Repoziční let do Tirany

7. prosince

Sára letí za rodinou přes Istanbul, zatímco já mířím do Tirany. Takže letíme oba z Terminálu 1 a jelikož máme odlet skoro ve stejný čas, dáváme si tentokrát smutné sbohem opravdu až u brány. Já se jdu pak ještě rychle nadlábnout do salonku, který je teď v rekonstrukci a je tedy přesunutý do takové podivné místnosti bez oken. Aspoň že řízečky a opečené brambory jsou k dispozici jako vždycky.

Letím s Ryanairem, takže z luxusu salonku se pokorně přesouvám do suterénu k autobusovému gatu. Na Flightradaru sleduju, že letadlo mám teprve někde nad Brnem, ale dav zpocených lidí v bundách a kulichách už se samozřejmě přetlačuje u zavřené přepážky. Já tentokrát sice cestuju s velkým báglem, ale poctivě jsem si dokoupil priority (která stála víc než letenka), tak nemám důvod se schovávat ve frontě a nastupuju až do posledního, téměř prázdného, autobusu.
Vzlétáme až po půl šeste odpolední, s téměř hodinovým zpožděním. Na to nejsem u Ryanairu vůbec zvyklý. To se budu muset v cíli nejspíš obejít bez on-time fanfáry.

Venku je tma jak v pytli a oblačnost je tak hustá, že není vidět absolutně nic. Tak mám aspoň čas rejdit po mapě Tirany a přemýšlet, co tam budu dělat. Albánii mám totiž jenom jako takový repoziční let, než se za nějakých 36 hodin vydám do severní Afriky. Ještě mi totiž zbývaly peníze na Ryanair poukázce, kterou jsem dostal od svých skvělých kolegů. Tak jsem koukal, kde bych je mohl proletět. No a Tirana byla za 4 stovky, přičemž z Tirany pak byly extrémně levné letenky do Káhiry, takže se to krásně sešlo.
V Tiraně přistáváme po slabé hodince a půl. Docela zírám, že tady mají samoobslužnou pasovou kontrolu nejen pro občany Albánie, ale i pro ty z EU. Já jdu ale k přepážce, protože chci albánské razítko. Pohraničník je sice nadšený, že jsem tady podruhé během jednoho roku, ale říká, že Albánie už razítka vůbec nepoužívá. Páni, tak to se mi stalo poprvé. Na žádost jsem razítko zatím vždycky dostal.
Autobus LUNA do centra města jezdí každou celou hodinu, což znamená, že mi to o pár minut ujelo a teď mám skoro hodinu. Obcházím nejdřív všechny bankomaty v hale, ale všechny chtějí neskutesné poplatky za výběr. Od 250 do 400 Kč. To je teda rekordní lichva. Aspoň že směnárna nabízí téměř středový kurz. A tak měním 30 dolarů, i když valuty jsem si původně chtěl šetřit hlavně na Káhiru. No a dál už nevím co. SIMku kupovat nechci, když jsem tady na takovou chvíli. A tak se pomalu šourám k autobusu. Cestou mě oslovuje spousta taxikářů, ale nejsou vůbec otravní. Stačí slušně odmítnout a dál se nevnucují.

Cením, že před autobusem stojí stojan s obří cedulí TIRANE a jízdním řádem. Mimo střední a západní Evropu tohle přece jen nebývá úplně běžné. Platím 400 leků (100 Kč) a můžu se nalodit, i když odjíždět se bude až za půl hodiny. Za to jsem taky vděčný, protože je dost zima, lehce prší, a já jsem už z domova odjížděl trochu nastydlý. V autobuse je dokonce wi-fi. Což se mi záhy hodí, protože si přes uličku přisednou dvě asi 50leté Češky, přičemž jedna z nich je vyloženě Brouk Pytlík. Všude byla, všechno zná a má hroznou potřebu se tím své kamarádce co nejvíc nahlas chlubit. Z kamarádky výrazu cítím, že už teď lituje, že se do tohohle vejletu nechala ukecat. Chvíli se tím tiše bavím, ale pak už je to k nevydržení a musím narazit sluchátka s muzikou. Ten pronikavý hlas trochu slyším i tak.
Vyjíždíme úplně přesně na čas ve 20:00. Mám z toho ještě větší radost než normálně, protože jedna z věcí, kterou se ženská vedle mě pořád chvástala, bylo i to, že ona "tyhle země" zná a že určitě pojedeme mnohem dřív, protože v "těchhle zemích" se podle jízdního řádu nikdy nejezdí.
Cesta odsýpá rychle, ale s blížícím se centrem se dostáváme do takřka teheránského provozu. Jsme asi kilometr od cíle, takže bych hrozně rád vystoupil, ale batoh mám dole a jelikož jsem nastupoval mezi prvními, tak bude zahrabaný úplně vzadu. Čekám tedy trpělivě až na příjezd na náměstí Skanderbeg, kde konečně vystupuju s devátou večerní. Cestou jsem měl aspoň čas pořádně sledovat ulice a nejvíc mě zaujalo, jak moc je všude vánočních dekorací.
Šíleně prší a fičí studený vítr, takže nemám náladu nikde okounět a běžím nejkratší cestou do hotelu. Cestou míjím podle Google map samé památky, ale v hustém dešti nemůžu ani trošku zvednout deštník, abych se rozhlédl okolo.

Do hotelu se naštěstí dostávám už po nějakých 10 minutách. Vítá mě velmi milá recepční, která mi dokonce nabízí čaj. Jak to tak ale u recepčních v dnešní době bývá, tak nemá ani šajna o lokalitě, kde hotel stojí. Když se ptám, jestli je poblíž nějaká shawarma nebo jakékoliv takeaway, které bych si mohl přinést na hotel, tak jenom zmateně přemýšlí, než řekne, že neví. Nevadí, poradím se s Google mapami.
Překvapuje mě, že jednolůžkový pokoj, který jsem si objednal, je fakt jednolůžkový, a ne dvoulůžko pro jednoho člověka. To se vidí zřídka. Jinak je to typicky balkánsky uspořádaný pokoj - v koupelně je okno, které vede do místnosti. Já teď jen zahazuju věci a jdu shánět shawarmu. To se mi naštěstí daří hned na hlavní ulici za rohem. Velmi milá obsluha mi nabízí čaj zdarma. Trochu mě teda zaráží cena - zrovna v Albánii bych čekal, že to bude levnější než 130 Kč. Ale jsem utahaný, nachcípaný, tak teď rozhodně nebudu zkoumat zdejší cenovou hladinu. Platím a honem do hotelu, najíst se a na kutě. Ať jsem zítra víc fresh.