Advent v severní Africe - cestopis

Evropskou business class do Káhiry

9. prosince

Budíček v 6 ráno. Je to brzo, ale jsem tak natěšený na káhirské sluníčko, že mi to ani nepřijde. Sprcha, rychle pobalit a už se kutálím po schodech na recepci. V hotelu je naprosté ticho a přítmí. Jemným zacinkáním klíčů budím asi 60letého nočního recepčního z podřimování. Omlouvá se, že takhle brzo nedostanu snídani a ptá se, jestli nechci aspoň kafe. "Ne!", vyhrknu zděšeně v první chvíli při vzpomínce na včerejší neskutečně nechutné kafe. "Děkuju, ale pospíchám na letiště," snažím se svou zbrklou reakci vysvětlit, protože přece jen nechci urazit.
Loučím se a vyrážím do časně ranního nevlídna. Slabě se rozednívá, pofukuje pěkně studený vítr a hlavně pořád prší. Ubytování jsem si každopádně booknul luxusně, po 10 minutách svižné chůze jsem na zastávce a autobus už tady dokonce stojí. Překvapuje mě, že tahle zastávka je teď ve městě jediný ostrůvek života, kde se to hemží lidmi. Jinak je všechno zavřené a nikde ani noha. Holt jižní zeměpisná šířka se nezapře.
Autobus se zaplňuje téměř do posledního místa a přesně v 7 vyjíždíme. Teda tohle ale bude pekelná jízda. Uřvané americké Insta girls, a ještě uřvanější Číňani, kteří vlastní konverzace obohacují o nahlas puštěné TikToky. Moje špuntová sluchátka, která spolehlivě odcloní i řvoucí nemluvně, jsou nahraná. S tímhle zvěřincem si neporadí. V tuhle brzkou hodinu mi všechno leze na nervy už tak nějak z principu, takže teď fakt trpím. Město je naštěstí opravdu liduprázdné, takže jízda je tentokrát svižná a o půl osmé už vystupuju na letišti.
Asi před týdnem mi aerolinky poslaly "bidding offer" na upgrade do business. Měl jsem nabídnout, kolik dám za sedadlo v business, a pokud nikdo nedá víc, dostanu upgrade já. Nabídl jsem 40 € na let do Káhiry a předvčírem mi k mému velkému překvapení přišla zpráva, že jsem upgrade dostal. Výhoda business je mimo jiné odbavené zavazadlo a toho chci hned teď využít. Jenže první dnešní let mám do Athén, kde budu přestupovat, no a ten je v economy. Tak si nejsem jistý, že to projde. Týpek na přepážce je ale extrémně v pohodě a hned říká, že to není vůbec problém a batoh mi odbavuje.
Teda zbavení se bagáže mi udělalo velkou radost. V Athénách bych totiž měl mít přes 5 hodin času, tak trochu doufám, že bych si mohl zajet někam na pobřeží na gyros, tzatziki, a možná si i skočit do moře. Letiště je totiž slabou čtvrt hodinku taxíkem od nejbližší pláže. To se ale ještě uvidí. Teď mířím nejkratší cestou do lounge na pořádnou snídani a, doufám, i dobré kafe.
Tiranské letiště má jenom jeden salonek, který se samozřejmě jmenuje Scanderbeg. A je pěkně stylový! Stěny na sobě mají reliéf imitující neopracovaný kámen a spolu s příjemným osvětlením připomíná prostor takovou útulnou jeskyni. Výběr jídla je perfektní, jako snídaně v Marriottu.
Po půl desáté se musím přesunout do přízemí mezi běžné smrtelníky. Letiště v Tiraně je maličké a je tu jen jedna řada gatů, odkud se nastupuje převážně autobusem. Jen dvě stojánky jsou přímo u budovy a nastupuje se na nich pěšky. Aegean má asi jako legacy aerolinka výhodu prestižního místa u budovy, takže narozdíl od souběžně boardujícího Wizzairu taktéž do Athén se já a moji spolucestující nemusíme mačkat v autobuse.
Jak jsem zvyklý létat převážně s low costy, kde je obratový čas kolem 20 minut, tak u legacy aerolinek vždycky zažívám kulturní šok, jak je všechno hrozně rozvláčné. Letušky se ladně vznáší uličkou a rozdávají karamelky, jako kdyby čas byl jen relativní pojem. Akorát že letový řád relativní není a pushback probíhá s půlhodinovým zpožděním. Wizzair už je tou dobou samozřejmě napůl cesty v Athénách. V zápětí ale dostáváme ještě jedno privilegium. Zatímco tři low cost letadla vyčkávají před vstupem na dráhu, my na runway vstupujeme středem, rolujeme na konec, děláme otočku o 180° a můžeme letět. Těžko říct, jestli si Aegean připlácí za přednost, nebo se ATC slitovalo nad naším zpožděním.
Po vzletu je chvíli pěkný výhled na albánské hory, pak ale vlétáme do husté oblačnosti. Tak mám aspoň čas se trochu porozhlédnout po letadle. Každé sedadlo má USB konektor na nabíjení. Wi-fi je překvapivě zdarma a zcela bez omezení - stačí být členem Miles+Bonus. Než stihnu prolistovat palubní magazín, přistává mi na stolku sendvič, bábovka a kelímek s Colou. Na hodinovém přískoku po Evropě absolutně bezkonkurenční servis! Jsem tak nadlábnutý z lounge, že to jídlo nemám šanci sníst. Ale balím ho do báglu, protože v noční Káhiře by se mi ještě mohlo hodit.
Jak nalétáme nad řecké východní pobřeží, oblačnost konečně úplně mizí a otevírají se krásné slunečné výhledy. Tak doufám, že tohle byly poslední mraky, které jsem na tomhle tripu viděl.
Přistáváme s víc než půlhodinovým zpožděním a čas se navíc posunul o hodinu dopředu, takže do terminálu vstupuju krátce před jednou hodinou. Navazující let odlétá v 5, takže musím udělat rychlé rozhodnutí, jestli vyrazit na pláž. Byl by to dobrý hec, ale tentokrát nakonec vítězí pohodlnost. Hlavně proto, že netuším, jaké jsou tady poměry na pasovce a security. Takže bych musel dorazit aspoň hoďku a půl před odletem, a to už by mi na tu plážovou návštěvu zbyla maximálně hodina.
Při pohledu na navigační cedule si uvědomuju, že mám trochu kuriózní zážitek. Athény jsou v Schengenu, ale já přestupuju z mimoschengenu do mimoschengenu. Pro tyhle případy je tu naštěstí speciální přepážka pasové kontroly, díky které si nemusím vyzvedávat odbavený bágl, což bych jinak při příletu z mimoschengenu musel. Pohraničník se ptá, jestli opravdu letím z Tirany do Káhiry. Nechápu otázku, když drží v ruce moji letenku, ale s úsměvem přikyvuju. Pak už jen rychlý průchod přes security a jsem v tranzitní části.
V Athénách je salonků hned několik a většina je ve druhém patře. Já ale s business letenkou můžu do Aegean lounge, která má jediná prestižní umístění až ve třetím patře. Salonek je obrovský, skoro prázdný, a výběr jídla je tak ohromný, že si říkám, že se snad budu muset do business class upgradovat častěji. Teď už jsem rád, že jsem nevyrazil na pláž. Tady si dám několik kol občerstvení. A vyvalím se s ním na úžasně pohodlná křesílka s výhledem na runway.
Čas v tomhle pohodlí neskutečně uteče a z rozjímání mě vytrhne až když na runwayi, za kterou už pomalu zapadá slunce, přistává fungl nová A320neo, která mě má odvézt do Káhiry. V aplikaci mi akorát cinkne upozornění, že začíná boarding. Čas klidit se. Teda ale mezi všemi salonky, ve kterých už jsem byl, neměl tenhle absolutně konkurenci.
Odlet do Káhiry probíhá stejně, jako když jsem před pár lety přes Athény letěl do Teheránu. Z prostorné odletové haly se musí po eskalátorech dolů, kde jsou ve stísněném prostoru jen tři gaty a kde probíhá dodatečná kontrola dokladů. V jednom tripreportu, co jsem četl, to pisatel označil přímočaře jako section for evil countries - zkrátka odlétá se odsud na Střední východ a do severní Afriky.
Gate v suterénu samozřejmě znamená, že přijdu o jednu výhodu business class a nebudu se moct uvelebit v letadle před všemi ostatními. Mám sice priority nástup, ale ten nástup je do autobusu, kam postupně přistupují i economy pasažéři.
Autobus nás veze na nějakou strašně vzdálenou stojánku, což je mi trochu podezřelé, takže kontroluju Flightradar a hned vidím, že se na poslední chvíli změnilo letadlo a místo fungl nové A320neo se poletí 16 let starou klasickou A320 ještě ve staré livery. Tak jsem zvědavý, jaký to nakonec bude zážitek. Za upgrade do business class jsem teď každopádně nesmírně vděčný, protože už samotná jízda autobusem byl docela saigon. Mladí Egypťani nevědomky soutěžili v tom, kdo zvládne z mobilu přehrát hlasitější Instagramový reel, a do toho spousta uřvaných dětí.
Do letadla nastupuju mezi posledními a tetelím se blahem. Není to samozřejmě kdovíjaké pohodlí - sedadla jsou stejná jako v economy, jen prostřední sedadlo je vždycky blokované. Nicméně hlavní výhoda je stejná jako u 1. třídy ve vlacích - nikdo tady není. Další výhody ale přichází vzápětí. Jen co dosednu, nabízí mi už letuška welcome drink a horký ručník. Stejně jako u letu z Tirany, i tady je zase na všechno spousta času. Já už ale dneska nikam nepospíchám a sedí se mi moc pohodlně, takže teď mě to vůbec netrápí, ba naopak.
Vzlétáme s půlhodinovým zpožděním, když zrovna venku mizí poslední sluneční paprsky. Letuška roznáší menu a spolu s ním egyptský příletový formulář. Jsem fakt rád, že to nebudu muset vyplňovat na letišti, ale musím od letušky vyžebrat ještě propisku, protože vzít si ji s sebou mě samozřejmě nenapadlo. A pak už objednávám lososa v medové omáčce se zeleným chřestem. Joo, tak tohle si nechám líbit. Po večeři ještě brownie a kafe, no a už pomalu přistáváme. Do Káhiry je to z Athén jen hoďka a půl.
Přiblížení na káhirské letiště probíhá od západu přes Gízu. Pyramidy v té tmě nevidím, zato ale vidím, že z husté zástavby na nás míří několik silných zelených laserů. Teda chudáci piloti, přistávání v těchhle tramtáriích asi musí být občas trochu o ústa.
Na runway každopádně dosedáme přesně v 19 hodin a potom snad čtvrt hodiny rolujeme na stojánku. Letiště je k mému překvapení obrovské! Výstup je díky bohu po mostě, takže využívám ještě poslední výhodu business class - letadlo můžu opustit jako první. Všude je plno vojáků a policistů s dlouhými zbraněmi. Ještě před pasovou kontrolou platím na přepážce banky 25 dolarů v hotovosti za "vízum". Fakt by mě zajímalo, ve kterých dalších zemích se vízum kupuje v bance... Nevím, proč tomu neříkají prostě vstupní poplatek.
Fronta na pasovou kontrolu je neskutečně dlouhá. V tom si ale všímám, že z business class příplatku vydoluju přece jen ještě jednu výhodu. Aerolinky ze Star Alliance, což je i Aegean, mají na pasovce speciální přepážku pro svoje business class cestující, kde není ani noha. Tak to nemá chybu. Slečna, co před přepážkou kontroluje letenky, na mě sice kouká trochu nedůvěřivě, protože na gatu v Athénách mi z letenky nechali jen útržek, ale nakonec se mi povede vysvětlit, že fare type C je business class.
Policista u pasovky by nemohl být víc nezúčastněný. Sotva mi odpoví na pozdrav. Jen si bere příletový formulář, lepí do pasu vízový štítek, bouchá razítko a beze slova mi podává pas. Tak jsem v Egyptě! Země číslo 44.
Byla to taková rychlovka, že na bagáž budu podle informační tabule čekat cca 20 minut. Takže aspoň stíhám koupit SIMku, protože všichni zdejší operátoři mají stánky okolo bagážových karuselů. Jdu na jistotu k operátorovi Telecom, který má prý příšerné pokrytí mimo Káhiru. Jenže já Káhiru opouštět nebudu, takže mě zajímá hlavně cena, kterou má Telecom bezkonkurenční. Nejmenší balíček 30 GB je za nějakých 250 Kč. Chlapík ve stánku mluví perfektně anglicky a je mega ochotný. Jen co SIMku zprovozní, vyjíždí mi za zády na karuselu můj batoh. Teda všechno jde zatím jak na drátkách. To jsem v Egyptě fakt nečekal.
Moje nadšení ale v zápětí zchladí směnárna. Stoupám si k okénku a několikrát pozdravím, ale týpek mě má úplně na salámu a sjíždí reelsy na Instagramu. Musím se smát, vlastně vůbec nevím, jak s tou situací naložit. Když v tom přichází ke směnárně další chlapík a nese dva KFC kyblíky. Suše mi oznámí, že mají pauzu a jde dovnitř za kolegou. Z toho teda moc radost nemám. Zrovna peníze jsem fakt chtěl vyřídit v tranzitní části, protože venku čekám dost šrumec. Ale bankomat tady není, tak mi nic jiného nezbývá.
Vycházím z tranzitní zóny připravený na nejhorší, a...nic. V hale je naprostý klid. Skoro nikdo tady není, jen pár dalších cestujících. Žádní taxikáři nebo naháněči. Nechápu, ale jsem rád. Směnárna v hale má sice taky pauzu, ale aspoň je tady bankomat, který po mně překvapivě ani nechce žádný poplatek. Káhira zatím dost boduje. Zvolil jsem k výběru 5000 liber a částka mi vyjíždí ve stolibrových bankovkách. Takže slušný štos. No a teď už se jen dostat do centra.
Opouštím terminál a teď teprve vidím, proč bylo uvnitř takové podezřelé ticho. Prostor před terminálem hlídá policie a pouští do něj jen cestující s letenkou. Takže taxikáři jsou namydlení a pokřikují na lidi až z protilehlého chodníku. Já jsem si včera zjistil, že do centra Káhiry jezdí normálně MHD, a to autobus 356. Takže si jdu stoupnout na zastávku, která je přímo na okraji střežené zóny.
Na zastávce stojím úplně sám. Taxikáři na mě pokřikují, že tady žádný autobus nejezdí a že do centra se musí jedině taxíkem. Ukazuju na digitální odjezdovou tabuli, na které svítí nejbližší odjezd za 2 minuty. Mimochodem, digitální tabule s real-time odjezdy autobusu, to člověk nenajde ani ve většině Evropy. V Egyptě jsem to fakt nečekal ani v nejmenším. Než autobus přijede, vloudí se jeden z taxikářů nenápadně až ke mně na zastávku a tichým hlasem se mě snaží přesvědčit, že na autobus čekám marně. Udělá mi velkou radost, když mu vítězoslavně můžu ukázat, jak autobus právě přijíždí.
Autobus není označený číslem, ale má na sobě napsáno BUS STATION, tak nastupuju. Řidič nechce žádné peníze, tak začínám tušit, že to bude jen nějaký letištní shuttle. Vůz je skoro prázdný, ale pár Egypťanů s kufry tady je, takže někam snad dojedu. Stavíme ještě u vedlejšího terminálu a pak u několika parkovišť, kde Egypťani vystupují a teď už jsem v autobuse sám. Po chvíli ale opravdu zajíždíme na autobusové stanoviště. Spousta letištních zaměstnanců v uniformách, od uklízečů, přes check-in agenty, po letušky. Není tady žádný cizinec a vlastně ani egyptští turisté.
Svůj autobus nemusím dlouho hledat - linka 356 je jediná, která má na sobě ceduli psanou latinkou (další bod pro Káhiru). Platím řidiči 11 egyptských liber, což je v přepočtu 5 korun a za chvíli vyjíždíme. Se mnou jedou jen tři další cestující.
Prvních 20 minut svištíme po dálnici, kde je ve směru z Káhiry pekelná zácpa, ale v našem směru je to skoro bez provozu. Sjíždíme až u hlavního egyptského nádraží Ramses a tady začíná ten pravý šrumec. Hlava na hlavě a kapota na kapotě. Překřikující se prodejci, troubící auta. Je 9 hodin večer a na ulicích je neskutečně živo. Na tohle jsem se těšil!
Nevím, kam přesně autobus jede, ale zatím se pořád blížíme k mému hotelu. Před půl desátou zajíždíme na temný plácek s pár zaparkovanými autobusy pod dálničním mostem a řidič mě jako posledního zbývajícího cestujícího posílá ven. Konečná. Vypadá to pěkně shady, ale jsem přímo za budovou Egyptského muzea a asi kilometr od svého hotelu. Čekal jsem, že po mně okamžitě půjdou přinejmenším taxikáři, jak to u autobusáků bývá, ale všichni mě mají na salámu. A to mám na zádech obří, zářivě modrý batoh, který mě už tak z půl kilometru identifikuje jako turistu.
Vykračuju si po hlavní třídě Talaat Harb a zatím jsem jako u vytržení. Město je ohromně živé, všechny obchody jsou otevřené a je tu spousta světla. Překvapuje mě ale množství vojáků a policistů v plné polní. U náměstí jsou dokonce zaparkované dva Antony plné policistů. V Sýrii včera padl Assadův režim, a tak první, co mě napadá, je, že se egyptská vláda chce radši pojistit proti novému Arabskému jaru.
V trafice kupuju velkou lahev vody, protože kohoutková voda se v Káhiře nedoporučuje ani k čištění zubů, a pak už přicházím ke koloniálnímu činžáku z přelomu 19. a 20. století. Vstupní dveře jsou otevřené dokořán, jak to na Středním východě bývá. V mramorových schodech jsou "vyjeté koleje" od podrážek lidí. Fascinující, to jsem ještě neviděl. Můj hotel nezabírá celý dům, ale jen 4. patro. Je tady sice výtah, ale ten od pohledu prošel naposledy nějakou revizí cca v roce 1950, takže beru schody. S těžkým báglem to dá zabrat, ale aspoň si prohlédnu celý dům. Schodiště je jako v nějakém postapokalyptickém filmu. Většina světel nesvítí, některá problikávají. Na oknech je takový nános špíny, že jsou to spíš okenice. Poslední výmalba byla hádám taky někdy v 50. letech.
Konečně 4. patro. Recepce hotelu je postavená přímo na hlavní chodbě. Recepční Amin samozřejmě strká můj pas do kopírky a pak mu předávám asi tak půl kila bankovek. 4 noci pobytu mě tady stojí necelých 2500 Kč, ale v těch stolibrových bankovkách se to pronese.
Můj pokoj je ještě lepší, než jak jsem si ho představoval. Z ulice je slyšet typický blízkovýchodní šrumec, ale jsem dostatečně vysoko, aby to znělo jakoby z dálky a nerušilo to. Pokoj je ohromně prostorný a má minimálně třímetrový strop. A hlavně je tady balkon! S parádním výhledem, protože většina okolních budov je nižší. Mimo jiné mám jako na dosah zvonici Kostela svatého Josefa. No tady se mi bude líbit! K večeři beru zavděk sendvičem z ranního letadla, a pak už hezky do postele, ať si zítra užiju celý den.

Na pokračování se pracuje...