Konečně pořádná túra

20. září

Včera jsem sice po příjezdu málem usnul, ale nakonec jsem se přece jen vybičoval a dojel ještě do centra. Cestou tam mě jako Yandex vyzvedla legendární Volga. Vůbec jsem nečekal, že budu mít možnost se tímhle sovětským autem svézt. V centru jsem našel solidní italskou restauraci a dal jsem si docela fancy špagety. A mezitím jsem googlil, co budu vlastně dělat dneska. Rozhodně chci vyrazit do hor, ale kontaktoval jsem pár půjčoven a žádná neměla volné auto. A tak jsem si nakonec řekl, že prostě dojedu tam, kam mě sveze Yandex.

Město jsem si zatím prohlédl jen potmě, ale i tak na mě zapůsobilo jako nejvíc kontrastní místo tohohle výletu. Fádní pravoúhlá uliční síť, zanedbaný veřejný prostor, ošklivé sovětské baráky, v jejichž přízemí se ale nachází moderní podniky for zápaďáky. Vlastně jsem nenašel žádnou lokální restauraci, jenom samé burgery, sushi a špagety. A KFC. Což je v tomhle městě zkratka pro Karakol Fried Chicken.
Jelikož je dneska jediný den, kdy fakt nic nemusím, tak jsem nenařizoval budíka. A když si teď pěkně odpočatý vykračuju na snídani, je už půl desáté. Ve snídaňové restauraci sedí kromě mě jen dva postarší páry - Němci a Francouzi. Švédský stůl se nekoná, ale porce, která mi během chvíle přistane na stole, je o dost štědřejší, než co bych si nabral sám. Vajíčka, salám, sýr, pečivo a ovesná kaše s banánem. Jen kafe samozřejmě nemají.

Během snídaně znovu koukám na možnosti, kam by mě v okolí Karakolu mohl dovézt Yandex. Chvíli si hraju i s myšlenkou zůstat v Karakolu a dát si fakt odpočinkový den ve městě. Ale to ne. Za 3 dny odlétám a odpočívat můžu doma!
Po snídani balím veškeré zbytky proviantu, co u sebe mám, což jsou hlavně nějaké kabanosy, chipsy a pár mandarinek. Nic moc výživově dvakrát hodnotného, ale po takhle vydatné snídani mi to během dne nějak vystačí. No a pak už objednávám Yandex. Na nákup jídla jsem líný, ale bez kafe den začínat nechci, takže prvně se chci nechat vyhodit u kavárny na cestě do hor.
Jak čekám před hotelem, vidím jak se blíží povědomá bílá elektrická Toyota. A skutečně je to můj řidič ze včerejška! "Čechy, Čechy!", opakuje nadšeně, když nastupuju. Dávám se s ním trochu do řeči, a jak se soustředím na porozumění, a on zjevně taky, tak oba zapomeneme sledovat cestu. Kavárnu míjíme a já si toho všímám až zhruba o kilometr dál. No, je to kilometr správným směrem do hor, tak se nechávám vysadit tady a kafe snad seženu v tom fancy hotelu, který stojí hned vedle.

Vstupuju do prostorné lobby, jejíž výška protíná několik pater. Uvnitř panuje naprosté ticho. Po chvíli se odvážím cinknout na zvoneček na recepčním pultu. Nic se neděje, ale jsem si vcelku jistý, že v takhle nóbl hotelu budou doomed mít restauraci s kávovarem, a tak cinkám podruhé. Ticho proříznou kroky ozývající se ze schodů do suterénu. Vynoří se slečna, kterou bych podle oblečení tipoval na pokojskou. "U vas jesť kofe?", ptám se rusky, protože jsem si tuhle frázi mezitím stihl najít na překladači. "Da, da," usmívá se a pokyne mi směrem ke schodům do suterénu.
Pletl jsem se. Restaurace tady je, ale očividně jenom na snídaně. Které už skončily, personál má více méně uklizeno a v kuchyni teď popíjí kafe. Slečna zapíná kávovar a ukazuje, ať se v potemnělém interiéru usadím. Za chvíli už mi na stůl pokládá šálek s černou kávou a konvičku s mlékem. wow. Jsem z té ochoty a pohostinnosti až šokovaný. Kafe piju rychle, protože si tady přijdu hrozně nepatřičně. Na odchodu ťukám na dveře kuchyně a podávám slečně 200 somů. Vytrvale odmítá, usmívá se a přeje mi pěkný den. Masakr, tohle jsem fakt nečekal!
Sedám na obrubník před hotelem a náladu mám teď úplně v topu. Objednávám další Yandex, tentokrát na tříkilometrové svezení dál údolím říčky Karakol. Nejdál, kam to v appce šlo objednat. Po elektrické Toyotě a historické Volze mě teď vyzvedává úplně fádní, řádně oježděný Bavorák z konce devadesátek.

Zhruba v půlce cesty přijíždíme k závoře. Vypadá to jako nějaká mýtná brána. "Money, money," obrací se na mě řidič a ukazuje směrem k budce výběrčího. Jak jako money? To bych snad neměl platit já. Ale po chvilce zmatení koukám, že to není mýto, ale platí se tady za vstup do národního parku. Stojí to necelou stovku korun, takže nic hrozného. Výběrčí se ptá, odkud jsem, a dělá si čárku do statistiky. Jen letmo mu do knihy nahlédnu a vidím, že mají Češi docela solidní zářez. Nojo, kde jsou velehory, tam jsou i Češi.
Za závorou se silnice mění z asfaltky na prašnou cestu plnou výmolů. Bavorák se mezi nimi statečně kolíbá, dokud nezastaví u hotelu Jaisan. Dál už evidentně začíná horská cesta, kam by se člověk s normálním autem nevydal, ačkoliv tam vidím zaparkované nějaké devadesátkové Lady.
Vystupuju a okamžitě mě praští do nosu ten čerstvý vzduch. Listnaté stromy už jsou zbarvené do žluté, protože takhle v horách začíná podzim dřív. Podél cesty se valí tok Karakolu, který se na mapě zdál jako nenápadná říčka, ale ve skutečnosti je to pěkně divoká řeka. A v dálce se zahalené v mracích tyčí zasněžené vrcholky, které budou mít dobře ke čtyřem tisícům metrů.

Chvíli se jen kochám tou nádherou, než se začnu rozhlížet, kudy se vlastně vydám. Jsem po těch uplynulých dnech docela utahaný a na nějakou pořádnou túru nejsem vůbec vybavený. Takže to nevidím na nic velkého, spíš bych si jen vylezl na nějakou vyhlídku. Stejně jako v Kazachstánu, tak ani tady nejsou dokonce ani na Mapy.cz moc zmapované nějaké cesty. Ale z topografické mapy je mi jasné, že za výhledem se budu muset pustit vzhůru po úbočí, protože údolí stoupá strašně pozvolně a ni po 10 kilometrech bych se nedostal z lesa.
Přecházím reku po dřevěném mostě a vydávám se po pěšině, která se zdá, že by mohla věst vzhůru. Hned po pár minutách musím po kamenech přeskákat menší přítok Karakolu a pak už začínám stoupat. Je to asi poprvé v dospělém životě, co fakt pracuju s čistou mapou. Tím myslím, že jenom podle vrstevnic odhaduju, kudy by cesta mohla vést, a že za nějaké dva kilometry a 300 výškových metrů bych se měl dostat nad hranici lesa.
Tenhle les složený výhradně z těch štíhlých smrků je sice pěkně hustý, ale i tak občas zahlédnu okolní vrcholky. A úplně mě to žene vpřed a začínám si říkat, že si z toho dneska udělám pořádnou túru. Únava je fuč, teď už úplně srším energií.

Vytrvale dupu do kopce a zrovna když si říkám, že po téhle cestě pěkných pár let nikdo nešel, všímám si pohozené knížky. Je to nějaký přírodní atlas, psaný azbukou a vydaný v roce 1977. Teda tak to je masakr. Teď mám fakt pocit, že se dostávám na roky neprobádaná území.
Po hodině ostrého pochodu začíná les ustupovat a otevírá se mi první pohled na horský masiv. Jenže radost trvá fakt jen chviličku. Na kopečku přede mnou se najednou vynoří dva velcí psi. Chvilku doufám, že to jsou jen čtyřnozí kamarádi nějakých turistů. Ale ne. Tohle jsou od pohledu toulaví psi, nebo v lepším případě zaběhnutí pastevečtí psi. Jsou daleko, ale mají namířeno přímo ke mně. Skoro to vypadá, že jsme na sebe nenarazili náhodou, ale že si mě spíš po čuchu našli. Nojo, jídla mám v báglu fakt poskrovnu, ale musel jsem s sebou do hor vzít zrovna voňavé kabanosy. Tak co teď?
Otáčím se a dávám se co nejklidnějším krokem na ústup. Psi neštěkají, nevypadají agresivně, ale klušou odhodlaně ke mně. Opouštím stezku a vydávám se šikmo vzhůru po úbočí. Třeba se jim nebude chtít skrz vysoký porost a houští. Ale to jsem se spletl. Zatímco já se pomalu prodírám vegetací, tak oni jen ladně poskakují. Poslední pokus - znovu měním směr a tentokrát se vydávám po úbočí kolmo dolů. Je to dost o hubu, ale zabralo to. Psi přibíhají na místo, kde jsem to stočil dolů, dívají se za mnou, ale vypadá to, že za takovouhle akrobacii už jim nestojím. Ještě chvíli mě sledují, než se konečně otáčí a klušou po úbočí kamsi vzhůru.

Uf, tak tohle byl zážitek. Dostávám se zpátky na stezku, srdce mi tluče jako o závod, ale teď není čas odpočívat. Místo toho se dávám do poklusu, ať se co nejrychleji dostanu co nejdál. Třeba byli psi fakt jen zvědaví a nechali by mě být, ale na to se o samotě v horách nemůžu spoléhat.
Poklusem dotahuju stoupání na ten kopec, odkud na mě předtím vykoukli psi. Tady překonávám průzračný potůček a dostávám se na pozvolněji stoupající louku, která tvoří závěr údolí. Teď jsem tak rozjetý, že už je mi jasné, že se vyškrábu až na hřeben. Ale vybírám si jen nejnižší sedlo ne na hlavním hřebenu přímo před sebou, ale na bočním hřebenu po pravé straně. Podle vrstevnic na Mapy.cz i tak nastoupám ještě 300 metrů, a od začátku skoro 900 metrů, což mi na tuhle spontánní túru stačí až až.

Během přechodu louky skoro běžím. Dopředu mě ženou dvě věci. Jednak jsem pořád ještě trochu nervózní ze psů, ale hlavně teď úplně srším energií z toho, jak jsem tenhle den nakonec krásně zužitkoval. Ještě před pár hodinami jsem váhal, jestli vůbec vyrazím z města, a teď tady šplhám skoro do tří tisíc metrů, jen tak, bez přípravy a skoro bez ničeho.
Když už v závěru dupu do sedla, musím se několikrát zastavit, protože v zádech už mám parádní výhled na zasněžené vrcholky. No a jakmile se vyhoupnu v sedle, tak to je teprve žrádlo. wow! Stojím ve 2800 metrech nad mořem. Přede mnou se jako na dlani rozprostírá Issykulská kotlina, za níž se ve vzdálenosti dobrých čtyřiceti kilometrů tyčí hradba pohoří Kungej Alatau. A čtyřtisícové vrcholky Těrského Alatau mám prakticky na dosah. Vyšlapal jsem to za dvě hodiny, což mi samo o sobě dělá fakt radost.

Při té nádheře všude kolem mám teď skoro chuť vyrazit ještě výš. Ale asi bude rozumější netlačit na pilu. Co bych ale udělat mohl, je spustit se ze sedla do údolí na opačné straně. Takhle při pohledu z výšky to totiž vypadá, že by mě mohlo dovést až zpátky do Karakolu. Nižší partie jsou sice zalesněné, takže úplně jistě to říct nemůžu, ale snad to bude schůdné.
V sedle fičí tak studený vítr, až jsem si musel obléct bundu a přetáhnout nákrčník i přes obličej. Takže jakmile aspoň trochu vychutnám ty výhledy a nafotím pár fotek, nechce se mi tu dál prodlévat a začínám sestupovat. Přijde mi docela zajímavé, jak vysoko je tady hranice lesa. Sestoupím sotva o 200 metrů a už se zase dostávám mezi stromy. V Evropě les zpravidla končí pod dvěma tisíci metry, tady jsem ve výšce dvou a půl kilometrů a les je pěkně hustý.

Další docela zajímavá věc je, že zatímco na opačné straně hřebenu jsem stoupal mezi samými kravskými lejny, tak tady jsou všude v trávě koňské výměšky. Kdyby se mi v téhle krajině povedlo spatřit koně, tak to by byla fakt bomba!
Dobrá zpráva je, že les je sice hustý, ale relativně malý. Trvá to sotva 10 minut, během nichž přeskáču po kamenech pár potůčků, a už se zase dostávám na otevřenou louku. Tady už je příjemně, hezky peče sluníčko a žádný vítr. Navíc jsem si teď o dost jistější, že tuhle túru v pohodě dotáhnu až do Karakolu. A tak si konečně dopřávám první pořádnou pauzu. Jako první strašně rychle zbouchám kabanosy, protože se pořád trochu děsím, koho by ta jejich vůně mohla přilákat. A pak to ještě v klidu doplním chipsy a mandarinkou. To je panečku vyvážená strava pro atlety!

Po slabé půlhodince nahazuju odlehčený batoh a pokračuju v sestupu. Mám teď takový vítězný pocit, jako bych byl prakticky v cíli, ale vzdušnou čarou je to podle mapy ještě nějakých 8 kilometrů. Nejbližší záchytný bod, který teď před sebou vidím, je každopádně takový terénní zlom. No a když k němu dojdu, padá mi čelist. Ten výhled! Z hrany zlomu vidím východní cíp majestátního jezera Issyk Kul a za ním impozantní hradbu Kungej Alatau. A na louce pod krátkým prudkým klesáním se pasou koně!!
Klesání rychle sbíhám a dostávám se přímo mezi to malé stádo. Koní je tu asi 10 a mají mě vcelku na salámu, ačkoliv nějaký minimální odstup si drží. Když už se nenechají pohladit, tak si aspoň dělám pár fotek a pokračuju dál dolů údolím, kde pro změnu čeká stádo krav. Těch je tady několik desítek a rozhodně mě na salámu nemají. Naopak na mě hned od začátku dost vztekle bučí. Samozřejmě mezi sebou mají mladé, což smrdí problémem, takže uhýbám z cesty a beru to bahnem a houštím podél potoka. Několik krav mě celou dobu upřeně sleduje a občas se na pár kroků rozeběhnou. Jako by mě chtěly vystrašit. Stádo se mi úspěšně povede obejít a dostávám se zpátky na cestu. Krávy mě sledují a pořád vztekle bučí, ale už mě nepronásledují.

Tohle údolí není vůbec zalesněné, ale výhled do dálky stejně moc nemám, protože je dost prudké a klikaté. Na druhou stranu za každou terénní vlnou čeká nějaké překvapení. Po úniku před kravami se za zatáčkou dostávám mezi další koně a tentokrát je tady i pastevec se psem. Už z dálky na mě volá a ptá se, odkud jsem. Načež samozřejmě následuje otázka, jak se mi líbí v Kyrgyzstánu. A když svou lámanou ruštinou zkusím popsat, že úplně nejvíc na světě, všimne si, že v ruce třímám foťák. A hned pobízí, ať si jeho koně vyfotím.
Jak potom pokračuju v sestupu, říkám si, že tahle nádherná zvířata jsou tady bohužel asi jen z toho důvodu, aby byla nakonec snědená. Koňské maso se totiž ve střední Asii konzumuje naprosto běžně. Já vím, čistě pragmaticky není kůň o nic vznešenější zvíře než kráva, ale stejně...
Další terénní zlom a další stádo krav. Tentokrát o dost větší. A jelikož údolí už je tady pekelně zaříznuté, vyhnout se stádu by mě stálo strašně nastoupaných metrů. Nohy už mám docela utahané, takže na to kašlu. Jdu. Kráčím po cestě a jak se blížím, krávy začínají být podrážděné. Bučí čím dál vztekleji a do toho dupou. "Já tady prostě projdu a vůbec mě to nezajímá! Sklapni, nebuč na mě, odtáhni si ty mláďata někam na stranu a já jdu!", spustím nahlas. A zabírá to! Krávy berou zpátečku a ženou mláďata na stranu do kopce. Nepřestávám je vztekle komandovat. Sice na mě pořád bučí, ale postupně se mi celé stádo klidí z cesty.

wow! Tak tohle mi slušně zvedlo náladu a dodalo energii na zbytek sestupu. Z něj už mi přitom vzdušnou čarou zbývají necelé tři kilometry. A ona ta vzdušná čára bude odpovídat mojí trase. Když se totiž vyhoupnu na drobný kopeček, údolí najednou končí. Vyústilo na úbočí celého toho majestátního masivu a před sebou mám dechberoucí otevřenou krajinu. Jezero Issyk Kul se po levé straně táhne kam až oko dohlédne. Před sebou mám Karakol jako na dlani a za ním se přes celý horizont tyčí hradba Kungej Alatau. Chvíli musím tuhle dechberoucí podívanou se zatajeným dechem sledovat.
S údolím skončila i pěšina a teď jdu prostě po úbočí rovnou za nosem. Vybral jsem si ústí jedné karakolské ulice a k němu po přímce mířím. Mezitím potkávám ještě jedno stádo koní. Když si mě zvířata všimnou, dávají se do pohybu. Překvapivě ale ne pryč. Naopak se rozeběhnou přímo proti mně. V jednu chvíli je to scenérie jako z Disneyho filmu. Stojím uprostřed stáda cválajících koní, v úplně nadpozemské a sluncem zalité krajině.

Stádo mě dokonale obteklo a jen co utichne dusot kopyt, dávám se do podobného cvalu směrem s kopce. Tohle byla tak snová tečka za dnešní túrou, že jsem teď v úplné euforii. Kousek nad městem míjím ještě muslimský hřbitov a krátce před půl šestou už se dostávám do první ulice.
Tenhle okraj Karakolu vypadá ještě chudší než centrum. Přízemní domky jsou ztlučené ze všech možných materiálů, ploty jsou pobořené a po prašných cestách se motá různé domácí zvířectvo. Těch pár místních lidí, co potkám, se na mě ale jako vždy usmívá.

Do hotelu to mám necelé dva kilometry, ale chci si zavolat odvoz. Mám v nohách 20 kiláků, tisíc metrů nahoru a pak dolů, a zvládnul jsem to za 5 a půl hodiny, což je tak akorát můj limit. Chtěl jsem si ještě koupit něco sladkého k pití v supermarketu, který na Google mapách svítí kousek ode mě, ale narážím tady na zavřené dveře. Před vchodem sedí strašně zanedbaný dědek, který na mě cosi huláká a od pusy mu přitom na všechny strany létají sliny. Dávám se vyloženě na útěk, protože tuhle sprchu bych si radši ušetřil.

O ulici dál sedám na hromádku jakési stavební suti a objednávám Yandex. Při čekání radši vyhlížím, jestli mě vzteklý dědek nepronásleduje, ale vypadá to, že se vrátil na své místečko před krámem. Zato se ke mně blíží o dost upravenější dědula, který se hned s úsměvem ptá, odkud jsem. "DRUŽBA!", spráskne nadšeně ruce, když slyší, že jsem z Čech. A začíná vyprávět, jak to bylo za Sovětského svazu super, když jsme byli všichni jedna rodina a všem se nám dařilo. Vidím, že Yandex už mám za rohem, takže i když mě tyhle kecy dost sejří, jen se usmívám a přikyvuju.

Ještě před cestou do hotelu se nechávám odvézt ke kavárně Coffee Lodge, protože mám teď fakt chuť na pořádné kafe, a tenhle podnik je podle Google map jedno z těch hipsterských míst pro Zápaďáky. Od milé obsluhy se nechávám zlákat i na medovník. Stojím mě to dohromady zhruba stovku korun a beru si to s sebou do hotelu, protože se teď nejvíc ze všeho chci pořádně natáhnout do postele a vstřebat ten perfektní den, co jsem dneska zažil!