Advent v severní Africe - cestopis

Repoziční let do Tirany

7. prosince

Sára letí za rodinou přes Istanbul, zatímco já mířím do Tirany. Takže letíme oba z Terminálu 1 a jelikož máme odlet skoro ve stejný čas, dáváme si tentokrát smutné sbohem opravdu až u brány. Já se jdu pak ještě rychle nadlábnout do salonku, který je teď v rekonstrukci a je tedy přesunutý do takové podivné místnosti bez oken. Aspoň že řízečky a opečené brambory jsou k dispozici jako vždycky.
Letím s Ryanairem, takže z luxusu salonku se pokorně přesouvám do suterénu k autobusovému gatu. Na Flightradaru sleduju, že letadlo mám teprve někde nad Brnem, ale dav zpocených lidí v bundách a kulichách už se samozřejmě přetlačuje u zavřené přepážky. Já tentokrát sice cestuju s velkým báglem, ale poctivě jsem si dokoupil priority (která stála víc než letenka), tak nemám důvod se schovávat ve frontě a nastupuju až do posledního, téměř prázdného, autobusu.
Vzlétáme až po půl šesté odpolední, s téměř hodinovým zpožděním. Na to nejsem u Ryanairu vůbec zvyklý. To se budu muset v cíli nejspíš obejít bez on-time fanfáry.
Venku je tma jak v pytli a oblačnost je tak hustá, že není vidět absolutně nic. Tak mám aspoň čas rejdit po mapě Tirany a přemýšlet, co tam budu dělat. Albánii mám totiž jenom jako takový repoziční let, než se za nějakých 36 hodin vydám do severní Afriky. Ještě mi totiž zbývaly peníze na Ryanair poukázce, kterou jsem dostal od svých skvělých kolegů. Tak jsem koukal, kde bych je mohl proletět. No a Tirana byla za 4 stovky, přičemž z Tirany pak byly extrémně levné letenky do Káhiry, takže se to krásně sešlo.
V Tiraně přistáváme po slabé hodince a půl. Docela zírám, že tady mají samoobslužnou pasovou kontrolu nejen pro občany Albánie, ale i pro ty z EU. Já jdu ale k přepážce, protože chci albánské razítko. Pohraničník je sice nadšený, že jsem tady podruhé během jednoho roku, ale říká, že Albánie už razítka vůbec nepoužívá. Páni, tak to se mi stalo poprvé. Na žádost jsem razítko zatím vždycky dostal.
Autobus LUNA do centra města jezdí každou celou hodinu, což znamená, že mi to o pár minut ujelo a teď mám skoro hodinu. Obcházím nejdřív všechny bankomaty v hale, ale všechny chtějí neskutečné poplatky za výběr. Od 250 do 400 Kč. To je teda rekordní lichva. Aspoň že směnárna nabízí téměř středový kurz. A tak měním 30 dolarů, i když valuty jsem si původně chtěl šetřit hlavně na Káhiru. No a dál už nevím co. SIMku kupovat nechci, když jsem tady na takovou chvíli. A tak se pomalu šourám k autobusu. Cestou mě oslovuje spousta taxikářů, ale nejsou vůbec otravní. Stačí slušně odmítnout a dál se nevnucují.
Cením, že před autobusem stojí stojan s obří cedulí TIRANE a jízdním řádem. Mimo střední a západní Evropu tohle přece jen nebývá úplně běžné. Platím 400 leků (100 Kč) a můžu se nalodit, i když odjíždět se bude až za půl hodiny. Za to jsem taky vděčný, protože je dost zima, lehce prší, a já jsem už z domova odjížděl trochu nastydlý. V autobuse je dokonce wi-fi. Což se mi záhy hodí, protože si přes uličku přisednou dvě asi 50leté Češky, přičemž jedna z nich je vyloženě Brouk Pytlík. Všude byla, všechno zná a má hroznou potřebu se tím své kamarádce co nejvíc nahlas chlubit. Z kamarádky výrazu cítím, že už teď lituje, že se do tohohle vejletu nechala ukecat. Chvíli se tím tiše bavím, ale pak už je to k nevydržení a musím narazit sluchátka s muzikou. Ten pronikavý hlas trochu slyším i tak.
Vyjíždíme úplně přesně na čas ve 20:00. Mám z toho ještě větší radost než normálně, protože jedna z věcí, kterou se ženská vedle mě pořád chvástala, bylo i to, že ona "tyhle země" zná a že určitě pojedeme mnohem dřív, protože v "těchhle zemích" se podle jízdního řádu nikdy nejezdí.
Cesta odsýpá rychle, ale s blížícím se centrem se dostáváme do takřka teheránského provozu. Jsme asi kilometr od cíle, takže bych hrozně rád vystoupil, ale batoh mám dole a jelikož jsem nastupoval mezi prvními, tak bude zahrabaný úplně vzadu. Čekám tedy trpělivě až na příjezd na náměstí Skanderbeg, kde konečně vystupuju s devátou večerní. Cestou jsem měl aspoň čas pořádně sledovat ulice a nejvíc mě zaujalo, jak moc je všude vánočních dekorací.
Šíleně prší a fičí studený vítr, takže nemám náladu nikde okounět a běžím nejkratší cestou do hotelu. Cestou míjím podle Google map samé památky, ale v hustém dešti nemůžu ani trošku zvednout deštník, abych se rozhlédl okolo.
Do hotelu se naštěstí dostávám už po nějakých 10 minutách. Vítá mě velmi milá recepční, která mi dokonce nabízí čaj. Jak to tak ale u recepčních v dnešní době bývá, tak nemá ani šajna o lokalitě, kde hotel stojí. Když se ptám, jestli je poblíž nějaká shawarma nebo jakékoliv takeaway, které bych si mohl přinést na hotel, tak jenom zmateně přemýšlí, než řekne, že neví. Nevadí, poradím se s Google mapami.
Překvapuje mě, že jednolůžkový pokoj, který jsem si objednal, je fakt jednolůžkový, a ne dvoulůžko pro jednoho člověka. To se vidí zřídka. Jinak je to typicky balkánsky uspořádaný pokoj - v koupelně je okno, které vede do místnosti. Já teď jen zahazuju věci a jdu shánět shawarmu. To se mi naštěstí daří hned na hlavní ulici za rohem. Velmi milá obsluha mi nabízí čaj zdarma. Trochu mě teda zaráží cena - zrovna v Albánii bych čekal, že to bude levnější než 130 Kč. Ale jsem utahaný, nachcípaný, tak teď rozhodně nebudu zkoumat zdejší cenovou hladinu. Platím a honem do hotelu, najíst se a na kutě. Ať jsem zítra víc fresh.

Deštivá Tirana

8. prosince

Po včerejším brzkém zalehnutí dneska taky docela brzo vstávám. O půl deváté už jsem na snídani. Když koukám na předpověď, tak jsem za to rád, protože zatímco teď je venku slunečno, v poledne má začít pršet a nepřestane až do zítřka. Tak si snad aspoň něco z města prohlédnu. Hotelová snídaně je každopádně nic moc. Úplně vysušená míchaná vajíčka a vyloženě ledové a navíc nechutné kafe. Kávu se rozhodnu vrátit, ale prý je studená proto, že jsem do ní chtěl mléko. Tak prosím o novou kávu bez mléka, kterou dostávám zhruba v pokojové teplotě. No nic, vypiju to a ve městě snad splaším nějakou kavárnu.
S devátou hodinou vyrážím ven. Ulice jsou ještě mokré z nočního deště a za chvíli má pršet znovu. Teď je ale každopádně nádherně. Sluníčko a nebál bych se říct teplo. Jdu tak nějak bezcílně, kam mě nohy nesou. Všechny ulice lemují aleje a stromy jsou teď krásně podzimně obsypané pestrobarevnými listy. Zatím není vyloženě na co koukat, ulice jsou tvořené převážně bytovkami z druhé poloviny minulého století. Jako nejvýraznější památka se tváří mešita Namazgja, která je postavená v klasickém osmanském stylu, ale je to paradoxně současná stavba a otevřeli ji teprve před 2 měsíci.
Jelikož je neděle, tak je ve městě každopádně takhle ráno klid a v kombinaci s měkkým sluncem a barevnými stromy velmi příjemná atmosféra. Nohy mě nakonec dovedou na náměstí Skanderbeg, kde se přirozeně sbíhají všechny hlavní ulice. Tady se to akorát začíná probouzet k životu. Stánkaři na adventním trhu postupně otevírají, stejně jako podniky okolo náměstí, a postupně přicházejí návštěvníci. Uprostřed stojí tři vánoční stromy a betlém. V rohu se tyčí minaret a zároveň i kostelní věž. Stojí tu i brutalistní stavby z minulého století a na zbylých volných místech probíhá výstavba moderních věžáků. Notnou chvíli strávím na lavičce v rohu náměstí a jenom sleduju ten počínající cvrkot.
No a teď vlastně nevím, co dál. Tirana rozhodně není město, které by oplývalo památkami. Vyplývá to jednak z toho, že významným sídlem se stala až po první světové válce, a jednak z řádění komunistického režimu, kdy se komunističtí plánovači samozřejmě nedokázali udržet na uzdě a historické části se rozhodli co nejvíce zdevastovat k obrazu svému.
Jak ale postupně pokračuju dál od náměstí, tak musím říct, že ve 21. století patrně pro Tiranu nastala zlatá éra. Veřejný prostor je o dost lépe udržovaný než v Praze. Bezchybná čistota, jednotný mobiliář v perfektním stavu, chodníky kvalitně vydlážděné, a většinu ulic lemují dobře udržované aleje. A co mě překvapuje nejvíc, jsou oddělené cyklostezky. Tak už i Albánie tohle dokáže lépe než Praha...
Ačkoliv tady tedy není úplně nic konkrétního k vidění, hrozně příjemně se tu jen tak plátěnkuje. Jen v poledne se velmi rychle zatahuje a začíná pěkně zprudka pršet. A tak ještě rychle kupuju v náhodné kavárničce vynikající take away lungo, a běžím rychle na hotel. Nejenom pro deštník, ale taky vymyslet, co tady ještě zbytek dne budu dělat.
Z rychlého researche naznám, že z města už jsem viděl fakt prakticky všechno. Jediné, co různé cestovatelské stránky a blogy ještě doporučují, jsou bunkry z dob komunismu. V téhle oblasti má být Tirana fakt špičkou. Akorát že to zrovna není něco, co by mě úplně zajímalo. A tak radši hledám místo na oběd. Tady už je to trochu zajímavější. Gastronomické nebe se prý nachází ve čtvrti Blloku, což byla za komunismu zcela uzavřená oblast, ke které ani neexistovaly veřejné mapy. Žili tady totiž pohlaváři režimu. Po revoluci ale uvolněné prostory obsadila spousta pěkných restaurací, hospůdek a kaváren.
Blloku je jen kousek od mého hotelu, takže jdu zase pěšky. Boty mám úplně durch už z předchozího úprku před deštěm, tak už je to jedno. Vzhledem k nachlazení, co se mě furt drží, by asi bylo lepší se venku moc nepromenádovat, ale spoléhám na to, že egyptské sluníčko mě zítra vyléčí během chvilky.
Mám obrovskou chuť na dolmu, což jsou listy vinné révy plněné mletým masem. Tohle jídlo se tradičně připravuje po celém regionu od Řecka, přes Turecko, po Írán. Takže spoléhám, že Albánie ještě není tak daleko, aby tady nešlo sehnat. Pár restaurací s dolmou v nabídce se mi povedlo vygooglit, ale jak je postupně obcházím, tak jsou buď zavřené, nebo dolmu na lístku nemají.
Když už jsem tak promáčený, že mě další chození nebaví, beru zavděk fancy restaurací Juvenilja a objednávám steak s pečenými brambory. Taky poslouží. Jídlo je naprosto vynikající, ale připadám si tady hrozně nepatřičně. Jezdí sem evidentně převážně místní smetánka. Cenovka je ale i na zdejší poměry ještě vcelku v pohodě - i s pitím a dýškem platím cca 250 Kč.
Během oběda se stihlo rozpršet ještě víc. Oblačnost je tak hustá, že už se v podstatě stmívá, i když je teprve půl čtvrté. Chci to vzít zpátky do hotelu trochu špacírkou, ale na nábřeží řeky Lany na vlastní kůži poznám, že zdejší řidiči si užívají nahazování chodců vodou z kaluží. Deštník nedeštník, teď už jsem mokrý komplet, takže nejkratší cestou zpátky do hotelu.
Oblečení i boty se mi podařilo trochu usušit na topení, a tak po šesté hodině přece jen ještě jednou vyrážím. Chci udělat aspoň pár fotek té všudypřítomné vánoční výzdoby, i když v tom dešti to bude těžké. Plánuju udělat podobné kolečko, jako ráno, takže ze všeho nejdřív mířím na náměstí Skanderbeg. Vánoční stromy a trhy jsou krásně rozsvícené a odráží se na totálně zatopené ploše náměstí, kde teď není ani noha. Na dlouhou expozici bez stativu tohle fakt nejsou ideální podmínky, ale po dlouhém šaškování se mi daří vyfotit něco aspoň na mobil.
Pár fotek dělám ještě na hlavním bulváru Dëshmorët e Kombit, ale déšť už houstne natolik, že pořádně ani nevidím, kam jdu. A tak už vyřizuju jen poslední věc. Jdu se přesvědčit, že tam, kde mě letištní autobus vysypal, mě zítra i nabere. Zastávka je pěkně označená a dokonce je tady jízdní řád, což je na balkánské poměry něco nevídaného.
Chci už jen sehnat nějakou večeři a zapadnou do hotelu, ale cestou ještě potkávám velkou betonovou pyramidu. A na tuhle se, narozdíl od těch egyptských, kam se chystám zítra, dá vylézt. Na vrchol napočítám 119 schodů. Vzhledem ke tmě a dešti toho shora není zrovna moc vidět, ale aspoň jsem rád, že jsem nepřišel o jednu z mála zdejších památek. Byť i tahle samozřejmě pochází z dob Envera Hodži a původně byla dokonce postavena jako jeho vlastní muzeum.
No a teď už opravdu jen rychlý nákup, takeaway shawarma, a hezky do sucha na hotel. Když už je venku tak nevlídno, mám aspoň čas si trochu prostudovat, kam že to zítra vůbec letím.

» Pokračování - Evropskou business class do Káhiry