Deštivá Tirana

8. prosince

Po včerejším brzkém zalehnutí dneska taky docela brzo vstávám. O půl deváté už jsem na snídani. Když koukám na předpověď, tak jsem za to rád, protože zatímco teď je venku slunečno, v poledne má začít pršet a nepřestane až do zítřka. Tak si snad aspoň něco z města prohlédnu. Hotelová snídaně je každopádně nic moc. Úplně vysušená míchaná vajíčka a vyloženě ledové a navíc nechutné kafe. Kávu se rozhodnu vrátit, ale prý je studená proto, že jsem do ní chtěl mléko. Tak prosím o novou kávu bez mléka, kterou dostávám zhruba v pokojové teplotě. No nic, vypiju to a ve městě snad splaším nějakou kavárnu.

S devátou hodinou vyrážím ven. Ulice jsou ještě mokré z nočního deště a za chvíli má pršet znovu. Teď je ale každopádně nádherně. Sluníčko a nebál bych se říct teplo. Jdu tak nějak bezcílně, kam mě nohy nesou. Všechny ulice lemují aleje a stromy jsou teď krásně podzimně obsypané pestrobarevnými listy. Zatím není vyloženě na co koukat, ulice jsou tvořené převážně bytovkami z druhé poloviny minulého století. Jako nejvýraznější památka se tváří mešita Namazgja, která je postavená v klasickém osmanském stylu, ale je to paradoxně současná stavba a otevřeli ji tepvret před 2 měsíci.

Jelikož je neděle, tak je ve městě každopádně takhle ráno klid a v kombinaci s měkkým sluncem a barevnými stromy velmi příjemná atmosféra. Nohy mě nakonec dovedou na náměstí Skanderbeg, kde se přirozeně sbíhají všechny hlavní ulice. Tady se to akorát začíná probouzet k životu. Stánkaři na adventním trhu postupně otevírají, stejně jako podniky okolo náměstí, a postupně přicházejí návštěvníci. Uprostřed stojí tři vánoční stromy a betlém. V rohu se tyčí minaret a zároveň i kostelní věž. Stojí tu i brutalistní stavby z minulého století a na zbylých volných místech probíhá výstavba moderních věžáků. Notnou chvíli strávím na lavičce v rohu náměstí a jenom sleduju ten počínající cvrkot.

No a teď vlastně nevím, co dál. Tirana rozhodně není město, které by oplývalo památkami. Vyplývá to jednak z toho, že významným sídlem se stala až po první světové válce, a jednak z řádění komunistického režimu, kdy se komunističtí plánovači samozřejmě nedokázali udržet na uzdě a historické části se rozhodli co nejvíce zdevastovat k obrazu svému.

Jak ale postupně pokračuju dál od náměstí, tak musím říct, že ve 21. století patrně pro Tiranu nastala zlatá éra. Veřejný prostor je o dost lépe udržovaný než v Praze. Bezchybná čistota, jednotný mobiliář v perfektním stavu, chodníky kvalitně vydlážděné, a většinu ulic lemují dobře udržované aleje. A co mě překvapuje nejvíc, jsou oddělené cyklostezky. Tak už i Albánie tohle dokáže lépe než Praha...

Ačkoliv tady tedy není úplně nic konkrétního k vidění, hrozně příjemně se tu jen tak plátěnkuje. Jen v poledne se velmi rychle zatahuje a začíná pěkně zprudka pršet. A tak ještě rychle kupuju v náhodné kavárničce vynikající take away lungo, a běžím rychle na hotel. Nejenom pro deštník, ale taky vymyslet, co tady ještě zbytek dne budu dělat.

Z rychlého researche naznám, že z města už jsem viděl fakt prakticky všechno. Jediné, co různé cestovatelské stránky a blogy ještě doporučují, jsou bunkry z dob komunismu. V téhle oblasti má být Tirana fakt špičkou. Akorát že to zrovna není něco, co by mě úplně zajímalo. A tak radši hledám místo na oběd. Tady už je to trochu zajímavější. Gastronomické nebe se prý nachází ve čtvrti Blloku, což byla za komunismu zcela uzavřená oblast, ke které ani neexistovaly veřejné mapy. Žili tady totiž pohlaváři režimu. Po revoluci ale uvolněné prostory obsadila spousta pěkných restaurací, hospůdek a kaváren.

Blloku je jen kousek od mého hotelu, takže jdu zase pěšky. Boty mám úplně durch už z předchozího úprku před deštěm, tak už je to jedno. Vzhledem k nachlazení, co se mě furt drží, by asi bylo lepší se venku moc nepromenádovat, ale spoléhám na to, že egyptské sluníčko mě zítra vyléčí během chvilky.

Mám obrovskou chuť na dolmu, což jsou listy vinné révy plněné mletým masem. Tohle jídlo se tradičně připravuje po celém regionu od Řecka, přes Turecko, po Írán. Takže spoléhám, že Albánie ještě není tak daleko, aby tady nešlo sehnat. Pár restaurací s dolmou v nabídce se mi povedlo vygooglit, ale jak je postupně obcházím, tak jsou buď zavřené, nebo dolmu na lístku nemají.

Když už jsem tak promáčený, že mě další chození nebaví, beru zavděk fancy restaurací Juvenilja a objednávám steak s pečenými brambory. Taky poslouží. Jdtlo je naprosto vynikající, ale připadám si tady hrozně nepatřičně. Jezdí sem evidentně převážně místní smetánka. Cenovka je ale i na zdejší poměry ještě vcelku v pohodě - i s pitím a dýškem platím cca 250 Kč.

Během oběda se stihlo rozpršet ještě víc. Oblačnost je tak hustá, že už se v podstatě stmívá, i když je teprve půl čtvrté. Chci to vzít zpátky do hotelu trochu špacírkou, ale na nábřeží řeky Lany na vlastní kůži poznám, že zdejší řidiči si užívají nahazování chodců vodou z kaluží. Deštník nedeštník, teď už jsem mokrý komplet, takže nejkratší cestou zpátky do hotelu.

Oblečení i boty se mi podařilo trochu usušit na topení, a tak po šesté hodině přece jen ještě jednou vyrážím. Chci udělat aspoň pár fotek té všudypřítomné vánoční výzdoby, i když v tom dešti to bude těžké. Plánuju udělat podobné kolečko, jako ráno, takže ze všeho nejdřív mířím na náměstí Skanderbeg. Vánoční stromy a trhy jsou krásně rozsvícené a odráží se na totálně zatopené ploše náměstí, kde teď není ani noha. Na dlouhou expozici bez stativu tohle fakt nejsou ideální podmínky, ale po dlouhém šaškování se mi daří vyfotit něco aspoň na mobil.

Pár fotek dělám ještě na hlavním bulváru Dëshmorët e Kombit, ale déšť už houstne natolik, že pořádně ani nevidím, kam jdu. A tak už vyřizuju jen poslední věc. Jdu se přesvědčit, že tam, kde mě letištní autobus vysypal, mě zítra i nabere. Zastávka je pěkně označená a dokonce je tady jízdní řád, což je na balkánské poměry něco nevídaného.

Chci už jen sehnat nějakou večeři a zapadnou do hotelu, ale cestou ještě potkávám velkou betonovou pyramidu. A na tuhle se, narozdíl od těch egyptských, kam se chystám zítra, dá vylézt. Na vrchol napočítám 119 schodů. Vzhledem ke tmě a dešti toho shora není zrovna moc vidět, ale aspoň jsem rád, že jsem nepřišel o jednu z mála zdejších památek. Byť i tahle samozřejmě pochází z dob Envera Hodži a původně byla dokonce postavena jako jeho vlastní muzeum.

No a teď už opravdu jen rychlý nákup, takeaway shawarma, a hezky do sucha na hotel. Když už je venku tak nevlídno, mám aspoň čas si trochu prostudovat, kam že to zítra vůbec letím.