Zimní útěk za sluncem na Balkán - cestopis

Vzhůru zpátky do zimy

9. února

Budíček o půl sedmé byl po tomhle idylickém roadtripu dost nelidský, ale nevyhnutelný. Trajekt odplouvá o půl deváté, k přístavu potřebujeme projet nejenom tu úzkou pobřežní cestu, ale i se protlouct celým městem, a vlastně pořádně nevíme, kde se nalodit. V rychlosti snídáme a už táhneme bagáž do auta.
Dáváme poslední sbohem krásné vilce a chceme vyjet, když nás zastaví majitelka. Vybíhá z domu v županu a chce se rozloučit. A nejen to. Samozřejmě se vyptává, kde jsme všude byli a co máme v plánu dál. Snažím se konverzaci trochu neslušně utnout s tím, že nám o půl deváté odplouvá trajekt, ale opět narážíme na jižanskou kulturní bariéru, kde jakákoliv snaha o dochvilnost je nemilosrdně sabotována. Jak padne půl osmá, vyřeším to podáním ruky a spoléhám, že to bude dostatečně silný signál. Zabralo to, vyrážíme.
Zatáčky na pobřežní silnici teď řežu, co to dá. Tady se mi daří nahnat nějaký čas, ale s příjezdem do města se dostáváme do nefalšované ranní špičky. Řidiči troubí a předvádí v kolonách takové balkánské manévry, až trnu, že tady ještě na poslední chvíli schytáme nějakou bouračku. Ale daří se nám projet a příjezd k přístavnímu terminálu je naštěstí dobře značený, takže ani nebloudíme. V 8:20 dostáváme na check-in přepážce boarding passy, máme to tak tak.
Když klušu zpátky k autu, přidávají se ke mně dvě mladé slečny s obřími batohy a prosí o svezení. K lodi jsou to prý dva kilometry a to nemají šanci stihnout doběhnout. K těm dvěma kilometrům jsem byl trochu skeptický, ale areálem přístavu nakonec projíždíme fakt daleko. To by pěšky opravdu nedoběhly. Tak jsme svezli svoje první stopařky.
Naloďujeme se jako jedno z posledních aut a personál má fakt vymakaný systém, jak vozidla srovnat. Projíždím posledním volným pruhem na konec paluby a chlapík ve vestě říká, ať vůbec nepřemýšlím a jenom točím volantem tak, jak mi bude ukazovat. Chce to dost sebezapření, ale držím se instrukcí a nakonec se nám v uzoučkém prostoru povede otočit o 180° a elegantně vmanévrovat do posledního volného místa ve třetím z pěti pruhů. Teda klobouk dolů. Chlapík takhle osobně koriguje každé ze zbývajících aut a paluba je nakonec zaplněná do posledního centimetru čtverečního.
Přesouváme se z auta na horní palubu pro kafe a loď za mocného troubení odplouvá. Slunce teprve vylézá zpoza korfských kopců, takže vzdalující se ostrov sledujeme jenom chvíli a pak se musíme uklidit dovnitř, protože na otevřené hladině je dost kosa.
V 10 se vyloďujeme v Igoumenitsi a další směr je jasný. Kochací jízda po Jadranské magistrále cestou na jih byla úžasná, ale teď musíme před zážitky upřednostnit rychlost. Takže do Čech pojedeme přes Srbsko, kudy vede téměř celou cestu dálnice.
Nájezd na dálnici A2 směrem na Soluň je přímo vedle přístavu. A hned za nájezdem vidím, že s těmi 7 litry benzínu, co jsem včera nabral, moc daleko nedojedeme. Stoupáme do hor. A stoupáme pekelně zprudka. Takhle drsné sklonové poměry jsem na dálnici ještě nezažil. Scala poslušně tahá 130 km/h, ale slyším, jak se v nádrži dělá vír. Předjíždíme jedno auto za druhým, většina se jich v pravém pruhu vleče odhadem max 80 km/h. Jsou to vesměs 15 a víc let stará auta, tak nevím, jestli z nich řidiči víc nevytáhnou, nebo tady jen nechtějí na benzínu nechat půl výplaty.
Na prvních 10 kilometrech nastoupáme 300 výškových metrů, načež o 100 klesáme a pak stoupáme dalších 300. Stavba je neuvěřitelně působivá. Prudká stoupání po úbočí hor střídají majestátní viadukty přes údolí a dlouhé tunely.
Po 150 kilometrech, v tisíci metrech nad mořem a po celkem nastoupaných dvou tisících výškových metrech, máme dojezd skoro na nule a stavíme na dálniční Shellce. Lituju, že jsem si nevyfotil totem s cenami, protože dražší benzín je podle mě maximálně někde v Antarktidě. 2,29 € za litr. "Plnou?", ptá se pikolík, který hned přiskočí k autu a bere do ruky pistoli. "Ne!", vykřikuju v panice, "sedm litrů." "Sedm litrů?", zvedá obočí. "Ano!", odpovídám rezolutně a pikolík za lehkého kroucení hlavou strká pistoli do nádrže.
Dálnici opouštíme po víc než 200 kilometrech u Kozani a měníme směr z východního na severní. Dál sice ještě chvíli pokračuje rychlostní silnice, ale ta už je bez poplatku. Za mýtné platíme 6 €. Absolutně nechápu, jak takhle monumentální infrastruktura může být takhle levná. Tak to je taková kompenzace za ten drahý benzín.
Čtyřproudá rychlostní silnice se střídá s velmi solidní jedničkou, takže rychlostí se točíme kolem úsporných 100 km/h. Máme to necelých 100 kilometrů k makedonské hranici a zbytek cesty už více méně jen zlehka klesáme Ptolemaiskou pánví obklopenou dvoutisícovými vrcholky. Takže samé příznivé podmínky pro prodloužení dojezdu.
Na dohled od hranic sjíždíme do posledního většího řeckého městečka Florina. Chceme najít nějaké slušnější kafe, ať nemusíme kupovat na benzínce. Nakonec ani nemusíme až do města, protože přímo na výpadovce je součástí místního autoservisu pobočka Costa Coffee. Teda je to tady jako pěst na oko. Připadám si zase trochu jako na Středním východě, kde je u prodejců běžné vytisknout si ceduli nějaké západní firmy a lákat tím zákazníky. No, ať je to jak chce, tak kafe je z pákového kávovaru a je dost dobré, takže to nebudeme dál zkoumat.
Těch posledních 10 kilometrů k hranicím svištíme už zase po plnohodnotné dálnici. Jen teda na posledním kilometru blokuje pravý pruh několik blikajících policejních aut a těsně před hranicí nás jeden policista zastavuje. "Jeďte pomalu a opatrně," říká lámanou angličtinou. V tu chvíli si všímám, že kousek za ním doutná uprostřed silnice hromada nějakého bordelu. A dál jsou na vozovce cikcak rozestavěné traktory a další zemědělská technika s pověšenými transparenty. Některé z nich jsou i v angličtině, takže aspoň víme, že jde o protest proti levnému dovozu z Makedonie.
Hraniční přechod je podobný bordel, jako byl ten s Albánií, kudy jsme projížděli před týdnem. Musíme zaparkovat a jít s doklady k přepážce. Takže to je evidentně nějaká řecká specialita. Průjezd přes přechod není chráněný žádnou závorou. Aspoň že nás tentokrát nikdo neseřve. Přetáčíme hodinky o hodinu zpět a popojíždíme na makedonskou stranu, kde je to všechno zase zcela profesionální. Budova přechodu zjevně pochází z dob Jugoslávie, protože má dost zajímavou brutalistní architekturu.
Od hranic je to po okresce rovných 20 kilometrů do města Bitola. Auto ukazuje přesně takový dojezd a zároveň hlásí ztrátu tlaku v pneumatikách. Hádám, že to bude rychlým ochlazením, protože z nějakých 20 stupňů na pobřeží jsme teď v pouhých 10°C. Ale stejně bych to radši zkontroloval. Míjíme samé pochybné benzínky s historickými jugoslávskými stojany, kde se mi moc stavět nechce. Takže když po příjezdu do Bitoly konečně vidíme moderní benzínku, tak hned stavíme, byť je to Lukoil. Ostatně už nemáme na výběr. Auto hlásí dojezd 0.
Do nádrže se nakonec vejde 49 litrů, tak to jsme měli dost o fous. Stálo to za to, protože benzín tady stojí necelých 30 Kč, takže prakticky polovinu toho, co v Řecku. K tomu beru za 60 Kč pětilitrovou zimní směs do ostřikovačů Nádhera. Lukoil ale bohužel nemá kompresor na dohuštění pneumatik, a tak opouštíme Bitolu a míříme dál na sever. Podle map to mělo být po dálnici, ale je to jen taková dost mizerná jednička.
Na první pumpě, kterou míjíme, kompresor mají, ale je nefunkční. Na další pumpě po připojení hadičky zjistím, že ta má v sobě obrovskou díru, takže místo dohuštění nám z pneumatiky úspěšně upustím. Teda začíná to být slušná frustrace. A navíc už máme pěkný hlad a to se pak problémy obecně řeší blbě. A tak sjíždíme do města Prilep, že si ještě dáme jedno pořádné balkánské jídlo. Výhoda zemí mimo EU na takovýchhle roadtripech je, že se většinou dá zaparkovat všude a zadarmo. Takže auto necháváme na okraji zdejšího bazaru a jdeme hledat jídlo.
O Prilepu jsme doteď nikdy v životě neslyšeli. Je to klidné městečko, kde je i centrum složené jen z jedno až dvoupatrových domků. A většina z nich má v přízemí obchůdek nebo hospůdku. My nemáme zdejší hotovost, takže míříme přímo do hlavní části bazaru, kde to bude, doufáme, trochu připravené na turisty a buď budou brát karty, nebo tam aspoň bude bankomat. Zajímavé je, že jsme v téhle nejstarší části města zatím neviděli ani jeden minaret. Mešity jsou přitom v Makedonii dost běžné, ostatně třetinu populace tvoří muslimové.
Překvapí nás hned první hospůdka Aj Po Edna. Dveře jsou sice totální portál do 90. let, ale karty tu berou. Mám normálně flashbacky z návštěv restaurací s rodiči, když jsem byl malý. Zakouřený interiér se dvěma vrstvami ubrusů, všechno jídlo voní po friťáku, podává se se zeleninovou oblohou, a atmosféru doplňuje z reproduktorů album Erasure. Extrémní nostalgie. Objednáváme vepřové ražniči s hranolky a nasáváme atmosféru tohohle výletu do minulosti.
Číšník se během jídla přijde zeptat nejen na to, jak nám chutná, ale taky na to, odkud jsme. Když zjistí, že z Prahy, přinese nám čaj na turecký způsob, prý na účet podniku. Podobná vřelá gesta se mi stala už mnohokrát a pořád vlastně nevím, čím si zrovna jako Češi zasloužíme na Balkáně takovou pohostinnost.
Restauraci opouštíme se západem slunce, jsme skvěle najedení a spokojení. Na výpadovce z města potkáváme velkou benzínku Makpetrol, kde mají konečně funkční kompresor, takže dohušťuju kola a teď už půjde určitě všechno jako po másle.
Míříme teď na východ, směrem k jediné dokončené makedonské dálnici A1, která spojuje řeckou Soluň se srbským Nišem. Ve zpětných zrcátkách sledujeme poslední zbytky slunečních paprsků. Je to smutný pohled, protože tak nějak tušíme, že po dvou týdnech u moře se tímhle se sluníčkem na nějakou dobu loučíme.
Před šestou hodinou, už po setmění, najíždíme na dálnici. Dál je to dost nuda. Dálnice je prázdná, okolo tma. Skopji míjíme s víc než 10kilometrovým odstupem, takže ani nevidíme nějakou záři velkoměsta. Po necelé hodince a nějakých 100 dálničních kilometrech přijíždíme na srbské hranice. Je to vlastně náš první dálniční hraniční přechod. Platíme 80 Kč za mýto a posouváme se k celnici. Oproti ostatním hranicím je tady docela provoz, ale jsou otevřené tři pruhy, takže to odsýpá a za nějakých 10 minut už jsme v Srbsku.
Je sedm večer, a vzhledem k časovému posunu vlastně jakoby osm. Takže začínám být docela utahaný a viděl bych to brzo na nocleh. Jsme pořád bez internetu, ale uložili jsme si včera na Bookingu nějaké nácestné hotely. Nejpesimističtější varianta na nocování byla Skopje, nejoptimističtější Bělehrad. Tak nejspíš skončíme v Niši napůl cesty mezi nimi.
Musím říct, že srbská dálnice je naprosto luxusní. Žádná nesmyslná omezení rychlosti, celou dobu frčíme 130 a po osmé hodině už sjíždíme do Niše. Hotel, který jsme našli, se jmenuje City View, a zjevně to není nadsázka. Je sice tma, takže nic moc nevidíme, ale projíždíme šíleně prudkými jednosměrkami do nějakého kopce. Hotel vypadá dost fancy. Sára se jde zeptat na cenu - za noc se snídaní a parkováním chtějí 47 €. To je dost solidní, takže bereme.
Stěhujeme jen nejnutnější bagáž a chceme si dát po dlouhé cestě sprchu, ale narážíme na problém. V pokoji není mýdlo. Ne že by nebylo doplněné. On tam vůbec není dávkovač. Když to říkám recepční, nechce tomu věřit a jde se se mnou podívat. Říkal jsem si, že jsme možná jen moc unavení, ale ne. Dávkovač mýdla je opravdu nezvěstný a recepční jen kroutí hlavou. Nakonec nám přinese mýdlo nalité do polévkové misky a omlouvá se až na půdu.
Zatímco jdu do sprchy, chce Sára doběhnout pro něco k večeři, ale jsme v takové vilové čtvrti, kde absolutně nic není. Tak si po sprše dávám ještě otočku autem do McDonaldu v obchoďáku v centru. Na hledání čehokoliv jiného už nemám mozkovou kapacitu. Mám děsný hlad a nemám nejmenší tušení o směnném kurzu, takže na samoobslužném kiosku klikám "ano" na všechen upsell, co mi nabízí. Platím 2 tisíce...peněz. Vlastně ani nevím, jak se zdejší měna jmenuje. Tak. Rychle zpátky do hotelu, najíst a spát. I s příznivým časovým posunem jsme najeli sotva 700 kilometrů. A jestli chceme zítra dojet domů, čeká nás skoro dvojnásobek.

10. února

Vstáváme s osmou hodinou a při pohledu ven se musíme hrozně smát. Včera jsme se loučili se sluníčkem a zjevně jsme udělali dobře. Jsme sice pořád ještě na Balkáně, ale venku je nefalšovaná středoevropská zima. Absolutně depresivní, šedivá obloha a mobil ukazuje 6°C.
Dáváme štědrou hotelovou snídani a v 9 už sedíme v autě. Včera jsem vytuhnul dlouho před půlnocí, takže teď srším energií a jsem dost odhodlaný dojet dneska až domů. A srbské dálnice mě v tomhle odhodlání podporují. Neuvěřitelný luxus. Najíždíme v Niši, cvakám na tempomatu 130 km/h a svištíme. Dálnice je velkorysá a skoro bez provozu, navíc bez jediného rychlostního omezení. Takže prvních 250 kilometrů do Bělehradu se auto řídí v podstatě samo. Jediná vada na kráse jsou četné plakáty oslavující srbsko-čínské přátelství, z čehož je jasné, že Srbsko se touhle dálnicí utopilo v čínských dluzích a bude dělat děvku nejen Rusákům, ale i Číňanům.
U Bělehradu se odpojujeme z hlavního tranzitního směru dál do Evropy. Ten totiž vede přes Maďarsko a Maďaři jsou notoricky známí naprosto extrémním přístupem k ochraně hranic. Konkrétně hlavní přechod Röszke na téhle dálnici má v Google recenzích úctyhodných 1,6 hvězdiček z více než tisíce recenzí. Mnoho lidí píše o pročekaných šesti, osmi, nebo i víc než 10 hodinách. Na to fakt nemáme čas, ani náladu. A tak sjíždíme na dálnici A3 a míříme na západ, do Chorvatska.
Auto ukazuje dosavadní průměrnou rychlost 110 km/h. To je naprostý unikát. Fakt si nepamatuju, že bych kdekoliv jinde v Evropě ujel 350 kilometrů bez jednoho jediného omezení. V poledne už jsme na hraničním přechodu Batrovci. Bez jediné pauzy, já si přitom připadám úplně fresh. V podstatě jsem nemusel řídit. A za mýtné platíme v přepočtu necelé 3 stovky. Masakr a skvělý začátek.
Před srbskou celnicí stojí menší kolona, ale nic hrozného. Po pár minutách už jsme na řadě. Pohraničník je tentokrát trošku vlezlejší. Přísně se vyptává, kde jsme spali a ve kterých všech zemích jsme byli. Je mi jasné, že jenom čeká, jestli zmíním i Kosovo. Nakonec chce vidět kufr. Hrozně ho zaujmou plastové držáky zavazadel se suchým zipem, která používáme, aby bagáž v zatáčkách nejezdila sem tam po kufru. Pak spatří stativ a hned se ptá, jestli fotíme. "A kde? V Albánii?", pokračuje s velmi posměšným odfrknutím. Nakonec nám ale přeje šťastnou cestu a můžeme popojet. Nemáme ale moc kam.
Hned za srbskou celnicí začíná totální mayhem. Pět otevřených pruhů na srbské straně se postupně zužuje do dvou otevřených pruhů na chorvatské straně. Kolona je naprosto nehybná. Jen každých pár minut se posune o jedno auto. Tak tohle je šílenost. Podle map je to k chorvatské celnici půl kilometru. To tady budeme do večera. Jak se tady proboha udělal takový provoz? Dálnice byla prázdná. Taky je únorová sobota. Lituju, že jsem si ještě v Srbsku nedošel na záchod. Před celnicí WC bylo, tady už žádné není.
Pomaloučku se suneme a já počítám, kolik jsme ujeli a kolik nás ještě čeká. Že bych tady auto nechal a šel si někam bokem odskočit, to absolutně nepřipadá v úvahu. Všichni řidiči jsou tak v nervech, že za takovou blokaci by mě okamžitě zlynčovali. A tak trpím, a trpím. Téměř po dvou hodinách se konečně dostáváme k místu, kde se dá bokem zastavit na šrafování. Parkuju a pospíchám k hraničnímu plotu, kde budu schovaný za zaparkovanou řadou kamionů. Nejsem ani zdaleka jediný s tímhle nápadem - u plotu si ulevuje dobrých 10 dalších řidičů. Tohle je teda super vizitka Chorvatska.
Ve čtvrt na tři se konečně dostáváme na řadu. Naše kontrola zabere asi 10 vteřin. A jedeme. Absolutně nechápu, jak tady zvládli vytvořit takovýhle masakr. Jsem teď fakt vytočený, protože za 3 hodiny jsme přejeli skoro celé Srbsko, a teď nás o víc než dvě hodiny úplně zbytečně připravili na hranicích.
Stavíme na první pumpě, abychom si koupili něco na občerstvení, jenže tenhle nápad mají po tom hororu na hraničním přechodu evidentně úplně všichni. Není kde zaparkovat a fronta zákazníků stojí až ven. Hádám, že dalších několik pump bude dost podobných, tak volíme plán B - sjedeme někam do města.
Necelých 100 kilometrů od hranic leží vcelku velké město Slavonski Brod. Přesně tady jsme před rokem a půl pěšky přecházeli do Bosny, abychom pak stopovali do Sarajeva. Tak teď nacházíme azyl ve stejném McDonaldu, kde jsme se tehdy schovávali před horkem.
Jsem fakt extra vytočený, takže kromě jídla se potřebuju i uklidnit. Dáváme oběd, kafe a něco sladkého. A pak už v klidu sledujeme mapu a přemýšlíme, jestli je reálné to dneska dojet. Jsou skoro čtyři hodiny, takže to bude výzva, ale reálné to pořád ještě je. Chci si to ale ještě trochu zkomplikovat, protože za nějakých 30 kilometrů průjezdu Slovinskem se mi vůbec nechce platit 16 € za dálnici. Tak uvidíme.
Nechtěl jsem tady vzhledem k naštvání z hranic nechat už ani korunu, ale než se vrátíme na dálnici, překvapuje mě velmi levný benzín. Tak holt ještě dotankováváme a to už nám 100% vystačí na Dvořiště.
Najíždíme na dálnici směr severozápad a dál je to docela nuda. Pomalu se stmívá, okolo půl šesté míjíme Záhřeb a to už vidíme, jak město září do tmy. Místo na slovinský Maribor pokračujeme na Varaždin. Slovinci totiž dělají první poslední, aby jejich dálnice nešlo objet, a trasa přes Maribor nemá nedálniční alternativu. Tohle mám všechno zjištěné díky četným blogovým a novinářským článkům o nejlepších a nejlevnějších cestách na chorvatské pobřeží.
U Varaždinu sjíždíme, mýtné stojí přes 20 €. Docela síla. Město objíždíme po velkorysé jedničce a pak už se vydáváme tmou mezi neskutečné pohraniční díry. Daří se mi tady málem urvat kolo, když na jedné návsi k velkému překvapení spatřím otevřený obchod, ale nevšimnu si vysokého obrubníku, který odděluje jeho parkoviště od silnice. Od pravého předního kola se ozve taková rána, že se na moment smiřuju s tím, že budeme volat asistenci. A ono ne. Všechno v pohodě. Díky bohu.
Před sedmou hodinou už přejíždíme hranice do Slovinska. Chorvatsko vstoupilo do Schengenu teprve před rokem, takže hraniční přechod tady pořád stojí v plné parádě, ale na cedulích svítí nápis FREE PASSAGE.
Motáme se v úplné tmě liduprázdnými slovinskými vesnicemi a za půl hodiny už jsme v Rakousku. No a teď mám trochu iracionální pocit, že už jsme skoro doma. U Spielfeldu najíždíme na dálnici a okolo půl deváté míjíme Graz. Tady zas začíná ten skvělý rakouský opruz - tunely, kde je za naprosto nulového provozu omezená rychlost ne na 100, ne na 80, ale na šílených 60 km/h. A samozřejmě radary. Jak necháme Graz za sebou, musím zastavit na pumpě, protože tohle mě slušně uspalo.
Kafe, sekaná v housce a trochu se proskočit. Mapy ukazují dojezd až domů za 4 a půl hodiny, takže už si neumím představit, že bych to nedojel. Sára taky neprotestuje, protože zatímco si se sekanou v ruce poklusávám po parkovišti, stíhá v autě usnout.
Najíždíme zpátky na dálnici a teď každopádně začíná sranda. Dálnice za Grazem prudce stoupá až do 1600 metrů nad mořem. A počasí v horách je dost divoké. Teplota klesá skoro k nule a začíná pršet. Nejdřív zlehka, po chvíli už brutálně. Na dálnici máme před sebou jedno jediné auto, za námi není nikdo. Držím se v bezpečné vzdálenosti za ním, protože v takovéhle průtrži a tmě jsou světla jiného auta dobrým průvodcem. Náš průvodce sjíždí až po víc než 100 kilometrech do Liezenu. Za celou dobu jsme nepotkali jiné auto. Z odbočovacího pruhu na mě dvakrát bliká varovkami, tak blikám na oplátku dálkovými a doufám, že to bylo myšleno na rozloučenou.
Jak necháváme Alpy za sebou, počasí se uklidňuje a s jedenáctou hodinou přijíždíme na okraj Linze. Beru v Mekáči poslední kafe a pro Sáru zmrzlinu, protože chce něco, co ji probudí. Kupuju ještě českou dálničku s platností od zítřka, protože teď už je jasné, že do Budějovic se před půlnocí nedostaneme (nákup roční známky jsem strategicky nechával na poslední měsíc, kdy je ještě možné ji koupit za starou cenu 1500 Kč).
Než stihnu zaplatit za dálničku, Sára znovu usíná. Jsem rád, protože proč bychom měli být zítra zmlácení oba. Aspoň zvládne vybalit a podobně, zatímco budu dopoledne vyspávat.
Jsem docela překvapený, jak je celé Rakousko při sobotním večeru mrtvé. Při průjezdu Linzem pár aut potkáváme, ale dál k hranicím už je to zas totální cesta duchů. Na Dvořiště přijíždíme přesně o půlnoci. Využívám liduprázdné Tank ONO, beru plnou a dál už svištíme po té mezinárodní ostudě, kterou je silnice I/3. Jedu lehce přes stovku a i tak se mi na kufr lepí nějaká 25 let stará Octávka, co sotva svítí. Já se tady takový kousek před domovem nenechám zabít, tak mu uhýbám na zastávku. Aspoň že mi blikne na poděkování.
Chvíli po půl jedné projíždíme Budějovicemi. Neviděl jsem důvod pouštět na tuhle část cesty navigaci, ale to byla chyba, protože se mi to ve městě daří domotat a nakonec ji stejně potupně musím zapnout. Konečně se dostáváme na dálnici a chci to pěkně našlápnout, jenže z kruháče za námi vyjíždí policejní auto. Vyloženě na nás visí. Nechápu a držím teda předpisových 130. Nevím, jestli doufali, že mě roztlačí, nebo co to mělo být, každopádně u Ševětína konečně sjíždějí a můžu to rozjet.
Veselí, Tábor, a pak už zas Miličín a těch posraných 50 km do Mirošovic. Kofeinu jsem měl tolik, že spát se mi fakt nechce, ale je to teda ukrutná nuda a kilometry vůbec neubíhají. V duchu proklínám chorvatské celníky, kvůli kterým nejsme už dávno doma.
Konečně cílová rovinka po D1. Tady je takhle ve dvě ráno větší provoz, než co jsme dneska zažili za celou cestu. Přesně o půl třetí zatahujeme k baráku. 4913,3 km. Z toho 1300 km dneska, můj absolutní řidičský rekord.

» Zpátky na informace

» Podobná cesta: Z Budapešti na Balkán
» Další podobná cesta: Stopem k Jadranu