Divoká cesta do Gízy

11. prosince

Po včerejší zkušenosti s donáškou snídaně mě ta dnešní trochu překvapí. Po rázném zaklepání ani nestihnu dojít ke dveřím. Místo plaché dívky s očima upřenýma do země je rozrazí egyptská Mařena a s pořádným dupáním mi tác s jídlem nese až na balkon. Docela to cením, to předávání křehkého nádobí ve dveřích nebylo úplně šikovné. Po pár minutách dostávám zase ještě silné espresso. Porce jídla je podobně skromná jako včera, ale nad tím se ani nepozastavuju. Hlavně že si snídani můžu vychutnat na sluncem zalitém balkoně.

Z hotelu vyrážím krátce před jedenáctou. Když jsem včera googlil, jak se z Káhiry dostat na pyramidy, četl jsem samá důrazná doporučení, že nedává smysl nic jiného, než jet s organizovanou exkurzí, nebo si vzít taxíka, protože je to hrozně levné. Mně ale nejde o peníze. Careem až na místo opravdu stojí asi 5 dolarů, ale já chci cestovat jako místní. Stanici metra mám pár minut od hotelu, a tak teď mířím tam. Ulice se zase pomalu probouzí, tu a tam zase s kárkou postává nějaký prodejce zeleniny, a je nádherně teplo.

Pyramidy jsou od centra Káhiry vzdálené vzdušnou čarou asi 12 kilometrů. První půlka cesty je jednoduchá. Potřebuju se dostat přes řeku do Gízy. Čekal jsem, že jízdenka bude dražší, ale stojí mě zase 9 liber. Metro přijíždí, jen co sjedu dolů do stanice. Je to rychlovka, za necelou čtvrt hodinku už vystupuju ve stanici Gíza. A teď to bude zajímavé. K pyramidám je to vzdušnou čarou ještě 7 kiláků, ale metro už blíž nejede. Na Google mapách jsou ale vyznačené nějaké autobusové zastávky, tak zkusím prostě nasednout na nějaký spoj správným směrem.

Stanice v Gíze je na povrchu, takže jsem už z metra viděl, že to tady bude trochu divočina. A začíná to, jakmile projdu turniketem. Okamžitě se ke mně vrhají různí čičmundové, chytají mě za ruku a nabízejí odvoz k pyramidám. Hlouček kolem mě ale najednou rozrazí chlapík s malou holčičkou, který mluví plynně anglicky. "Vůbec se s nimi nebavte, jsou to podvodníci," spouští na mě. "Já beru dceru taky na pyramidy a vezmeme si taxíka, tak můžete jet s námi," pokračuje a vede mě po schodech dolů ze stanice. Já pořád nemám o taxíka zájem, ale chlápek mi teď dělá štít před dalšími otrapy, tak ho zatím následuju. A pod schody ze stanice začíná ten nejvtipnější scam, co jsem zatím zažil. "Kolik bude stát taxi na pyramidy?", ptá se anglicky(!) můj nový kamarád zdánlivě náhodného čičmundy. "20 dolarů," odpovídá čičmunda. "20 dolarů! To je skvělá cena, jedeme!", obrací se na mě chlápek. "To je desetkrát víc, než kolik stojí Careem," odpovídám pobaveně. "A stejně nechci jet taxíkem, jdu na autobus," dodávám a chlápek se v tu ránu i s holčičkou otáčí a vrací se po schodech do stanice, zkusit napálit jiného turistu. Přemýšlím, jak měl tenhle scam pokračovat. Všichni bychom došli někam k autu a chlápek by si pak vymyslel výmluvu, proč musí s holčičkou zůstat tady a já mám jet sám?

Jakmile podvodník zmizel, přišel jsem o štít a teď už na mě zase doráží kde kdo. Nabídky odvozu na pyramidy se postupně mění ve vzteklé vykřikování "money, money!" a hlouček kolem mě se utahuje. Teda, tady začíná jít trochu do tuhého. Naštěstí pár desítek metrů před sebou zahlédnu jedno z těch bezpečnostních stanovišť s po zuby ozbrojenými policisty. Prorážím si davem cestu přímo tam a oběma rukama svírám batoh, který jsem si přehodil na břicho. Vypadá to, že policie má přece jen autoritu, protože pár kroků od stanoviště mě nechává být i ten poslední otrapa. Sedám si na zem přímo před přenosnou střílnu. Policisti mě mají absolutně na salámu, tak můžu v klidu přemýšlet, co teď. No v Gíze je cizinec evidentně lovnou zvěří, takže snažit se cestovat nějakou hromadnou dopravou by nedopadlo dobře. Vzdávám to, objednávám Careem. Aplikace ukazuje cenu 40 Kč.

Jak čekám na odvoz, jsem trochu opařený z toho, jak rychle se mi tahle situace vymkla mimo kontrolu. Egypt teda fakt není pro začátečníky. Doteď jsem měl všelijaké podvody a otrapy spojené s Marokem, ale tohle je ještě o několik levelů výš. Sedím u policistů, dokud svůj Careem nespatřím opodál zastavovat. K autu skoro běžím, chci se vyhnout nějaké další interakci.

Uf! Když za mnou zaklapnou dveře klimatizovaného auta, je to dost úleva. Ulicemi Gízy projíždíme směrem k hlavnímu průtahu na západ a z okýnka sleduju, že tady vážně víc vládne chudoba. Ulice jsou plné odpadků, kterými se prohrabují osli. Hustota zalidnění je úplně šílená. Zástavbu tvoří převážně jednoduché paneláky, které jsou tak nalepené na sebe, že ve většině bytů musí být celý den šero.

Po průtahu už to sviští. Typově je to jedna z těch silnic, co jsem viděl včera v Káhiře - vede nad ulicí, zhruba ve výšce 4. patra. Překvapuje mě, kolik se tady motá cyklistů, kárek tažených osly a podobně. Po 20 minutách sjíždíme do nějaké rezidenční čtvrti a následně do vyloženě lokální zaprášené uličky. Kontroluju mapu, jestli jsem nezadal špatně cílovou polohu, protože je mi fakt divné, že by takhle vypadal příjezd k jedné z nejslavnějších světových památek. Ale ne, podle mapy je to správně. A když se proti nám vynoří dva turistické autobusy, tak už mám jistotu. Jsme teď už pár set metrů do cíle a řidič musí jet krokem, jelikož se vyhýbáme s protijedoucími vozidly. V tu chvíli se kolem auta začínají ochomýtat různí čičmundové, přičemž někteří ťukají na okénko a vykřikují "hotel, hotel, pyramid" a podobně.

Taxikář mě vysazuje na malém plácku, kde má být podle mapy pokladna. Já si ani nestihnu prohlédnout, kde jsou nějaké cedule, protože jen otevřu dveře, už jsem zase v obležení. Čičmundové se mě snaží přesvědčit, že dovnitř nemůžu bez průvodce a někteří se vyptávají, jestli mám kde bydlet. Pod nos mi strkají různé monopoly kartičky, kterými mi asi chtějí dokázat, že tady mají nějakou funkci. Konečně spatřím pokladnu. Několik okének ve zdi, vypadá to jako bych si šel kupovat lístek na fotbal v Horních Kotěhůlkách. U pokladny je pekelná fronta a otrapové mi nechtějí dát pokoj. Nad pokladnou visí QR kód, který vypadá docela oficiálně, tak to snad nebude podvod. Otevírám webovky a beru kramle co nejdál od pokladny. Čičmundové asi usoudí, že jsem nějakej divnej, protože za mnou ještě chvíli volají, ale pak si vybírají jiné oběti. Já radši ještě googlím, jestli je ta webovka legit, pak si za 700 liber kupuju vstupenku a jdu rovnou dovnitř.

Za vstupní bránou na mě čeká pohled, ze kterého se mi na chvíli zatají dech. Sfinga a několik pyramid. Jako z jiného světa. Akorát že mi to hnedka kazí další nabízeči, kteří se tady kolem turistů rojí jako vosy. Nečekal jsem teda, že jich bude tolik i uvnitř, ale ono vstupné pro Egypťany je jen 60 liber, takže jim to za to asi stojí. Zkouší zase všelijaké nesmysly, jako že se tady nesmí chodit bez průvodce, nesmí se chodit pěšky, a podobné krávoviny.

Rázuju si to od sfingy k Rachefově pyramidě, která je v Gíze se svými 140 metry druhou nejvyšší, a musím říct, že pěšky tady opravdu moc lidí nechodí. Po cestě projíždí jeden smradlavý autobus za druhým a mezi nimi se motají velbloudí karavany a koňská spřežení. Totální Disneyland. Musím říct, že tohle si vůbec neužívám. Tušil jsem, že to takhle bude vypadat, ale pyramidy jsou prostě něco, co člověk musí aspoň jednou za život vidět, a to obzvlášť, když už se vyskytne v Káhiře. Akorát v těchhle podmínkách není vůbec možné nechat se ohromit historií a architekturou.

U Rachefovy pyramidy ale vycítím příležitost. Končí tady ploty a zídky, které cestou od sfingy vymezovaly cestu. A přede mnou se prostě otevírá poušť. Zdrhnu do pouště! V dunách před sebou nevidím ani nohu a nikdo mě tam snad nebude pronásledovat. Jeden z čičmundů, který prodává šátky, hnedka zmerčí, co se chystám udělat, a snaží se mě přesvědčit, že do pouště se chodit nesmí a že bych si měl radši koupit šátek a svézt se na velbloudovi. Seru na to! Zaplouvám do písku a rázuju si to vzhůru na dunu. No, rázuju je samozřejmě silné slovo, to mi písek nedovolí, ale mířím odhodlaně vzhůru. Koncem už je to docela makačka, ale jsem tu a tu nádheru mám přímo pod sebou!

Sedám si na vrchol duny a teď můžu konečně v klidu nasávat tu atmosféru. Jde z toho až husí kůže. V pozadí vidím Rachefovu pyramidu, před ní menší Menkaureovu pyramidu, a úplně v popředí drobné pyramidy královen. Všechno je zahalené v takovém písečném oparu. Přemítám, jestli se jít podívat i dovnitř. Ale asi to oželím. Při tom množství otrapů a podvodníků by mi to úplně zkazilo tenhle silný zážitek, kdy si celou historii vychutnávám z dálky. Je to neuvěřitelné, že tyhle stavby jsou přes 4 tisíce let staré. O pár tisíc kilometrů severněji tou dobou ještě pobíhali mamuti. Naprosto fascinující.

Než se z duny vydám dolů, zkouším z mapy zjistit, jestli se odsud nedá zdrhnout nějakým bočním vchodem. Chtěl bych si tu rozjímavou náladu zachovat co nejdéle. Ale bohužel. Nojo, tak zpátky do boje.

Jak se dostávám zpátky k hlavní cestě, na které se motají skupinky uřvaných Rusáků a všeteční prodejci, připadá mi to, jako bych prošel nějakou červí dírou. Strávil jsem na duně přes hodinu a naladil jsem se teď prostě úplně na jinou atmosféru. Přidávám do kroku a než se dostanu ke vchodu, objednávám už Careem. "TAXI! Taxi come, mister! Mister, come taxi!", pokřikují na mě čičmundové na plácku u brány. "Careem!", ukazuju jim s úsměvem telefon. Vychází mi to parádně. Procházím bránou a řidiče akorát vidím přijíždět. Mávnu na něj a naskakuju. Uf! Teda tohle byl zážitek.

Mému řidiči je odhadem tak 20. Neumí ani slovo anglicky, ale je strašně zvědavý, co jsem zač. A tak to nějak hodně lámaně dáváme dohromady. Odkud jsem, jak se mi tu líbí, kolik je mi let. Vyměňujeme si Instagramy, a to už se blížíme k metru. Nechal jsem se tentokrát odvézt k jiné stanici na jižním okraji Gízy. Říkal jsem si, že tam snad nebude tolik podvodníků vyhledávajících turisty. Cesta měla stát 140 liber, akorát já už nemám drobné, tak podávám řidiči dvousetlibrovku. Ukládá si ji do kapsy a je s tím hotový. Když zastavujeme u stanice, naznačuju, že chci peníze nazpátek. S kyselým výrazem mi místo šedesáti liber vyhrabe z přihrádky třicet a pak se mnou vystupuje a prosí, jestli si můžeme udělat selfíčko. Nojo, co už.

Sázka na odlehlou stanici se vyplatila. Je tady docela šrumec, ale všichni mě mají na salámu. Takže si v klidu kupuju jízdenku a jako bonus si v soupravě můžu bez problémů sednout, protože metro tady začíná.

Nepřipadalo mi, že bych na pyramidách strávil tolik času, ale když přijíždím do Káhiry, jsou už skoro 4 odpoledne. Vystupuju na stanici Attaba, v podstatě na hranici mezi koloniálním centrem a islámskou čtvrtí. Kousek odsud by se totiž měla nacházet kavárna À l'Americaine, kterou chci navštívit. Je to podnik ze 40. let, který vznikl v přízemí stejně staré budovy po jejím dokončení.

Tahle čtvrť se mi fakt líbí. Připomíná mi to okolí Gran Vía v Madridu. Rušné tepající velkoměsto, ulice obklopená elegantními budovami s high-end obchody nebo pobočkami bank v parteru. Uliční úroveň není tak zašlá jako v ostatních částech města, které už jsem navštívil, ale pohled od prvního patra vzhůru dává jasně tušit, že fasády mají nejlepší časy za sebou. A kavárna do téhle scenérie krásně zapadá. Vysoká okna od podlahy až po strop, velkolepý vstup vymezený dvěma ozdobnými sloupy. A elegance pokračuje i uvnitř. Stěny s mramorovým obložením a chladicí vitríny, u nichž si netroufám odhadovat, jestli pamatují 40. léta, ale jsou každopádně těžce retro. Jen strop je zprasený moderními podhledy s těmi nejlevnějšími zářivkami.

Atmosféra na mě tak zapůsobila, že bych si nejradši dal jeden z těch retro dezertů z vitríny, nebo zmrzlinový pohár. Ale od snídaně jsem nejedl a přepadl mě ukrutný hlad, takže bohužel objednávám hranolky s čedarovou omáčkou. K jídlu tady nic stylového nemají. A potom tureckou kávu. Obsluha má uniformy, které do tohohle prostředí přesně pasují - černé společenské kalhoty, bílá košile, černá vestička. Jako kdybych cestoval časem.

Jak odcházím z kavárny, začíná se už stmívat. Do hotelu to mám kousek, tak padám orazit si a taky zase sehnat nějaké bezpečné místo na večeři.

Už od Tirany mám děsnou chuť na dolmu, tedy listy vinné révy plněné mletým masem. Dolma pochází z oblasti Levanty, takže její nedostupnost v Albánii mě překvapila jen mírně. Ale že nemůžu sehnat žádnou restauraci s dolmou ani tady v Káhiře, to už mě překvapilo dost. Po opravdu dlouhém hledání a konzultaci s Gemini se mi ji povedlo najít na menu restaurace Taboula. Ta se nachází ve čtvrti Garden City a je obklopená ambasádou Spojených států, Spojeného království a několika pětihvězdičkovými hotely. Ceny tomu odpovídají, ale když jsem dolmu našel, tak se odradit nenechám. Jdu!

Je už po osmé večer a od hotelu si vykračuju po rušné třídě na náměstí Tahrir. Je provoz jako blázen, ulice jsou plné lidí a otevřených obchodů. Pak ale přes Tahrir přejdu na opačný konec a najednou je ticho. Ulice jsou tmavé a liduprázdné. Když zahýbám do ulice s americkou ambasádou, je vozovka přehrazená improvizovaným zátarasem s policejním checkpointem. Chodník je ale volný, tak procházím do úplně mrtvé ulice, když najednou spatřím ve zdi porostlé zelení svítit nenápadné logo Taboula.

Restaurace je v suterénu, kam se schází po venkovních schodech. Vstupuju dovnitř a prakticky okamžitě vidím, že tady nemám co dělat. A vidí to i obsluha. Číšník mě vede ke stolečku u kuchyňských dveří. Tohle je podnik pro místní zápaďáckou smetánku zvyklou žít v paralelní realitě za policejními checkpointy. Ne pro třicetiletého baťůžkáře.

Dostávám jídelní lístek a i když přesně vím, co si chci objednat, chvíli ho důležitě studuju. A po očku sleduju dění u okolních stolů. Samí postarší Američani a Britové. Alkohol teče proudem, což je jinak v Egyptě věc spíš nevídaná. A když se osazenstvo směje, je to takové to zbohatlické ho-ho-ho, při kterém jako by jim z kapsy padaly peníze. Já se každopádně začínám čím dál víc soustředit na lístek, protože dolmu, kvůli které jsem se sem vypravil, nemůžu najít. Až se nakonec musím zeptat číšníka. Ten se pořád tváří, jako by mě nejradši poslal jíst na ulici. A když si k pití objednám vodu, tak si vyloženě povýšeně odfrkne.

Jídlo mi na stole přistane po pár minutách. Cením, že mi chtěli vyhovět, ale tohle chutná asi jako by to někdo vytáhl z mrazáku a hodil na půl minuty do mikrovlnky. Což se dost možná přesně stalo, když dolmu neměli na lístku.

Jakmile strčím do pusy poslední sousto, už je u mě číšník, bere mi talíř a pokládá na stůl účet. Teď už se musím vyloženě smát, jak rychle se mě chtěli zbavit. Platím v přepočtu 120 Kč, což je v poměru k ostatním cenám na lístku dost lidovka. Tak aspoň že mě nenatáhli. Rychle mizím a cestou na hotel ještě kupuju burger z pouličního stánku, protože porce byla fakt maličká.

Na pokračování se pracuje...