Issyk Kul

21. září

Byť jsem se večer snažil na dnešek něco vymyslet, tak plán pořád nemám. Včera jsem po setmění vyrazil do hospůdky, která se tvářila jako lokální, ale podávali tam zase ruskou kuchyni. Dal jsem si hutnou rybí polévku s názvem ucha a u toho rejdil po mapě. Jedna možnost byla zůstat ještě jednu noc tady, půjčit auto, a vyrazit do pořádných velehor. Jenže v Karakolu jsou jen dvě půjčovny a z obou mi odepsali, že jsou kompletně vybookovaní. Můj hotel už byl navíc na další noc vybookovaný taky. A tak jsem si řekl, že se na to vyspím.

Teď je 9 ráno, sedím zase u té bohaté snídaně a zase rejdím po mapě. Nejrozumější se asi jeví vyrazit směrem na Biškek, ať si tu šestihodinovou štreku nenechávám celou na poslední day. A cestou to zakempím v nějakém městečku u jezera, dám si menší túru v okolních kopcích a hlavně se vykoupu! Tak, ještě že jsem se na to vyspal. Balím bágl a s desátou hodinou vyrážím.

Ještě než začnu shánět maršutku, nechávám se Yandexem odvézt k asi jediné pořádné historické památce, která v Karakolu stojí. Tou je mešita z počátku minulého století. Má v podstatě stejný příběh jako ta v kazašském Zharkentu. Čínští muslimové prchali na přelomu 19. a 20. století před perzekucí a usídlili se mimo jiné i v Karakolu.

Vystupuju přímo před bránou a platím v přepočtu 10 Kč za vstup. Musím říct, že po zážitku ze Zharkentu je tahle mešita o dost míň působivá. Islámská stavba v čínském stylu je samozřejmě pořád kuriózní, nicméně tahle mešita je o dost skromější. A ty čínské prvky, jako třeba zvedající se rohy, jsou méně výrazné. No nic, odškrtnuto ze seznamu a můžu vyrazit na autobus.

Stanoviště maršutek je necelé dva kilometry daleko, přesně na opačném konci centra. A tak jdu pěšky, ať se ujistím, že městu nekřivdím a opravdu tady není nic zajímavého.

Paneláky, paneláky, rozbité chodníky a přerostlá vegetace. Největší devizou každé ulice jsou hory, které se na jejím konci tyčí. Dokonce i zdejší bazaar je úplně nudný obchoďák. Nejvíc mě cestou zaujme asi jediný semafor, který v tomhle městě je, protože na něm svítí červená i zelená současně. Než se dovleču na autobusák, stavuju se aspoň v kavárně s hrozně sympatickou ozeleněnou teráskou. To množství moderních kaváren je tady opravdu fascinující a je z toho jasně poznat, že evropských turistů sem jezdí výrazně víc, než do všech ostatních měst, která jsem na tomhle tripu navštívil.

V pravé poledne přicházím na místo, kde má být podle Google map stanoviště maršutek. Je to prázdný prašný plácek, na kterém ve stínu pár borovic postává celkem 8 lidí s kufry a jinou bagáží. Řekl bych teda, že jsem tady správně, ale po nějakých maršutkách tady není ani stopy.

Uchyluju se taky do stínu, skládám bágl a sedám na obrubník. Mám takové tušení, že tady bude nějaký zádrhel, takže už koukám na Yandex, kolik by stál soukromý odvoz do Bokonbayeva. To je jediné trochu větší městečko kousek od břehů jezera, zhruba 130 kilometrů odsud. Cena by byla necelých 5 stovek korun, což bych překousnul.

Když už marné čekání trvá asi 10 minut, obracím se na opodál stojící mladý pár, protože jsem si všiml, že spolu mluví anglicky, zatímco slečna už s dalšími cestujícími prohodila pár slov rusky. Všichni si prý myslí, že maršutka by měla jet odsud, ale nikdo to neví jistě. "Cestovat tady se znalostí ruštiny musí být zážitek na úplně jiném levelu," říkám slečně trochu obdivně. "Pro mě to není žádná zásluha, já jsem z Ruska," směje se. "Můj přítel je z Německa, tak tady má se mnou výhodu. A odkud jste vy?", pokračuje. "Vy jste z Česka a neumíte rusky??", oboří se na mě mladík skoro uraženě, když odpovím. A když říkám, že v Česku nemluví rusky skoro nikdo, mám chvíli pocit, že mu vybuchne hlava. Občas mě to pořád dokáže překvapit, jak strašlivě málo o nás naši západní sousedi vědí.

Čekáme 20 minut a maršutka pořád nikde, a tak navrhuju, že bychom si mohli vzít Yandex společně. Ale pár prý cestuje až do Biškeku, tak by jim to moc nepomohlo.

Když už mě prst vyloženě svrbí nad objednávacím tlačítkem Yandexu, prochází okolo najednou kyrgyzská babuška a cosi na nás volá. "Maršutky už odsud prý nejezdí, musíme k bazaaru," tlumočí mi Ruska. Všichni si začínají pomalu sbírat bagáž, když babuška začne dál brebentit a bere do ruky telefon. Prý zná někoho, kdo by mohl zavolat řidiči a ten by nás tady vyzvednul. Rychlý telefonát a o půl minuty později už je prý maršutka na cestě. Kouzelná babuška mizí tak rychle, jak se objevila.

Po pár minutách se skutečně přiřítí poloprázdná maršutka. Řidič nás popohání, ať rychle nastupujeme, protože má zakázáno tady nabírat lidi. Vůz je v mžiku plný a už vyrážíme směr Biškek.

Jízda začíná typicky divoce, jenže velmi rychle končí v koloně. Naštěstí je to jen chvilkové zdržení, protože podél silnice se kácí stromy a dělníci na chvíli zastavili provoz. Bylo by to ještě kratší, kdyby místní řidiči silnici totálně nezablokovali marnou snahou o předjíždění kolony.

Pak už cesta nabírá obrátky. Řidič tomu devadesátkovému Mercedesu Sprinter nakládá, co se do něj vejde, a většinu času tráví minimálně půlkou vozu v protisměru. Silnice je v dost mizerném stavu a limit je často jen 40 km/h. Já sedím hned za řidičem, takže na tachometru vidím, že jedeme 70 až 90 a vytrvale předjíždíme.

Před cestou jsem si po dosavadních zkušenostech s perfektní infrastrukturou naivně myslel, že budu moct trochu pracovat a na začátku cesty jsem si na klín posadil notebook. Musel jsem ho ale rychle zavřít a teď ho svírám jednou rukou, zatímco druhou rukou svírám sedačku před sebou. Je to jako jízda na nějaké horské dráze, házení nahoru dolů, doleva doprava, a do toho nekonečné drncání. Silnice kopíruje pobřeží jezera, takže výhledy jsou dechberoucí, ale soustředit se na ně moc nedá. Když po dvou hodinách zastavujeme v centru Bokonbayeva, je to jako vysvobození.

Bokonbayevo vypadá ještě krapet zbídačenější než Karakol. Ulice jsou zaprášené, zástavba je ještě zanedbanější. Hotel, který se mi podařilo booknout cestou, byl na Bookingu pojmenovaný jen azbukou, adresa byla taky azbukou a poloha na mapě byla přesně uprostřed bloku budov. Takže hraju takový trochu geocaching, přičemž v kešce se nachází moje postel na dnešní noc, a snažím se hotel najít podle obrázků. Což naštěstí zvládám docela rychle, jsou to sotva tři minuty chůze od stanoviště maršutek.

Vcházím do potemnělé chodby v přízemní budově, ve které vládne absolutní ticho. Na recepčním pultu je zvonek, o který jen lehce opřu prst, ale ten ostrý zvuk to ticho i tak prořízne jako výstřel. Ze tmy se po chvíli beze slova vynoří mladý recepční. "Salam, mám tady rezervaci," zkouším to anglicky a pokládám na pult pas. Recepční si sedá za pult, beze slova si bere pas a pěknou chvíli něco buší do počítače. Pak bere do ruky svůj mobil a po chvíli mi ho podává. "Co potřebujete?", skví se na mobilu v Google Translatoru. Načež se neubráním lehkému uchechtnutí, protože mi to přijde jako absurdně komická situace. Co bych asi tak mohl potřebovat od recepčního v hotelu, když jsem dorazil s velkým báglem a podávám mu pas? Třeba check-in? Každopádně hraju to s ním a přes translator mu odpovídám.

Recepční si vymíní platbu v hotovosti, pas vůbec neřeší, a pak už mě vede dlouhou chodbou k pokoji. Neobsazené pokoje mají klíče zvenku v zámku, a tak vidím, že jsou vlastně neobsazené všechny. Zajímavý hotel. Pokoj je každopádně super! Moderně zařízený, s pohodlnou postelí a prostornou koupelnou s dešťovou sprchou. Je tady dokonce i psací stůl, jen k němu chybí židle. Ta sprcha mě zláká k rychlému osvěžení, ale jinak jen zahazuju věci a vyrážím ven.

Ještě než se vydám někam do přírody, dal bych si kafe a promyslel trochu plán. Karakol překypující kavárnami je ten tam, tady už je situace zase o dost skromější. Podle Google map je tady vlastně jen jedna kavárna, a to uvnitř obchoďáku. Já si stejně potřebuju koupit něco k pití a trochu zásob, ať zase nevyrážím na túru úplně nepřipravený, a tak tím beru zavděk. Je to navíc jen 5 minut chůze od hotelu.

O popularitě kávy v tomhle regionu asi nejlíp vypovídá fakt, že všechny podniky ve food courtu obchoďáku jsou našlapané, zato po kavárně by se mohla prohánět taková ta neslavná koule suché trávy. Já si ke kávě objednávám i dortík, ale i tak jsem motivovaný rychle vymyslet plán a vypadnout, protože součástí food courtu je i pěkně vytížený dětský koutek.

Ono najít trasu na túru nebylo zas tak těžké. Chci dojít k jezeru, které je vzdušnou čarou asi 8 kilometrů daleko, tak šlo jen o to najít cestu. Google mapy se tvářily, že budu muset po silnici, ale Mapy.cz naštěstí znají všechny zdejší polňačky, tak budu doufat, že nenarazím na nějaký plot nebo pastevecké psy.

Zasněžené vrcholky Těrského Alatau si nechávám v zádech, na konci bokonbayevských ulic, i když mě to mrzí. Holt se sem budu muset ještě vrátit s lepší přípravou. I takhle zdálky jsou nádherné.

Městečko je maličké, takže už po nějakých 10 minutách opouštím jeho ulice, přecházím přes silniční obchvat a zaplouvám na polní cestu, která vede prostředkem remízku. Po pravé straně mám meruňkový sad, za nímž se tyčí hory. Je už půl páté, takže krajina se začíná halit do takového nazlátlého hávu. Úžasná nádhera.

Cesta mě postupně provádí jakýmsi statkem. Prochází přímo prostředkem, z okolních stavení slyším hlasy, ale zdi jsou okolo cesty tak vysoké, že nikoho nevidím. Hádám, že tohle je zrovna dané muslimskou kulturou, aby náhodný pocestný nezahlédl paní domu.

Za statkem se cesta stáčí trochu jiným směrem, než potřebuju, a tak si dělám zkratku přímou čarou přes pole, kde kolem mě zase pobíhají koně. Přeskakuju hluboký příkop, přebíhám silnici a po kamenité pláni už klesám přímo k majestátnímu jezeru. Blankytně modrá hladina se táhne, kam až oko dohlédne.

Nechtěl jsem k jezeru jenom dojít, ale taky se v něm vykoupat. Jenže slunce už skoro zapadlo, zvedá se chladný vítr a voda je teda pěkně studená. Takže si to nechám spíš na zítřejší ráno. Teď pokračuju ještě kousek podél břehu na okraj vesničky Tong. Tady nacházím opuštěný přístav a na opačném břehu zátoky jsou vidět další zbídačené budovy. No a v pozadí se tyčí zasněžené hraniční pohoří Kungej Alatau, na nějž ještě dopadají sluneční paprsky. Takže to má celé takový surreálný nádech. Sedám si na skálu kousek nad přístavem a jen to mlčky celé sleduju.

Z rozjímání mě vytrhne hlasitý smích skupinky asi 10letých kluků, kteří se najednou vyloupnou z opuštěného přístavu. Po chvilce si mě všimnou a z hlasitého pokřikování přepínají na polohlasný šepot. Jenže jak je všude kolem úplné ticho, tak je slyším i tak. Baví se rusky, takže i trochu rozumím. Navzájem se hecují, kdo se mě anglicky na něco zeptá. "My name is Cristiano Ronaldo," ozývá se nakonec nahlas jeden z nich. "Nice to meet you Cristiano, my name is Petr," odpovídám a směju se. Načež se kluci rozesmějí taky a utíkají pryč stylem, jako by zrovna spáchali nějakou lumpárnu.

Poslední sluneční paprsky jsou definitivně fuč, takže se dávám na ústup. Zpátky přírodou se mi jít nechce, protože do tmy bych to nestihl. A po silnici už to vůbec brát nechci. Takže popocházím k návsi a říkám si, že v tom minimálním provozu si někoho stopnu. Četl jsem, že je to tady docela běžné, byť se za to něco málo platí. Stojím přímo vedle opuštěné zastávky ze sovětských dob, na níž poslední autobus zastavil taky nejspíš ještě v Sovětském svazu.

Nemusím čekat dlouho, zastavuje mi hned první auto, respektive dodávka. Řidič mluví jenom rusky, ale to nám na těch pár minut jízdy vystačí. Je hrozně překvapený a nadšený z toho, že cestuju sám. "Jsi odvážný!", říká a plácá mě po rameni. Než po 5 minutách zběsilé jízdy dorazíme do centra Bokonbayeva, stíhá se ještě zeptat, jestli mám děti. "Já jich mám sedm!", chlubí se hrdě. Při výstupu mu podávám dvacku. Netuším, kolik se běžně platí, ale tohle je asi 5 Kč, tak by to na zdejší poměry mohlo sedět. Řidič nejdřív odmítá, ale je mi jasné, že to jen předstírá zdvořilost, takže pokynu s bankovkou podruhé a už si ji s díky bere.

Než zalezu na hotel, dal bych si nějakou večeři. Jenže Bokonbayevo je fakt díra a tuším, že to spíš nevyjde. Koukám na Google mapy, restaurací je tady obecně málo a všechny už teď mají zavřeno. Koukám, že mojí jedinou nadějí je obchodní dům, kde už jsem byl odpoledne na kafi. Tam by mělo být otevřeno do půlnoci.

Jak procházím centrem (byť to je pro Bokonbayevo dost vznešený pojem), tak se přece jen rozhlížím po výlohách restaurací. Ale všechny jsou nekompromisně temné. A štěstí se na mě neusměje ani v obchoďáku. Ten je sice otevřený, ale funguje už jenom supermarket. Nojo, furt bych měl být rád, že nebudu o hladu. Beru nějaké suroviny na studenou večeři a taky pivo. To se po tom dalším, už sedmém nabitém dni, bude hodit.