozlévat únava z celého tripu. Nejradši bych jen chvíli zíral do blba a pak se přesunul do hotelové postele. Ale musím zatnout zuby a doufat, že americano hezky najede, protože pořád ještě potřebuju splašit nějaké suvenýry pro sebe i pro kamarády. Větší ambice už asi v Biškeku nemám, i vzhledem k tomu, že už táhne na pátou hodinu. A tak zase sedám do taxíku a tentokrát už bohužel musím přejet centrem skoro napříč. Aspoň mám z auta beznadějně stojícího v provozu šanci sledovat pouliční ruch. Opět mě fascinuje, jak se mezi pány v tradičních vysokých kloboucích a dámami v tradičně zdobených šatech proplétá zhruba stejný počet čistě evropsky oblečených lidí.

Po třičtvrtě hodině poskakování v provozu konečně přijíždím k hotelu v Leninově čtvrti na jihu města. Je to očividně velmi dynamická část Biškeku, protože většina budov, včetně mého hotelu, má podobu moderních věžáků, které ještě nejsou zakreslené na mapách. Mezi věžáky se ještě tu a tam krčí parcela se skupinkou těch typických dřevěných baráčků, ale za pár let už budou zjevně pryč všechny.

Hotel ve fancy mrakodrapu jsem si během cesty v maršutce vybral schválně. Při té mentální únavě jsem chtěl něco fakt pohodlného a zároveň anonymního. A čtvrť mi zase vybral Gemini. Hledal jsem totiž lokalitu, kde bude v okolí nejvíc bazaarů. Přičemž jsem se dozvěděl, že v Bishkeku bazaary v tom obvyklém slova smyslu (historická tržiště se vším možným) neexistují, ale v Leninově čtvrti je několik obchoďáků. A taky Osh bazaar, což je sice spíš sovětský obchoďák, ale místní výrobky by tam jít sehnat měly. A tak po check-inu jen zahazuju batoh na pokoj a vyrážím.

Chci na mapách jen zkontrolovat, kudy se k Osh bazaaru dostanu, když koukám, že už mají zavřeno. Dokonce zavřeli už v pět, tak to má k tradičním středoasijským a středovýchodním bazaarům fakt hodně daleko. Já chci jako suvenýry stejně koupit hlavně místní jídlo, a tak zkouším štěstí v maličkém obchůdku v jenom z těch přežívajících dřevěných domečků přes ulici. Ale smůla, tady mají jen velmi globalizovaný sortiment. Holt po mezinárodních značkách je asi mezi místními největší poptávka.

Příští zastávka teda bude Asia Mall, což má být největší obchoďák v Biškeku. Jsou to skoro 3 kilometry a v žádném případě už si nechci brát taxík. Dost bylo stání v kolonách. Yandex má ale naštěstí i sdílené koloběžky a jednu mám kousek od sebe. No, bojím se, že s kyrgyzským stylem řízení to bude trochu sebevražda, ale ten kousek snad zvládnu. Mám dokonce promo - prvních 15 minut zdarma. Tak jedem!

Zpočátku mě překvapuje, s jakým respektem mě řidiči aut předjíždějí. Skoro jako v Německu. Pak ale dojíždím první nehybnou kolonu a tady mám dvě možnosti. Buď si do ní stoupnu taky, protože auta se zkouší navzájem všelijak vyčůraně objíždět a nemám šanci mezi nimi prokličkovat. Nebo se přesunout na chodník, což zní mnohem líp. Radši to moc neženu, protože chodník není zrovna široký a navíc podél něj vede otevřený odvodňovací kanál, takže kdyby mi někdo skočil do cesty, letěl bych nejspíš buď do zdi, nebo parakotoulem právě do kanálu.

Cesta moc neubíhá, protože chodníky jsou plné děr, schodů a náhodných příčných obrubníků, takže musím neustále sesedat a koloběžku přenášet. Ale je to sranda. A k obchoďáku to zvládám skoro v bezplatném limitu. Platím jenom 6 korun.

Před obchoďákem je menší parčík a dost to v něm žije. Zato když vejdu dovnitř, mám pocit, že budou za 5 minut zavírat. Obchody zejí prázdnotou. V některých chudých zemích jsem tohle už zažil. Obchoďáky mají zpravidla takové ceny, že si to může dovolit jen místní smetánka, a pro běžné obyvatele je to tak spíš jen místo setkávání a nahlížení do výloh.

Já mířím ze všeho nejdřív ke dvěma suvenýrovým obchodům, které jsem si našel na Google mapách. Jenže při bližším pohledu vidím, že neprodávají suvenýry pro turisty, ale jeden z nich je něco jako naše Albi a ten druhý prodává kufry, polštáře do letadla a další výbavu na cestování. Tak zkouším štěstí ještě ve zdejším supermarketu, ale taky mě nic lokálního úplně nezláká. Omáčku Laza ani nemají. Uf, no nečekal jsem, že v hlavním městě bude takový problém sehnat něco kyrgyzského. Ale můžu si za to i trochu sám, že mám celý tenhle trip tak strašně napnutý program. Teď je 7 večer, tak jsem dost zklamaný, že bych si ze Střední Asie fakt nic nepřivezl. Teda mám nějaké ty bizarní pamlsky z Číny, ale to úplně nepočítám.

Na obchoďáky kašlu, rychlý pohled na Google mapy mě zláká do obchůdku, který se jmenuje Green Valley Eko Market. Teda jestli tady nebudou prodávat místní produkci, tak už fakt nevím. Je to úplně v centru, 3 kiláky odsud. Takže zase skáču na koloběžku. Tentokrát jedu naštěstí celou cestu po bulváru, na kterém je vyhrazená cyklostezka. Teda Praha už je asi fakt poslední hlavní město na planetě, které nemá oddělenou cykloinfrastrukturu.

Deset minut svižné jízdy mě stojí 14 Kč. Obchůdek na první pohled vypadá velmi nadějně! Ale při bližším pohledu do regálů vidím, že odsud taky nic nekoupím. Sice samá místní produkce, ale je to třeba mouka, slunečnicový olej nebo mléko. Achjo! Přes ulici je obchůdek Attila Organic Food, tak to je asi moje poslední naděje. Skoro všechny krámky v centru zavírají nejpozději v osm, což je za chvilku, takže víc toho nestihnu. Ale Attila zachraňuje situaci! Laza! Je to dost posh obchůdek a v regálu mají od všeho jenom pár kousků, ale i tak jsem nadšený. A jelikož lazy mají jen tři skleničky, tak kupuju aspoň ještě místní fíkový džem. "Jakto že znáte lazu? Vy tady žijete?", ptá se plynnou angličtinou prodavačka. "Tak to vás šlechtí, že si domů vezete takovéhle místní výrobky," usmívá se, když říkám, že jsem jen turista. Attila zaslouží pět hvězdiček! Zachránil mě a ještě má takovouhle milou obsluhu.

Jelikož mám na zítřejším letu 20 kilo odbavené bagáže, tak si říkám, že bych dovezl ještě něco. Teď už beru zavděk sousedním hypermarketem, kde kupuju ještě adžiku, což je teda spíš kavkazská přísada, ale tady se taky hojně využívá a konkrétně tahle je vyrobená v Kyrgyzstánu. No a k tomu nějaké místní sladkosti. Kazašské sušenky kunde, které jsem jedl druhý den tohohle tripu, sice nemají, ale nějaké kyrgyzské cukrovinky tu jsou.

Tak to by bylo. Neskutečně mi teď stoupla nálada! Ještě před půl hodinou jsem vůbec nedoufal, že nakonec takhle dobře pořídím. Každopádně se mezitím stihlo setmět a já zítra vstávám asi ve čtyři ráno. Tak už dávám jen rychlou večeři v nejbližší restauraci, kde se obsluha tváří, jako by ji zrovna opouštěly poslední životní naděje. Ale boršč i burger mají výborný.

Za tmy a s těžkým nákupem už si na koloběžku netroufám, takže s devátou hodinou objednávám Yandex a frčím do hotelu. Pobalit a aspoň něco málo naspat.