První den v Káhiře

10. prosince

Budím se o půl desáté a musím říct, že jsem se nádherně vyspal. Docela jsem se děsil toho, že mě za úsvitu probudí halekání muezzinů, ale buď jsem spal fakt tvrdě, anebo svolávání k modlitbám zaniklo v tom pouličním ruchu. Ten jsem na pozadí spánku slyšel fakt celou noc, ale jak to bylo konstantní, tak to byla vlastně příjemná kulisa. Zato teď se zdola neozývá vůbec nic. Otevírám chatrné historické dveře na svůj balkon a vidím, že ulice jsou fakt vylidněné a ve městě prakticky panuje ticho. Zdejší biorytmus bude asi hodně vychýlený do noci. To se mi líbí. A ještě víc se mi líbí úžasné sluníčko, které má už teď ráno pěkné grády!

Ta směšná cena, kterou tady platím, zahrnuje i snídani, a tak si ji jdu na recepci objednat. Není tady totiž restaurace, takže dostanu snídaňový talíř "do postele". Ťukání se ozývá snad už po 5 minutách. Mladá kuchařka v zástěře upírá zrak do země a pootevřenými dveřmi mi podává tác se vším možným. Nad pečlivým porcováním se teda musím pousmát - půlka plátku salámu, půlka plátku sýra, hrst oliv a omeleta ze dvou malých vajec. Ale za ty peníze je to až až a aspoň nemusím začínat den s prázdným žaludkem. Po pár minutách přichází ještě jedno zaklepání a pootevřenými dveřmi dostávám espresso. Které je překvapivě výborné! Beru si to všechno na balkon a plnými doušky užívám sluníčko.

Dopíjím kafe a jelikož do gala jsem se hodil už před snídaní, vyrážím rovnou ven. Scházím čtyři patra po tom šíleném schodišti a vyloupnu se na nefalšované zaprášené středovýchodní ulici. Ach bože, tohle mi chybělo! Mezi auty zaparkovanými paralelně ve dvou až třech řadách nabízejí z kárek prodejci melouny, banány a květák. Domy jsou zašlé, první patra mají oblepená vybledlými reklamami. Sluníčko svítí a nikdo si mě nevšímá. Z toho mám fakt radost, protože z nechtěné pozornosti různých podvodníčků a falešných průvodců jsem měl po všech informacích na internetu trochu obavy.

Zatím jen bezcílně bloumám a nasávám atmosféru, když po zahnutí za roh najednou scenérie doznává velkých změn. Domy jsou perfektně udržované, ulici doplňuje alej vysokých palem a hlavně je to vyhrazená pěší zóna. Kdyby mi tenhle obrázek někdo ukázal bez kontextu, tipnul bych asi jižní Francii. Rozhodně ne Egypt. Neoklasicistní architektura, vysoká okna s dřevěnými okenicemi, zdobené balkony. Reinkarnovaná esence výstavby z doby Khediva Ismá‘íla, který chtěl mít z Káhiry koncem 19. století město evropského standardu plné příjemných bulvárů.

Tahle noblesní Káhira ale nemá dlouhého trvání. Za dalším rohem se dostávám na menší kruhové náměstí Talaat Harb a tady už začíná solidní šrumec. Mezi chaoticky kličkujícími auty zkušeně přebíhám nejdřív jedno a pak druhé rameno křižovatky. Jsem opatrný s focením, protože tady pořád postávají obrněné Antony se spoustou policistů v plné polní.

Dál už je to jen pár kroků na obří náměstí Tahrir, které se v roce 2011 proslavilo jako centrum Arabského jara. Asi i proto je tady při současné situaci v Sýrii spousta přenosných bariér a policistů je tady víc než lidí. Chci udělat aspoň jednu nenápadnou fotku, ale jeden z policistů můj pokus okamžitě zmerčí a už si to štráduje ke mně. Trošku mi tuhne krev v žilách. Ale policista se usmívá. Hned se vyptává, odkud jsem a co tu dělám. Upozorňuje, že tady opravdu fotit nemůžu. "Ale jestli máte něco pro moje děti, tak vám jednu fotku dovolím," usmívá se a jasným gestem požaduje bakšiš. "Já jsem zrovna přijel a ještě nemám hotovost," odmítám koktavě tuhle nečekanou korupci. "Nevadí, užijte si Káhiru a buďte opatrný," podává mi ruku.

Teda, tohle mě trochu vyvedlo z míry. Obcházím náměstí po obvodu a koukám, že kousek přede mnou zrovna několik autobusů cestovních kanceláří vyklepává turisty. Podle popisků na autobusech z Hurghady. Všichni vypadají, jako by sem spadli z Marsu. Totálně vykulení a zmatení. Nojo, k náměstí přiléhá egyptské Národní muzeum, takže tohle je jasný turistický hotspot. Kolem autobusů už krouží různí egyptští čičmundové, kteří evidentně doufají, že ze zmatených turistů vytlučou nějaké peníze. Přidávám do kroku, ať se do téhle skrumáže taky nezamotám.

Tahrir leží prakticky na nábřeží Nilu, a tak se jdu na tuhle bájnou řeku podívat. Na mostě Qasr Al Nil naplno vyniká silný káhirský smog, protože v otevřeném prostoru nad řekou se do něj opírá sluníčko a budovy na nábřeží jsou tak zahalené v mlze.

Dělám si z mostu fotky, když mě oslovuje slušně oblečený chlapík ve středních letech. Ptá se, odkud jsem a jak dlouho v Káhiře budu. Že by se tady našel přátelský místní, který mě nebude chtít odrbat? Chlapík najednou vytahuje z kapsy kartu s logem Novotel a ukazuje přes řeku na tenhle pětihvězdičkový hotel. "Nemusíš se mě bát, nebudu od tebe chtít peníze, mám dobrou práci v tomhle hotelu," říká. Tak tady už to smrdí podvodem. "Dneska jsou volby, takže je všechno v celé Káhiře zavřené. Ale můj bratranec tě může povozit po Káhiře a ukázat ti zajímavá místa," pokračuje. Haha, to víš že jo. "Já jsem tu první den a chci se jenom projít," odpovídám rezolutně, podávám mu ruku a odcházím. "Ale všechno je zavřené!", volá za mnou ještě. "Doufám, že volby dopadnou dobře!", odpovídám s lehkým úšklebkem, protože je mi skoro jasné, že žádné volby nejsou.

Přicházím na opačný konec skoro půlkilometrového mostu a ocitám se na ostrově Zamalek. Prestižní místo plné honosných budov, luxusních hotelů, ambasád a umění. Vydávám se podél břehu uličkou, která by podle mapy měla v podstatě celý ostrov obkružovat. Je tady nádherný klid a ten zběsilý městský rachot se s ozvěnou nese z dálky.

Nejradši bych si sednul někam na břeh Nilu a kochal se chvíli panoramatem města. Jenže jak je u mě zvykem, tak i na tomhle luxusním ostrově se mi povedlo trefit nějakou pochybnou uličku, kam žádný cizinec ještě nikdy nevlezl. Od řeky mě dělí řada polozbořených baráčků. Některé vypadají opuštěně, jiné mají v přízemí autodílnu. Co koukám na Google mapy, tak ještě za těmi baráčky by měly být přímo nad řekou všelijaké fancy restaurace a podniky. Nechápu, kudy a jak se do nich hosti dostávají.

Ulička najednou ostře zahýbá a je ukončená masivními vraty luxusního hotelu Sofitel. Na mapě by to mělo být průchozí, ale vypadá to, že majitel hotelu si ulici prostě zprivatizoval. Mám toho plné zuby, tenhle ostrov nebude nic pro mě. Radši si zajedu do nějaké surovější Káhiry. Sedám na část obrubníku, která je nejmíň obklopená odpadky, a pokouším se objednat Careem, což je takový středovýchodní Uber. Jenže čekání na řidiče je ukrutně dlouhé a když už nějaký konečně objednávku přijme, za pár minut ji zruší. A tak se nakonec vracím pěšky touhle Obrtlou ulicí, ke stanici metra Opera.

Vstup do stanice je dost nenápadný. Úzké příkré schodiště označené malým červeným M. Koresponduje to s mojí zkušeností z ostatních zemí Středního východu. Městská doprava je zkrátka pro socky a nikdo, kdo dokáže našetřit aspoň pár liber na 40 let starý Bavorák, by do ní nevlezl. "Na kterou stanici jedete?", překvapuje mě plynně anglickou otázkou prodavač jízdenek. "Ehh...Bab Al Futuh," dostanu ze sebe po chvilce přemýšlení. Chci si teď zajet do islámské Káhiry a tohle je jediný místopisný název, který si pamatuju. Jak se jmenuje nejbližší stanice nemám páru, ale prodavač mě chápe a dává mí jízdenku za 9 liber, takže asi 4 Kč.

Takovéhle jízdenky jsem kromě Paříže ještě nikde neviděl. Úzký kartonový proužek s magnetickým páskem, který prosviští skrz turniket. Ve vestibulu je spousta ozbrojených policistů a vojáků. Po eskalátorech klesám dál do stanice, která jako by z oka vypadla těm íránským. Ponurý prostor s nízkým stropem s odhalenými inženýrskými sítěmi. Nástupiště jsou postranní. Ale interval je luxusní, taky jako v Íránu. Předchozí metro jsem na eskalátorech slyšel odjíždět a teď už přijíždí další. Souprava je moderní a perfektně udržovaná.

Káhirské metro má 3 linky, takže cestou do islámské Káhiry mě čeká přestup. Stanice jsou všechny úplně stejné, jen s různě barevnými kachličkami na stěnách. I s přestupem je to slabá čtvrt hodinka cesty a už vystupuju na stanici Bab Al Shariya. No a tady to nabírá grády! Totální chaos. Ulice je přeplněná všemi možnými prodejci. Před klasickými obchody stojí řada stánkařů a ještě před nimi různí čičmundové s improvizovanými přenosnými věšáky. Na tříproudé silnici zbývá pro auta stěží jeden pruh. Sešlé honosné koloniální budovy jsou ty tam, tady jsou to obyčejné činžáky s tou nejlevnější šedivou omítkou. Neskutečný hluk a zápach. Tohle je ono.

Chvíli se jen fascinovaně proplétám mezi stánkaři, když si nad ulicí všimnu nadchodu pro pěší. Vidět tenhle šrumec z výšky, to se neodmítá! Hned spěchám po schodech a tady už musím vytáhnout i foťák. Shlížím na bulvár Port Said, který býval po staletí vodním kanálem. Proto je na poměry historické Káhiry nebývale široký. Až koncem 19. století byl kanál zasypán. Na ulici je takový zmatek, že přecházením po nadchodu se nikdo nenamáhá. Takže zeje prázdnotou a já si odsud můžu nikým nepozorován bulvár pořádně prohlédnout a taky nafotit.

Před slezením z nadchodu foťák radši zase ukládám a teď už zaplouvám do uzoučkých postranních uliček. Mám radost z toho, že si mě pořád nikdo nevšímá a nikdo mě neotravuje. Až když se zastavím u pekárny, ze které voní jakési čerstvě upečené placky posypané sezamem, všimne si mě prodavač. "You like Egypt?", usmívá se, strká jednu placku do igelitového sáčku a podává mi ji. "I love Egypt!", odpovídám nadšeně, protože tahle autentická čtvrť mi úplně uhranula. Lovím v peněžence nějaké libry, ale když to prodavač vidí, říká rezolutně "no, no, no" a cpe mi placku do ruky. Chci si být jistý, že to není jen taková ta předstíraná středovýchodní zdvořilost, tak mu ještě podávám bankovku, ale prodavač si stojí za svým. wow! Tak nějaké nezištné dárky, to bylo to poslední, co jsem v Káhiře čekal!

Labyrint uliček mě dovede až na další významnou ulici Al Sufeya. Je to jedna z nejstarších ulic v Káhiře, vytyčena byla už v 9. století. Nejstarší mešity a paláce, které podél ní teď stojí, se datují 800 let zpátky. Nejezdí tady auta ani motorky, takže se tu hrozně příjemně chodí. Je tu živo, v parteru historických budov jsou obchůdky s různými řemeslnými výrobky. A k mému překvapení žádní turisti.

Po delší době koukám na mapu a vidím, že jsem slabé 2 kiláky od svého hotelu. Docela už bych si dal nějaký oběd a zároveň si neumím představit, že bych ho jedl tady v tomhle šrumci. A tak si to pomalu namířím směrem na hotel a splaším nějaké take-away cestou.

Kroky mě vedou do další rušné ulice plné všelijakých stánkařů a prodejců. Je jich tady tolik, že na silnici sotva zbývá místo pro provoz. Ale to zrovna v téhle ulici asi tolik nevadí, protože přímo nad ní vede po estakádě dálnice. A do toho občas mezi domy vykoukne nějaký ošuntělý palác, jako třeba Tiring, což je přes 100 let starý obchodní dům postavený rakouským obchodníkem. Jde mi z toho hlava kolem. Courám tady teprve půl dne, ale už teď můžu říct, že Káhira je urbanisticky to nejvíc fascinující město, v jakém jsem kdy byl.

Jak se blížím k hotelu, tak je ohromně znát, že od islámské Káhiry se vzdaluju a naopak vstupuju do té noblesní Káhiry Khediva Ismá‘íla. Pouliční ruch už není tak zběsilý, stánkaře střídají zaparkovaná auta, obchody jsou spořádaně soustředěné do parteru těch koloniálních činžáků. Pár kroků od hotelu potkávám i jakýsi místní fast food, tak objednávám tortillu s kuřecími stripsy. Mladík za pultem se víc než na gril soustředí na mě a když tortillu balí, odváží se konečně zeptat, odkud jsem a jak se mi tu líbí. "Miluju to tady!", odpovídám nadšeně.

Po pozdním obědě to chce kafe. Na Středním východě obvykle není shánění kávy úplně jednoduché, ale díky tomu, že bydlím v relativně bohaté čtvrti, se tady několik klasických second wave kaváren nachází. Nejbližší solidně hodnocenou mám slabého půlkilometru od hotelu.

Zimní dny jsou krátké i tady v severní Africe, takže když se vracím z kavárny, je už tma. Beru to po třídě Talaat Harb, kterou obklopují různé kulturní instituce z přelomu 40. a 50. let. Mezi nimi jsou třeba i kino Metro a Radio, která si zachovala původní americkou art deco architekturu včetně výrazných neonových nápisů. Vedle kultury jsou tady taky luxusní obchody s módou a šperky. Chodníky jsou široké, čisté, výlohy září. Nebýt totálního chaosu na silnici, vůbec bych neřekl, že jsem v Egyptě. No a snad úplně nejvíc mi vyráží dech oddělená cyklostezka. Tak už i severní Afrika Prahu předběhla. Achjo.

S nastupujícím večerem je pomalu čas začít řešit večeři. Totiž i přesto, že moje káhirské předsudky dostávají dneska docela na zadek, tak jeden mi ještě zůstává. Obava z otravy jídlem. Není asi náhoda, že se pro zažívací potíže na cestách vžil zrovna pojem faraonova pomsta. Já se kvůli tomu nechci omezovat na nějaké luxusní restaurace, nebo nedej bože západní řetězce. Ale už i ten odpolední fast food jsem před objednávkou důkladně prozkoumal z pohledu hygieny. A když půjdu do restaurace, tak do kuchyně úplně neuvidím a radši bych si pečlivě vybral podle recenzí. Které jsou zas ale v Egyptě notoricky falešné. Takže jdu na hotel udělat důkladnou rešerši.

Recenze na Google mapách jsem podrobil pečlivé kritice a nechal jsem si poradit i od Gemini. Teď je půl deváté a vyrážím neochvějně k hospůdce Tablia Balady, kde bych se měl zvládnout dobře a bezpečně najíst. Restaurace se nachází v prestižní čtvrti napůl cesty mezi náměstím Tahrir a palácem Abdeen, obklopená různými ambasádami a dalšími zahraničními institucemi. To je první dobré znamení. Jak k hospůdce přicházím, vidím, že má krásnou a klidnou zahrádku ve vnitrobloku. Jackpot! Nebo teda...pocit jackpotu mi zůstává, dokud se nedostanu k objednávce. Prý už je dost pozdě a moc k jídlu toho nemají. To mě na Středním východě překvapuje, tady se většinou vaří pozdě do noci.

Z toho skromného výběru nakonec objednávám pečenou kuřeci čtvrtku, ke které dostávám chleba a pár koleček mrkve. Uf, za takovým jídlem jsem asi nemusel jezdit zrovna do Egypta. Ale co už, zasytí to. Jen teda zasytit chtějí i pouliční kočky. Jak se vnitroblokem rozvoní kuře, začnou se trousit ze všech stran. Nejdřív jen prosebně mňoukají kolem stolu, ale když se nepodělím, začínají být čím dál drzejší. Skáčou na židle, někdy i na stůl a vztekle syčí. Jsem tady úplně jediný host, takže mám jejich stoprocentní pozornost. Servírka se mnou soucítí a chodí na kočky pravidelně stříkat ocet z rozprašovače. Jedna z koček volí podlou taktiku a pokouší se mi pod židlí zezadu prolézt mezi nohama. Zjistím to ve chvíli, kdy si nohy překřížím a kočce dám nečekaně patou dělo přímo do nosu. Nato začíná vyloženě brečet, utíká na opačnou stranu dvorku a drží si nos tlapkama. Teda tohle násilí nebylo záměrné, ale zabralo to. Kočky přestaly dorážet, srotily se kolem ublížené kamarádky a jen na mě zle koukají. Rychle do sebe hážu zbytek jídla, než na mě ušijou nějakou pomstu. Jdu zaplatit a koukám, že servírky mají z mého útoku na kočku druhé Vánoce. Kuře mě i s pitím a dýškem stojí necelou stovku korun, takže lidovka.

Je po půl desáté, pádím na hotel. Káhiru jsem dneska docela procoural, takže bych zítra vyrazil na pyramidy. Ale rozhodně tam nechci s žádnou organizovanou exkurzí a ideálně bych se vyhnul i taxíku. A tím pádem to bude chtít aspoň trochu naplánovat!