Střední Asie: Okruh kolem Alatau - cestopis

Pegasus - aerolinky za trest

15. září

Hodinu a čtvrt před odletem nervózně postávám u pultíku check-in supervizora na pražském letišti. Pegasus mi asi před měsícem zrušil navazující let z Istanbulu do Biškeku. Sice mi přišla zpráva, že mě automaticky přebookovali na nejbližší volný, ale bylo to divné. Přes aplikaci nešlo let nijak spravovat, ani nebylo možné udělat check-in. Psal jsem si snad dvacetkrát se supportem a po hodině marné diskuze, kdy jsem měl chuť mlátit hlavou o stůl, mě vždycky ubezpečili, že s mým letem je všechno v pořádku. Přesto jsem radši na letiště dorazil celé tři hodiny dopředu, protože mi bylo jasné, že bude nějaký problém. A taky že jo.
Check-in agent mi sdělil, že moje letenka je neaktivní a poslal mě za supervizorem. A tady jsme započali společnou misi - sehnat u Pegasu kohokoliv s IQ aspoň 70. Volali jsme na všechna možná existující čísla. Operátoři buď nechápali problém, nebo tvrdili, že je všechno v pořádku a že pražské letiště neví, co dělá. Samozřejmě jsem těm tureckým šmelinářům nevěřil ani slovo.
Teď to vypadá, že asi na dvacátý pokus se konečně povedlo sehnat člověka, který ví, co dělá. Předal jsem radši telefon velmi ochotnému supervizorovi, a čekám. Sára už má teď na krajíčku, protože do Istanbulu jsme měli letět spolu a teď už je tak pozdě, že během pár minut bude muset vyrazit skrz pasovku, ať už se mnou nebo beze mě. Konečně supervizor zvedá hlavu od počítače a s úsměvem kývne. Když se konečně podařilo sehnat v Turecku kompetentního člověka, byla to záležitost na dvě minuty. Odevzdávám batoh na odbavení a sprintujeme k pasovce.
Musím vyseknout velkou pochvalu všemu zúčastněnému personálu pražského handlingu, protože tváří v tvář neschopnosti supportu Pegasu se fakt snažili přijít na způsob, jak mě do letadla dostat i bez turecké spolupráce.
Sára se svým íránským pasem nemůže přes samoobslužnou hraniční kontrolu, naštěstí ale u pasovky tentokrát není vůbec žádná fronta, takže procházíme rychle. Většina lidí z našeho letu už je za bezpečnostní kontrolou v prostoru gatu a když se přes security dostáváme my, začíná akorát boarding. Stíháme ještě doplnit vodu z pítka a nastupujeme. Tak nakonec to všechno vyšlo tak akorát.
Do Istanbulu nás veze teprve dva roky stará A321neo. Nastupuje se po mostě a vzlétáme přesně na čas. V letadle je bezplatný palubní portál, kde je možné sledovat trasu letu a taky nějaké filmy a hry. On Pegasus nemá ten produkt na low cost aerolinku vůbec špatný. Jen se nesmí nic podělat. Tahle aerolinka totiž skrz neochotu a neschopnost svého personálu dokáže sebemenší problém proměnit v peklo pro cestující. Sára si to při svém pravidelném dojíždění do Íránu vyzkoušela už několikrát a já dneska konečně taky.
V Istanbulu přistáváme přes Marmarské moře během neuvěřitelně malebného západu slunce. Po dosednutí si ale hned oživujeme druhý důvod, proč jsou aerolinky Pegasus za trest. Tím je jejich hub, letiště Sabiha Gökçen. Na tomhle letišti je pocitově asi tak o 50 % větší provoz, než na jaký je letiště připravené. Než se dostaneme na stojánku, uplyne asi 20 minut, během kterých víc postáváme než pojíždíme.
Po výstupu samozřejmě exkurze po letištní ploše nekončí, protože k terminálu jedeme autobusem. Letadlo se dotklo země pár minut po sedmé a do terminálu konečně vstupujeme čtvrt hodiny před osmou. Stavuju se ještě u tranzitní přepážky, jak mi před pár hodinami kladla na srdce operátorka aerolinek na telefonu. Pracovník vůbec neví, proč mě sem poslali. Nic jiného jsem ani nečekal. Kašlu na další diskuze, navazující letenku mám, tak prostě nějak doletím.
U vstupu k security zrovna nějaká Ruska cosi rusky křičí na pracovníka kontroly. Uf. Arogantní Ruska versus letiště Sabiha Gökçen. Tady by bylo hodně těžké vybrat si, komu v souboji fandit. Asi bych doufal, že se vyřídí navzájem.
Procházíme do odletové haly a padá mi čelist. Tohle je jak kombinace blázince a ZOO. Hlava na hlavě, není tady k hnutí. Spousta lidí se válí všude možně na zemi, a to i v uličkách duty free obchodů. Do toho šílený kravál.
Prodíráme se davy rovnou k salonku, kde by to mohlo být lepší, ale dlouhá fronta před vstupem nás vyvádí z omylu. Recepční naštěstí většinu lidí odmítá, protože jejich platební karty nebo vouchery tady neberou. Ale když se dostáváme na řadu my, tak nás stejně upozorňuje, že vevnitř už je brutálně narváno a možná si nesedneme. "Tak to je všude jinde úplně stejné," směju se křečovitě a podávám jí naše Crypto.com priority passes.
Uvnitř se nám daří ukořistit jediný malinký volný stůl, který je dost špinavý a asi proto u něj nikdo neseděl. Čistíme si ho vlastními ubrousky a pak už si děláme v rámci možností veget, protože tady potřebujeme strávit nejmíň dvě hodiny do odletu. Aspoň že je tady na výběr opravdu velká spousta jídla k večeři.
Doufali jsme, že s postupujícím večerem se lounge trochu vylidní, ale příval cestujících neustává. S půl jedenáctou se u mého letu rozsvěcí boarding, a tak musíme relativní pohodlí salonku opustit a vylézt zpátky do toho blázince. Sáře to letí až za hodinu, takže mě doprovází ke gatu. Tohle loučení je vždycky strašné. Ale jsem aspoň rád, že těch příštích pár týdnů nebudu trávit o samotě doma. Procházím jako poslední turniketem, poslední pusa přes bariéru, a už se slzami v očích po nástupním mostě mířím k letadlu.

» Pokračování - Přes Biškek do Kazachstánu